Pětaosmdesátimetrový větrník mezi Klíny a Mníškem se otevřel zvědavcům. Návštěvníci měli výjimečnou možnost poznat funkce větrné elektrárny skrývající se přímo v jádru stožáru.Větrná elektrárna, která je již v provozu třináct a půl tisíce hodin, ročně vyrobí pět milionů kW.
Mostecko se rozlohou 467 km čtverečních a počtem 122 000 obyvatel řadí k nejmenším, ale nejlidnatějším regionům nejen v rámci Ústeckého kraje, ale celé České republiky.
Na severu hraničí Mostecko se Spolkovou republikou Německo (Sasko), na západě sousedí s Chomutovskem, dále na východě s Teplickém a na jihu s Lounském. Se všemi těmito regiony je Mostecko spjaté hustým předivem historických i současných vztahů a v mnohém i společnou perspektivou dalšího vývoje. A tomu odpovídá i autorské vymezení prostoru a pojmu Mostecko.
Region můžeme rozčlenit na tři odlišné oblasti:
- - horská
- pánevní
- zemědělská
Příroda Mostecka je velmi různorodá. Krajinný ráz tohoto územního celku je charakteristický mimořádnou pestrostí a rozmanitostí několika typů krajin. Je to dáno především velmi dynamickým reliéfem, jehož nejvyšším místem je Loučná (956 m n. m.) a nejnižší místo v údolí říčky Bíliny se blíží k 200 m n. m. Charakteristická je i tvářnost jižního svahu Krušných hor, přerušovaná hlubokými tektonicky a erozně modelovanými údolími. Jedinečný pohled je na kulisu kopců Českého středohoří (s nejvyšším vrcholem Bořen 539 m n. m.). A to vše kontrastuje s parovinou pánevní části a se zemědělsky obhospodařovaným jihem regionu.
Mostecko tedy tvoří následující krajinné celky:
- ■ Nejvíce osídlenou a člověkem využívanou částí Mostecka je její centrální část, která je územní součástí podkrušnohorských pánví (konkrétně Mostecké pánve).
■ Výrazně odlišným celkem, který na severu prudce vystupuje z pánve, jsou Krušné hory, odedávna přirozená hranice s Německem. Tato část regionu je nejméně osídlená.
■ Jižní část Mostecka je tvořena:
- úrodnou zemědělskou krajinou, přecházející do Žatecké pánve,
- západními výběžky malebné krajiny Českého středohoří.
Abychom přírodu lépe poznali a pochopili, podívejme se anatomickým pohledem na její jednotlivé součásti.
Jsou to především poměry geologické, které nám charakterizují vznik a povahu horninového prostředí. Vnější tvářnost krajiny nazýváme geomorfologií. Hybnou silou všech klimatických přeměn je sluneční záření, které rozhoduje o teplotě a vlhkosti vzduchu, o větrnosti a řadě dalších klimatických veličin. Neméně závažnou a dokonce životně důležitou složkou přírody je voda, bez které by nerostla vegetace a vyhynuli všichni živočichové.
Vrchy Českého středohoří, zasahují svými západními výběžky až na Mostecko, mají mimořádný přírodní a rekreační potenciál.
Převážná část rostlin je existenčně vázána na půdu, ze které čerpají vláhu a živiny. A živočišná část přírody je opět závislá na existenci rostlin. Celé toto klubko velmi složitých vztahů řeší ekologie, která se zabývá vzájemným vztahem organismů a jejich vazbou k životnímu prostředí. Krajinná ekologie se pak zabývá poznáním všech složek krajiny, jejich uspořádáním a vzájemnými vztahy.
Vznik a vývoj reliéfu
Geomorfologie zemského povrchu je výslednicí dlouhodobého působení mnoha přírodních složek a procesů. Závisí na vlastnostech hornin a na podnebí, kterým je určováno působení tepla, vody a vzduchu na zemský povrch. Na Mostecku se při tvorbě reliéfu krajiny navíc výrazným způsobem podílí člověk.
Pohled z Mosteckého Hněvína přes vodní plochu Matylda.Petrochemický komplex v Záluží až po sídelní aglomeraci Litvínova a Meziboří
Mostecko je součástí Evropy, kde byl dlouhodobě reliéf krajiny utvářen především procesy vrásnění, vulkanickou činností, větrem, sedimentací a vodní erozí. Poslední dobou do tohoto procesu vstoupil člověk - horník, především povrchovou těžbou uhlí.
V krušnohorské části Mostecka se horotvorné pochody projevily již během tzv. variské éry (karbon a perm), kdy vznikla celá hercynsko-sudetská hradba česko - saských pohraničních hor, dnes však již obroušených denudací a erozí do současné podoby. Celé území bylo pak tvarově výrazně ovlivněno během druhohorního až třetihorního období tzv. alpským saxonským vrásněním, během kterého byly hory opět vyzdviženy, čímž byl dán i směr toku českým vodotečím.
Krušné hory jsou geomorfologicky nejvýraznější krajinnou složkou Mostecka, které začíná u Homole (702 m n. m.) na západě a na východě končí Rajským vrchem (790 m n. m.). Nejvyšší bodem je zde vrchol Loučná (956 m n. m.). Jižní svahy krušnohorské soustavy klesají prudce do pánevní části Mostecka a jsou na zlomech jednotlivých ker modelovány hlubokými údolími. Výškově nejvýraznějším a nejprudším místem krušnohorského svahu Mostecka je úsek Jezerských srázů (nad Lomem Československá armáda a zámkem Jezeří). Zde v úseku 2 km se teren z výšky 230m n.m zvedá do výšky cca 700 m n. m..
Mírně zvlněný reliéf pánevní části Mostecka získal výslednou podobu vlitu sedimentace ve sladkovodním jezeře, v jehož prostoru během třetihorního období vznikaly postupně uhelné taje a nadložní jílovité až písčité usazeniny. Ty pak byly hlavně během čtvrtomích ledových dob překryty sprašovými návějemi a v podhůří Krušných hor suťovými naplaveninami krušnohorských zvětralin.
Pánevní část Mostecka je morfologicky oddělena na zásadě jezersko-ryzelským hřbetem a na východě lahošťským hřbetem. Toto území je z geomorfologického hlediska nejvíce modelováno důlní činností povrchových dolů, jejichž hloubka dosahuje až 150 m pod původní úroveň teénu a vnější výsypky jsou různě vysoké, pravidla 60 až 100 m.
Geologickou bází jižní zemědělské části Mostecka jsou sedimenty křídového moře, které jsou přikryty čtvrtohorními terasami Praohře a následnými vrstvami spraší. V této části přechází plynule území Mostecké pánve do prostoru již velmi málo morfologicky členěné Žatecké pánve.
Koncem třetihorního období se i na Mostecku aktivovaly vnitřní geologické síly a projevili se vulkanickou činností, jejímž pozůstatkem jsou známé mostecké vrchy Hněvín (408 m n. m.), Široký vrch (386 m), Ressl (413 m), Špičák (399 m) a Červený vrch (365 m).
Postupujeme-li východním směrem, pak objevíme ještě vyšší skalnaté kopce (Želenický vrch - 455 m, Zlatník - 521 m, Bořen - 539 m a vrch Milá - 510 m). Tato část Mostecka je pohledově nejzajímavější, neboť z dálky připomíná vlnobití geologického moře, a má proto vysoce estetický a přírodovědný potenciál. Většina je navíc alespoň částečně zalesněna, zejména v severních partiích.
Shrneme-li poznatky o geomorfologii Mostecka, pak v pánevní části dominuje typ akumulačního reliéfu, který je vázán na nezpevněné nebo málo zpevněné sedimenty a vyznačuje se malými výškovými rozdíly. Do jižní části Mostecka zasahuje reliéf tvarovaných plošin, který je v části Českého středohoří vystřídán unikátní reliéfní formou vrchoviny vytvořené erozním procesem sopečných struktur. Masiv Krušných hor se vyznačuje typickým hornatým reliéfem, rozčleněným hlubokými údolími.
Geologická minulost oblasti
Geologická minulost započala vznikem žhavé a postupně chladnoucí koule - planety Země. Její stáří se odhaduje na 4,6 miliardy let. Postupně se vytvořily oceány, zformovala se pevnina a vznikla atmosféra. Teprve po miliardy let trvajícím vývoji se objevil život.
