Historie Litvínovska

Historie

V zemědělském prostřední Janova se dlouho uchovávaly charakteristické stavby pro oblast severozápadních Čech.
Hrázděná stodola si navíc ještě koncem 19.století udržela doškovou střechu.
Mezi zajímavé sídelní lokality odrážející historický vývoj zdejšího regionu patří Janov. Stavebně historický vývoj probíhal ve vazbě na důležitý komunikační spoj a využíval vhodnosti polohy.
Územím procházely cesty, ať již podkrušnohorská magistrála ve směru východ-západ, nebo zemská cesta v linii sever-jih. Janov tak vznikal na křižovatce těchto cest, které nabývaly obchodního významu teprve s rozvíjejícím se feudálním společenským zřízením, uplatňováním pozic přemyslovského českého státu.

První písemná zmínka o Janovu se váže k roku 1354 ve spojitosti s Janem Gerunkem z Lomu, zmiňovaném jako spolu-ochránce kostela v Jiřetíně, do této doby blíže nespecifikovaného. Protože Gerunkové byli vazaly rýzmburského panství, náležel i Janov do rodové državy pánů z Rýzmburka. Z těchto důvodů také nechyběl na seznamu vesnic, prodávaný roku 1398 míšeňskému markraběti.
Na přelomu 14. a 15. století jsou držiteli Janova páni Gablenzové, kteří pravděpodobně přešli do služeb míšeňského markraběte při majetkové transakci.

Během husitských válek bylo toto území zatěžováno vojsky obou válčících stran, protože Janovem procházela cesta vedoucí ze Saska přes Mníšek do Čech. V této době se Janov poprvé dostává do majetku města Most, kde setrvává od roku 1425 pravděpodobně až do roku 1450. Od tohoto roku je Janov opět zástavně právním majetkem vévody saského, který podle listiny z roku 1454 poskytl ves Janov jako manské léno bratrům jménem Hans a Nicolaus von Richenberg s tím, že bude mít právo se svými lidmi kdykoliv nalézt v Janově útočiště a přístřeší.

Z roku 1455 je znám spor o celní a daňové poplatky z Janova, který vedl k písemné korespondenci Jiřího z Poděbrad jako zemského správce České koruny se saským vévodou Friedrichem. Chebským mírem z roku 1459 byl spor o území uzavřen a Janov též připadl zpět českému státu.
Za držení mosteckého hradu pány z Veitmíle od druhé poloviny 15. století se majetkem hradu stává část vsi Janov, a to území s lesy a horní část s domy, až do roku 1595, kdy je mostecký hrad s veškerým zbožím prodán císařem Rudolfem II. královskému městu Most. Z toho vyplývá, že Most vlastnil již od konce 16. století část Janova, kterou tvořila severní část obce rozkládající se zejména v Hammergrande, tj. v Hamerském údolí. Proto se zde v následujícím 17. století setkáváme s majetky mosteckých měšťanů.

Druhá část Janova má proto odlišný historický vývoj, který souvisí s tvrzí či majerhofem, na nějž je vázána robotní povinnost zbývající části vsi, kterou tvořila jižní část obce, rozkládající se v podhůří přiléhajícímu k úpatí Krušných hor.
Od 2. poloviny 15. století do počátku 18. století se v Janově, tj. na vsi a v majerhofu, vystřídalo mnoho držitelů uvedeného zboží, z nichž mnohá jména nám unikají, neboť z historických pramenů není jasná doba jejich působení. Snad až do konce 15. století byli majiteli již zmiňovaní páni z Rechenburgu. Určitě vlastnili Janov páni z Jahnu, kteří seděli na Horním Litvínově a užívali tamější tvrz.

V roce 1589 prodali páni z Jahnu Horní Litvínov s přináležejícím zbožím Vilému z Lobkovic. Opět ale máme nejasnosti v držitelích Janova, protože Vilém z Lobkovic Janov a Záluží prodal, jak dokládá listina z roku 1590.
Podle vlastníků, jimiž byli páni Hartišové (von Hartisch, Hartitz), kteří byli protestantského vyznání, se po bitvě na Bílé hoře jejich majetek dostal mezi konfiskáty.
Třicetiletá válka se nevyhnula ani Janovu. Vojska procházela územím a rozkládala si zde vojenská ležení. Ves byla plundrována a drancována, po skončení války zde zůstala řada opuštěných usedlostí.

Janov s Hamrem sloužil výletním místům.Při vstupu do Hamerského údolí sloužil těmto účelům lázeňský dům,který je po různých adaptacích využíván dodnes.
Podle berní ruly z roku 1654 víme, že v Janově bylo 6 sedláků, 41 chalupníků, 2 zahradníci a 6 sedělo na obecním majetku. Přestože bylo 13 pustých usedlostí a 2 pohořalé, působili zde následující řemeslníci: kovář, šenkýř, kolář, tkadlec, forman. Všeobecně berní rula uvádí: „Ta ves je stavení dobrá, rolí žitné, luk na mále, obilím a dobytkem živi jsou, leží při horách jednu míli od Mostu."

