Historie Litvínovska

Popis mlýnů v pořadí, v jakém ležely na toku Loupnice.

1. PILA MĚSTA MOSTU

Pila čp.15, stála na palouku nedaleko nynější fořtovny v polesí Janov, dostávala vodu Loupnice dodnes znatelným korytem namáhavě hloubeným ve skále a zahájila provoz v r. 1853. Celý objekt, 50 m dlouhý, byl ze dřeva, sloužil až do doby první světové války a později, přestavěn na obytný dům, jako obydlí pro dvě rodiny. Dne 27. listopadu 1931 vypukl z nezjištěných důvodů požár, na jehož hašení se dostavilo devět hasičských sborů, jejichž hlavním úkolem bylo, chránit blízké lesní porosty. Budova lehla popelem a zbylé zdivo nechala lesní správa odklidit.

K výstavbě vlastní pily se rozhodla městská rada v r. 1850, když neúspěšně skončilo jednání zástupců města s majiteli pily o nové sazby za řezání dřeva, jež trvalo již od r. 1848. Především nemohl být odstraněn starý zvyk dřevařů, při řezání si ponechat z každého kmene jedno prkno (Metzenbrett).Lesnímu personálu, konajícímu službu ve shora uvedené fořtovně, postavené v r. 1867, příslušel dozor na pilu (5).

2. PILA A HRAČKÁRNA MARZIN

Budovy čp.131 a 95.
Vydatná vodní síla přilákala ze Saska do Hamrského údolí Karla Viléma Klausnitzera, který získal pod nynější fořtovnou pozemek a postavil tam v roce 1362 flokárnu. Obchodní výsledky majitele neuspokojily, proto provoz o dva roky později zastavil a vrátil se domů. Výrobnu převzal v r. 1866 Adolf Schenk a při­družil k flokárně také strojní řezání dřeva.

Dalším majitelem se stal v roce 1875 Edvard Marzin, který k pile připojil v r. 1884 výrobu dřevěných hraček. V r. 1887 koupil podnik Antonín Pickart a od něho v r. 1894 Adolf Ladek; pachtýřem zůstal po celou dobu Edvard Marzin, který vylepšoval stále výrobu a nechal montovat bio vrchní vodou hnané, uznané za nejvýkonnější ze všech vodních kol na toku Loupnice. Synovec nájemce Oskar Marzin získal v r. 1909 dobře prosperující pod­nik a vedl ho až do r. 1945. Pak byla zařízena žebříkárna, stroje ale už nepohá­nělo vodní kolo, nýbrž elektromotor.

3. HRAČKÁRNA A MANUFAKTURA KÖHLER

Asi 500 kroků dál vyplňuje prostor mezi pravým břehem Loupnice a mlýnskou strouhou vedenou po údolní stráni tovární budova s přízemním obytným domkem a vilkou, která svým stavebním stylem napovídá, že tu kolem r. 1900 sídlil podnik pro svého majitele velmi výnosný.

Již v 18. století stála na tomto místě papírna, o které píše podrobně J. Doležal v článku O starých papírnách na Chomutovsku a Litvínovsku (Regionální studie II. sv., Most 1963). Pracoval tu papírník František Richter, pak Fabián Neuber, r. 1803 je majitelkou Rozalie Schléglová, po různých změnách převzal Antonín Nitsch v r. 1848 papírnu po otci a s pěti dělníky vyráběl ročně asi 700 rysů papíru.

Výrobna 1872 vyhořela a o rok později lehly také popelem zbylé vedlejší budovy. Spáleniště koupil v r. 1876 Josef Weber, majitel realit v Hamru; 6. března téhož roku zde zřídili Gustav Engelharth a W. Schlesinger z Horního Litvínova rafinérii pryskyřice, která však nebyla dlouho v provozu. V r. 1880 přišli z Chomutova bratři Karel a Adolf Stolleovi, koupili celý objekt a začali s výrobou škrobu.