Směs třeti a čtvrto-horních nadložních hornin.
PRVOHORY (PALEOZOIKUM)
Nejméně informací máme o nejstarší geologické éře před prvohorami, tedy z prahor a starohor. V době nejstarších prvohor, to je asi před 600 - 300 mil. let, bylo naše území pokryto mořem. Moře v té době pokrývalo téměř celou Evropu. Na dně moře se tvořily sedimentární (usazené) horniny, jako jsou různé jílovce, pískovce a droby. Neustále poklesávající dno s mořskými sedimenty bylo vystaveno ve velkých hloubkách značným teplotám, tlakům a chemickým vlivům. Důsledkem těchto činitelů byla tzv. metamorfóza (přeměna). Původní charakter mořských usazenin se značně změnil.
Vytvořily se nové minerály a horniny s novými vlastnostmi. Nazýváme je metamorfované a jsou to různé ruly, svory, fylity a amfibolity. Metamorfované horniny tvoří základ celých Krušných hor. Klesání mořských usazenin bylo postupně vystřídáno pomalým výzdvihem celého území. Moře ukončilo svou dlouhodobou existenci na počátku karbonu, to je asi před 300 mil. let. Všeobecným jevem v době karbonské byl výzdvih pohoří, nazývaný vrásnění. Došlo také k výzdvihu Krušných hor a k rozpraskání masivu. Uvolněných cest po puklinách a prasklinách využila vulkanická (sopečná) činnost a z hlubin země vystoupily žuly a jiné vyvřeliny. Na tyto vulkanické struktury je vázána celá řada rudných ložisek. Metamorfované horniny (ruly a svory) i vulkanické vyvřeliny (žuly) tvoří také podklad pod větší částí severočeské pánve a Českého středohoří.
V době po vyzdvižení Krušných hor bylo postupně moře vytlačeno z celého území Čech. Nově vzniklé horstvo bylo velice rychle rozrušováno geologickými činiteli, zejména vodou. Působením teplého i vlhkého podnebí docházelo ke značnému zvětrávání pevných hornin a k je-jejich odnosu do údolí. Ta byla postupně zanášena usazeninami a terén se zarovnával, V následujícím období poměrného klidu se v nížinách počaly vytvářet bažinny a mělká jezera.
Na konci prvohor na Kladensku a Ostravsku bujely v močálech plavuně a přesličky, aby zde tvořily základ pro vrstvy černého uhlí. Na území Teplická se vlivem přebytku zemského tepla v hlubinách přeměňovaly horniny. Láva, která vznikla v hlubinách, se za Doprovodu mohutných výbuchů a erupcí prodrala na povrch otevřenými trhlinami. Vytvořila zde mezi Osekem, Ledvicemi a Teplicemi těleso teplického křemenného portýru (ryolitu). Na této načervenalé hornině stojí dnes velká část města Teple Trhlinami v této vulkanické hornině z hloubky více než 1000 m proudí artéským pramenem na povrch teplické termální minerální vody.
DRUHOHORY (MEZOZOIKUM)
Po permokarbonském období následuje období triasu a začínají druhohory (asi před 225 miliony let). Na počátku druhohor bylo naše území horkou pouští. Krajina byla převážně rovinatá a podnebí velmi teplé. V následujícím období, nazývaném jura, přichází podnebí vlhké a teplé. V některých místech Evropy se vlády ujímají dinosauři. U nás potoky a řeky odnášejí zvětralý materiál do okolních blízkých moří. Toto období trvalo dlouhých 100 milionů let a nemáme o něm téměř žádné informace. Nově vytvořené permokarbonské sedimenty byly mnohde odneseny a krystalické horniny Krušných hor se opět obnažily. Erose pokračovala dále. Dnes se odborníci domnívají, že Krušné hory byly erozí sníženy o 3 až 5 000 metrů.
Před sto miliony let dochází opět i velkým horotvorným pohybům, které způsobilo zejména postupné rozšiřování moří v celé oblasti Evropy. Nastává období nazývané svrchní křída. Klima se postupně mění a dostává tropický charakter. Mořská pobřežní čára pozvolna postupuje a při pobřeží vznikají sladkovodní sedimenty (usazeniny) jezerech, močálech a v pomalu tekoucích řekách. Vytvářejí se charakteristické uloženiny sladkovodního typu jako písky, jíly a jílovce s drtí zuhelnatělých rostlinných částí.
Počátek mořské sedimentace bývá převážně charakterizován vrstvou křemenných písků, pískovců a slepenců. Mořská záplava se postupně rozprostřela nad velkou částí Čech. I naše oblast byla pod mořskou hladinou. Z charakteru sedimentů se soudí, že moře bylo vcelku mělké a písky měly ráz pobřežních plážových usazenin. V následujícím období, trvajícím přes 30 milionů let, došlo k prohloubení moře a jeho rozšíření.
Z tohoto lomu na vrchu Špičák byl již v 16.století odebírán znělec,který se používal k vyzdívání při stavbě mosteckého děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie
Svrchno-křídové vápnité sedimenty vznikaly v moři s hloubkou do 200 m. Svrchní vrstva vody, prosluněná tropickým sluncem a dostatečně prokysličená, byla továrnou na výrobu planktonu, nezbytného zdroje živin pro ostatní mořské organismy, jako jsou ježovky, různé druhy korýšů, mlžů a nepřeberné množství druhů ryb, krabů, raků a podobně, jejichž zkamenělé pozůstatky nacházíme při těžbě uhlí.
Po celé období druhohor nebylo naše území dost vhodné pro život suchozemských veleještěrů a dinosaurů, kteří se pohybovali v ostatních částech Evropy. Koncem druhohor, to je asi před 65 miliony let, dochází ke změlčování moře. Po jeho ústupu se celé území stává opět souší a znovu se vytvářejí vodní toky, které odnášejí značnou část mořských druhohorních sedimentů.
TŘETIHORY (KENOZOIKUM)
Na počátku třetihor byla zdejší dosud rovinatá krajina postižena horotvorným neklidem, spojeným s vyzdvihováním velehorských pásem Karpat a Alp. Toto neklidné období nazýváme saxonským vrásněním. Postupně docházelo k pozvolným pohybům zemské kůry a zdejší oblast byla rozlámána zlomovými trhlinami na různě velké kry. V teplém klimatu, podobném dnešním subtropům a tropům, docházelo k intenzivnímu zvětrávání. K poměrně silné činnosti saxonského vrásnění došlo mezi staršími a mladšími třetihorami, tzn. asi před 35 až 40 miliony let.
Křemenec na písečném vrchu
Po vzniklých puklinách, zlomech a trhlinách se až k povrchu vylévalo velké množství roztavených hornin. V první fázi převážně čediče a později také znělce. Vulkány produkovaly obrovské množství popela, který se usazoval. Dnes jej nazýváme tuf. V klidných dobách mezi vulkanickou činností docházelo místy k rozbujení vegetace v jezírkách a rašeliništích. V tomto období postupně vzniklo celé České středohoří a také vrchy Hněvín, Široký vrch, Ressl a Špičák v okolí Mostu.
Stěnový kamenolom u Želenic
Po ukončení hlavní vulkanické činnosti (před 20 až 25 miliony let) docházelo k zvětrávání části vulkanitů a tufů. Zvětralý materiál byl splachován do nevelkých mělkých a izolovaných jezírek, vzniklých mezi vulkanickými tělesy. Tyto splachy zarovnaly mírné deprese (prolákliny) a vytvořily základ rovinaté krajiny. Na celém území Čech se formovala nová síť vodních toků. Do oblasti severočeské pánve zřejmě zaústila velká řeka, sbírající vody a také materiál z celých západních Čech (snad dnešní Ohře). Mezi Krušnými horami a Českým středohořím vznikla velká mělká pánev, ve které se shromažďovala voda a vytvářela vhodné podmínky pro další vývoj oblasti.
