Historie Litvínovska

V této části práce bych se rád věnoval metodologickým východiskům tohoto výzkumu a použitým výzkumným technikám. Tato práce se snaží uchopit a pochopit sociální realitu Horního Jiřetína a jeho ohrožení z perspektiv jednotlivých konverzačních partnerů. Proto je nejvhodnějším metodologickým přístupem kvalitativní výzkum, který dovoluje proniknout do hloubky zkoumané problematiky či sociální reality obecně.

Lokální identitu lze zkoumat také pomocí empirických postupů, například dotazníkových šetření velkého počtu obyvatel, rozboru statistických dat o migraci v určitém geografickém prostoru či analýzy společenského života regionu. Předností takovýchto výzkumů je možnost generalizace, naopak nevýhodou je určitá povrchnost takto získaných dat.

Avšak chci-li zachytit vnímání a jednání obyvatel určité lokality a následně je pochopit, je nevhodnějším přístupem kvalitativní metodologie, která má sice velmi omezenou možnost generalizace zjištěných skutečností, na druhou stranu však poskytuje podrobnější vhled do subjektivního stavu a pochopení konstrukce jednotlivých identit.

4.1 Výzkumná otázka

I když má kvalitativní výzkum převážně charakter induktivního zjišťování a některé výzkumné metody mají nalezení teorie ze získaných dat za cíl (Grounded theory), bez teorie jako určitého přístupu se neobejde ani kvalitativní zkoumání. Navíc se žádný výzkum neobejde bez výzkumné otázky a výzkumné otázky se neobejdou bez základní teorie jako určitého myšlenkového východiska (Silverman 2005).

Tato práce, zabývající se výzkumem lokálních identit, které chápe v konstruktivistické perspektivě jako symbolické formy, jež strukturují vědění a vytvářejí koherenci (Szaló 2003), vychází z fenomenologické metodologické tradice, jejímž základem je popsat a analyzovat prožitou zkušenost jedince se specifickým fenoménem z jeho vlastní perspektivy. Základní otázkou takového výzkumu nejčastěji bývá: Jaké jsou významy a struktury prožívané jedincem ve vztahu ke zkoumanému fenoménu? (Hendl 2005).

Samotné fenomenologické zkoumání má blízko k pojetí Grounded theory (Corbin, Strauss 1999) v té fázi výzkumu, kdy dopředu nepracuje s nějakou apriori vytvořenou teorií a úzkou výzkumnou otázkou. „Fenomenologické zkoumání nemusí začít s nějakou určitou výzkumnou otázkou. Určuje se pouze směr zaměření a širší definice sledovaného fenoménu. Výzkumná otázka vzniká v průběhu sběru dat" (Hendl 2005: 128).

Původním záměrem tohoto výzkumu byla snaha o zachycení a pochopení vztahu k fyzickému prostředí u první a druhé generace poválečných osídlenců českého pohraničí a jejich následná komparace. Výběr komunikačních partnerů měl být podřízen základnímu rozdělení do dvou skupin dle stáří, resp. příslušnosti ke generaci: na „dědy" (první generace poválečných osídlenců Horního Jiřetína) a „syny" (druhá generace obyvatel obce Horní Jiřetín). Avšak již při první fázi výzkumu (fotografické mapování a vyhledávání kontaktů) bylo zřejmé, že výzkum bude zaměřen jiným směrem. V obci probíhala živá diskuze o jejím ohrožení, což bylo tématicky daleko relevantnější. Navíc bylo velmi těžké stanovit termín starousedlík/novousedlík, neboť i přistěhovalci po druhé světové válce jsou zde vnímáni jako usedlíci a sami sebe tak prezentují. Z jiných výzkumů (Spalová 2000) je zřejmá určitá distance předválečných obyvatel k novým příchozím po druhé světové válce8, která však v tomto výzkumu nebyla tolik signifikantní.

Určitým východiskem, které by zachovalo původní představu výzkumu o rozdílech mezi starousedlíky a novousedlíky, by bylo stanovení data příchodu do obce a následná analýza podle těchto charakteristik. Ze svého induktivního charakteru však kvalitativní přístup dovoluje, nebo přímo nabízí, možnost konfigurovat a zacílit šetření v terénu pro výzkum relevantnějším směrem, než se původně „u počítače" zdálo.

Proto jsem opustil snahu pátrat po vztahu člověka k okolí na základě délky jeho pobytu v tomto prostředí, ale soustředil jsem se na aktuální dění v obci, které sice na jednu stranu pomohlo tento vztah definovat9, na stranu druhou však skýtalo několik rizik (viz. kapitola 4.4.).

Výzkum se sice věnoval lokální identitě, jak bylo předpokládáno na počátku, avšak mnohem více zohledňoval moment ohrožení, resp. strategii, kterou jednotliví konverzační partneři zvolili. Volné výzkumné otázky tedy jsou: Jaký je vztah obyvatel Horního Jiřetína k jejich okolí? Jak vnímají ohrožení obce? Jakou zaujali strategii k hrozbě bourání?

