Historie Litvínovska

V pleistocénu (době ledové), asi před 550 000 lety, došlo v Evropě ke vzniku ledovců. Souvislý ledovec pevninský, zvaný též skandinávský nebo severský, byl tvořen obrovskými ledovými příkrovy pokrývajícími pevninu. Výška ledových příkrovů dosahovala místy až 3000 m. V době největšího zalednění pokrýval kontinentální ledovec 28 % pevniny. Pohyboval se rychlostí asi 100 km za 1 rok. Území Československa zasáhl jen svými výběžky v oblasti Hrádku nad Nisou — Frýdlantu v Čechách a ve Slezsku. Moravskou bránou pronikl až do okolí Hranice na Moravě. Jeho postup ze Skandinávie na Ostravsko trval asi 10 000 let.

V souvislosti se změnami podnebí v pleistocénu skandinávský ledovec postupoval nebo ustupoval. Podle jeho koncových morén a mor f o logických rozdílu krajiny rozlišují glaciologové tři období jeho maxima (ledové doby — glaciály) — halštrovské, zvané také elsterské, sálské a viselské. V předpolí skandinávského ledovce, v tak zvané periglaciální oblasti (100 až 250 km), existovaly v té době rostlinné formace tundry. V tomto předpolí se až do současnosti zachovaly některé jevy vzniklé působením mrazu na půdu a reliéf, zvané periglaciální jevy. Tyto periglačiální jevy byly v nedávné době zjištěny také na území našeho okresu Periglaciálních forem ubývalo směrem od kontinentálního ledovce.

Podmínky, které vedly ke vzniků ledovců, byly podle KSANDRA, 1955, tyto; Ochlazení podnebí v důsledku změn intenzity slunečního záření, geologické změny zemského povrchu, astronomické vztahy naší Země ke Slunci, vlivy kosmické a značný obsah kysličníku uhličitého v ovzduší. Kysličník uhličitý se do ovzduší dostal během třetihorní činnosti sopečné.
V době ledové vznikly v některých velehorách (Alpy, Vysoké Tatry a jině) a vyšších středohorách (Krkonoše. Šumava) mimo areál kontinentálního ledovce místní (horské) ledovce. Jejich vznik byl podmíněn dostatečným množstvím pevných srážek, hlavně nad trvalou sněžnou čárou. Tato sněžná čára se na území Českého masivu a Karpat pohybovala mezi 1100 až 1200 m n. rn. Táním a opětovným mrznutím sněhu vnikl sníh zrnitý — firn.

Povrchová voda slepila sníh ve firnový led. Ztrátou vzduchu ve spodních polohách a překrystalizováním ledového tmelu vznikl ledovcový led, který je značně tvrdý. Tvrdost ledu je přímo úměrná teplotě. Při —15° C má tvrdost 3 stupně Mohsovy stupnice tvrdosti, zatímco při —50° C již tvrdost 6 stupňů M. st. Gravitací se horské ledovce dávaly do pohybu pod sněžnou čáru, do údolí. Tvrdý led přitom modeloval terén. Tak nám místní ledovce zanechaly stopy o své přítomnosti v podobě karů, morén, ledovcových jezírek, trogů, skalních ohlazů a jiných glaciálních útvarů. Horské ledovce měly na základě jejich studia v Alpách čtyři maxima (gtinz, mindel, riss, wtirm).
Ve vlastivědné literatuře. se objevují zmínky o místních ledovcích v Krušných horách. Předpokládá se zalednění Medvědí skály, Loučné a jiných vrcholů. Podívejme se, jaká je reálnost takových domněnek.

V geologické literatuře do roku 1945 nalezneme tyto zprávy o stopách po místních ledovcích v Krušných horách:

• 1. Kar mezi Klínovcem a Zadním Smrčníkem (LAUBE 1884).
  2. Moréna u Kovářské, v údolí Černého potoka, nedaleko švédského pomníku u nádraží (SAUER 1917).
  3. Útvar „moréně podobný" v Eliášově údolí pod Špičákem, Na potoce v Horním Brandtu dvě terasy (VITÁSEK 1924).
  4. Suťový proud u Mezilesí (Mezilesí) SZ od Měděnce, okr. Chomutov (RATHS-BURG 1933).
  5. Kar na JV svahu Klínovce (LUCERNA 1939—40).