Těžbou ohlodaný vrch Hněvín ,cca 80 léta
Za příznivých klimatických a přírodních podmínek zde silně bujel rostlinný život a vytvářel obrovské rašeliniště, budoucí základ hnědouhelné sloje. Bažina se postupně rozšiřovala, až dosáhla rozsahu od Ústí nad Labem ke Klášterci nad Ohří. Období velkých záplav se projevilo vznikem jílovitých vrstviček (proplástků). Největší mocnost uhlí vznikla v nejdéle trvajícím uhlotvorném prostředí na Mostecku a Bílinsku, kde tak vznikla až 30 m mocná uhelná sloj.
V prostoru bývalého dolu Vrbenský,vznikla vodsní plocha Matylda
A jak k přeměně v uhlí došlo? Uhelná sloj je v podstatě obrovskou konzervou rostlinných (ale i živočišných) zbytků. Na povrchu nebo pod vodou se tato organická hmota přeměnila postupným hnitím, tlením, trouchnivěním a rašelině-ním. Později pod příkrovem dalších usazenin za účasti tepla a tlaku probíhalo prouhelnění. Při této tzv. karbonizaci se destilačními procesy rozkládala celulóza a výsledkem bylo zuhelnatění vyvolané nahromaděním organického uhlíku. Vrstva jednoho metru rašeliny se vytvoří přibližně za 500 let. K tomu, aby mohla vzniknout 1 m mocná uhelná sloj, bylo zapotřebí 10 až 15 m rašeliny. Pro sloj o průměrné mocnosti 25 m se tedy muselo nahromadit více než 250 m rašeliny, což trvalo nejméně 125 000 let.
Pánevní částMostecka je klimaticky charakteristická inverzními stavy
Za další dlouhou dobu milionů let probíhající karbonizace se pochopitelně mnohé na původním vzhledu organické hmoty změnilo. Po překrytí jílovým sedimentem a zamezení vlivu vody a vzduchu nerozložené zbytky podlehly dále fosilizaci a zachovaly se do současnosti jako zkameněliny.
Takové prostředí bylo zřejmě po celé pánvi, ale dlouhodobý nárůst množství vody a také postupný propad pánevního dna ukončil život rašeliniště. Do jezera pod Krušnými horami přinášela řeka jemný kal a vznikaly jezerní sedimenty, které nazýváme jíl, vytvářely se i vrstvy písků.
Dalším vrstvením jezerních sedimentů, chemickým působením a tlakem již uložených vrstev vznikaly různé typy hornin, jako jsou pískovce, pelosiderity a limonitové proplástky. V pískových čočkách zůstala zachována část vody, a se zvyšujícím se tlakem se tak vytvářely tekuté písky, zvané kuřavky.
Zeminy, uložené nad uhelnou slojí, tvoří tzv. nadloží uhelné sloje, jehož mocnost se v Severočeské hnědouhelné pánvi pohybuje v rozmezí od několika metrů až do 450 m.
Koncem třetihor dochází k postupnému ochlazování. Odborníci zařazují vznik pánve na konec třetihor a začátek čtvrtohor, kdy také dochází k novému výzdvihu Krušných hor do dnešní úrovně. Na konci třetihor zaniká jezero a oblast se opět vysušuje.
ČTVRTOHORY (ANTROPOZOIKUM)
Počáteční období čtvrtohor, které nazýváme pleistocén, se nejvíce podílelo na konečném utváření celé krajiny. Zpočátku docházelo k mohutnému odnosu třetihorních jezerních materiálů, narušených vlivem chladného a vlhkého podnebí. Hlavním činitelem bylo posunutí hranice maximálního zalednění, kdy se čelo skandinávského ledovce přiblížilo na pouhých 50 km na severozápad od tohoto kraje. Zdejší krajina měla charakter studených stepí a tunder. Účinky zalednění a střídání dob ledových a teplých meziledových působily velmi destruktivně na všechny typy hornin.
Přehled základních klimatických charakteistik Mostecka
V Českém středohoří vznikla vlivem puklinového ledu velká kamenná moře na úpatí vrchů, jako je Bořen, Zlatník, Želenický vrch, Špičák a další. Na druhé straně pánve, na úpatí Krušných hor, došlo k mohutným sesuvům a bahnotokům pevných hornin do materiálů třetihorní pánve. Na svahu a úpatí hor se vytvářely svahové sutě a v místech vyústění potoků z horských údolí se na plochu pánve rozprostíraly velké výnosové kužely. Tyto nánosy jsou tvořeny písčito-kamenitými a balvanitými materiály. Nejvíce rozšířené horniny čtvrtohor - spraše a sprašové hlíny vznikaly vlivem silných větrů. Studené a suché větry vysušovaly půdu pokrytou převážně sporou vegetací a odnášely z ní jemné prachové částice, které ukládaly do závějí a valů u různých terénních nerovností.
Mocnost těchto žlutých hlín dosahuje místy až 20 metrů. V našem věku byly využívány jako surovina pro cihlářskou a keramickou výrobu. Eroze vodních toků obnažila na některých místech uhelnou sloj a ta vlivem oxidace začala hořet. Následky těchto přírodních požárů můžeme dnes nalézt v podobě červených vypálených jílů, které vytvořily ložiska tzv. porcelanitů. Jiné části obnažené uhelné sloje nevyhořely a zde poprvé nalezl člověk novou užitkovou surovinu-uhlí.
Zajímavým útvarem čtvrtohor bylo tzv. Komořanské jezero, které vzniklo v nejmladší době ledové. Bylo to mělké jezero se slatinnými rašeliništi, jež zaniklo postupným vysoušením po roce 1834.
Nerostné suroviny v oblasti
Rudy
Jedinou klasickou rudní oblastí severozápadních Čech jsou Krušné hory. V historii se zde těžil cín, železo, měď a stříbro, novodobě pak cín - wolframové rudy.
Nejbližší doly na stříbrné rudy byly v okolí Hory Sv. Kateřiny, kde nejintenzivnější těžba probíhala v 16. století, kdy byla hornická osada povýšena na horní město (1528). Postupně se však rudné žíly (těžila se zde i měď) vyčerpaly, takže pokus o obnovení těžby na počátku 20. století byl předem odsouzen k neúspěchu.
Významnými rudními revíry v blízkém okolí jsou měděnecký s ložiskem železa skarnového typu (hornina složená z granátu, železnatého pyroxenu a zde z magnetitu) a cínovecký s nalezištěm cín - wolframové rudy v graisenizovaných žulách.
Novodobou surovinou pro výrobu hliníku se mohou stát jílovitě zvětralé partie vulkanitů (znělců), které obsahují vysoký podíl Al203.
Paliva
Paliva jsou nejvýznamnější surovinou v naší oblasti. Jejich těžba ovlivnila celou krajinu jak po stránce jejího vzhledu, tak po stránce skladby obyvatelstva.
Ekologizované elektrárny už nemají takový negativní dopad na životní prostředí
ČERNÉ UHLÍ
Jediným ložiskem černého uhlí na Mostecku je brandovská pánvička. Antracit zde byl dobýván od roku 1852 (podle některých pramenů již od r. 1826) do r. 1924 a bylo jej vytěženo přibližně 700 000 t.
HNĚDÉ UHLÍ
Hnědé uhlí je nejvýznamnější surovinou Mostecka. Je zde dobýváno již od 15. století, avšak k zintenzívnění dolování došlo až po otevření železniční dráhy Ústí n. Labem - Teplice - Duchcov - Most v druhé polovině 19. století. Velkolomová těžba jako hlavní způsob dobývání hnědého uhlí postupně nahradila malé povrchové lomy i hlubinnou těžbu.
Celkové prozkoumané zásoby hnědého uhlí v Severočeské hnědouhelné pánvi dosahují množství 9,8 miliard tun. Kvalita tohoto uhlí je různá a tím je dána možnost jeho užití.
Tok řeky Bíliny v úseku Mostu pod Hněvínem, je veden po vnitřní výsypce bývaléhoLomu Ležáky
Uhlí s vysokým obsahem popela je vhodné pro spalování v elektrárnách, uhlí s nízkým obsahem popela a vyšším obsahem dehtu je vhodné pro chemické zpracování (z takového uhlí byl ještě v 60. letech vyráběn v Chemických závodech Záluží automobilový benzin). V současnosti je uhlí používáno výhradně k výrobě tepla a elektrické energie.