Roku 1623 převzal janovský majetek Jacob Bruno, španělský cizinec katolického vyznání, a roku 1624 mu bylo přenecháno za 15 000 rýnských zlatých.
V roce 1627 prodal statek a ves Janov se zálužským majerhofem za 34 740 rýnských zlatých Johannu Jacobu Brunovi, který zemřel roku 1637. Za manželku měl Ludmilu, rozenou Bielau-Rosenfeld. Jako vdova se po roce 1637 podrahé provdala, tentokrát za hraběte Martina Jaroslava Michnu z Vacínova. Ten pocházel z české měšťanské rodiny, která se do šlechtického stavu dostala využitím pobělohorských politických změn; začali zásadně zastávat katolickou vím a využívali přístupu ke konfiskátům.

Následný Vilém Václav František Michna z Vacínova se snažil své panství zhodnotit. V roce 1678 nechal stavět majerhof z kamene a cihel, a později zámek, k němuž měla přináležet rozlehlá obora, a na jiném místě měl být postaven lovecký zámeček. Prameny uvádějí, že majerhof a zámek byly stavěny na zcela novém místě, i když předchozí majerhof se nacházel v místech stávajícího čp. 5. Pravděpodobně z důvodu úmrtí majitele panství nebyl komplex staveb dokončen. Podstatná část zdi obory byla rozebrána a druhotně použita. Pouze část dochovaného zdiva s velkými okenními otvory svědčí o předpokládaném rozsahu stavby. Dodnes zůstala zachována zámecká stavba obklopená areálem, která dokladuje stavebně historický vývoj panského sídla.

Michna z Vacínova vedl za svého života dlouholetý spor s Janem Bedřichem z Valdštejna, majitelem duch-covsko-hornolitvínovského panství a arcibiskupem pražským, který v blízkosti jeho zájezdního hostince nechal roku 1663 na svém pozemku postavit novou hospodu zvanou Neuschanke.
Roku 1680 zachvátila také Janov a okolí morová epidemie, z níž bylo mnoho zemřelých. V prostoru obory byl podle arcibiskupského nařízení Jana Bedřicha z Valdštejna zřízen morový hřbitov pro Janov, Křížatky a mostecký Hamr.
Ani následný hrabě Michna z Vacínova nepokračoval v záměrech svého předka. Zemřel v lednu 1722 ve věku 56 let. Jeho dcera Anna Barbora Michnová, provdaná za příslušníka rodu Kolovrat-Krakowski, prodala janovský majetek městu Most. Mostecká městská obec jej koupila 23. 10. 1726, aby jej spojila s druhou částí, získanou již v roce 1595. Část, kde byla sklárna a brusírna i důležitá fořtovna, byla získána v roce 1737.
I když byl janovský majetek v držení města Most, nebyl ušetřen následných válečných událostí.

plochy byly využívány při vojenských taženích během sedmileté války, při válečných potyčkách souvisejících s dělením Polska a zejména během napoleonských válek v souvislosti s bitvou u Chlumce.
Janov neušel pozornosti císaře Josefa II., který se zde opakovaně zastavil při svých cestách severními Čechami, a to v roce 1766 a v roce 1779. V Hamerském údolí až po Mníšek zároveň kontroloval rozložení vojenských šancí podél přístupové cesty ze Saska.V Janově byla po několik století celnice, která byla vázána na opakovaně zmiňovanou mezistátní komunikaci.

Na Hamerském potoce v katastrálním území Janova byla řada mlýnů, které patřily původně městu Most, které je v roce 1739 prodalo jednotlivým mlynářům do vlastnictví. Ponechalo na nich ale řadu tíživých břemen. Tak musel mlýn zv. Jacobsmuhle, dále Teichmúhle, Baeckenmuhle a Hammermuhle odevzdávat ročně městu Most mouku na vánočky v množství šesti měřic. Mlynáři ručili za pstruhy pěstované městem v malých rybníčcích a za kapry v mlýnských rybnících. Na pile se muselo pro vrchnost v libovolném množství nařezat řezivo a podobně. Toto bylo v roce 1815 změněno na peňěžní rentu. Spojený Janovský majetek zůstal v držení města Most až do roku 1848. I poté zůstaly zachovány vazby města Most na Janov.