První, kdo na základě terénního průzkumu kriticky zhodnotil a pokusil se vysvětlit v literatuře uváděné stopy po zalednění v Krušných horách, byl ATHSBURG, 1933. Dochází k jednoznačnému závěru formulovanému jedinou Větou: „Das Erzgebirge trug niemals Gletscher." Připouští existenci míst H věčným sněhem, nikoli ledovce. Příčiny vidí i v morfologicky nepříznivých tvarech Krušných hor. SAUEREM, 1917, uváděné glaciální útvary u Kovářské vysvětluje jako produkt povodně Černého potoka. Pod přesvědčivými argumenty RATSHBURGA, 1933 tak „zmizela" jediná krušnohorská moréna. Vznik Suťového proudu u Mezilesí (Mezilesí) vysvětluje tentýž autor jako soliflukci í půdotok). Ještě před RATHSBURGEM, 1933, navštívil oblast Klínovce český Keměpisec — geomorfolog F. VITÁSEK, 1924. Prohlédl si LAUBEM, 1884, uve-ídený kar a propátral jedno údolí na jižním svahu Klínovce. Z jeho zprávy vsak vyplývá, že k vlastnímu závěru nedošel. Po RATHSBURGOVI uveřejnil LUCERNA 1939/40 překvapivou zprávu, že objevil a zmapoval 35 m vysoký ker na JV svahu Klínovce v nadmořské výšce 1000 až 900 m.

Po roce 1945 uvádí STODOLA (1952) JZ od Flájí na žule v údolí potoka 600 m dlouhý, 2 až 3 m vysoký a 5 až 15 m široký val z balvanů loučenského fculového porfyru, který se patrně vytvořil popolézáním v souvislosti s ledovými zjevy (bloková mura podle J. Petránka). Možnost, že jde o čelní morénu ledovce, který pokrýval vrchol Loučné se pokládá za nepravděpodobnou.
Je zajímavé, že v roce 1956 vyšlé zásadní práci VITÁSKA se jakékoli zalednění Krušných hor popírá, aniž je přihlédnuto k práci LUCERNY 1939/40. Avšak již KRÁL 1960 uvádí opět z Krušných hor jediný malý kar ve skupině Klínovce v pramenné oblasti Plavenského potoka. SEKYRA 1960 uvádí v Krušných horách embryonální kar na Klínovci a ŽEBERA 1966 ve své mapě na Klínovci zaznamenal území pleistocénních ledovců a firnových polí. Z uvedeného vidíme, že nevyvráceny zůstaly pouze zmínky o karech v oblasti Klínovce.

Není bez zajímavosti, že DOSTÁL, 1957, ve své fytogeografické studii dochází k závěru, že rostlinstvo Krušných hor nebylo přímo ovlivněno pleistocenním glaciálem. Podobně HOLDHAUS, 1939, a MARAŇ, 1958, zjišťují, že Krušné hory mají ve své zvířeně méně boreoalpinných druhů brouků než Krkonoše nebo jiné hory, v nichž bylo prokázáno místní zalednění. Poměr činí 11:19 (Krušné hory : Krkonoše).

Lze tedy shrnout, že mimo okolí Klínovce nebyl v oblasti Krušných hor prokázán bezpečně žádný případ místního zalednění. V Krušných horách nebyly totiž natolik příhodné podmínky, které by mohly vést ke vzniku horského ledovce. Tento názor možno podpořit následujícími důvody:

1. Hřeben Krušných hor většinou nedosahuje nadmořské výšky, ve které ležela sněžná čára.
2. Nejstarší pleistocénní sedimenty krušnohorského původu na úpatí jmenovaných hor (proluviální, případně murová akumulace) jsou oficiálně datovány jako risské. Z toho lze vyvodit, že zhruba do dnešní výše a orogra-fické polohy dospěly Krušné hory až ve středním pleistocénu, nejspíše v době risského glacialu, tedy až v závěru glaciálního maxima.

V době maximálního zalednění se v důsledku setrvávajících firnových polí až firnových ledovců vytvořily pouze v oblasti Klínovce náznaky kalů a nivací přemodelované údolní závěry. Za připomínky k této práci a zapůjčení některé literatury děkuji panu dr.S. Hurníkovi, CSc, z VÚHU v Mostě. 

1

/gallerous/get_image/Byly_v_Krusnych_horach_mistni_ledovce.jpg/normal