Nerudní suroviny
Nerudní suroviny jsou takové suroviny, které neslouží k získávání kovů (rudy) ani k výrobě tepla (paliva). Do této skupiny surovin řadíme stavební suroviny, suroviny pro chemickou a sklářskou výrobu, ale také polodrahokamy.
STAVEBNÍ HMOTY
Ze stavebních hmot jsou na Mostecku k dispozici písky, štěrkopísky, spraše a jíly pro cihlářskou i keramickou výrobu a kamenivo.
Jíly z nadloží uhelné sloje byly odzkoušeny pro výrobu tenkostěnného cihlářského zboží (bývalá cihelna Fortuna v Komořanech), sanitární kameniny, obkládaček, ale také expandovaných hmot, jako je keramzit (těleso jílu při vypalování nejdříve vytvoří pevný povrch a teprve pak dole k uvolnění plynů uvnitř tělesa - tím se zvětší jeho objem, zvýší pórovitost zmenší objemová hmotnost; takový materiál má lepší izolační vlastnosti).
Údolní přehrada Fláje zásobuje vodou značnou část Ústeckého kraje
Dalším způsobem využití jílů, při němž i využívá velmi nízké propustnosti, i minerální těsnění a izolace (např. skládek).
Klasickou cihlářskou surovinou jsou spraše. Tato surovina má přirozeně bodné zrnitostní složení a poměr jílovité a písčité složky pro výrobu. Většina práší na Mostecku byla odtěžena potupeni Lomu Vršany. V provozu je zde jediná cihelna v Obrnicích, která využili kromě spraší také terciérní jíly. V minulosti však na Mostecku působilo až padesát menších cihelen.
Lomů na stavební kámen bylo v okolí Mostu několik - Špičák, Hněvín, Černý vrch, Ressl, avšak všechny jsou již zastaveny.
Štěrkopísky jsou těženy z teras Ohře Polerad a písky jsou odkryty v malých pískovnách východně od Havraně.
FONOLIT (ZNĚLEC)
Fonolit je používán jednak jako kamenivo, ale je také přidáván do sklářského kmene jako tavidlo - snižuje dobu potřebnou pro tavení na sklovinu. K tomuto účelu je těžen na jediném českém ložisku - na Želenickém vrchu. Z fonolitu jsou však i ostatní kopce okolí Mostu (Hněvín, Široký vrch, Ressl a Špičák).
BENTONIT
Bentonit je jílová hmota vzniklá rozkladem vulkanických hornin ve vodním prostředí. Pro své vlastnosti je využíván e slévárenství jako pojivo pro přípravu pískových licích forem. Další oblastí využití je zemědělství, neboť zlepšuje kvalitu zvláště písčitých půd (jílové složky bentonitu mají schopnost jímat a postupně uvolňovat vodu), v keramickém průmyslu jako plastifikátor, ve farmacii, kosmetice atd.
Mapa vodních ploch a toků na Mostecku
V Českých Zlatníkách je jediná továrna na zpracování bentonitu v České republice. Byla zde postavena proto, že se v okolí Mostu nacházela významná ložiska této suroviny,a to v pásu od Špičáku až ke Kaňkovu u Bíliny.Nejkvalitnější bentonit se nachází na blízkém Čerčveném vrchu.
POLODRAHOKAMY
Nejznámějším českým polodrahokamem jsou české granáty (pyropy), které pocházejí z Českého středohoří v okolí Třebenic.
Matečná hornina českých granátů, která se nazývá pyroxenický pyropový peridotit, je uložena v krystalinickém podloží pod křídovými permokarbonskými sedimenty. Pyropy byly z podloží vyneseny vulkanickou činností. Šperkařsky využitelných granátů jsou však pouze 2 procenta z celkového množství granátů na ložisku.
Studna na jímání zaječické minerálky
Z ostatních polodrahokamů se nacházejí v Krušných horách ametysty, jaspisy a acháty u Horní Halže a Ciboušova.Právě u Ciboušova severovýchodně od Klášterce nad Ohří byla objevena lokalita s jaspisy a ametysty kterými byla vyzdobena kaple sv. Kříže na Karlštejně.
FLUORIT A BARYT
Ložiska fluoritu a barytu se nacházejí v Krušných horách. Zde se jedni o klasická žilná ložiska vázaná na zlom; a zlomová pásma. Nejbližšími ložisky jsou Blahuňov, Moldava a Vrchoslav.
Fluorit je používán pro výrobu kyseliny fluorovodíkové, dále v hutnictví jako tavidlo a struskotvorná přísada a jako tavidlo při výrobě cementu.
Baryt se používá jako plnivo do nátěrových hmot, podlahovin, pryže, plastů na ochranu proti rentgenovým paprskům apod.
DINASOVÉ KŘEMENCE
Jsou to silifikované křídové horniny třetihorního stáří. Vyskytují se buď v formě lavic (u Skršína, Kamenné Vody, Židovic a Milé) nebo roztroušeny po po okolí jako tzv. kamenná stáda (u Chanova, mezi Bečovem, Milou a Břvany). Nejčastěji jsou využívány jako žáruvzdorný materiál pro vysoký obsah Si02 a nízký obsah železa.
OXYHUMOLITY
Zvláštní a ceněnou surovinou jsou zvětralé partie uhelné sloje při výchozech, které jsou označovány jako oxyhumolit nebo kapucín. Takové uhlí obsahuje vysoký podíl huminových kyselin, což jsou látky s mnoha zajímavými vlastnostmi a širokým spektrem využití od hnojiv až po lékařství (využívá vysoké stability a schopnosti huminových kyselin vázat a dlouhodobě uvolňovat chemické prvky i složitější látky).
Nejstarší způsob použití je výroba mořidla (kasselská hněď, ořechové mořidlo), které je vysoce světelně stálé. Dá jsou humáty používány jako ztekucovadlo v keramické výrobě, zvyšují pevno betonu atd. Největší objemy oxyhumolii jsou využívány v zemědělství jako hnojivo nebo přísada do kompostů.
Je nutné si uvědomit, že těžba nerostných surovin může probíhat pouze na jejich ložiscích. Vzhledem k tomu, že se jedná o neobnovitelné zdroje, měla by být ložiska vytěžena pokud možno úplně, čemuž lépe odpovídá povrchová těžba nežli hlubinná. Na většinu ložisek se totiž pojednou ukončené těžbě již nebude možno vrátit a dotěžit zde ponechané zásoby.
Při těžbě surovin dochází k porušování horninového prostředí, a to jednak přemísťováním, jednak odstraňováním hornin. Dochází tak zcela logicky k narušování režimu podzemních i povrchových vod.
Při hlubinné těžbě je měněna propustnost těžených horizontů a v důsledku zavalování vyrubaných prostor dochází na povrchu území k poklesům či propadli-nám terénu nad místy, kde byla surovina vytěžena. Taková místa jsou pak v krátké době zpravidla zatopena, čímž vznikají bez-odtoká jezírka (nesprávně pinky).
Balastní hmoty, které je nutno uložit na povrch, jsou významnější pouze u těžby rud a uhelných slojí malých mocností. Tak vznikají vyvýšeniny, které nazýváme odvály. Jejich rozsah je malý a většinou lze odvály snadno rozhrnout do stran a rekultivovat. Vzhledem k charakteru hornin odvalů (drcený kámen) odvály nijak významně neovlivňují vodní režim.
Povrchová těžba vytváří v krajině daleko významnější změny. Zde rozlišujeme dva základní typy lomů:
- stěnové, kdy se lom zahlubuje do kopce z úrovně terénu (ze strany), např. Špičák, Želenický vrch
- jámové, kdy se lom zahlubuje pod úroveň terénu. Jsou to všechny uhelné lomy, ale také pískovny a štěrkovny.
Z hlediska poměru objemů užitkové složky a balastních hmot pak vymezujeme lomy téměř bez balastních složek (kamenolomy, pískovny, štěrkovny, hliniště) a lomy, v nichž je nutno balastní složky skrýt a uložit mimo území s užitkovou složkou.
Po těžbě ve stěnových lomech zůstává po ukončení těžby patrná prakticky pouze strmá stěna, kterou mohou alespoň částečně přikrýt stromy ze dna lomu. Takové lomy většinou nemají odvály, nebo jen v minimálním objemu ze skrývky kvartérních hornin, případně nevhodných partií ložiska. Tyto odvály jsou situovány v těsné blízkosti lomů, případně přímo na dně lomu a jejich rekultivace je jednoduchá.