4.2 Teoretická východiska

Z povahy takto postaveného kvalitativního výzkumu je vhodné na problematiku nahlížet perspektivou sociálních aktérů, jednotlivě tak, jak mi sami dovolili do svého světa během rozhovorů nahlédnout. Z těchto perspektiv je sociální svět jedinečný, i když jednotlivé sociální reality se objektivizují sociální interakcí.

Ačkoliv kvalitativní metodologii ovlivnila celá řada filozofických přístupů (hermeneutika, fenomenologie, symbolický interakcionalismus, Frankfurtská škola, konstruktivismus, etnometodologie), základní charakteristika kvalitativního přístupu zůstává: kritika pozitivismu, induktivní charakter výzkumné metody, orientace na kvalitativní charakter dat, snaha o interpretaci, spíše než prostý popis sociální reality a větší či menší odmítnutí generalizace zjištěných výsledků.

Odborná literatura je v tomto ohledu nejednotná a nenabízí jasnou klasifikaci kvalitativního přístupu a jeho metod. Uvádí někdy různé názvy a směry, které se překrývají a které je těžké od sebe odlišit. Jakousi spojnicí by mohla být snaha o hermeneutickou interpretaci sociální reality z pozice aktéra.

Grounded theory (Zakotvená teorie) jako strategie výzkumu nepředchází stanovení určité teorie, ale předpokládá zakotvenost teorie v datech, ze kterých se na konci výzkumu objeví.

Ačkoliv tento výzkum nechce opustit pozice fenomenologického výzkumu, vědomě přijímá některé metodologické postupy Grounded theory (kódování, analýza) tak, jak je popsali Anselm Strauss a Juliet Corbin ve své práci Základy kvalitativního výzkumu (1999). Na rozdíl od Grounded theory si v tomto výzkumu nekladu za cíl stanovení ucelené teorie, ale popsání a pochopení jednání konverzačních partnerů. Teoretické pozice asi nejlépe zobrazuje nákres č.1.

K sociální realitě je přistupováno z pozic konstruktivismu, což znamená, že se nejedná o objektivní realitu shodnou pro všechny aktéry, ale subjektivní realitu každého konverzačního partnera, i když sám ji pokládá za objektivně danou. Fenomenologický přístup nám v tomto případě pomáhá pochopit tento vztah a konstrukci sociální reality jednotlivých aktérů. Je jakýmsi způsobem nahlížení, zkoumání. Grounded theory je v tomto případě způsobem jakým výzkum po metodologické stránce probíhá, je metodologickou strategií výzkumu, který je na závěr interpretován opět z fenomenologických pozic.

4.3 Použité metody

4.3.1 Biografický rozhovor

Jak již bylo výše zmíněno, nejhlouběji je fenomén identity možné zkoumat jen kvalitativními technikami sběru dat, resp. biografickým vyprávěním, neboť struktura identifikací se může měnit v průběhu času.

„Dynamický aspekt identity je možné sledovat nejlépe jako "biografickou identitu". To je taková koncepce identity, která je založená na spojení různých identifikačních momentů (situací), jež se během života objeví, v jeden smysluplný proces sebepoznání, jehož výsledkem je vědomí sounáležitosti, či ztotožnění se s nějakým sociálním celkem, hodnotou, ideou, sebou samým apod." (Zich 2003: 19).

Nákres č.1 Teoretická východiska výzkumu

Biografickým vyprávěním se v tomto kontextu myslí neformální narativní konstrukce konverzačního partnera, na které výzkumník spontánně reaguje v průběhu interakce. V tomto výzkumu jsem použil právě tuto kvalitativní techniku. Biografické rozhovory nebyly strukturovány podle žádných předem daných otázek a často se svým charakterem blížily k life story10.

Na začátku rozhovoru jsem konverzačním partnerům představil původní záměr výzkumu s tím, že mne zajímá především normální život, nebo to, jak by odpověděli na otázku „Jak se žije v Horním Jiřetíně?" Po několika prvních rozhovorech bylo jasné, že výzkum bude více zaměřen na situaci kolem ohrožení obce, neboť všechny rozhovory se na tuto problematiku časem spontánně stočily. Rozhovory nebyly strukturovány podle předem připraveného scénáře a do výpovědí jsem se snažil zasahovat co nejméně. Jednotlivé rozhovory se ve způsobu interakce od sebe značně liší - někteří konverzační partneři vedli delší monology, jinde je patrné mé časté dotazování.

