Historie Litvínovska

Nebezpečí vod

Nebezpečí průvalu vod do Dolu Vilém nehrozilo. Přítoky důlních vod byly na Dole Vilém většinou malé. V letním a zimním období, kdy byly srážky menší, se přitékající voda, která se dostávala do dolu prosakováním z povrchu, se obvykle sama ztrácela, a to ve stařinách sousedního Dolu Pavel I. Čerpání důlních vod bylo pak v tomto období velmi řídké. Pravidelně se však čerpala voda v dřívějším Dole Klement, a to obvykle třikrát v týdnu, v každém tomto dni po dobu 6 hodin. Zde se část vody nashromážděné v ohlubni vodní jámy Klement zvedala z hloubky 35 metrů elektrickým čerpadlem o výkonu 7,506 m3/min. na povrch do starých kotlů, které se nacházely poblíž těžní jámy Vilém. Z těchto kotlů se voda odváděla potrubím k větrací jámě č. I a tou do dolu, kde se používala ke kropení důlních děl. Další část takto nasbíraných vod se pak odváděla stružkami až k těžní jámě Dolu Marie, kde se zvedala elektrickými čerpadly. Kromě čerpací stanice u vodní jámy Klement se nacházela v Dole Vilém také podzemní čerpací stanice, kde bylo parní čerpadlo s výkonem 2 m3/min. a také elektrické čerpadlo s výkonem 0,25 m3/min.

Třaskavé a nedýchatelné plyny

Třaskavé plyny se na Dole Vilém nevyskytovaly. Již v prvopočátcích báňské činnosti byl Revírním báňským úřadem v Mostě zařazen Důl Vilém do skupiny dolů neplynujících, tj. do skupiny dolů bez vývinu třaskavých plynů s otevřeným osvětlením.

Když bylo pak v roce 1913 dolové pole Vilém propojeno spojovací chodbou se sousedním Dolem Marie v Lomu, který náležel do skupiny dolů plynujících I. třídy nebezpečí, musel být i Důl Vilém zařazen do této skupiny dolů, neboť prostřednictvím této chodby docházelo ke komunikaci větrů Dolu Vilém s větry Dolu Marie.

V roce 1927 byl Důl Marie v Lomu vyřazen Revírním báňským úřadem v Mostě ze skupiny dolů plynujících a následně zařazen do skupiny dolů neplynujících. V důsledku toho byl pak i Důl Vilém, a to v roce 1930, vyřazen ze skupiny dolů plynujících I. třídy nebezpečí a zařazen do skupiny dolů neplynujících. Tomu tak bylo až do roku 1940, kdy byl Důl Vilém uzavřen a dán do likvidace.

Nedýchatelné plyny se na Dole Vilém vyskytovaly jen zřídka, a to především při poklesech barometrického tlaku. Důlní atmosféra byla pravidelně kontrolována na obsah nedýchatelných plynů tzv. bezpečnostními benzínovými lampami (tzv. benzínové větérky). Indikaci nedýchatelných plynů prováděli jednak požární hlídači a jednak důlní dozorci.

Uhelný prach

Uhlí na Dole Vilém bylo přirozeně vlhké, a proto se uhelný prach na dole vůbec nevyskytoval. K velice malému vývinu uhelného prachu docházelo pouze v nadložních komorách, kde bylo uhlí suché. Zde se pak musel uhelný prach občas zvlhčovat, a to vodou přiváděnou do dolu potrubím větrací jámou č. I.

Zápary a ohně

Na Dole Vilém byla pravidelně konána požární hlídka. Kontrolou záparů a ohňů byl vždy pověřen požární hlídač, a to v každé směně. Ten vykonával dvakrát za směnu pochůzku po dole a kontroloval, zda v některých místech dolu nevznikl nějaký zápar nebo oheň. Po své druhé pochůzce se pak vystřídal s druhým požárním hlídačem na hlavní výtažné chodbě, který nastoupil na další směnu, a vyfáral na povrch.