Přesto, že začala firma slibně, uzavřela v r. 1883 provozovnu a ohlásila konkurs. Oba spo­lečníci ještě před zahájením řízení uprchli do Ameriky. Při dražbě získal továrnu J. Lowy a prodal ji v r. 1885 Kajetánu Kóhlerovi z Nové Vsi v horách, který ještě tentýž rok do Janova přesídlil a podnik přebudoval na výrobu dřevěného a hrač­kářského zboží. Původní vodní kolo stačilo pohánět stroje hračkárny, nechal proto postavit další pro novou soustružnu. Dílny byly dobře vybaveny stroji, potřebné nářadí připraveno a sklady se pfnily dřevem, barvami, laky a balicím materiálem.

Výroba se rozjela naplno a Krušnohorské hračky, pod kterým názvem vypravovala firma své zásilky, si brzy získaly trhy v celém Rakousku-Uhersku, vyvážely se také do zahraničí a někdy i do zámoří. Aby firma stačila uspokojit rostoucí poptávku, nakupovala v horách různé zboží domácké výroby, jako zvířátka, domečky, stro­mečky a rozmanité figurky, ze kterých sestavovaly zaměstnankyně firmy oblíbené kolekce a skládací stavebnice, balily je do krabic z hoblovaček nebo lepenky,polepily příslušnými barevnými štítky a připravily je ve velkých bednách k expedici.

Vedle vlastní výroby se velmi rozmohla manufaktura. Výnosný obchod přešel v roce 1909 na syny Otto a Kuna Köhlerovy, kteří veřejnou společnost změnili na společnost s omezeným ručením.

Po první světové válce firma jen krátký čas prosperovala, již v r, 1922 nabízela objekt k prodeji. Posledním majitelem byl Robert Schmidt, který po rozchodu se svým společníkem Janem Koreschem přestěhoval výrobu dámských klobouků z Litvínova do Hamrského údolí.Budovy ještě dnes slouží k obývání a bývalé dílny co skladové prostory.

4. HAMRSKÝ MLÝN

Podle zachovalých zpráv je nejstarším mlýnem v Janově Hamrský mlýn, o kterém je zmínka v kupní smlouvě Rudolfa II. a města Mostu ze dne 18. IV. 1595 "pustý hamr a při něm mlýn s pilou". Tyto podniky stály v dolní části vesnice (mosteckého Hamru) při Loupnickém potoku opouštějícím Hamrské údolí a náležely vrchnosti města Mostu.

Z janovské kroniky se dovídáme, že začátkem 17. století hamr již neexistoval a že mlýny byly v r. 1739 prodány zájemcům s povinnostmi, jichž se teprve v roce 1848 úplně zbavili. Zdá se, že mlýn přesel mnohem dříve do majetku mlynáře který podle záznamu v účetní knize města Mostu jíž v r. 1690 platil na sv, Jiří poplatek ve výši 23 zlatých 20 krejcarů. Jeho jméno Matiáš Gräbner (také Grebner) se uvádí až v r. 1700 současně se zvýšeným poplatkem 25 zlatých.

V roce 1735 odváděl městu ročně 75 zlatých (7) a místo mouky na výkrm prasat šest zlatých asi nový majitel František Gräbner, jehož jméno se objevuje v r. 1738, kdy také zaplatil čtyři zlaté za povolení chytat ryby v Loupnickém potoce.

Další majitelé pocházeli z rodiny Franzlovy. Jméno Franzl (též Frantzl nebo Frantzel) se v obci vyskytovalo velmi často a členové rozvětvené rodiny vedli několik dalších mlýnů a pil. V r. 1839 byl vlastníkem František Franzl, který se pro svou lehkovážnost netěšil dobré pověsti, v obchodních věcech neměl úspěch a byl nucen mlýn pronajmout svému švagrovi, u kterého pracoval jako stárek W. Martinowitz.

Hamrský mlýn poháněn mohutným vodním kolem v r. 1875 vyhořel; spáleniště včetně pily koupil František Chlouba, sládek z Litvínova, za 16 000 zlatých a ne­chal mlýn znova vystavět. Nespoléhal již na vodní sílu a nechal proto postavit parní stroj na pohon nového zařízení. Z té doby se datuje komín dodnes zachova­lý. Mlýn s pekárnou pronajal Chlouba Heřmanovi Birkovi v r. 1890, když předtím dva roky z neznámých důvodů byl přerušen provoz.

