Historie Litvínovska

Můžeme se opravdu vrátit?

Po letní německo-rakouské ofenzívě na východní frontě v roce 1915, při níž byli Rusové zcela vytlačeni z tohoto území, byla Ústředními mocnostmi zpět získána celá střední a východní Halič. Úřady v Rakousku-Uhersku začaly již v srpnu organizovat repatriaci válečných běženců, na níž se podíleli i na Mostecku dobrovolníci a různé pomocné výbory. Aby se získaly pro ně prostředky na cestu, uspořádal „Výbor pro péči o haličské uprchlíky pro politický okres Most“ dne 15. srpna 1915 v Horním Litvínově na „Střelnici“ zahradní slavnost spojenou s vlasteneckým svátkem, oslavou narozenin císaře Františka Josefa. Akce měla důstojný průběh. Vedle zástupců samotných válečných uprchlíků se jí zúčastnil i představitel okresního hejtmanství dr. Holitsch, radní a zastupitelé hostitelského města Horního Litvínova a též mostecký rabín prof. dr. A. Biach a představený mostecké Židovské náboženské obce, dr. M. Stein. Hlavní řeč pronesl rabín Biach a připomenul v ní, že ti, kdo se vrací zpět do své vlasti, myslí s vděčností na všechny, kteří „laskavou péčí zmírňovali tvrdý osud uprchlíků“.

Doktor Stein se ve svém proslovu nechal slyšet, že za všechno dobro, lásku, ochranu a účinnou péči mohou běženci děkovat pouze všemi milovanému císaři. Opomenul ovšem jaksi poznamenat, že jejich nucený odchod z domovů byl v přímé souvislosti právě s velmocenskou politikou císaře. Jménem uprchlíků poděkoval za pohostinství a dobrodiní, kterého se jim dostalo od státních orgánů a místního Výboru pro péči, rabín Kammelhar. Svůj vděk projevila i haličská mládež: shromáždil se velký počet žáků a žákyň, aby poděkoval svému učiteli náboženství, vrchnímu kantorovi Lammovi z Mostu, a rozloučil se s ním. Následovala bohatá svačina, podávaná místním Výborem dam a dívek, během níž koncertoval Mozartův orchestr. Kolik uprchlíků se skutečně vrátilo zpět do svých domovů v Haliči během podzimu 1915, nelze říci. I když někteří spolu se svými rodinami Mostecko jistě opustili, jiní nadále zůstali, případně na jejich místa postupně přicházeli další, kteří sem byli, jako v ostatních oblastech vnitrozemí, doplňováni průběžně státní správou z uprchlických táborů. Mimo hlavní vlnu běženců z listopadu a prosince 1914 se tak např. v Havrani objevilo v červnu 1915 více jak 500 židovských uprchlíků z Haliče a Bukoviny, včetně rodin, a byli ubytováni přechodně v továrních objektech, Knoblochově hostinci a řadě soukromých domů, a to do doby, než se uskutečnilo jejich rozdělení do okolních míst. Nedaleká politická obec Lišnice musela přijmout odtud asi 20 uprchlíků, kteří byli umístěni v katastrální obci Nemilkov, v prvním patře domu pana Fischera. Mělo se jim opatřit jen přístřeší, o jejich výživu pečoval Výbor pro uprchlíky. K modlitbám opatřil běžencům starosta obce z Mostu svitky bývalé lišnické tóry.

