Anketa
Dokáže někdo přesvědčivě prokázat, že průvod kráčí Litvínovem,případně dodat další informace?
Na 99 % se jedná o turnerské uniformy.
Litvínovsko v číslech
Informace
Historie obce Lomu a části obce Loučné
Loučná
Součástí Lomu je osada Loučná, zvaná dříve Ladung, která leží na úpatí Krušných hor v návaznosti na jeho horní část. Její poloha je v mnohém shodná s Lomem, proto byl její hospodářský vývoj podobný. Dolní část osady byla narušena důlní činností, která přešla v povrchové dobývání uhlí na jeho výchozu. Činnost dolu musela být v roce 1958 ukončena pro velké svahové sesuvy půdy. Na skrývce se nacházely v pískovcových koulích nebo plackách zkameněliny a otisky borových šištic i jiných rostlin. Stopy po těžbě jsou již zahlazeny lesnatým porostem.
Doba založení vsi není známa, údaje se rozcházejí na letech 1538, 1549 a 1591. Ladung měl v místním jménu význam „nákladiště". Snad název souvisel se starou cestou, která vedla od někdejší kapličky v dolní části vsi vzhůru na vrch, lidově zvaný Kravčák, aby dále pokračovala k Dlouhé Louce a přes Krušné hory do Saska. Počátkem 19. století tudy přijížděli povozníci a sedláci ze saské strany Krušnohoří s dvoukolovými vozy taženými jedním koněm pro uhlí nakopané v „ručních šachtách" mezi dolní částí obce a oseckým lesem.
V roce 1620 koupil Bohuslav z Michalovic s manželkou Uršulou Benignou, rozenou z Vrtby od stavovské komise většinu statků oseckého kláštera. Pro účast ve stavovském povstání byl roku 1621 popraven s ostatními českými pány a zabavený majetek byl vrácen pražskému arcibiskupství, jemuž tehdy klášterní zboží patřilo. Mezi ním je jmenována také Loučná (Ladung) s mlýnem.
Územně se o ves dělili dva vlastníci. V roce 1787 uvádí Schaller, že Loučná měla 41 domů. V roce 1833 Sommer ve své topografii českého království hovoří o 51 domech s 304 obyvateli, z nichž 38 domů s 228 obyvateli patří panství Duchcov a 14 domů se 76 obyvateli má panství Osek. V roce 1861 zde bylo 56 domů s 384 obyvateli, kteří se zabývali zemědělstvím, lesními pracemi a hornictvím. Důl, jehož majitelem byl Josef Fiedler, těžil ročně 25.000 centů hnědého uhlí. Pila vyrobila ročně 30 kop prken a 30 měřic pilin. Také se zde vyráběly šindele a v lesích se v milířích pálilo dřevěné uhlí. Důl byl později pro podzemní požár uzavřen. V roce 1885 vzrostl počet obyvatel na 416 a stálo již 59 domů. Tento stav se držel až do 50. let našeho věku, kdy se změnil výstavbou nového sídliště.
Mezi Loučnou a Osekem je oblast Salesiovy výšiny. Je zajímavým přírodním útvarem, tvořeným pískovcovými skalními bloky. Tzv. osecký pískovec z této lokality je znám a těžen od 17. století a používal se k výrobě velmi širokého sortimentu kamenických a sochařských prací. Zmínka o dvou kamenolomech v lese u Oseká je v urbářích oseckého klášterního panství z roku 1603. V jednom z nich se vysekávaly kusy pro stavební účely, ve druhém mlýnské kameny. Nejstarší doklady k použití pro sochařské práce jsou z počátku 18. století. Podle zachované smlouvy mezi hrabětem Valdštejnem a Matyášem B. Braunem z roku 1737 jsou zhotoveny z oseckého pískovce sochy v parku Duchcovského zámku, z nichž se některé dostaly také do Litvínova.
Z kamenolomu byl také odebírán materiál na stavbu nové kaple v Jezeří, tzv. „hraběcí kaple", kterou je dodnes dochovaná nedokončená kruhová stavba pod jezeřským zámkem. Během 18. století byly pískovce hojně využívány na výrobu mlýnských kamenů. Dochované účetní doklady nám umožňují poznat množství zhotovených kamenů a rozsah oblasti jejich dodávky. Koncem 19. a pozlátkem 20. století se oseckého pískovce používalo na hrubé kamenické práce, např. na dlažební kostky, obrubníky, schody a stavební kámen. Tato výroba z kamenolomů na Salesiově výšině probíhala až do roku 1960, kdy byl kámen nahrazován i jinými materiály, což uchránilo lokalitu před devastací a mohla být prohlášena za chráněnou přírodní památku.
Historické vazby měl Lom k oblasti rozkládající se jižně od jeho katastru. V kotlině pod Krušnými horami a Českým středohořím, podél Lomského potoka, se rozvinula vesnice, která je již roku 1186 poprvé zmiňována pod názvem Lubcowitz. Od té doby se v písemných pramenech objevovala opakovaně s obdobným označením, než se ustálil název Libkovice.