Chlouba měl dceru, která se provdala za Emila Laufkeho, obchodního vedoucího firmy F. J. Laufke, nájemce zámeckých pivovarů v Duchcově a Horním Litvínově. Laufke se těšil vážnosti a zastával v letech 1897-1899 místo starosty v Litvínově.

V té době byl Janov oblíbeným letoviskem, přicházelo sem mnoho výletníků a hostů také ze Saska. Laufke sledoval stoupající číslo návštěv a rozhodl se mlýn přestavět na lázeňský dům vzhledem k nedostatku lůžek a velmi jednoduché vy­bavenosti v místě nabízených bytů.

V r. 1902 část svých plánů uskutečnil. Hamrský mlýn se stal dobře vybavenou zotavovnou s pěknou restaurací. Po několikaletém úspěšném provozu návštěva ochabovala, dalekosáhlé plány majitele se nesplnily a po roce 1913 přenechal byty stálým nájemníkům a restauraci pronajal.

Bývalý mlýn (čp. 70) a obytný dům (čp. 132) dědila Marta Laufkeová po svém manželovi Emilu Laufkeovi; byla poslední držitelkou rozsáhlého majetku.

Podle ústního podání pamětníků vyráběly se v mlýně nějakou dobu sirky. Nelze tomu dobře uvěřit, nebylo však možné získat o tom doklady, Při dalším bádání se mi dostala do ruky zpráva o hamrské sirkárně, založené kolem r. 1850 v domě čp. 50.

Jednopatrová tovární budova, dnes obytný dům, stojí naproti bývalému dolu .,Rudý sever", ke kterému také patřila. Po zrušení sirkárny tu byly jatky a hospoda, pootevření šachty v r. 1907 byty zaměstnanců.Hamrský mlýn, ještě dnes tak nazývaný, slouží dále ubytovacím účelům.

5. HAMRSKÁ PILA

Naproti popsanému mlýnu je obytný dům (čp. 132) a po pravém břehu Loupnice bývalá pila (čp. 133). Jejl osud je spjat s mlýnem a nelze pochybo­vat, že před r. 1595, kdy máme první zprávu o tomto podniku, v Janově pila nebyla, neboť stavební materiál, jako prnkna, fošny a šindele pro městský chrám v Mostě dodávaly v letech 1517-1531 pily z Jirkova, Boleboře a Jetřichovic.

Zda mlynáři spravovali také pilu, nepodařilo se mi z dokladů zjistit. První nám známý majitel (od r. 1839) jménem František Franzl pronajal brzy mlýn a provozoval pilařlnu. Svou lehkomyslností prohospodařil svůj i manželčin majetek a zadluženou pilu prodal v r. 1890 s vyhořelým Hamrským mlýnem Františku Chloubovl.

Od nového majitele koupil v r. 1890 pilu Edmund Vogl a zařídil výrobu beden a hlazených skříněk různých velikostí.Podle adresáře z r. 1934 byla pila (čp. 133) již zrušena, přízemní domek (čp. 132) je dodnes obydlen.

6. JAHNŮV MLÝN

Je to jediný mlýn na katastru obce Hamr, byl spojen s pekárnou a později také s prodejnou chleba a mouky v přistaveném krámku. Majitelé byli Karel Griessbach, Karel Walter, Karel Jahn, důlní měřič Antonín Krahl s inž. Ru­dolfem Köhlerem a naposled Inž. Karel Bähr. Po vybombardování vlastního domku v Záluží se v r. 1944 nastěhoval do prostorné dílny kolář František Ryšánek a provozoval tu své řemeslo do r. 1964.

Posledním mlynářem byl Jahn; Krahl změnil mlýnici na dílnu ve které zařizoval výrobu kolejních hřebíků a pracoval také na realizaci některých svých patentu. Jahna přinutila k prodeji všeobecná hospodářská krize.Tížila ho snad také smrt stárka Antonína Wagnera, který v r. 1931 při prohlídce kola spadl do hloubky pěti metrů a zabil se.