Znovu bez domova

Kromě uprchlíků, přicházejících na Mostecko průběžně, není vyloučen ani jejich další větší přiliv, který mohl navazovat na novou Brusilovovu ofenzívu ruských vojsk v oblasti Haliče a Bukoviny,jež začala v červnu 1916. Kolik přijala města a obce mosteckého okresu haličských uprchlíků na podzim roku 1916, není známo. Lze však usuzovat, že jejich počet byl nemalý. C. k. Okresní školní rada v Mostě totiž nařídila, aby od počátku října 1916 byla pro děti utečenců zavedena vlastní výuka židovského náboženství, kterou měl vést haličský rabín Leiser Blum, přestože jinak vyučoval místní děti vrchní kantor z Mostu Jakob Lamm. Na možnou novou invazi haličských Židů reagoval také litvínovský městský lékař dr. Alois Schindler, a to již v červenci 1916. Upozornil Městský úřad v Horním Litvínově na úskalí jejich zdejšího pobytu. Vycházel při tom ze zkušeností z předcházejícího roku a požadoval, aby město zřídilo ústav, kde by proběhla rychlá a důkladná očista a dezinfekce, případně aby uprchlíci prošli dezinfekcí v Mostě a teprve pak byli transportováni do Horního Litvínova. Že nebylo jeho varování plané, ukazují případy skvrnitého tyfu, které se vyskytly mezi uprchlíky v nedalekém městě Lomu v prosinci 1916 a také v samotném Horním Litvínově v lednu 1917.

Máme svých starostí dost – nezajímáte nás!

A jak nahlíželi postupem doby na haličské uprchlíky místní obyvatelé? Počáteční šok z jejich nezměrné bídy a snaha pomoci jim zmírnit těžký osud běženců byly vystřídány jistou lhostejností,často až nevraživostí. Údiv a odpor vzbuzovala nezřídka jejich tělesná zanedbanost a nečistota, která se projevovala mimo jiné i v oblasti bydlení: v místnostech, které obývali, neudržovali pořádek, hlavu si nelámali ani s dodržováním základních hygienických návyků. Poté, co tyto prostory opustili, musely být dezinfikovány a mnohdy velkým nákladem opraveny. Jak plynul čas, začala vadit místnímu obyvatelstvu kulturní odlišnost ortodoxních Židů, na kterou nebyli u „domácích“ židovských spoluobčanů zvyklí. Muži nosili většinou kaftan a vlasy měli stočeny do dvou loken – pejzů, které brzy byly místními posměšně nazývány „houpačka na vši“, čímž lidový jazyk vystihl pravý smysl, neboť na čistotu, jak jsme již zmínili, uprchlíci moc nedbali. Žili přísně podle svého ritu a jedli pouze košer jídlo, což se jistě stávalo překážkou v dobročinnosti jejich hostitelů. Protože řada z nich byla schopnými obchodníky, platili rádi, i přes to málo, co měli, za zboží vždy o trochu více.

Při jeho nedostatku tak vyháněli, ke škodě místních živnostníků i obyvatel, ceny neúměrně vysoko. Tradovalo se, že dosahovali až několika násobného výdělku. I když se jistě ne všichni chovali tímto způsobem a měli možná snahu přiblížit svůj způsob života zvyklostem v kraji, který se stal jejich dočasným domovem, svými kořeny hluboko ulpívali v odlišných kulturních a náboženských tradicích. To byl též jeden z důvodů, proč postupně mizel zájem místních obyvatel o jejich pobyt na Mostecku, a to již v průběhu 2. poloviny roku 1915. Dalším důležitým aspektem byla změna postoje obyvatel Mostecka k válečnému dění jako takovému, jehož důsledky stále více pociťovali ve svém vlastním životě. Mostecké deníky se plnily zprávami o padlých a raněných, o problémech se zajatci, kteří byli transportováni do táborů na Mostecku, či o stále se zvyšujících cenách nedostatkových potravin. Apely na pořádání sbírek pro haličské uprchlíky z prvních měsíců války tak zatlačila do pozadí oznámení o dobročinných akcích ve prospěch válečných invalidů a vdov, o upisování dalších a dalších válečných půjček a darech směřujících vojákům na frontu. Ovšem ve druhé polovině válečného dění již prakticky nebylo co darovat: alfou a omegou snahy většiny lidí bylo sehnat byť jen základní potraviny a nezřídka se proto srocovali před úřady. Také proto se s pokračující válkou ocitli haličští uprchlíci prakticky již zcela mimo pozornost místních obyvatel, byť mezi nimi řada z nich žila až do roku 1918.