Obecně ale lze říci, že jsem otázky pokládal v případě delší odmlky, potřeby vysvětlení zmíněného problému nebo pokud se rozhovor stočil jiným směrem. Rozhovory trvaly v průměru 90 minut (jedna audiokazeta) a byly většinou pořízeny v domácnostech konverzačních partnerů. Některé rozhovory se po formálním ukončení po čase spontánně rozběhly znovu a ne vždy jsem na tuto skutečnost včas zareagoval zapnutím diktafonu. Několik důležitých informací jsem vyslechl při samotném loučení. Většinu těchto údajů spolu s neverbálními informacemi (dojem, prostředí rozhovoru atd.) jsem zaznamenal v terénních poznámkách, které však, jak se ukázalo při analýze, byly příliš stručné, což zpětně vnímám jako chybu.

4.3.2 Mentální mapy

Pro metodologické doplnění (triangulaci) výzkumu jsem využil metodu mentálních map s psychologicko-antropologickým přístupem, kterou rozvinul například Lynch (2004). Mentální mapa odráží zvnitřněný kognitivní obraz životního prostředí jedince a je vyjádřením psychologického a symbolického významu prostoru. „Lze říci, že každý typ životního prostředí vykazuje vedle fyzikálních a chemických vlastností také symbolický význam, protože aktivity lidí, zanechávající historické stopy na struktuře prostředí, byly sociálně definovány a vymezeny" (Černoušek 1986: 58).

Mentální mapy jsou pak kombinacemi několika prvků: dominanty - místa, která svou lokalizací tvoří střed symbolické projekce (bydliště, kostel, fotbalové hřiště), trasy -důležité komunikace a linie (ulice, silnice), uzly - průsečnice tras, místa, kde dochází ke změnám směru a způsobu pohybu, a hranice - pomyslné linie oddělující kompaktní celky ať již mentální, či faktické povahy (Černoušek 1986). Podoba této struktury je odrazem aktivit, vztahů a vědění11. Je důležité si uvědomit, že tento symbolický prostor vzniká na základě interakce subjektu s prostředím. Je proto nutně subjektivní, i když dochází k jeho objektivizaci a sdílení. Tento společný symbolický význam míst můžeme nalézt nejen v menších skupinách jako rodina, vesnická komunita, ale i ve větších městských společenstvích až po velký celek, jakým je národní stát

Analýza mentálních map se v první rovině zajímá především o to, CO konverzační partner na mapě zachytil. Komparací s fyzickým prostředím a především využitím komentáře doprovázejícího kreslení vyjde najevo význam, jaký konverzační partner přisuzuje zobrazeným objektům. Dominanty, trasy, uzly a hranice jsou základní analytické jednotky, které konverzační partner interpretuje. Fyzický prostor navíc není jednotně využíván a vnímán. Lidské činnosti prostor přirozeně a sociálně diferencují. Vznikají pak žité prostory praxe, komunikace a identifikace, které se však vzájemně více či méně prolínají.

Mentální mapa zachycuje nejen současný stav okolí v mysli konverzačního partnera, může zachytit i „paměť okolí" v podobě neexistujících objektů či souvislostí, které se odehrály v historii. Tento časoprostorový kontext mentálních map je zvláště zřejmý v souvislosti s životní drahou jedince („Tento dům jsem postavil v roce 1938.") a nabývá nejen subjektivního významu, ale díky mezigenerační objektivizaci i významu sdíleného („Tento dům postavila naše rodina."). Patrný je též fenomén obecně přijímaných a předávaných mýtů, které se vážou k určitému místu nebo objektu („Tady vraždil Mrázek."), ale mohou nabývat i obecnějších charakteristik („Tady bylo vždycky český osídlení.").

Druhou, mnohem obtížnější analytickou rovinu představuje hledání odpovědi na otázku, JAK mentální mapu konverzační partner namaloval. Zde záleží především na zadání mentální mapy: „Nakreslil byste prosím, co pro Vás znamená domov?" nebo „Mohl byste prosím nakreslit, jaké jsou pro Vás nejdůležitější body ve vesnici a okolí?" Zatímco první zadání dává mnohem větší volnost ve způsobu zobrazení (schematické obrázky, kresby, piktogramy), druhé zadání mnohem více navádí k systematickému znázornění (plánky, mapy). Tato analytická rovina může poskytnout určitý psychologický obraz konverzačního partnera. Ze sociologického hlediska může pomoci při typologii konverzačních partnerů (technik, konstruktér, umělec, apod.).

Zajímavé výsledky přineslo například použití mentálních map při výzkumu česko-německého pohraničí (Spalová 2000), kdy české mentální mapy končily za státní hranicí, zatímco německé „znaly" i zahraničí.

4.3.3 Fotografický dokument

Pro další doplnění výzkumných technik jsem se v této práci pokusil využít fotografického dokumentu pořízeného především při prvních návštěvách obce. Snímky byly zachyceny očima „cizince", jak tuto techniku použil sociolog Bohuslav Blažek v projektu Venkovy (2005). Další inspirací též byla práce Josefa Sudka,který velkoformátovou kamerou expresivně zachytil krajinu Severních Cech .