O tomto mlýně píše hamerský kronikář, že nezjistil žádných zpráv ani o založení mlýna, ani o poměru mlynáře k vrchnosti. Také mně se nepodařilo v archivu najít nějaké záznamy z této doby. V dubnu 1961 vyšel v Průboji krátký článek o zrušeni sešlého vodního kola (6 m průměr, 60 cm silná hřídel) v Hamru, uvedeného do provozu v r. 1848. Jak jsem se dozvěděl, byl
letopočet s jménem mlynáře Griessbacha vyryt na dubové desce a tato připevněna na sloupu mlýnice, což by vysvětlilo neúspěch při hledání dokladů z dřívějších let, kdybychom mohli předpokládat, že mlýn vznikl teprve v roce. 1848.

Jak ale uvádí Sommer (1833), a také Waitterich (1845), byl mlýn v duchcovském Hamru, potvrzuje to též zápis v knize o přípřeží obce Záluží, podle něhož vezl v r. 1818 zálužský poddaný dříví z Klínů do duchcovského Hamru pro vyhořelého mlynáře. Nepodařilo se mi do uzavření tohoto článku najít další doklady o požáru nebo novovýstavbě hamrského mlýna.

7. PILA VILÉMA FRANZLA

Řečený Griessbach stavěl v r. 1850 kousek dál po toku Loupnice již na ka­tastru janovském pilu a prodal ji Vilému Franzlovi. Po něm ji převzal syn Václav, který zavedl také výrobu hračkářského zboží, v čemž mu odborně pomáhal Pius Pach. Pach se zakrátko osamostatnil a přestěhoval se do Horní­ho Jiřetína. Budova částečně z dřeva postavená rychle chátrala, padla za oběť demolici.

8. PEKAŘSKÝ MLÝN

Pekařský mlýn je překlad názvu Bäckenmühle nebo také Beckenmühle (5) jak se mu lidově říkávalo asi proto, že byl v Janově prvním mlýnem spojeným s pekárnou. Domněnku potvrzuje zápis v účetní knize města Mostu z r. 1738. Tehdejší mlynář Josef Frantzel byl jediný v Janově, kdo mimo mlýnské dávky 14 zlatých 10 krejcarů platil pekařský poplatek šest zlatých ročně. Mlýn koupil za 220 zlatých, obnos byl vyúčtován v r. 1740. V zápise je Frantzel nazýván „hořejší mlynář". Jméno se objevuje také v seznamu podniků obtíže­ných povinnostmi vůči vrchnosti města Mostu, jak již na jiném místě uvedeno. Aby se mlynář zbavil těchto povinností, zaplatil v r. 1848 výkupné ve výši 1800 zlatých.

Název se časem podle majitelů měnil na Webrův a Waltrův mlýn. Antonia Weber, který byl velmi zámožný, uskutečnil svoje plány ve výstavbě moder­ního mlýna a doplnil vodní pohon parním strojem. Walter Walter, který po něm převzal dobře zavedený podnik, neměl tak šťastnou ruku, vyměnil vodní kolo za turibinu, která se neosvědčila a vyčerpala značnou část jeho finanč­ních prostředků. Walter byl proto nucen v r. 1932 provoz zastavit. Po dobu okupace mlýn částečně oživl, když ho převzal Josef Kraupe z Liptic u Duchcova.Vysoké provozní náklady, poškození budovy válečnými událostmi i důlní činností vedly k likvidaci mlýna.

9. STŘEDNÍ MLÝN

Později Hornův mlýn seděl na pestré louce, kterou se prodírá Loupnický potok od Pekařského mlýna k záhybu silnice pod janovským statkem, dhešním sídlem lesní správy, již obohacen vodou Janovského potoka. Při své cestě kdysi napájel přírodní' koupaliště pod školní zahradou, dnes zasypané zeminou z blízkého povrchového dolu. Podle vyprávění pamětníků byl na dveřním pažením vyryt letopočet 1795, mlýn však musel stát již dříve, neboť majitel měl od r. 1739 právo pást šest krav v mosteckých lesích. Bodle zápisu v mostecké účetní knize se jmenoval Hanuš Frantzl a byla mu v r. 1738 vyměřena mlýn­ská dávka ve výši 13 zlatých 10 krejcarů. V ar. 1740 vyrovnal dluh na kupní sumu platbou 100 zlatých.