U jámových lomů, v nichž je těžena prakticky pouze užitková složka, zůstává po těžbě zbytkový lom, který se většinou postupně zaplní vodou.
Uhelné lomy však musí skrývat velké objemy balastních hmot (skrývka), aby se dostaly k surovině. Tato skrývka musí být uložena nejprve mimo ložisko a později, s postupem lomu, do vytěžených prostor. Tak jsou na jedné straně vytvářeny nové kopce v krajině (vnější převýšené výsypky), které mění její tvář. V okolí Mostu to jsou Kopistská výsypka (bývalý Lom Obránců míru, Lom Most), Růžodolská a Jiřetínská výsypka (Lom Čs. armády), Střimická výsypka (lomy Ležáky a Most), Březenecká výsypka (Lom Vršany) a Velebudická výsypka (Lom J. Šverma).
Na druhé straně zůstanou po ukončené těžbě hluboké jámy lomů (zbytkové lomy). Ty je možno po ukončení těžby zasypat, pokud je čím, nebo je využít jiným způsobem (zpravidla jsou zaplavovány). Různým způsobem je možné využít i vnější výsypky. V okolí Mostu můžeme vidět řadu příkladů tohoto druhu. Tak například z bývalého Lomu Vrbenský je dnes rekreační vodní plocha Matylda a na bývalé výsypce nad ní mostecký autodrom. Bývalá Kopistská výsypka v prostoru mezi Mostem a Komořany byla rekultivována na rozsáhlý les, kde žijí srny, jeleni a divoká prasata.
Bývalý Lom Benedikt byl zrekultivován na rekreační vodní plochu Benedikt, vnější výsypka Velebudice na dostihové závodiště. Na výsypce za Špičákem je umístěno mostecké letiště, na výsypce Lomu Hrabák v Čepirohách vinice a tak podobně.
Ojedinělé dílo i ve světovém měřítku vzniklo na 140 až 170 metrové vnitřní výsypce mezi lomy J. Šverma a Čs. armády. Jedná se o Ervěnický koridor, po němž vede železniční trať do Chomutova, čtyřproudová silnice z Komořan do Jirkova a přeložka řeky Bíliny.
Podnebí (klima)
Hradba Krušných hor usměrňuje západní větry směrem na severovýchod na severní straně způsobuje ochlazení dušných hmot natolik, že zde dochází k vysrážení vzdušné vlhkosti deštěm, takž do prostoru Mostecka se dostávají ochuzené o tuto vláhu. Tento jev je nazýván dešťovým stínem Krušných hor. západní části regionu se nadto projevuje též srážkový stín Doupovských hor. Základní ráz krajiny však udává makroklima jehož hodnoty jsou sledovány v Meteorologických stanicích.
Mostecko je charakteristické výraznou rozdílností reliéfu. Přitom na poloze utváření povrchu území závisí vytváření klimatu oceánského a kontinentálního, nížinného a horského a klimatu na větrných a závětrných místech morfologicky členitého území. Oceánské klima se vyznačuje mírnějšími změnami a kratším obdobím vegetačního klidu. Klima kontinentální je charakteristické většími a dlouhotrvajícími zimními mrazy a v létě opět vysokými teplotami. Území Mostecka leží na rozhraní oceánského a kontinentálního klimatu. Množství srážek se od oceánského klimatu ke kontinentálnímu snižuje.
Pro Mostecko je charakteristické i velmi proměnlivé klima ve vztahu k nadmořské výšce. Ve vyšších polohách klesají teploty a zvyšuje se sluneční záření. Rovněž kolísání denních a nočních teplot na horách je větší než v nížinách. Pro pánevní část Mostecka je charakteristická tvorba inverzních stavů, kdy se v nížině ukládá (zvláště v zimě) studený vzduch a nízko položené mraky zachycují sluneční záření. V důsledku dešťového stínu má kotlina mostecké pánve nižší oblačnost, nízké srážky a větší kolísání teplot, čímž se více přibližuje kontinentálnímu klimatu, kdežto krušnohorská část Mostecka klimatu oceánskému.
Poslední dobou je výrazným klimatotvorným činitelem i člověk. Je známo, že exhalace z různých topenišť vypouštějí do ovzduší zplodiny a že C02 - oxid uhličitý - spolu s dalšími prvky a sloučeninami zvyšuje tzv. skleníkový efekt, jehož důsledkem je zvyšování teplot. S tím je spojeno nebezpečně velké tání ledovců s následným zvyšováním hladiny moří a oceánů, nadměrné vysoušení teplých oblastí a zvyšování četnosti extrémních klimatických situací.
Klimaticky lze Mostecko rozdělit v podstatě na dvě oblasti: na pánevní část (včetně úseku Českého středohoří) a část Krušnohorskou. Obě se od sebe výrazně klimaticky odlišují. Přechod tvoří jižní svahy Krušných hor. Všeobecně platí, že oblast Krušných hor se vyznačuje mírně chladným a vlhkým klimatem, kdežto Podkrušnohoří závětrnou polohou v dešťovém stínu Krušných hor a částečně i Doupovských vrchů s klimatem výrazně sušším a teplejším.
Díky tomu, že pylová zrna dokumentují rozšíření určitého typu vegetace, která je ovlivněna hlavně klimatem, byla za pomoci rozborů pylu konzervovaného ve vrstvě rašeliny bývalého Komořanského jezera provedena rekonstrukce vývoje vegetace a klimatu v naší oblasti, a to za období posledních 12 až 14 tisíc let.
- ■ Před 12 až 14 tisíci lety se průměrné roční teploty v pánevní části Mostecka pohybovaly kolem 4 °C a v Krušných horách asi 0 °C. Tomu odpovídaly v pánvi mokřady s chudou vegetací a v Krušných horách vládla vegetace podobná dnešní bezlesé severské tundře.
- ■ Před 10 tisíci lety se v souvislosti s postupným ústupem ledovce na severní straně Krušných hor již mírně oteplovalo s průměrnou roční teplotou v pánvi 5 °C a na horách 1 - 2 °C. To se projevilo v údolní části částečným výskytem porostů s převahou borovice a v Krušných horách tundrou s výskytem skupin stromů.
- ■ Před 8 až 9 tisíci lety se ledovec již posunul k severu. To se projevilo v Podkrušnohoří výrazným zvýšením průměrné roční teploty až na 10 °C, což umožnilo rozvoj lesa s převahou dubu, lípy, jilmu, jasanu, a v Krušných horách s teplotou 7 °C velkým výskytem lísky a prvně i smrku.
- ■ Před 7 tisíci lety průměrná roční teplota v pánvi dosahovala 11 °C. Značnou část Podkrušnohoří pokrývaly již smíšené doubravy a v Krušných horách, kde se teploty pohybovaly kolem 8 °C, se stále více šířily smrkové porosty.
- ■ Ještě teplejším obdobím v Podkrušnohorské oblasti bylo období neolitu a eneolitu, kdy se zde usazovali zemědělci (před 5 až 6 tisíci lety). Tehdy průměrné roční teploty vystoupily na 11 až 12 °C a smíšené doubravy vystoupily až do krušnohorských svahů. Na horách se udržovaly stále vysoké teploty kolem 8 °C, což se projevilo v bujné vegetaci a úplném zalesnění.
- ■ Před 4,5 - 2,8 tisíci lety při průměrné roční teplotě 10 °C se na horách lesní porosty smrku obohacovaly o buk a jedli, v pánevní části Mostecka stále převládaly smíšené doubravy s mokřadní
vegetací v okolí Komořanského jezera a v úsecích náplav vodních toků. - ■ V celém období posledních 2 tisíc let je teplota v podstatě dlouhodobě stabilizována na ročních průměrech 5 °C v horské oblasti a 8 - 9 °C ve vlastní pánvi. Přirozená vegetace oproti minulému období v podstatě nedoznala změny. Navíc se zde nacházejí již pyly obilovin, plevelné a rumištní vegetace.
Hydrologické poměry Mostecka můžeme rozdělit do dvou skupin:
Do první patří severní (horská) část, která je deštivá a je prameništěm mnoha vodních toků.
