Historie Litvínovska

Jeníkovský kostel s baňatou věží na nevysokém návrší v centru obce je zdaleka viditelnou dominantou lehce zvlněné krajiny Podkrušnohoří mezi městy Teplice, Duchcov, Hrob a Osek. Dnes však již málokdo tuší, že Jeníkov býval v době barokní také významným mariánským poutním místem, příspívajícím k produchovnění zdejší krajiny, nazývané v dobových spisech„mariánskou krajinou" či „ mariánským rájem" , kterou politický vývoj 20. století tak bolestně poznamenal.
Nejstarší zmínka o farním kostele v Jeníkově (něm. Janegg) pochází z roku 1352. Patrně již od počátků své existence byl Jeníkov jednou z inkorporovaných farností cisterciáckého kláštera v nedalekém Oseku (minimálně již před rokem 1423).

V období pohusitském se zřejmě převaha zdejší farnosti přiklonila k utrakvismu, neboť breve papeže Sixta IV. z 10. června roku 1482 přenáší sídlo farní správy do nedalekého, stále ještě katolického Hrobu do doby, než se katolictví v obci opět upevní. Propojení obou katolických farností však trvalo hluboko do 17. století. Roku 1551 byl údajně vybudován nový farní kostel, o jehož podobě však není nic známo (vyhořel r. 1756) a souběžně byla zbudována i dodnes zachovalá kdysi hřbitovní kaple zasvěcená dnes sv. Anně, jejíž renesanční, delikátně v opuce tesaný portál nese stejný letopočet. V období závěru třicetileté války se začínají v dochovalých kostelních účtech objevovat zprávy o rozsáhlejších opravách šindelové střechy kostela, oken i zchátralé fary a od roku 1642 se v obci pravidelně začal slavit svátek Božího Těla. Jeníkov se stal opět plně katolickým. Od roku 1648 v Jeníkově působil po dva roky jako duchovní budoucí významný osecký opat Laurentius Scipio který osecký klášter pozvedl z letitého úpadku. Od roku 1656 se zavedla tradice procesí z Hrobu do Jeníkova o Křížových dnech.

Zrození poutní tradice

Jak nás informuje dochovalá kniha Svědectví o počátku zázraků , které Všemohoucí a Milosrdný Bůh na prosby Matky Boží P. Marie pod křížem vysoce ctěného svatostánku v Jeníkově učinil, zakoupil roku 1673 školní pomocník František Haar z Jeníkova u oseckého sochaře Martina Wildta sochu Panny Marie Bolestné. Při nastupování na vůz tažený dobytkem, který sochu vezl, se dotyčnému smekla noha a zapletla se mezi loukotě rozjíždějícího se kola vozu, takže hrozilo její zlomení či rozdrcení. V nouzi nejvyšší nešťastník zvolal: Ježíši, Maria , přijďte mi na pomoc, smilujte se nade mnou.

A hle, dobytek se v ten ráz zastavil, dokud dotyčný nevypletl nohu z kola a dokud mu kočí z povzdálí nepřispěchal na pomoc. Z vděčnosti zachráněný sochu věnoval jeníkovskému kostelu, kde ji léta vroucně uctíval. Po jeho smrti tehdejší jeníkovský duchovní, duchcovský rodák a horlivý podporovatel mariánské úcty Fridrich Mibes (k roku 1685 je zmíněno jeho zázračné zachránění na přímluvu P. Marie Kájovské z poutního místa zlatokorunských cisterciáků v jižních Čechách v tamější knize zázraků, v roce 1697 již jako duchovní správce poutního areálu v Mariánských Radčicích založil bratrstvo P. Marie Bolestné s černým škapulířem) umístil tuto sochu pod krucifix bočního oltáře jeníkovského kostela, kde se jí dostávalo narůstající úcty od zbožných obyvatel z okolí.

Od roku 1701 výše zmíněná kniha eviduje každoročně zázračná uzdravení na přímluvu zdejší P. Marie Bolestné. V prvních dvou desetiletích se jednalo o jednotlivé případy, avšak od konce druhého desetiletí počet rychle narůstá a kulminuje rokem 1722 až neuvěřitelným počtem 122 zázračných vyslyšení za rok (což je počet směle konkurující těm nejvýznamnějším poutním místům v Čechách). Mnozí přicházeli i z desítky kilometrů vzdálených míst, zpravidla v obvodu panství oseckého kláštera, ale později i z obcí na krušnohorském hřebeni a z oblasti dnešního Ústecka. Někteří ani netušili, kde Jeníkov leží a doputovali na základě návodného snu, v němž jim záštitu na správným směrem pouti slíbila P. Maria.

Jestliže krátce předtím osecký cisterciák Augustin Sartorius hovoří ve svém překladu Gumpenbergova Mariánského atlasu souvislosti s úctou k P. Marii Bolestné z Mariánských Radčic (kde působil jako duchovní správce) o téměř „mariánském šílení", neboť obyvatelé z okolí hledali u radčické Thaumaturgy pomoc snad v jakékoliv potřebě, pak nesporně totéž platí o Jeníkovu. Převahou zázračných vyslyšení jsou totiž uzdravení z onemocnění spíše lehčího charakteru (vícedenní horečka, bolesti končetin, neduhy očí, dětské nemoci aj.) skutečně těžké případy či závažné úrazy jsou v menšině, což odráží bezmeznou důvěru v pomoc zdejší P. Marie, jež se stala v některých případech posledním útočištěm poté, co nepomohla pouť do tak věhlasných sousedních poutních míst, jako byl Bohosudov či Mariánské Radčice.

Vděční poutníci přinášeli do Jeníkova jako dar svíce, květiny, později i stříbrné obětiny. Od čtyřicátých let však počet zázračných vyslyšení začíná prudce klesat, poslední je nahlášeno k roku 1762. Není zcela zřejmé, co bylo příčinou tohoto úpadku. Mohly to být opakované nájezdy pruských vojsk na osecký klášter a okolí v letech 1741 - 2, 1744, 1756 - 60, které k bezpečnosti zdejší krajiny nijak nepřispěly, snad i zničující požár kostela roku 1756 a skutečnost, že Jeníkov zjevně nikdy nedosáhl oficiálního církevního uznání - osečtí cisterciáci tradičně podporovali ideu již zavedených mariánských poutních míst s ambity (Bohosudov, Mariánské Radčice, Zahražany, Horní Jiřetín) s předbělohorskou tradicí jakožto symbolických pevností katolické víry proti přeshraničnímu luterství. Zájem části poutníků mohla odčerpat také nově vznikající početná lokální poutní místa v okolí, kterých tu ve druhé čtvrtině 18. století vzniklo nemálo - např. Kostomlaty pod Milešovkou, Svaté schody v Krupce, Trmice aj.