Zápary a ohně se na Dole Vilém vyskytovaly jen zřídka. Od ledna 1933, kdy byl na dole zaznamenán poslední zápar, se již nikdy žádný další zápar ani oheň na Dole Vilém neobjevil.

K likvidaci záparů se používalo vápenné mléko, kterým se lokalizovaný zápar zakaloval. K likvidaci požárů a ohňů byl v dole všude rozveden požární vodovod. Pro případ požáru byl celý Důl Vilém rozdělen na 5 revírů pomocí tzv. revírních uzávěr.

Střelná práce

Střelné práce se na Dole Vilém prováděly při odstřelování v komorách a při ražení chodeb. Běžně se používalo trhaviny dynamonu a rozbušek Astry č. 6. Rána se odpalovala zápalnou šňůrou (tzv. zápalnicí). Střelou práci vykonával pouze střelmistr. Příruční skladiště trhavin se nacházelo v dole poblíž těžní jámy Vilém. Hlavní skladiště trhavin se nacházelo na povrchu závodu. V roce 1932, kdy byla těžba z Dolu Vilém převedena spojovací chodbou na sousední Důl Marie, bylo jeho hlavní skladiště trhavin zrušeno. Následně pak závod začal pro své potřeby využívat hlavní skladiště trhavin na Dole Marie, které se stalo pro oba závody společné.

Osvětlení a elektřina

K osvětlení v dole používali havíři karbidové lampy, které byly uloženy v tzv. lampovně na povrchu závodu. Rovněž se zde vydával také karbid. V lampovně byly uloženy také bezpečnostní benzínové lampy, tzv. benzínové větérky, kterými se indikovalo důlní ovzduší. K osvětlování stropů na komorách se používalo hořčíkového světla (hořící hořčíkové pásky).

K osvětlení závodu sloužily dva generátory, které se nacházely v elektrické centrále dolu. Později byl Důl Vilém napojen na elektrickou centrálu Dolu Marie, odkud byl veden elektrický proud o napětí 500 V přes větrací jámu č. I, kde se transformoval buď na 110 V (určen pro osvětlení), nebo na 20 V (určen pro signalizaci).

Záchranná služba

Důl Vilém měl svou záchrannou četu, která sestávala obvykle se 6 mužů. Mužstvo pravidelně cvičilo dvakrát do roka, a to s nasazenými sebezáchrannými přístroji přímo v dole. V záchranné stanici se nacházely tři sebezáchranné přístroje Dräger s příslušenstvím a jeden jako rezervní (2 byly výroby roku 1921 a 2 byly výroby roku 1924), kyslíkové láhve a draslíkové patrony. V roce 1932, kdy byla těžba z Dolu Vilém převedena spojovací chodbou na sousední Důl Marie, byla záchranná stanice Dolu Vilém přenesena na Důl Marie. Obě dvě se nacházely v jedné místnosti, ale každá byla vedena samostatně.

První pomoc

Ambulanční místnost, která se nacházela na povrchu závodu, byla uložena nosítka, lékárnička první pomoci a potřebné pomůcky s příslušenstvím. Některé potřebné pomůcky první pomoci měli v dole přímo u sebe důlní dozorci, např. sterilní obvazy apod. Na určeném místě v dole byla uložena také nosítka pro případ vážného pracovního úrazu. Po roce 1932 využíval Důl Vilém ambulanční místnost, která se nacházela na Dole Marie v Lomu.

Povrchové zařízení

Na povrchu závodu se nacházela jámová budova, která stála nad ohlubní těžní jámy Vilém. Nad touto budovou byla postavena těžní věž, která byla z dřevěné konstrukce. K ní náležela jednoetážová těžní klec určená pro dva důlní vozíky, které se do klece umisťovaly vedle sebe. Pohon těžní klece obstarával dvojitý těžní stroj s pístovým ovládáním, jehož výkon činil 60 koňských sil (44,13 kW). Nacházel se ve vedlejší budově označované jako strojovna.