Ačkoliv bylo mým původním záměrem klást na tuto techniku větší důraz, zůstal fotografický dokument více či méně pouhou ilustrací. Rozsah této práce totiž nedovoluje řádně teoreticky zpracovat možnosti vizuální sociologie v oblasti vztahu člověka a okolního prostředí. Byl jsem si též vědom nebezpečí narušení celistvosti práce, proto jsem fotografickou část s krátkým úvodem k sociologii fotografie zařadil do příloh.

4.4 Omezení zvolených metod

Ačkoliv je biografické vyprávění nejvhodnější technikou ke zkoumání lokálních identit, má jistá omezení, na která každý výzkum musí brát ohled. Předně je z povahy kvalitativního výzkumu jasné jeho omezení při generalizaci výsledků. Výpovědi konverzačních partnerů nelze zobecňovat, zvláště, pokud analýza probíhá z fenomenologických pozic. Narozdíl od kvantitativních technik může přítomnost výzkumníka ovlivňovat výpovědi.

Již na počátku výzkumu jsem predikoval jistou „artikulární" obtížnost vyjádření vztahu jedince ke svému okolí. „Identita není vždy zcela jednoznačnou a plně uvědomovanou záležitostí. Často si lidé uvědomují vlastní identitu jen částečně a "situačně", tj. ve vztahu k určitým událostem a v určitých vztazích" (Zich 2003: 20). Případný zájem výzkumníka právě o tuto oblast může být pro konverzačního partnera nepochopitelná. Logika výzkumu by měla být jasná jak pro výzkumníka, tak pro respondenta, jinak výzkum může být zatížen nedůvěrou konverzačního partnera, nebo dokonce předčasně ukončen.

V Horním Jiřetíně hrozilo opačné riziko: příliš vyprofilovaný, uvědomovaný vztah ke svému okolí. „Vztah člověka k domovu není většinou jasně formulován. Pokud není ohrožen, nejsou si lidé jeho hodnoty vědomi" (Librová 1988: 19). Díky hrozícímu nebezpečí je tento vztah již delší dobu veřejnou diskuzí a může být ovlivněn determinací zvenčí (regionální lídr, média, ochránci přírody atd.)

Metoda mentálních map, stejně jako biografický rozhovor, v sobě skrývá základní riziko, související s dovednostmi konverzačního partnera. Pokud nemá potřebnou představivost, neumí kreslit či vyprávět, je metoda mentálních map i biografického rozhovoru značně ztížená, případně znemožněná. Na druhou stranu pokud konverzační partner tyto předpoklady má (aktivně participuje, má prostorovou představivost, je rozeným vypravěčem), mohou se tyto metody plně zhodnotit.

Omezení fotografického dokumentu vyplývá z jeho povahy. Dopad vizuální prezentace je subjektivní, neboť lidské vnímání je selektivní. Zvláště v tomto případě, kdy je předmětem fotografického dokumentu „normální vesnice", je třeba fotografie doplnit komentářem, který konkretizuje výzkumníkův záměr.

4.5 Výběr participantů výzkumu

Jak jsem již několikrát zmínil, kvalitativní výzkum vědomě neaspiruje na reprezentativnost vybraného vzorku. Naproti tomu je vhodné, pokud výběr vzorku (komunikačních partnerů) probíhá podle určitého teoretického předpokladu, nebo zohledňuje určitá místní specifika, která chceme zkoumat. Silverman v tomto případě hovoří o teoretickém výběru. „Teoretický výběr se zabývá vytvářením vzorků ...které jsou smysluplné z hlediska teorie, protože zahrnují určité charakteristiky nebo kritéria, které pomáhají při rozvíjení a testování vaší teorie a vysvětlení" (Manson 1996: 93-94, in Silverman 2005: 118).

Výběr konverzačních partnerů tohoto výzkumu byl zprvu veden původním záměrem: postihnout dvě generace obyvatel Horního Jiřetína. Tak, jak se postupem doby měnil záměr výzkumu, měnil se i výběr konverzačních partnerů. První kontakt s obyvateli obce proběhl zcela spontánně. Při první „fotografické" návštěvě Horního Jiřetína v prosinci 2005, kdy nebylo mým cílem kohokoliv oslovit13, jsem, resp. fotoaparát odložený na stole, vzbudil zájem hostinského jedné z místních restaurací. Tato restaurace se v pravém slova smyslu stala „bránou" k obyvatelům Horního Jiřetína. Zde jsem získal převážnou část kontaktů na osoby, se kterými se mi později podařilo zaznamenat rozhovor. Abych předešel zkreslení jednou sociální sítí (ačkoliv v restauraci jsem získal „různorodé" kontakty), část „tipů" jsem obdržel i na obecním úřadě.