Do druhé skupiny patří střední a jižní část regionu, která leží v dešťovém stínu a je na vody velmi chudá.
K historické dominantě Mostecka bezesporu patřilo Komořanské jezero, které bylo největším jezerem v Českém království. Nejvyšší stav zaznamenán pravděpodobně před 700 lety, kdy mělo rozlohu až 5600 ha. Postupně bylo a zanášeno splaveninami z Krušných hor, čímž se jeho výměra i hloubka velmi rychle zmenšovaly.
Rozkládalo se mezi obcemi Dřínov, Ervěnice, Komořany a Souš, Dolní Jiřetín a svým mělkým východním výběžkem zasahovalo až k Mostu.
Od západu k východu jím protékala řeka Bílina a samotné jezero bylo několik metrů hluboké, obklopené močály a rašeliništi. Ústilo sem rovněž mnoho krušnohorských potoků a říček. Od roku 1831 bylo jezero postupně uměle odvodňováno až na plochu 6 km2 počátkem 90. let 19. století byly v důsledku rozvoje hnědouhelného dobývání,odtěženy jeho poslední zbytky. Hlavním mezníkem ve vodním hospodářství v severozápadních Čechách v poválečné období.
V důsledku intenzivního rozvoje hospodářství a osídlení došlo k rychlému růstu spotřeby vody. Této situaci nebyla přikládána až tak velká vážnost a výsledkem byla řada omezení a kalamit, včetně limitovaných denních přídělů vody na obyvatele. V té době se však již budovaly zdroje nové -nádrž Ráje, Jirkov a další. Propojováním jednotlivých zdrojů a budováním převodu vody vznikly vodohospodářské soustavy, jejichž význam je pro užitek a kvalitu vody rozhodující.
Při popisu vodstva na Mostecku nelze opomenout změny, způsobené povrchovou těžbou hnědého uhlí. Toky byly nejen regulovány a upravovány, ale byl změněn i jejich směr. Příkladem je řeka Bílina, jejíž směr byl změněn na několika místech a všechny její levostranné (horské) přítoky rovněž. V této souvislosti je nutné se zmínit o vodním díle podkrušnohorský přivaděč, do kterého je zaústěno několik krušnohorských toků. Byl budován po etapách od roku 1961 do roku 1982 a slouží k zásobování průmyslu a energetiky Chomutovska a Mostecka povrchovou vodou a jako ochrana hnědouhelných dolů před účinky povodní.
Vodní toky
Nejvodnatějším a nejdelším tokem oblasti je řeka Bílina, která pramení na Chomutovsku a vlévá se v Ústí nad Labem do řeky Labe. Její celková délka je 82 km, z toho na Mostecku 25 km.
Levostrannými přítoky Bíliny jsou bystřinné toky se značným spádem, které jsou zaříznuty v krušnohorských údolích. Jsou to od západu: potoky Kundratický, Vesnický, Šramnický, Albrechtický a Jiřetínský, Loupnice a dále pak potok Bílý, Divoký, Radčický, Lomský a Loučenský. Délka těchto toků je různá a pohybuje se od 4 km (Divoký potok) do 15 km (Bílý potok).
Naprosto odlišné jsou její pravostranné přítoky, které jsou málo vodnaté, s malým spádem a v suchých letech zcela vysychají. Jsou to: potok Hutní, Srpina s přítoky (potok Blažimský, Počeradský, Bečovský, Zaječický a Lužický) a potok Liběšický. Délky těchto pravostranných přítoků se pohybují od 2 km (Blažimský potok) do 25 km (Srpina, v mosteckém regionu necelých 22 km.
PŘÍRODA MOSTECKA
Příroda Mostecka je velmi různorodá. Krajinný ráz tohoto územního celku je charakteristický mimořádnou pestrostí a rozmanitostí několika typů krajin. Je to dáno především velmi dynamickým reliéfem, jehož nejvyšším místem je Loučná (956 m n. m.) a nejnižší místo v údolí říčky Bíliny se blíží k 200 m n. m. Charakteristická je i tvářnost jižního svahu Krušných hor, přerušovaná hlubokými tektonicky a erozně modelovanými údolími. Jedinečný pohled je na kulisu kopců Českého středohoří (s nejvyšším vrcholem Bořen 539 m n. m.). A to vše kontrastuje s parovinou pánevní části a se zemědělsky obhospodařovaným jihem regionu.
Mostecko tedy tvoří následující krajinné celky:
- ■ Nejvíce osídlenou a člověkem využívanou částí Mostecka je její centrální část, která je územní součástí podkrušnohorských pánví (konkrétně Mostecké pánve).
■ Výrazně odlišným celkem, který na severu prudce vystupuje z pánve, jsou Krušné hory, odedávna přirozená hranice s Německem. Tato část regionu je nejméně osídlená.
■ Jižní část Mostecka je tvořena:
- úrodnou zemědělskou krajinou, přecházející do Žatecké pánve,
- západními výběžky malebné krajiny Českého středohoří.
Abychom přírodu lépe poznali a pochopili, podívejme se anatomickým pohledem na její jednotlivé součásti.
Jsou to především poměry geologické, které nám charakterizují vznik a povahu horninového prostředí. Vnější tvářnost krajiny nazýváme geomorfologií. Hybnou silou všech klimatických přeměn je sluneční záření, které rozhoduje o teplotě a vlhkosti vzduchu, o větrnosti a řadě dalších klimatických veličin. Neméně závažnou a dokonce životně důležitou složkou přírody je voda, bez které by nerostla vegetace a vyhynuli všichni živočichové.
Převážná část rostlin je existenčně vázána na půdu, ze které čerpají vláhu a živiny. A živočišná část přírody je opět závislá na existenci rostlin. Celé toto klubko velmi složitých vztahů řeší ekologie, která se zabývá vzájemným vztahem organismů a jejich vazbou k životnímu prostředí. Krajinná ekologie se pak zabývá poznáním všech složek krajiny, jejich uspořádáním a vzájemnými vztahy.
Vzniká vývoj reliéfu
Geomorfologie zemského povrchu je výslednicí dlouhodobého působení mnoha přírodních složek a procesů. Závisí na vlastnostech hornin a na podnebí, kterým je určováno působení tepla, vody a vzduchu na zemský povrch. Na Mostecku se při tvorbě reliéfu krajiny navíc výrazným způsobem podílí člověk.
Mostecko je součástí Evropy, kde byl dlouhodobě reliéf krajiny utvářen především procesy vrásnění, vulkanickou činností, větrem, sedimentací a vodní erozí. Poslední dobou do tohoto procesu vstoupil člověk - horník, především povrchovou těžbou uhlí.
V krušnohorské části Mostecka se horotvorné pochody projevily již během tzv. variské éry (karbon a perm), kdy vznikla celá hercynsko-sudetská hradba česko - saských pohraničních hor, dnes však již obroušených denudací a erozí do současné podoby. Celé území bylo pak tvarově výrazně ovlivněno během druhohorního až třetihorního období tzv. alpským saxonským vrásněním, během kterého byly hory opět vyzdviženy, čímž byl dán i směr toku českým vodotečím.
Krušné hory jsou geomorfologicky nejvýraznější krajinnou složkou Mostecka, které začíná u Homole (702 m n. m.) na západě a na východě končí Rajským vrchem (790 m n. m.). Nejvyšší bodem je zde vrchol Loučná (956 m n. m.). Jižní svahy krušnohorské soustavy klesají prudce do pánevní části Mostecka a jsou na zlomech jednotlivých ker modelovány hlubokými údolími. Výškově nejvýraznějším a nejprudším místem krušnohorského svahu Mostecka je úsek Jezerských srázů (nad Lomem Československá armáda a zámkem Jezeří). Zde v úseku 2 km se teren z výšky 230m n.m zvedá do výšky cca 700 m n. m..
Mírně zvlněný reliéf pánevní části Mostecka získal výslednou podobu vlitu sedimentace ve sladkovodním jezeře, v jehož prostoru během třetihorního období vznikaly postupně uhelné sloje a nadložní jílovité až písčité usazeniny. Ty pak byly hlavně během čtvrtohorních ledových dob překryty sprašovými návějemi a v podhůří Krušných hor suťovými naplaveninami krušnohorských zvětralin.