Poprvé je takto ves jmenována v listině českého knížete Bedřicha, kterou vydal v Ústí n. L. již zmiňovaného roku 1186, aby postoupil své, mezi nimi i Libkovice, klášteru sv. Jana v Praze. Ale již rokuB209 potvrdil pražský biskup Daniel desátky z Libkovic pro klášter v Oseku. Ves se dvěma mlýny a ostatním příslušenstvím pro klášter koupil Sláveík z Rýzmburka od svého strýce Václava v době, kdy byl opatem kláštera v Oseku. Z roku 1282 uvádí jiná listina faráře Heinricha z Lickwitz, který daroval oseckému klášteru mlýn v Obrnicích.
Osudy Libkovic jsou tedy od počátku 13. století spojeny s vývojem cisterciáckého kláštera v Oseku, v jehož držení zůstaly až do zrušení patrimoniální správy v polovině 19. století.
Zdroj obživy obyvatel vsi byl postaven výhradně na zemědělské produkci. Ještě v polovině 17. století nebylo vykazováno žádné řemeslo nebo živnost.
Zajímavé je připomenout pěstování vinné révy na svazích východně od vsi, neboť označení „Vinohrad" (Der Weinberg) se uchovalo v místních názvech. Urbář z roku 1633 toto dokladuje tím, že zavazuje k odevzdávání vinného desátku oseckému klášteru libkovické poddané. Roku 1669 byly vinohrady zrušeny a pozemky přeměněny v pole.
V polovině 18. století bylo v Libkovicích 45 hospodářů, z nichž se mnozí řadili k silné skupině středních a vyšších vrstev zemědělců. Obhospodařovanou půdu tvořila pole, louky a pastviny. Od této doby začala do zemědělského prostředí pronikat řemesla, z nichž jejich prvními nositeli byli tkadlec, švec a krejčí. Lze k nim připočítat dva mlynáře z mlýnů na nestálé vodě.
Teprve druhá polovina 19. století znamenala pro Libkovice zásadní změnu v dosavadním vývoji. Prošla obdobnou proměnou jako řada obcí, které byly vtaženy do pánevní oblasti pod vlivem intenzívní těžby uhlí. Průmyslový charakter obce byl posílen hlavně v letech mezi dvěma světovými válkami, kdy vzniklo v místě několik zajímavých podniků. Mezi ně počítáme továrnu na keramické zboží Epiag a Libkovické keramické závody. Známou byla také družstevní sklárna Lidrusk, jejíž stavba byla schválena obecním zastupitelstvem v roce 1920. Podnik vydržel až do 30. let. V době největšího rozmachu zaměstnával až 220 osob. Do výroby byla zahrnuta osvětlovací tělesa, křišťálová a barevná skla, brusírny, malírny a leptárny. Hlavní sklady měla sklárna v Praze a v Paříži, proto většina výrobků byla exportována. Dodnes jsou mnohé výrobky uchovány v muzejních sbírkách, ale i v mnohých domácnostech.
Přestože se uhlí stalo osudným i Libkovicím, patří nadále k historickému území. Od počátků své existence měly úzkou vazbu také na sousední Mariánské Radčice, zejména na poutní kostel Panny Marie Bolestné. Rovněž tato ves patřila do hospodářského zájmu oseckého kláštera.
Podle kronikářských zpráv byla již roku 1286 v radčickém kostele na bočním oltáři umístěna dřevěná soška P. Marie Bolestné. Místo sloužilo jako útočiště věřících v tehdy bouřlivých a nejistých časech domácí války a braniborských vpádů po smrti krále Přemysla Otakara II. Stavba přetrvala bez pohromy také husitské bouře a původní soška byla nahrazena novou, pozdně gotickou sochou z let kolem 1510 až 1520, která se dochovala dodnes. Prameny svědčí o tom, že lokalita má starší původ, než je první zmínka o obci k roku 1341.
Farnost zůstala při katolické víře i v průběhu 16. století, kdy se v širokém okolí rozšířilo luteránské protestantství.
Zřejmě pro svoje dávné tradice se staly Mariánské Radčice po třicetileté válce jedním z ohnisek katolického kultu mariánského a významným poutním místem. Proto přistoupil osecký klášter jako patron k rozsáhlé přestavbě kostela a ke zřízení ambitu v nové barokní podobě, již si komplex uchoval dodnes. Nese v sobě umění řady významných osobností období baroka, se kterými se setkáváme v řadě dalších míst Mostecka. Areál zapadal do zemědělského prostředí, které v Mariánských Radčicích charakterizovaly zemědělské statky se širokými zděnými branami pro vjezd do dvora, z nichž mnohé dodnes kopírují komunikační linie v obci. Bohatá ložiska uhlí a průjezd hlavního železničního tahu obcí od roku 1870 byly ony jevy, které vstoupily rovněž do života obyvatel obce a daly místu hornický charakter.