Další kontakty jsem pak získával přímo od konverzačních partnerů, kteří mne posílali za sousedy či veřejně činnými osobami. Již při první návštěvě restaurace bylo zřejmé, že hlavní štěpící linií obce je přístup k bourání. Termínu starousedlík/novousedlík sice všichni dotázaní rozuměli, avšak nezdálo se, že by mu přikládali velký význam. I přesto k prvotnímu výběru konverzačních partnerů došlo na základě „členství" v kategorii staro/novo usedlík a příslušnosti ke generaci dědů a synů. Gate keeper (především paní hostinská) tedy vybíral nejprve „pamětníky", po mém upřesnění i „střední" generaci.

Sice jsem předpokládal veřejnou diskusi na téma bourání, avšak primárně mne zpočátku zajímal vztah k prostředí a způsob konstrukce lokální identity. Konverzační partneři tak nebyli vybíráni dle názoru na likvidaci obce (bourat/nebourat), což zpětně cítím jako chybu. I přesto v sebraném vzorku zaznívají oba názory.

4.6 Etika výzkumu

Na tomto místě cítím nutnost se alespoň několika větami pozastavit nad etikou kvalitativního výzkumu, pokud se odehrává v sociálně vyhrocené situaci, v jaké se Horní Jiřetín počátkem roku 2006 nacházel. Již dopředu jsem počítal s napjatou situací v obci14a možnou konfrontací s oběma názory na bourání obce. Jak se však nakonec ukázalo, situace nebyla tolik vyhrocená. Přesto jsem se prokazoval na požádání a na každém začátku rozhovoru potvrzením katedry sociologie FSS MU v Brně, že provádím šetření pro diplomovou práci.

Nejdříve bych rád zmínil obecnou perspektivu etiky v tomto kvalitativním výzkumu. Ten probíhal otevřeným způsobem, přičemž konverzační partneři věděli o mém záměru (po přečtení výzkumného projektu) a souhlasili s provedením a záznamem rozhovoru (informovaný souhlas).

„Každý výzkum je do určité míry kontaminován hodnotami výzkumníka" (Weber in Silverman 2005: 215). U biografického rozhovoru, více než jinde, je nezbytné si tento fakt uvědomit. Především již samotný zájem a výběr tématu je nutně hodnotově zatížen. K tématu, pokud jej nedostal příkazem, má výzkumník zájem.

Během celého výzkumu dochází k různým formám ovlivnění: výběr konverzačních partnerů, způsob vedení rozhovorů, přítomnost a chování výzkumníka, následná analýza a interpretace výsledků.

I mne jako výzkumníka vedly do Horního Jiřetína osobní zájmy (vzpomínky). I zde během výzkumu z mé strany došlo k určité identifikaci s bojem za záchranu obce. Ačkoliv situace nebyla extrémně vyhrocená, obcí kolovaly fámy, pomluvy a dezinformace. Přestože jsem se snažil vyvarovat jakýchkoliv projevů sympatií k té či oné straně, můj zájem o jejich postoj v této problematice mohl být konverzačními partnery interpretován jako souhlas s jejich názory. Vzhledem k tomu, že se korespondenční partneři vyjadřovali k citlivým tématům, jsou jejich jména změněna.

5. ANALÝZA

V této části práce bych rád analyzoval skutečnosti zjištěné v terénu. Lokální identitu ani koncept domova však nelze analyzovat, pokud alespoň krátce nepředstavím prostředí, ve kterém výzkum probíhal. Také bych chtěl stručně popsat spor zastánců a odpůrců těžby, než přistoupím k samotné analýze biografických rozhovorů a mentálních map.

5.1 Charakteristika prostředí

Z celkového pohledu je nutné si uvědomit, že celá podkrušnohorská oblast patří mezi nejstarší sídelní oblasti v Čechách a na Moravě. První písemná zmínka o Horním Jiřetínu v listině upravující poddanské povinnosti pochází z roku 1263. V těsném sousedství obce (bývalé Komořany a Záluží) byla objevena významná naleziště již z paleolitického období (8000 př.n.l). Téměř v každé obci lze vystopovat osídlení, neboť zde „...lidé všech kultur, neolitem počínaje a obdobím před začátkem kolonizace konče, zakládali svá sídla prakticky na stejných místech" (Smrž 1996: 24).

Horní Jiřetín se nachází u paty Krušných hor nedaleko města Litvínov. Dnešní počet obyvatel se pohybuje okolo dvou tisíc, přičemž v minulosti byl počet obyvatel vyšší a Jiřetín měl statut města. Největší příliv obyvatelstva, jak německy, tak česky hovořícího, byl zaznamenán po objevu nerostných surovin - stříbra, kamence, železné rudy a uhlí. Těžba uhlí, která byla od prvních desetiletí do 70. let 19. století provozována malovýrobním „selským" způsobem, se po rychlé industrializaci pánevní oblasti Mostecka zintenzívnila. „Během krátké doby vzniklo směrem k Souši, Dolnímu a Hornímu Jiřetínu, Janovu a Hornímu Litvínovu jedno důlní zařízení vedle druhého" (Smrž 1996: 83).