Pánevní část Mostecka je morfologicky oddělena na zásadě jezersko-ryzelským hřbetem a na východě lahošťským hřbetem. Toto území je z geomorfologického hlediska nejvíce modelováno důlní činností povrchových dolů, jejichž hloubka dosahuje až 150 m pod původní úroveň terénu a vnější výsypky jsou různě vysoké, pravidla 60 až 100 m.
Geologickou bází jižní zemědělské části Mostecka jsou sedimenty křídového moře, které jsou přikryty čtvrtohorními terasami pra-Ohře a následnými vrstvami spraší. V této části přechází plynule území Mostecké pánve do prostoru již velmi málo morfologicky členěné Žatecké pánve.
Koncem třetihorního období se i na Mostecku aktivovaly vnitřní geologické síly a projevili se vulkanickou činností, jejímž pozůstatkem jsou známé mostecké vrchy Hněvín (408 m n. m.), Široký vrch (386 m), Ressl (413 m), Špičák (399 m) a Červený vrch (365 m).
Postupujeme-li východním směrem, pak objevíme ještě vyšší skalnaté kopce (Želenický vrch - 455 m, Zlatník - 521 m, Bořen - 539 m a vrch Milá - 510 m). Tato část Mostecka je pohledově nejzajímavější, neboť z dálky připomíná vlnobití geologického moře, a má proto vysoce estetický a přírodovědný potenciál. Většina je navíc alespoň částečně zalesněna, zejména v severních partiích.
Shrneme-li poznatky o geomorfologii Mostecka, pak v pánevní části dominuje typ akumulačního reliéfu, který je vázán na nezpevněné nebo málo zpevněné sedimenty a vyznačuje se malými výškovými rozdíly. Do jižní části Mostecka zasahuje reliéf tvarovaných plošin, který je v části Českého středohoří vystřídán unikátní reliéfní formou vrchoviny vytvořené erozním procesem sopečných struktur. Masiv Krušných hor se vyznačuje typickým hornatým reliéfem, rozčleněným hlubokými údolími.
Geologická minulost oblasti
Geologická minulost započala vznikem žhavé a postupně chladnoucí koule - planety Země. Její stáří se odhaduje na 4,6 miliardy let. Postupně se vytvořily oceány, zformovala se pevnina a vznikla atmosféra. Teprve po miliardy let trvajícím vývoji se objevil život.
PRVOHORY (PALEOZOIKUM)
Nejméně informací máme o nejstarší geologické éře před prvohorami, tedy z prahor a starohor. V době nejstarších prvohor, to je asi před 600 - 300 mil. let, bylo naše území pokryto mořem. Moře v té době pokrývalo téměř celou Evropu. Na dně moře se tvořily sedimentární (usazené) horniny, jako jsou různé jílovce, pískovce a droby. Neustále poklesávající dno s mořskými sedimenty bylo vystaveno ve velkých hloubkách značným teplotám, tlakům a chemickým vlivům. Důsledkem těchto činitelů byla tzv. metamorfóza (přeměna). Původní charakter mořských usazenin se značně změnil.
Vytvořily se nové minerály a horniny s novými vlastnostmi. Nazýváme je metamorfované a jsou to různé ruly, svory, fylity a amfibolity. Metamorfované horniny tvoří základ celých Krušných hor. Klesání mořských usazenin bylo postupně vystřídáno pomalým výzdvihem celého území. Moře ukončilo svou dlouhodobou existenci na počátku karbonu, to je asi před 300 mil. let. Všeobecným jevem v době karbonské byl výzdvih pohoří, nazývaný vrásnění. Došlo také k výzdvihu Krušných hor a k rozpraskání masivu. Uvolněných cest po puklinách a prasklinách využila vulkanická (sopečná) činnost a z hlubin země vystoupily žuly a jiné vyvřeliny. Na tyto vulkanické struktury je vázána celá řada rudných ložisek. Metamorfované horniny (ruly a svory) i vulkanické vyvřeliny (žuly) tvoří také podklad pod větší částí severočeské pánve a Českého středohoří.
V době po vyzdvižení Krušných hor bylo postupně moře vytlačeno z celého území Čech. Nově vzniklé horstvo bylo velice rychle rozrušováno geologickými činiteli, zejména vodou. Působením teplého i vlhkého podnebí docházelo ke značnému zvětrávání pevných hornin a k je-jejich odnosu do údolí. Ta byla postupně zanášena usazeninami a terén se zarovnával, V následujícím období poměrného klidu se v nížinách počaly vytvářet bažiny a mělká jezera.
Na konci prvohor na Kladensku a Ostravsku bujely v močálech plavuně a přesličky, aby zde tvořily základ pro vrstvy černého uhlí. Na území Teplická se vlivem přebytku zemského tepla v hlubinách přeměňovaly horniny. Láva, která vznikla v hlubinách, se za Doprovodu mohutných výbuchů a erupcí prodrala na povrch otevřenými trhlinami. Vytvořila zde mezi Osekem, Ledvicemi a Teplicemi těleso teplického křemenného portýru (ryolitu). Na této načervenalé hornině stojí dnes velká část města Teple Trhlinami v této vulkanické hornině z hloubky více než 1000 m proudí artéským pramenem na povrch teplické termální minerální vody.
DRUHOHORY (MEZOZOIKUM)
Po permokarbonském období následuje období triasu a začínají druhohory (asi před 225 miliony let). Na počátku druhohor bylo naše území horkou pouští. Krajina byla převážně rovinatá a podnebí velmi teplé. V následujícím období, nazývaném jura, přichází podnebí vlhké a teplé. V některých místech Evropy se vlády ujímají dinosauři. U nás potoky a řeky odnášejí zvětralý materiál do okolních blízkých moří. Toto období trvalo dlouhých 100 milionů let a nemáme o něm téměř žádné informace. Nově vytvořené permokarbonské sedimenty byly mnohde odneseny a krystalické horniny Krušných hor se opět obnažily. Erose pokračovala dále. Dnes se odborníci domnívají, že Krušné hory byly erozí sníženy o 3 až 5 000 metrů.
Před sto miliony let dochází opět i velkým horotvorným pohybům, které způsobilo zejména postupné rozšiřování moří v celé oblasti Evropy. Nastává období nazývané svrchní křída. Kima se postupně mění a dostává tropický charakter. Mořská pobřežní čára lozvolna postupuje a při pobřeží vznikají sladkovodní sedimenty (usazeniny) jezerech, močálech a v pomalu tekoucích řekách. Vytvářejí se charakteristické uloženiny sladkovodního typu jako písky, jíly a jílovce s drtí zuhelnatělých rostlinných částí.
Počátek mořské sedimentace bývá převážně charakterizován vrstvou křemenných písků, pískovců a slepenců. Mořská záplava se postupně rozprostřela nad velkou částí Čech. I naše oblast byla pod mořskou hladinou. Z charakteru sedimentů se soudí, že moře bylo vcelku mělké a písky měly ráz pobřežních plážových usazenin. V následujícím období, trvajícím přes 30 milionů let, došlo k prohloubení moře a jeho rozšíření.
Svrchnokřídové vápnité sedimenty vznikaly v moři s hloubkou do 200 m. Svrchní vrstva vody, prosluněná tropickým sluncem a dostatečně prokysličená, byla továrnou na výrobu planktonu, nezbytného zdroje živin pro ostatní mořské organismy, jako jsou ježovky, různé druhy korýšů, mlžů a nepřeberné množství druhů ryb, krabů, raků a podobně, jejichž zkamenělé pozůstatky nacházíme při těžbě uhlí.
Po celé období druhohor nebylo naše území dost vhodné pro život suchozemských veleještěrů a dinosaurů, kteří se pohybovali v ostatních částech Evropy. Koncem druhohor, to je asi před 65 miliony let, dochází ke změlčování moře. Po jeho ústupu se celé území stává opět souší a znovu se vytvářejí vodní toky, které odnášejí značnou část mořských druhohorních sedimentů.