Tento poměrně malý mlýn patřil kancem 19. století manželům Františkovi a Janě Hornovým. Z peněz, které dostali jako odškodnění od města Mostu, si pořídili menší parní stroj (tzv. parní motor), jehož výkon postačil vyrovnávat nestejnoměrný průtok vody. Současně zařídili pekařství. Rostoucí konkurenci čelili pečivem velmi dobré jakosti.Budova ustoupila povrchové těžbě uhlí Dolu Rudý sever.

10. JOHNŮV MLÝN

Ve starých spisech (kolem r. 1740) se objevuje pod jménem Telchmflhle, tj. Rybniční mlýn.

Tento mlýn stál v dolní části obce, kde mírnou serpentinou stoupá silnice k janovskému dvoru. Připomíná ho část starého mlýnského koryta, jež se táhne od silnice k potoku v těchto místech směřujícímu k jihu.

V r. 1740 tu hospodařil Hanuš Frantzl. Zda byl totožný s majitelem Střed­ního mlýna, nelze ze zápisu zjistit, není ale vyloučeno, že při rozvětvené rodi­ně to byli bratranci. V druhé polovině 19. století byl mlynářem František Frantzl. Po jeho smrti přešel majetek na syna Karla, lékaře v Bohosudově, jemuž se nepodařilo překonat obchodní a provozní nesnáze a r. 1888 zastavil provoz. O rok později došlo k soudní dražbě, ve které získal podnik František John za 7500 zlatých. Nový majitel mlýnské zařízení prodal, postavil pilu na řezání prken, soustruhy a frézy, dodával dolům prkna, násady, topůrka a růz­ná držadla. Později přidružil Ještě výrobu hraček.

Pamětníci tvrdí, že John nějakou dobu vedle dřevovýroby Ještě mlynařil pro pohon pily postavil další vodní kolo. Občas pronajímal pilu s dílnou domáckým výrobcům. Celý objekt padl za oběť náletu dne 12. února 1945.

11. VALCHA

Loupnice nyní volněji ubíhá širokým údolím, spojuje se s potůčkem z janov­ské obory u náspu železniční tratě do Horního Jiřetína, a projdeme-li pod­jezdem, je tam dost místa pro potok i vozovku, narazíme na rozvalinu valchy,jež nesla už v r. 1735 břemeno vrchnostenských povinnosti. Valchařl bylo uloženo valchu na určitou dobu bezplatně propůjčiti mosteckým jirchářům, což mělo platnost až do r. 1848.

V druhé polovině 19. století byl majitelem mlynář Amtonín Granzmer z Lit­vínova, týž náhle zemřel dne 12. září 1885. Zdá se, že v této době se již zplsťování neprovádělo, neboť v r. 1888 tam zavedl výrobu beden Josef Schmatz, ovšem jen jako nájemce valchy, přestavěné na pilu. Začátkem našeho století najímá pilu Menzel a po něm Müller, který zřídil soustružnickou dílnu a vy­ráběl hlavně žebřiňáčky. Od r. 1914 byla pila mimo provoz a budova upravena na bytové jednotky.

Podle poznámky janovského kronikáře nazývala se valcha dříve Waldmülhle (Lesní mlýn). Pravdě blíže je, že Waldmülhle vznikla ze zkomoleného názvu Walckmühle. Lidově se říkalo Volke.

12. JAKUBŮV MLÝN

Dalším veteránem vodních děl, posledním na janovském území, byl Jakubův mlýn, o němž se dovídáme, že byl v r. 1739 prodán vrchností za 300 zlatých, ovšem ise zatěžujícími povinnostmi, jak již uvedeno nia předních stránkách. Mlýnskou dávku, a to 20 zlatých, platil už od r. 1735 Kryštov Frantzel, Od té doby zůstal mlýn ve vlastnictví rodiny Franzlovy.