Horní Jiřetín byl především hornickou obcí. Historicky důležitým zdrojem obživy však byla též textilní výroba (továrna Triola), zemědělství a drobná řemesla, z nichž nejvíce prosperovala v kraji tradiční výroba hraček. Během druhé světové války vznikl nedaleko obce velký průmyslový komplex Hydrowerke15, místními zvaný „hydrák" nebo také „staliňák", který zaměstnával velkou část obyvatel přilehlých měst a obcí. Horní Jiřetín nebyl výjimkou a i dnes značná část obyvatel pracuje v tomto průmyslovém komplexu.

Druhým významným zaměstnavatelem v oblasti je paradoxně Mostecká uhelná společnost - subjekt usilující o likvidaci obce. Díky relativně dobré dopravní dostupnosti16lidé z obce dojíždějí za prací do blízkého Litvínova nebo Mostu17.

Horní Jiřetín je vesnicí liniového typu bez výrazného centra - návsi, ačkoliv je patrný historický střed v prostoru u kostela, obecního domu a školy. Zde se také nachází nápadná hranice, která rozděluje obec na dvě části: spodní se stavbami selského typu, kde se obyvatelstvo živilo převážně zemědělstvím, a horní s bohatší zástavbou vilového typu.

Z výpovědí pamětníků vyplývá, že v dolní části obce převažoval český živel, zatímco v horní německý. Etablovaná vrstva báňských úředníků především německé národnosti si mezi světovými válkami stavěla své domy na svahu mezi obcemi Mariánské údolí a Horní Jiřetín, až se tyto obce spojily. Vznikla tak zcela nová, na svou dobu moderní a výstavná část Horního Jiřetína. Štěpící linie horní/dolní je patrná dodnes, a to nejen z architektonického hlediska. Sami konverzační partneři se vymezují do těchto kategorií -„my - horní" a „oni - dolní", a tato hranice se zdá být rozhodující i v otázce bourání obce. O možných důvodech tohoto fenoménu se ještě v textu zmíním.

5.2 Krátká historie boje o podkrušnohorskou krajinu

Z výše popsaného vyplývá, že Horní Jiřetín se nachází v oblasti charakteristické těžbou hnědého uhlí (Severočeská uhelná pánev). Těžba uhlí zde byla prioritou, a to dokonce takovou, že z důvodu povrchové těžby v otevřených velkolomech bylo mezi lety 1945-1990 zbouráno 106 sídel, včetně historické zástavby královského města Most (Marek 2005). Drtivá většina obcí zanikla v podmínkách socialistického plánování, kde těžba nerostného bohatství byla nezpochybnitelnou prioritou.

Až koncem 70. let sílí hlas skupiny geologů upozorňujících, přes stranický odpor, na destruktivní dopad velkolomů hnědého uhlí na krajinu. K nim se během osmdesátých let přidávají na svou dobu odvážné iniciativy Brontosaurů Litvínov a Společnosti na záchranu Jezeří. Díky podpoře proreformního křídla UV KSČ bylo vládou ČSR na jaře 1988 rozhodnuto o zachování zámku Jezeří, kterému hrozilo zbourání, a částečném omezení těžby tak, aby nebyla porušena statika svahů Krušných hor.

Těžba však pokračovala dál. V těsném sousedství Horního Jiřetína byly během 80. let zbourány obce Albrechtice, Dolní Jiřetín, Komořany a „setrvačností" v roce 1995 i Libkovice. V Horním Jiřetíně a Černicích byla roku 1965 vydána stavební uzávěra, což prakticky znamenalo přípravu na bourání. Obec chátrala, neboť nikdo neměl zájem opravovat bytový fond, který byl určen k likvidaci.

Celkově neutěšený stav životního prostředí na Mostecku vyprovokoval obyvatelstvo k otevřeným ekologicky laděným protestům na přelomu září a října 198918. Po pádu komunismu a socialistického centrálně řízeného hospodářství došlo v Československu k útlumu těžkého průmyslu, a tím i poptáky po hnědém uhlí. Severočeské doly byly nuceny zredukovat těžbu na zlomek dřívějšího stavu, čímž se zpomalil postup velkolomů (Marek 2005). Zdevastovaný kraj pod obcí Horní Jiřetín a státní zámek Jezeří se stal objektem zájmu vládních představitelů - návštěva ministrů, poslanců, předsedy České vlády Petra Pitharta a prezidenta Václava Havla, ale i zájmu ze zahraničí - návštěva britského korunního prince Charlese v roce 1991 a holandské královny Beatrix v roce 1994.