TŘETIHORY (KENOZOIKUM)
Na počátku třetihor byla zdejší dosud rovinatá krajina postižena horotvorným neklidem, spojeným s vyzdvihováním velehorských pásem Karpat a Alp. Toto neklidné období nazýváme saxonským vrásněním. Postupně docházelo k pozvolným pohybům zemské kůry a zdejší oblast byla rozlámána zlomovými trhlinami na různě velké kry. V teplém klimatu, podobném dnešním subtropům a tropům, docházelo k intenzivnímu zvětrávání. K poměrně silné činnosti saxonského vrásnění došlo mezi staršími a mladšími třetihorami, tzn. asi před 35 až 40 miliony let.
Po vzniklých puklinách, zlomech a trhlinách se až k povrchu vylévalo velké množství roztavených hornin. V první fázi převážně čediče a později také znělce. Vulkány produkovaly obrovské množství popela, který se usazoval. Dnes jej nazýváme tuf. V klidných dobách mezi vulkanickou činností docházelo místy k rozbujení vegetace v jezírkách a rašeliništích. V tomto období postupně vzniklo celé České středohoří a také vrchy Hněvín, Široký vrch, Ressl a Špičák v okolí Mostu.
Po ukončení hlavní vulkanické činnosti (před 20 až 25 miliony let) docházelo k zvětrávání části vulkanitů a tufů. Zvětralý materiál byl splachován do nevelkých mělkých a izolovaných jezírek, vzniklých mezi vulkanickými tělesy. Tyto splachy zarovnaly mírné deprese (prolákliny) a vytvořily základ rovinaté krajiny. Na celém území Čech se formovala nová síť vodních toků. Do oblasti severočeské pánve zřejmě zaústila velká řeka, sbírající vody a také materiál z celých západních Čech (snad dnešní Ohře). Mezi Krušnými horami a Českým středohořím vznikla velká mělká pánev, ve které se shromažďovala voda a vytvářela vhodné podmínky pro další vývoj oblasti.
Za příznivých klimatických a přírodních podmínek zde silně bujel rostlinný život a vytvářel obrovské rašeliniště, budoucí základ hnědouhelné sloje. Bažina se postupně rozšiřovala, až dosáhla rozsahu od Ústí nad Labem ke Klášterci nad Ohří. Období velkých záplav se projevilo vznikem jílovitých vrstviček (proplástků). Největší mocnost uhlí vznikla v nejdéle trvajícím uhlotvorném prostředí na Mostecku a Bílinsku, kde tak vznikla až 30 m mocná uhelná sloj.
A jak k přeměně v uhlí došlo? Uhelná sloj je v podstatě obrovskou konzervou rostlinných (ale i živočišných) zbytků. Na povrchu nebo pod vodou se tato organická hmota přeměnila postupným hnitím, tlením, trouchnivěním a rašelině-ním. Později pod příkrovem dalších usazenin za účasti tepla a tlaku probíhalo prouhelnění. Při této tzv. karbonizaci se destilačními procesy rozkládala celulóza a výsledkem bylo zuhelnatění vyvolané nahromaděním organického uhlíku. Vrstva jednoho metru rašeliny se vytvoří přibližně za 500 let. K tomu, aby mohla vzniknout 1 m mocná uhelná sloj, bylo zapotřebí 10 až 15 m rašeliny. Pro sloj o průměrné mocnosti 25 m se tedy muselo nahromadit více než 250 m rašeliny, což trvalo nejméně 125 000 let.
Za další dlouhou dobu milionů let probíhající karbonizace se pochopitelně mnohé na původním vzhledu organické hmoty změnilo. Po překrytí jílovým sedimentem a zamezení vlivu vody a vzduchu nerozložené zbytky podlehly dále fosilizaci a zachovaly se do současnosti jako zkameněliny.
Takové prostředí bylo zřejmě po celé pánvi, ale dlouhodobý nárůst množství vody a také postupný propad pánevního dna ukončil život rašeliniště. Do jezera pod Krušnými horami přinášela řeka jemný kal a vznikaly jezerní sedimenty, které nazýváme jíl, vytvářely se i vrstvy písků.
Dalším vrstvením jezerních sedimentů, chemickým působením a tlakem již uložených vrstev vznikaly různé typy hornin, jako jsou pískovce, pelosiderity a limonitové proplástky. V pískových čočkách zůstala zachována část vody, a se zvyšujícím se tlakem se tak vytvářely tekuté písky, zvané kuřavky.
Zeminy, uložené nad uhelnou slojí, tvoří tzv. nadloží uhelné sloje, jehož mocnost se v Severočeské hnědouhelné pánvi pohybuje v rozmezí od několika metrů až do 450 m.
Koncem třetihor dochází k postupnému ochlazování. Odborníci zařazují vznik pánve na konec třetihor a začátek čtvrtohor, kdy také dochází k novému výzdvihu Krušných hor do dnešní úrovně. Na konci třetihor zaniká jezero a oblast se opět vysušuje.
ČTVRTOHORY (ANTROPOZOIKUM)
Počáteční období čtvrtohor, které nazýváme pleistocén, se nejvíce podílelo na konečném utváření celé krajiny. Zpočátku docházelo k mohutnému odnosu třetihorních jezerních materiálů, narušených vlivem chladného a vlhkého podnebí. Hlavním činitelem bylo posunutí hranice maximálního zalednění, kdy se čelo skandinávského ledovce přiblížilo na pouhých 50 km na severozápad od tohoto kraje. Zdejší krajina měla charakter studených stepí a tunder. Účinky zalednění a střídání dob ledových a teplých meziledových působily velmi destruktivně na všechny typy hornin.
V Českém středohoří vznikla vlivem puklinového ledu velká kamenná moře na úpatí vrchů, jako je Bořen, Zlatník, Želenický vrch, Špičák a další. Na druhé straně pánve, na úpatí Krušných hor, došlo k mohutným sesuvům a bahnotokům pevných hornin do materiálů třetihorní pánve. Na svahu a úpatí hor se vytvářely svahové sutě a v místech vyústění potoků z horských údolí se na plochu pánve rozprostíraly velké výnosové kužely. Tyto nánosy jsou tvořeny písčito-kamenitými a balvanitými materiály. Nejvíce rozšířené horniny čtvrtohor - spraše a sprašové hlíny vznikaly vlivem silných větrů. Studené a suché větry vysušovaly půdu pokrytou převážně sporou vegetací a odnášely z ní jemné prachové částice, které ukládaly do závějí a valů u různých terénních nerovností.
Mocnost těchto žlutých hlín dosahuje místy až 20 metrů. V našem věku byly využívány jako surovina pro cihlářskou a keramickou výrobu. Eroze vodních toků obnažila na některých místech uhelnou sloj a ta vlivem oxidace začala hořet. Následky těchto přírodních požárů můžeme dnes nalézt v podobě červených vypálených jílů, které vytvořily ložiska tzv. porcelanitů. Jiné části obnažené uhelné sloje nevyhořely a zde poprvé nalezl člověk novou užitkovou surovinu-uhlí.
Zajímavým útvarem čtvrtohor bylo tzv. Komořanské jezero, které vzniklo v nejmladší době ledové. Bylo to mělké jezero se slatinnými rašeliništi, jež zaniklo postupným vysoušením po roce 1834.
Nerostné suroviny v oblasti
Rudy
Jedinou klasickou rudní oblastí severozápadních Čech jsou Krušné hory. V historii se zde těžil cín, železo, měď a stříbro, novodobě pak cín - wolframové rudy.
Nejbližší doly na stříbrné rudy byly v okolí Hory Sv. Kateřiny, kde nejintenzivnější těžba probíhala v 16. století, kdy byla hornická osada povýšena na horní město (1528). Postupně se však rudné žíly (těžila se zde i měď) vyčerpaly, takže pokus o obnovení těžby na počátku 20. století byl předem odsouzen k neúspěchu.
Významnými rudními revíry v blízkém okolí jsou měděnecký s ložiskem železa skarnového typu (hornina složená z granátu, železnatého pyroxenu a zde z magnetitu) a cínovecký s nalezištěm cín - wolframové rudy v graisenizovaných žulách.
Novodobou surovinou pro výrobu hliníku se mohou stát jílovitě zvětralé partie vulkanitů (znělců), které obsahují vysoký podíl Al203.
Přejít na:
Poslední komentáře
1 rok 8 týdnů zpět
4 roky 25 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět