Historie Litvínovska

Nerostné bohatství

Území severně od Komořanského jezera bylo dlouhou dobu považováno pouze za přirozený obranný val v podobě mohutného zalesněného pásma Krušných hor, jejichž název se teprve začínal stabilizovat. Byly nerovnoměrně obydlenou oblastí s řadou mokřin a rašelinišť, s drsným podnebím a krátkou vegetační dobou, což bylo značnou překážkou pro zemědělskou kolonizaci v průběhu 12. až 14. století. Z obdobných důvodů do Krušnohoří výrazně nepronikla z české strany ani hornická kolonizace. Těžební činnost se omezila pouze na několik dostupných okrajových lokalit na úpatí Krušných hor, které však neměly podstatný ekonomický vliv.

Nerostné bohatství Krušných hor bylo známo poměrně dlouho, ale hornické kolonizaci bylo výrazněji podrobeno v předcházejích staletích na saské straně. Po roce 1470 se vzedmula nová vlna rozvoje rudného dolování, kterou podnítila tak zvaná stříbrná horečka. Zachvátila nejprve saskou část hor, ale záhy překročila zemskou hranici směrem do Čech. Souběžně s tím došlo ke značné imigraci německého obyvatelstva. Do nových kutišť na české straně, při nichž byla založena četná nová báňská města a městečka přišlo nespočetné množství horníků a dalších osadníků. Na urbanizačním procesu se podíleli nejen příslušníci šlechtického stavu, ale i samotní bankeři a těžaři.

Počátkem 16. století se život v Krušnohoří dostal do zcela nových podmínek. Hory se na čas staly nejdůležitějším báňským střediskem v celé střední Evropě. Při jejich urbanizaci se prosadila nová sociální a profesní n ukiura obyvatel se zcela odlišnými znaky od demografické skladby měst .1 vesnic historicky vázaných na zemědělství a řemeslo.

Ložiska mědi, a od roku 1517 hlavně stříbra, přiměla Šebestiána z Veitmile k tomu, aby na svém panství v mosteckém Krušnohoří založil báňské městečko. Tak byla ve vrcholném období rozvoje těžby rud založena Hora Svaté Kateřiny, která vznikla „na zeleném drnu" nedaleko původní sídlištní lokality známé již v dřívější době. Panovník Ferdinand I. potvrdil její založení 2. února 1528. Hora Svaté Kateřiny se stala poddanským městečkem, k tomu získala privilegium místního a výročního trhu, právo používat k pečetění zeleného vosku a užívat městský znak, v jehož obraze li vedle stříbrného kola s osmi paprsky objevuje svatá Kateřina držící I levé ruce meč a v pravé ruce olivovou ratolest.

Město v plamenech

Prosperita nové městské lokality záhy přilákala mnoho těžařských zájemců a nových obyvatel. Podpořila tak vznik dalších báňských lokalit, které daly základ budoucím horským vesnicím v okolí Hory Svaté Kateřiny.

Z těžařského podnikání těžilo i město Most, přestože nikdy nebylo báňským městem. Leželo v úrodném podhůří, proto na sebe vzalo funkci zprostředkovatele potravinářského zásobování báňských měst a městeček v Krušnohoří, kde k vlastní zemědělské produkci nebyly vhodné podmínky. Most brzy po objevu stříbronosných rudných žil nabral podobu agrárně obchodního zázemí a přijal spoluúčast na hospodářském a kulturním životě bohatých horních měst.

Nové ekonomické možnosti skýtaly Mostu nepřeberné množství dalších forem podnikání. Jeho prudký nástup vyvolával naděje, že další rozvoj města nemůže nic zastavit. Pozemkové vlastnictví majetku města sahalo daleko od Mostu. Většina dalších vesnic v širém okolí se dostala do jeho držení zejména od počátku 16. století. Most byl nejen důležitým obchodním a řemeslným centrem, ale i střediskem velké agrární oblasti, jíž nemohly konkurovat okolní rozdrobené majetky šlechty a církevních řádů.

V nejméně vhodné době byl Most zasažen katastrofou. V neděli navečer 11. března 1515 zachvátil město ohromný požár, který sice nebyl prvním v jeho historii, ale svým rozsahem doposud neměl obdoby. Za přispění silného větru se požár rozšířil tak rychle, že zakrátko spálil celé město. Několik stovek lidí našlo smrt v plamenech a ostatní zůstali bez přístřeší. Žár musel být tak silný, že ani následující staletí nesmazala jeho stopy ze základů domů pocházejících z tohoto období. Požár pohltil archívní dokumenty a definitivně smazal románskou a gotickou podobu města, která se nezachovala na žádném dobovém obraze. Následky se zdály nepřekonatelnými a do budoucna se předpokládalo, že již nikdy nebude Most obnoven v plném rozsahu.

Zásahem krále Vladislava Jagellonského se dostalo městu takřka okamžité pomoci a značné podpory tím, že osvobodil ohněm poškozený Most na dobu deseti let od placení ungeltu, berně a daní, potvrdil jeho stará práva, udělil mu právo konání nového trhu. Na královu výzvu poskytla ostatní královská města mosteckým obyvatelům peněžité dary. Rovněž stříbro i jiné kovy z Krušných hor byly v pozadí obnovy města. Již o několik let později se ukázalo, že město uvedených výhod velice zdařile využilo.

Z tradičního podání víme, že město lehlo popelem do základů. Zřejmě shořela pouze dřevěná a hrázděná patra či roubené části domů, ale zejména kamenná přízemní zdiva zůstala pravděpodobně zachována. Tím mohla být záhy vybudována řada nových měšťanských domů. Stavitelé využili možnosti změny dispozice objektů. Během 16. století vyrostly mesiánské domy již s kamennými patry ve zcela jiné podobě. Mostečtí si objednali i stavbu nového městského či děkanského kostela a radnice, které vyrostly již v pozdně gotickém a renesančním stylu. Oba objekty se Italy novými dominantami znovuzrozeného města.

Při obnově města bylo uplatněno mnoho zajímavých změn. Bohatě se nahradilo vše, co bylo zničeno. Toto konstatování je možné podpořit dobo vm finančním a zároveň informativním materiálem, kterým je berní rejstřík města z roku 1525. Vypovídá nejen o počtu domů, kterých bylo necelých čtyřista, ale informuje nás zejména o sociální skladbě obyvatelstva, i jeho majetkových poměrech, struktuře zaměstnání.

Na základě rozboru hospodářské a společenské skladby se projevily n Mostu výrazné sociální rozdíly, které byly v první polovině 16. století prokazatelně v prudkém kontrastu. Trvale se uplatňovala přísná majetková a společenská diferenciace, kterou nezměnily ani živelné katastrofy.

Základ majetku bohatých vrstev tvořil pozemkový a domovní majetek, hlavním zdrojem obživy bylo zemědělství, řemeslná výroba a obchod. Mostě, jako v jediném městě v Čechách, vlastnil každý majitel nemovitosti vinici. Již v 15. století přesáhl počet vinařů 500 osob. Podle práva vytvořili v Mostě samostatný vinařský cech.

Pěstování vinné révy rozšířili na Mostecku řeholníci z cisterciáckého kláštera v Oseku, pražského kláštera na Zderaze a minoritského kláštera v Mostě. První historická zpráva o mosteckém vinařství se váže již k roku 1207 a 1209.

Na Mostecku patřilo vinařství spolu s chmelařstvím k nejvýnosnějším zemědělským odvětvím. Vinice se rozšířily na všechny vhodné jižní svahy, i.ikc víno pomohlo Mostu uhradit ztráty způsobené ničivým požárem roce 1515.