Záchrana kulturních sídel v Severočeském kraji byla deklarovaným programem nového ministerstva životního prostředí, které v roce 1991 spoluiniciovalo usnesení vlády č. 444 o územních ekologických limitech těžby hnědého uhlí a energetiky v Severočeské hnědouhelné pánvi. Toto usnesení, kterým vláda chtěla zabránit těžebním společnostem v bourání obcí, dokud nebude přijata nová energetická politika státu a legislativní opatření zabraňující destrukci kulturní krajiny, do roku 2005 výrazně omezovalo dobývací prostor pod katastrem obcí Černice a Horní Jiřetín. Avšak vládní usnesení z roku 200419de facto zpochybnilo limity těžby a s uhlím pod Horním Jiřetínem ve svých plánech opět počítá. Těžebním společnostem, které mezitím přešly do soukromých rukou, se tak otevřela cesta k nevytěženému uhlí.

Po reorganizaci státní správy je dnes rozhodnutí o takovém zásahu do krajiny nejen v kompetenci ministerstva životního prostředí, ale především v rukou územního plánování samosprávných celků20 samosprávy jednotlivých obcí a samotných občanů.

5.3 Analýza rozhovorů a mentálních map

V Horním Jiřetíně jsem provedl celkem deset rozhovorů, z nichž jen v šesti se podrobně hovořilo o bourání obce. Jelikož jsem v průběhu výzkumu změnil jeho zaměření, zahrnul jsem do konečné analýzy jen těchto šest rozhovorů. Konverzačních partnerů je nakonec ale více, protože třech rozhovorů se účastnily i jiné osoby. I výpovědi těchto osob jsem zahrnul do analýzy a následné typologie.

Analýzu doslovných přepisů biografických rozhovorů jsem prováděl na základě technik Grounded theory za pomoci programu Atlas/ti. Rozebíráním a konceptualizací údajů vznikaly třídy pojmů a prohlášení, které dalším seskupováním vytvořily určité kategorie označující sociální realitu Horního Jiřetína. Corbin a Strauss (1999) o této metodě hovoří jako o otevřeném kódování. V druhé části analýzy, axiálním kódování, dokázal program Atlas/ti tyto celky výpovědí logicky seskupit, takže často vznikaly nové „vyšší" analytické celky, které naznačily nejen typologii konverzačních partnerů (ta byla patrná již při samotných rozhovorech), ale především odhalily diferenci vnímání sociálních fenoménů mezi jednotlivými typy, a nastínily tak následnou interpretaci.

Ze vzorku biografických vyprávění vznikly tři základní typy: Aktivisté, Vlažní a Pragmatici, dle strategie zaujaté k bourání obce. V charakteristikách jednotlivých typů jsem se snažil popsat vztah mezi lokální identitou a strategií zaujatou k bourání obce.

5.3.1 Aktivisté: pan Beran a paní Králová

Aktivisty, jako ideální typ, spojuje především boj o zachování obcí Horní Jiřetín a Černice. Jejich základní charakteristikou je vysoká míra angažovanosti v této kauze, které neváhají obětovat své soukromí a volný čas. Výraznou postavou této „skupiny" je pan Beran, jehož jméno je často zmiňováno i médii. „Roli" aktivisty si „zahrál" pan Beran i ve filmovém dokumentu Břetislava Rychlíka Kamenolom Boží21, kde vypovídal o svém vztahu k Severním Čechám.

Pan Beran, jehož předkové přišli do kraje již v 19. století, žije v Horním Jiřetíně od svých sedmi let. Boj o záchranu obce se stal pro pana Berana smyslem života: „...proto je to povinnost naše to zachránit, nejenom pro nás, ale vůbec, pro budoucnost, protože ta představa, že by todle poslední mělo zmizet, to vůbec nejde" (1: 714)22.

V současné době se pan Beran živí jako stavbyvedoucí stavebního odboru Litoměřického biskupství. Vedle toho je místostarostou Horního Jiřetína (KDU-ČSL). Je věřící a má hluboký vztah k jiřetínskému kostelu, který v současné době opravuje. Podílí se také na opravě zámku Jezeří, kterému v 80. letech hrozil zánik, a aktivně se zapojuje do boje proti bourání obcí Černice a Horní Jiřetín. Byl iniciátorem jiřetínského referenda, ve kterém se občané vyslovili za záchranu obce.

Rozhovor, stejně jako s paní Královou, probíhal na zámku Jezeří ve společenské místnosti pro personál. Schůzku s panem Beranem jsem sjednával telefonicky, a ačkoliv zněl v telefonu poněkud nepřístupně, k rozhovoru svolil. Přesto nebylo jednoduché jej zastihnout, a termín naší schůzky se několikrát změnil. Nehledě na tyto nesnáze byl rozhovor velice spontánní, pan Beran se vyjadřoval velmi přesně, bylo patrné, že odpovědi na mé otázky měl již dávno zformulovány.