V letech 1837-1839 postavil tehdejší majitel s povolením města Mostu jez, aby lépe vyrovnal kolísání vody. V r. 1885 se podílí František Franzl na odškodném, vypláceném městem Most mlynářům. Jmenovaný vedl podnik velmi dobře a byl v r. 1889 zvolen za ředitele Spořitelního a záložního spolku v Janově. Mlýn převzal jeho syn Gustav, s jehož dcerou se oženil Richard Jakowetz, který zvýšil výkonnost podniku zabudováním nové rámové pily svazkové a zavedením elektrického pohonu. Rok přestavby mlýna na pilu nebylo možno zjistit.

Kolem mlýna vedla stará obchodní cesta do Saska, velmi důležitá, jak po­tvrzuje příkaz k jejímu řádnému udržování vydaný Karlem VI. v roce 1740. Cesta však pozbyla svého významu po otevření nové okresní silnice z Mostu do Mníšku v r. 1844 a výstavbou silničního spojení z Janova do Horního Jiřetína. Jakubův mlýn zůstal stranou provozu, jenž se ubíral novou trasou, což nezůstalo bez vlivu na obchodní situaci podniku.V rámci koncentrace dřevařského průmyslu byla tato pila zrušena.

13. DŘEVĚNÝ MLÝN

Stál po levé straně silnice vedoucí z Janova do Horního Jiřetína a dostal po soupisu podle Tereziánského katastru z r. 1771 popisné číslo 139. Mlýnský rybník na protější straně silnice nepatřil mlynáři, byl majetkem Valdštejn­ského panství. Název Hotemtiihle přeložen do češtiny znamená Dřevěný mlýn, může ale znamenat také Mlýn v lesíku nebo Mlýn v háječku, což je přijatel­nější, neboť mlýn býval obklopen dubovým lesíkem. V r. 1885 spravovali ma­jetek dědici po Karlu Timmelovi.

Na skloníku minulého století vznikly v Horním Jiřetíně vysoce mechanizo­vané mlýny s parním pohonem (Günzl, Granzner), Jež znamenaly zánik za­staralého kletpáče. Budovu stále obydlenou zakoupila po první světové válce Severočeská uhetlná společnost, které v těchto místech dobývala uhlí. Mlýn­ský rybník oplocen a vybaven kabinami se stal oblíbeným koupalištěm jiřetínských občanů.Na místě bývalého mlýna je dnes výsypka.

14. TŘÍSLOVNA

Posledním podnikem v této řadě byl mlýn na tříslo, stojící již v rovině, jenž patřil koželužně Arnošta Höniga v Horním Jiřetíně a pozvolna končil s výrobou ještě před první světovou válkou, kdy se stále víc prosazovaly pří­pravky chemického průmyslu urychlující vydělávání koží.

Tříslovinu získávali v blízkém dubovém lesíku loupáním kůry, kterou v mlýně sušili a rozemílali, a také sbíráním duběnek. Chyběly však pěstitelské zásahy a zanedbaná doubrava upadala tak jako opuštěný mlýn, který, již podkopán, byl vykoupen Severočeskou uhelnou společností. Na některých mapách z třicátých let je ještě zakreslena tříslovina i listnatý lesík, poslední svědek kdysi zalesněné krajiny pod Krušnými horami.

Mlýny v Hamru (kniha Vodní mlýny v Čechách)

 Pod samými Krušnými horami v severních Čechách je obec Hamr u Litvínova - od roku 1983 součást města Litvínov. V Hamru stával vodní mlýn, jehož stáří se nám nepodařilo zjistit. Víme jen, že v roce 1875 vyhořel. Mlýn byl sice znovu vybudován, ale již na parní pohon. Jeho majitelem byl Anton Griestach. K obci Hamru patřila osada Lounice, která se rozkládala na témž potoku o něco výše. Vodou z potoka byl napájen rybník v obci. I v Lounici býval vodní mlýn. O jeho vzniku nevíme, jen jsme zaznamenali, že mlýn v roce 1892 zanikl pro nedostatek vody. Tento mlýn stával na Červené louce, nazvané podle květiny smolničky obecné (Viscaria vulgaris), která právě zde kvete červenými kvítky.
(V odfláknuté knize je o mlýnech v naší oblasti jen tato zmínka)