Vždyť zde město otevřelo v prostoru bývalé obory již roku 1821 první uhelnou šachtu. V roce 1850 byly provedeny první volby do obecního zastupitelstva politické obce Janov, do které spadaly osady Janov, Křížatky, Mníšek, Lounice a Klíny. Podle sčítání obyvatel téhož roku měl Janov 88 domů s 576 obyvatel. V roce 1860 bylo v Janově již 90 domů s 584 obyvatel, 6 mlýnů a 5 pil, ve kterých se ročně vyprodukovalo 412 kop prken a 1 185 měřic pilin. Obyvatelé se živili pracemi v zemědělství, hornictví, živnostmi a něco málo obchodem.
Ve druhé polovině minulého století se v Janově a v Hamru prudce rozšířilo pěstování ovocných stromů. Pěstitelé založili v roce 1879 hospodářský spolek pěstitelů ovocných stromů pro Janov a Hamr.

Sčítání stromů z roku 1882 uvádí pro katastrální obec Janov 3 992 třešní, 4 283 švestek, 35 meruněk a broskví, 1 570 jabloní, 2 752 hrušní a 95 ořechů. Pěstitelský spolek založil spolkovou ovocnářskou školu na podporu této činnosti. Ovocnářství tímto tvořilo důležitý zdroj příjmů pro sedláky i chalupníky. V roce 1883 nalezneme mezi pěti mlynáři, čtyřmi hostinskými, dvěma řezníky a třemi obchodníky se smíšeným zbožím také devět obchodníků s ovocem. Ovocnářství mělo v této oblasti svou tradici, protože již v roce 1826 se ovoce dováželo z Janova až do Ústí nad Labem.S ovocnářstvím nutně souviselo včelařství. Údaje z roku 1870 nám potvrzují v Janově 12 včelařů s 59 úly včelstev.

Pro Janov byl významný rok 1871, kdy byla slavnostně otevřena železniční trať Podmokly-Duchcov-Chomutov. Na této trati byla zřízena zastávka Janov. Jako na mnoha jiných místech podpořila příliv obyvatel do Janovské obce, která však dlouhou dobu setrvávala na zemědělských pozicích, které byly v kontrastu s rozvojem hornictví v těsné blízkosti.

Během druhé poloviny 19. století využívali obyvatelé pracovních příležitostí také v textilních továrnách v Šumné a v Mariánském Údolí. Rovněž se rozvinul hračkářský průmysl, neboť v roce 1886 byla v Janově otevřena malá továrna na hračky novoveského podnikatele Kajetána Kóhlera. Hračkárna zaměstnávala 25 výrobců hraček, 30 expedičních dělníků a více než 100 domáckých výrobců z horské oblasti.
Společenské změny ovlivnily zvýšení stavební činnosti, postupně docházelo ke stavbě prostorových vil, což souviselo také s tím, že se obce Janov a Hamr staly oblíbeným a vyhledávaným místem turistů a lázeňských hostů, jejichž počet každoročně v letních měsících narůstal. Zejména pak od roku 1901, kdy byla do Janova dotažena trasa elektrické tramvaje.

Tramvaje jezdily ve dvacetiminutových intervalech od 6 hodin ráno do 22 hodin večer. Jízdné bylo nízké, proto byl provoz tohoto dopravního prostředku všeobecně využíván.
Již v roce 1890 se ucházelo jisté konsorcium o povolení ke zřízení normálně rozchodné parní pouliční dráhy z Mostu do Horního Litvínova s konečnou stanicí v Janově. Tento návrh byl zamítnut zřejmě, řečeno dnešní terminologií, z ekologických důvodů.
V ustálených ekonomických a společenských poměrech zůstala obec Janov až do poloviny 20. století. Poté se začaly uplatňovat změny, které měnily demografickou skladbu a sociální strukturu obyvatel. Koncem 50. let část sadů uvolnila plochu pro výstavbu velkopekárny, která zahájila provoz roku 1959.

V 60. letech byl do Janova soustředěn provoz nového ústavu sociální péče, který byl zahájen roku 1969 a vstoupil ve známost jako Domov důchodců.V souvislosti s postupem povrchové důlní těžby byla likvidována řada obcí, jejichž obyvatelé měli přesídlit do nově projektovaného sídliště. Od 70. let postupovala asanace historické části Janova, kde postupně vyrostla kompletní bytová výstavba v podobě rozsáhlého panelového sídliště.
Hamr, ležící na úpatí Krušných hor u vstupu do údolí zvaného též Hamerské, dělí od Janova potok Loupnice. Poprvé je písemně zmiňován k roku 1583. Jméno dostal patrně podle zařízení, kde se zpracovávala železná ruda vytěžená poblíž Klínů, která byla kována na hamru, jenž využíval vody z potoka jako pohonné síly. Od druhé poloviny 17. století byl Hamr rozdělen na dvě části, z nichž jedna patřila Martinu Michnovi z Vacínova a druhá náležela Janu Bedřichovi z Valdštejna a byla zvána duchcovský Hamr.