Pan Beran svůj vztah k Jiřetínu vymezuje v několika rovinách (dimenzích). V dimenzi generační (předkové, dětství), enviromentální (ekolog) a duchovní (věřící). Tyto dimenze lokální identity nemají jasné hranice a jejich extrahování je určitou analytickou „hrou", pokusem popsat vztah jedince k prostředí, dopátrat se pohnutek, které ho vedou k jeho jednání. Například u pana Berana proto nelze jasně oddělit dimenzi duchovní od dimenze enviromentální. Vzájemně splývají, doplňují a podporují se. Celková lokální identita, jak jsem již uvedl v teoretické části, je tedy mozaikou těchto dimenzí, která u někoho má, u někoho nemá, koherentní strukturu. Ačkoliv generační dimenze lokální identity pana Berana hraje svou roli, není dominantní. I když zde jeho předkové pobývali „celý věky", pan Beran neupírá právo na domov nově příchozím: „tím nechci snižovat ty lidi, který přišli po válce a dneska už jsou tady taky doma" (1: 115). Spojuje je vztah k domovu a odhodlání tento domov bránit. Velice silná je však duchovní dimenze lokální identity. Pan Beran je věřící od svých 22 let a své „prozření" spojuje právě s jiřetínským kostelem.

„...a vlastně jsem tam s tehdejším farářem, kterej měl za sebou šílenej život za komunismu, tak jsem skrze něho poznal tolik krásnejch věcí z oblasti duchovna, že to mě zase eště víc připoutalo třeba k tomu kostelu, k tomu konkrétnímu kostelu... Pro věřícího je Kristus v každým kostele, ale mě tohle připoutalo k tomuhle kostelu úplně životně, opravdu" (1: 247).

Prostřednictvím víry začal pan Beran objevovat jiné duchovní hodnoty života než ty, které si osvojil během sekularizované výchovy. Ačkoliv měl jako syn lesníka odmala hluboký vztah k přírodě, víra v Boha tento vztah posílila a doplnila jej o nový rozměr.

Změna hodnot, kterou pan Beran prošel, byla ve výrazném kontrastu k dobové situaci v Severních Čechách. Přírodní a kulturní devastace v polovině 80. let 20. století vrcholila, procento věřících trvale klesalo a velké množství kostelů zanikalo spolu s vesnicemi, které musely ustoupit před těžbou. Na tomto místě je důležité zmínit moment připoutání k určitému kostelu. Sociolog Blažek, zabývající se českou vesnicí k tomu říká: „Náboženství venkovanovo je vždy zabarveno konkrétním místem, v němž se děje, včetně veškerých duchovních významů v tomto místě přetrvávajících" (Blažek 2004: 66). Ostrý rozpor mezi názory pana Berana a dobovými náladami u něj vedl k jisté míře radikalismu, který je patrný dodnes. „Proto bych se tam nechal třeba zazdít. Vůbec nejde o nějakou, jak říkám, pózu, ale prostě to budu chránit do poslední kapky krve" (1: 250). Vztah pana Berana k jiřetínskému kostelu je natolik silný, že neváhá užívat vyhraněných výrazových prostředků, aby dostatečně demonstroval sílu tohoto vztahu.

Jak jsem již uvedl na začátku této kapitoly, jednotlivé dimenze od sebe nelze jednoznačně oddělit. Enviromentální dimenze poněkud splývá s generační, neboť v kraji okolo Horního Jiřetína pan Beran vyrůstal. Při rozhovoru se mu ihned vybavily vzpomínky z dětství:

„...to bylo přenádherný. A to podhůří, jak je tady pata hory, a šlo to takhle pozvolna k tomu Dřínovu, k tomu jezeru tak tam byly obrovský modřínový, bukový, takový monokulturní porosty, překrásný, tam jsme chodili jako děti na ty túry třeba, že se šlo z Albrechtic, nebo z Jiřetína eště. Někdy jsme se vrátili až večer, úplně za tmy nás hledal dokonce táta jednou na motorce po lese, protože nevěděl, jestli jsme se neztratili, my jsme to znali že jo, to jsme se nemohli ztratit" (1: 697).

Pan Beran během vzpomínání na kraj, kde vyrůstal, nešetří chválou. Při rozhovoru používá citově zabarvené termíny jako „přenádherný", „kouzelný" a o lidech vnímajících estetickou hodnotu kraje jako o „krajinomluvnících" (1: 200).

Znalost kraje považuje za něco samozřejmého, starost jeho otce tedy podle něj nebyla na místě. Jako domov pan Beran nevnímá pouze místo, kde bydlí, ale i okolí obce, jak to zachycuje na mentální mapě.