Architekt Billy, na konečné v Litvínově, vymyslel na střeše takovýto "parčík" . Chybí ale lavičky, či případně nějaký strom, jenže ten by mohl prorůst do obchodu..:-)
Ve 3 hodiny a 45 minut po půlnoci, dne 14. listopadu 1946, došlo na Dole Kohinoor I. ve východním poli revíru Mořic v hloubce 430 m k náhlému výbuchu, jenž údajně vyrazil z několika komor současně a okamžitě se rozšířil přilehlými chodbami na všechna pracoviště tohoto revíru. Revír Mořic byl v letech 1913 až 1923 vyrubán v první vrchní lávce metodou komorováním na zával a počátkem čtyřicátých let bylo přistoupeno k dobývání uhelné sloje 2. spodní lávky nacházející se asi 8 m pod již vydobytou lávkou. Do roku 1946 byla již takto vyrubána jedna základna (dopravní a větrací chodba) o šířce 420 m. Jak plyne ze situačního náčrtku, vtažné větry byly přiváděny dopravní chodbou v množství 450 m3.min-1 od větrné jámy Mořic a výdušné po použití na komorách a pracovištích odváděny k výdušné jámě S. K. Neumann (dříve Marie). Předky chodeb a komor byly pak ovětrávány separátně (tak jsou větrána všechna slepá důlní díla pomocí malých ventilátorů a plechového potrubí). Proti přenosu výbuchu do jiných částí dolu byl revír Mořic již tehdy chráněn dostatečným počtem vodních přehrad. Právě tato okolnost se příznivě projevila v tom, že výbuch se skutečně omezil jen na revír Mořic a k obětem na životech došlo pouze v tomto omezeném prostoru.
Podle prvních zpráv došlo k výbuchu v prostorách nezavalených porubů první lávky, kde se hromadila výbušná atmosféra tak dlouho a v takovém objemu, až náhodně vzniklý zápar inicioval výbuch. Výbuch byl tak silný a náhlý, že se nikomu z osob nacházejících se v ohroženém prostoru nepodařilo uniknout. Většina z postižených byla otrávena zplodinami výbuchu, jenž jednak v okamžiku spotřeboval veškerý kyslík v ovzduší a spálil jej na velké množství jedovatého CO. Zbytek obětí nalezl svou smrt odmrštěním a nárazem na výstroj chodeb. Vše se odehrálo tak rychle, že ačkoliv se první zachránci – revírník Krahulík a horníci Kubín a Špitálský – na místo neštěstí dostavili už 15 minut po výbuchu, nenalezli již nikoho živého, přičemž podle poloh těl bylo zřejmé, že smrt byla rychlá a k některým z obětí snad i milosrdná. Záchranná hlídka měla za úkol zjistit, zda někdo z postižených nejeví sebemenší známky života a zda nepotřebuje pomoci. Žel, nebylo tomu tak. U některých postižených byly nalezeny kapesní hodinky, které stále šly, i když srdce jejich majitelů dotloukla.
V den neštěstí pracovalo v revíru Mořic 56 havířů, z nichž se zachránili jen čtyři, a to jen díky tomu, že se v okamžiku výbuchu nacházeli značně vzdáleni od centra výbuchu. Elektrikáři Winkler a Polák byli asi 550 m od těžební základny, ostatní dva pak asi 700 m od centra a přesto byli tlakovou vlnou odmrštěni a utrpěli zranění. Z 52 usmrcených havířů bylo 38 stálými zaměstnanci Dolu Kohinoor, 7 německých válečných zajatců a 7 trestanců z nápravného zařízení v Libkovicích. Hlášení o katastrofě bylo ve 4 hod 10 minut podáno požárníkem Krejčíkem do ústředny důlních telefonů v elektrárně Kohinoor I a ta předala zprávu provoznímu inženýru S. Novotnému. Současně byl vyrozuměn vedoucí závodu Ing. Marhold (Marghold), jenž pak informoval revírní báňský úřad, báňskou záchrannou stanici v Mostě a ředitelství SHD. Současně byli svoláni záchranáři dolů Kohinoor I. a II. a dobrovolníci z ranní směny k vynášení prvních obětí z místa výbuchu na 25. stanici, odkud byli dopravováni na povrch. Při vyprošťovacích pracích nebylo na místě neštěstí nic měněno, kvůli následnému šetření příslušnými orgány.
Šetření neštěstí prováděla komise pod vedením tehdejšího předsedy RBÚ Ing. Dr. Senfta a předsedy krajského soudu Dr. Havlíčka. Pitvu postižených provedl soudní lékař prof. Dr. Hájek z Prahy, přičemž v souladu s prvním ohledáním zjistil, že většina postižených podlehla otravě CO a jen nemnozí se stali obětmi prudkých nárazů o výstroj a výztuž chodeb při následné tlakové vlně. Příčiny výbuchu vyšetřovala zvláštní komise složená z báňských odborníků Ing. Glatze, Ing. Kuhnelta (J. Kühnela) a dalších. Každý z nich vypracoval posudek, přičemž tyto posudky se značně rozcházely. Nakonec byl jako nejpravděpodobnější příčina stanoven výbuch stařinové třaskavé atmosféry v komoře č. 4, kde byla její zadní stěna směrem ke stařinám (již vyrubané a zavalené prostory) provalena do staré nevyrubané komory z první horní lávky. Jako nejpravděpodobnější příčina iniciace (zapálení) byl určen odstřel trhavin v uvedené komoře. Výbuchem byly značně poškozeny dopravní pásy, vodovodní a vzduchové potrubí, elektrické kabely, ale hlavně výztuž chodeb. Po ukončení vyšetřování byl komisí dán souhlas k odstraňování následků neštěstí a během 14 dnů bylo možno v revíru Mořic opět těžit.
Pohřeb obětí se všemi poctami se konal dne 19. listopadu 1946 za účasti předsedy vlády K. Gottwalda, ministra průmyslu B. Laušmanna, ministra informací V. Kopeckého, ministra spravedlnosti Dr. P. Drtiny, předsedy ÚRO A. Zápotockého, tajemníka svazu zaměstnanců v hornictví p. Malíka, primátora města Prahy Dr. Vacka, armádního generála Bočka a pražského arcibiskupa Dr. Berana. Na hřbitově v Lomu u Mostu bylo pohřbeno 28 nešťastníků, tři byli převezeni do Libkovic, dva do Oseka a jeden do Horního Litvínova. Těla mrtvých horníků ze Slovenska byla převezena a pohřbena v rodných obcích v okrese Ružomberok. Ostatní oběti byly pohřbeny žehem v mosteckém krematoriu a urny s popelem předány jejich rodinám. Vdovám a sirotkům po zahynulých v počtu 93 byly závodní správou ihned poskytnuty mimořádné podpory a zároveň jim byly odevzdány došlé peněžní dary nejen z celé republiky, ale i ze zahraničí. Na příkaz vlády úrazová pojišťovna urychleně zahájila likvidaci a výplatu záloh na důchody pro pozůstalé.
Na návrh právních zástupců úrazové pojišťovny projednal příčiny vzniku katastrofy Nejvyšší soud v Brně a rozsudek vynesený v roce 1949 vyloučil jakékoliv zavinění ze strany závodní správy.
Poslední komentáře
3 roky 24 týdny zpět
6 let 1 týden zpět
7 let 2 týdny zpět
7 let 2 týdny zpět
7 let 3 týdny zpět