V 70. a 80. letech našeho věku se uvažovalo o likvidaci obce v důsledku rozšiřování důlní činnosti. Novými rozhodnutími v 90. letech bylo od tohoto záměru odstoupeno. Budoucím generacím tak zůstalo uchováno hodnotné historické území, jehož kvality mají širší kulturně historický význam.
pozlátkem 20. století se oseckého pískovce používalo na hrubé kamenické práce, např. na dlažební kostky, obrubníky, schody a stavební kámen. Tato výroba z kamenolomů na Salesiově výšině probíhala až do roku 1960, kdy byl kámen nahrazován i jinými materiály, což uchránilo lokalitu před devastací a mohla být prohlášena za chráněnou přírodní památku.
Historické vazby měl Lom k oblasti rozkládající se jižně od jeho katastru. V kotlině pod Krušnými horami a Českým středohořím, podél Lomského potoka, se rozvinula vesnice, která je již roku 1186 poprvé zmiňována pod názvem Lubcowitz. Od té doby se v písemných pramenech objevovala opakovaně s obdobným označením, než se ustálil název Libkovice.
Poprvé je takto ves jmenována v listině českého knížete Bedřicha, kterou vydal v Ústí n. L. již zmiňovaného roku 1186, aby postoupil své, mezi nimi i Libkovice, klášteru sv. Jana v Praze. Ale již rokuB209 potvrdil pražský biskup Daniel desátky z Libkovic pro klášter v Oseku. Ves se dvěma mlýny a ostatním příslušenstvím pro klášter koupil Sláveík z Rýzmburka od svého strýce Václava v době, kdy byl opatem kláštera v Oseku. Z roku 1282 uvádí jiná listina faráře Heinricha z Lickwitz, který daroval oseckému klášteru mlýn v Obrnicích.
Osudy Libkovic jsou tedy od počátku 13. století spojeny s vývojem cisterciáckého kláštera v Oseku, v jehož držení zůstaly až do zrušení patrimoniální správy v polovině 19. století.
Zdroj obživy obyvatel vsi byl postaven výhradně na zemědělské produkci. Ještě v polovině 17. století nebylo vykazováno žádné řemeslo nebo živnost.
Zajímavé je připomenout pěstování vinné révy na svazích východně od vsi, neboť označení „Vinohrad" (Der Weinberg) se uchovalo v místních názvech. Urbář
z roku 1633 toto dokladuje tím, že zavazuje k odevz-ť dávání vinného desátku oseckému klášteru libkovické poddané. Roku 1669 byly vinohrady zrušeny a pozem-f ky přeměněny v pole.
V polovině 18. století bylo v Libkovicích 45 hospodářů, z nichž se mnozí řadili k silné skupině středních a vyšších vrstev zemědělců. Obhospodařovanou půdu tvořila pole, louky a pastviny. Od této doby začala do zemědělského prostředí pronikat řemesla, z nichž jejich prvními nositeli byli tkadlec, švec a krejčí. Lze k nim připočítat dva mlynáře z mlýnů na nestálé vodě.
Teprve druhá polovina 19. století znamenala pro Libkovice zásadní změnu v dosavadním vývoji. Prošla obdobnou proměnou jako řada obcí, které byly vtaženy do pánevní oblasti pod vlivem intenzívní těžby uhlí. Průmyslový charakter obce byl posílen hlavně v letech mezi dvěma světovými válkami, kdy vzniklo v místě několik zajímavých podniků. Mezi ně počítáme továrnu na keramické zboží Epiag a Libkovické keramické závody. Známou byla také družstevní sklárna Lidrusk, jejíž stavba byla schválena obecním zastupitelstvem v roce 1920. Podnik vydržel až do 30. let. V době největšího rozmachu zaměstnával až 220 osob. Do výroby byla zahrnuta osvětlovací tělesa, křišťálová a barevná skla, brusírny, malírny a leptárny. Hlavní sklady měla sklárna v Praze a v Paříži, proto většina výrobků byla exportována. Dodnes jsou mnohé výrobky uchovány v muzejních sbírkách, ale i v mnohých domácnostech.
Přestože se uhlí stalo osudným i Libkovicím, patří nadále k historickému území. Od počátků své existence měly úzkou vazbu také na sousední Mariánské Radčice, zejména na poutní kostel Panny Marie Bolestné. Rovněž tato ves patřila do hospodářského zájmu oseckého kláštera.
Podle kronikářských zpráv byla již roku 1286 v rad- čickém kostele na bočním oltáři umístěna dřevěná soška P. Marie Bolestné. Místo sloužilo jako útočiště věřících v tehdy bouřlivých a nejistých časech domácí války a braniborských vpádů po smrti krále Přemysla Otakara II. Stavba přetrvala bez pohromy také husitské bouře a původní soška byla nahrazena novou, pozdně gotickou sochou z let kolem 1510 až 1520, která se dochovala dodnes. Prameny svědčí o tom, že lokalita má starší původ, než je první zmínka o obci k roku 1341.
Farnost zůstala při katolické víře i v průběhu 16. století, kdy se v širokém okolí rozšířilo luteránské protestantství.
Zřejmě pro svoje dávné tradice se staly Mariánské Radčice po třicetileté válce jedním t-ohnisek katolic-
Přejít na:
Poslední komentáře
1 rok 4 týdny zpět
4 roky 1 týden zpět
4 roky 34 týdny zpět
4 roky 34 týdny zpět
4 roky 35 týdnů zpět