Michnovskou část Hamru získalo později město Most společně s koupí Janova. V roce 1737 koupil Most od mosteckého měšťana a zrcadláře Christopfa Tschinky také brusírnu skla v údolí Loupnice. Existenci sklárny můžeme datovat od počátku 18. století. V té době se na různých místech v okolí těžil jemný bílý písek pro výrobu skla, který se jako surovina vyvážel také do Saska. Po zániku sklárny byly objekty přestavěny na papírnu, která v roce 1871 vyhořela. Spáleniště zakoupili v roce 1880 bratři Stollové a zavedli výrobu škrobu. Koupí přešel objekt v roce 1884 do majetku novoveského Kajetána Kohlera, který v něm zřídil již zmiňovanou hračkárnu.

Řada hrázděných staveb byla zbourána až v 70.letech při uvolňování prostoru pro nové sídliště.Na snímku usedlost č.p. 27.
V 18. století byl Hamr malou vsí o několika domech s malým počtem obyvatel. V roce 1715 měla duchcovská část 6 osedlých, k roku 1787 čítala 26 domů. Podle topografie J. G. Sommera k roku 1833 bylo v Hamru 36 domů a 220 obyvatel, z nichž 20 domů a 120 obyvatel patřilo duchcovské vrchnosti a zbytek městu Most. Po správní reformě v roce 1850 byl Hamr s dalšími obcemi přičleněn k politické obci Horní Litvínov. Roku 1860 měla obec Hamr 49 domů s 284 obyvateli. V provozu byly 2 cihelny a jeden mlýn. Když v roce 1875 vyhořel, byl parním mlýnem.

V první polovině 19. století začala v Hamru důlní činnost. V roce 1837 otevřel majitel mlýna Anton Griesbach první ruční šachtičku Christianu. Po jejím prodeji se zde začalo těžit strojově a důl nazvali
Magdalena. V pozdějších letech přešel tento montánní majetek na drážďanskou firmu. Od roku 1893 byl důl mimo provoz, protože v hlubině propukl požár.
Dalším dolem byl důl Antonie, který patřil Valdštejnům. S těžbou započali roku 1873, v roce 1888 byl důl mechanizován. Všechny tyto doly spojila Lomská uhelná společnost, která koupila důlní majetek v roce 1906. Byla vyhloubena nová těžní jáma a důl byl nazván Kníže nebes. Napojením vlečky na podmokelskou dráhu se tak otevřela cesta ke stejným proměnám Hamru jako u mnohých obcí v podhůří.

Při sčítání lidu v roce 1900 měl Hamr již 663 obyvatel a 64 domů. V roce 1906 se obec odloučila z obecního svazku s Horním Litvínovem, a Hamr se tak stal samostatnou politickou obcí, kde byla ustálená sociální i národnostní skladba obyvatel. Stabilizované ekonomické postavení obce se neměnilo až do poloviny 40. let našeho věku.

Ve druhé polovině 40. let byl Hamr vybrán pro výstavbu sídliště, které mělo také řešit bytovou otázku obyvatel z obcí poškozených za války nálety na chemické závody. První byty byly předány v roce 1950, poslední roku 1953, čímž se dvojnásobně zvýšil počet obyvatel obce. Další nárůst obyvatel vyvolával potřebu další výstavby účelových objektů.
V roce 1963 byl Hamr sloučen s Janovem a Křížatkami v jednu obec. Od roku 1986 jsou integrovány s městem Litvínovem. Vzájemná propojenost zástavby jednotlivých původních lokalit tak vytváří litvínovskou aglomeraci.

1354 - první písemná zmínka;1678 - začal se stavět zámek Michny z Vacínova, nedokončen, dnes sídlo Správy městských lesů Most1826 - stavba budovy školy1946 - odsun většiny německého obyvatelstva1958 - skončil provoz úzkokolejné tramvaje Most - Janov1960 - Janov se stal součástí správní obce Hamr u Litvínovaprůběh 70. let min. století - výstavba velkého sídliště v severní částizačátek 80. let min. století - skončilprovoz železnice Litvínov - Chomutov,se zastávkou v Janověod r. 1986 je Hamr s Janovem správní součástí města LitvínovK pamětihodnostem Janova patří sousoší Nejsvětější Trojice, které stojí na staré jiřetínské cestě. Bylo postavenovlasteneckým usedlíkem Antonínem Frankem roku 1765. Na památku a na počest dvojí návštěvy císaře Josefa II.nesl na soklu německý nápis: „Římský císař Josef II. přišel k nám, do tohoto divokého pohoří, k naší velké radosti, 22.června 1766; dokonce i 25. září 1778 se všichni zase dostavili. Na věčné časy a díky napsal zde Anton Frank." Janovskésousoší Nejsvětější Trojice stojí mezi státem chráněnými lípami malolistými.V říjnu 2008 zajistil Odbor regionálního rozvoje Městského úřadu Litvínov restaurování sousoší.