Asi 30 m severně od budovy těžní jámy se nacházela budova větrací jámy č. I. Ve ventilátorově byl umístěn elektrický sací ventilátor systém „Schielle" (výkon ventilátoru 500 m3/min., elektromotor: napětí 500 V, výkon 5 koňských sil = 3 677,5 W), který zajišťoval umělé větrání dolu. Kromě ovětrávání dolového pole Vilém zajišťovala větrací jáma č. I také dopravu potřebného materiálu do dolu. K tomu sloužil železný okov, jehož pohon obstarával elektrický těžní vrátek. Ten se nacházel ve vedlejší budově a byl zásobován elektrickým proudem prostřednictvím elektrické centrály.

Dalším důležitým objektem byla kotelna. Původně se zde nacházely čtyři kotle Bouilleur, z nichž pracovaly vždy tři kotle, a jeden byl v rezervě. Později se zde nacházely už jen tři kotle a opět dva byly v provozu a jeden stál mimo provoz v záloze. Tyto kotle měly výhřevnou plochu 60 m2 a byly konstruovány na tlak 7 atmosfér (709,3 kPa). Sloužily k výrobě páry, jíž byl poháněn těžní stroj a další zařízení, popř. sloužila k vytápění budov závodu. Vedle kotelny stál cihlový kouřový komín, kterým se odváděly spaliny vzniklé při spalování uhlí v jednotlivých kotlích. Vzniklý popel se z kotlů vymetal a odtahoval se parním vrátkem na odval strusky za dolem.

Elektrická centrála, která zajišťovala zásobování závodu elektrickým proudem. Nacházel se zde generátor na 500 V s výkonem 75 kW, který sloužil k pohonu ventilátoru na větrací jámě č. I, čerpadel, elektrického vrátku apod. Koncem 20. let však byl vyřazen z provozu, protože byl již málo výkonný. Kromě něj se zde nacházely také dva další generátory, které zajišťovaly elektrický proud pro osvětlení na závodě. Později byl Důl Vilém napojen na elektrickou centrálu Dolu Marie, odkud byl veden elektrický proud o napětí 500 V přes větrací jámu č. I, kde se transformoval buď na 110 V (určen pro osvětlení), nebo na 20 V (určen pro signalizaci).

Třídírna uhlí, která se nacházela poblíž nákladiště, sloužila k úpravě vytěžené zásoby. Jednak se zde vybírala hlušina z uhlí, která jej znehodnocovala, a jednak se zde uhlí třídilo podle velikosti na jednotlivé druhy sortimentu (kusy, kostka, ořech, hrášek). K třídění uhlí sloužilo elektricky poháněné třídící zařízení. Jednalo se o systém dvou nátřasných sít (kolotavých třídičů) typu „Karlík". Upravené a vytříděné uhlí se pak nakládalo do přistavených železničních vagónů na nákladišti, kde se nacházela dvě kolejiště a jedna vagónová váha. Ta sloužila k vážení prázdných i plných železničních vagónů. Třídírna s nákladištěm byla napojena na železniční vlečku 1,3 km dlouhou, po které se uhlí dopravovalo v železničních vagónech do stanice Louka – Horní Litvínov na trať Duchcovsko – Podmokelskou. Po převedení těžby z Dolu Vilém na sousední Důl Marie v roce 1932 byla třídírna na Dole Vilém zrušena a uhlí z Dolu Vilém se upravovalo na třídírně Dolu Marie. Zde se však pro horší jakost třídilo uhlí z Dolu Vilém zvlášť, odděleně od uhlí pocházejícího z Dolu Marie. Rovněž i skládka uhlí z Dolu Vilém byla oddělena od skládky uhlí z Dolu Marie.

Závod měl také skladiště, kde byl uložen materiál potřebný k zajištění provozu dolu (stavební materiál, elektromateriál, náhradní díly, důlní výztuž apod.). V hlavním skladišti výbušnin byly uloženy průmyslové trhaviny, jejichž řádná evidence byla pravidelně kontrolována úředníky z báňského úřadu.

Na závodě byly také tesařské, dřevičské a zámečnické dílny. Tesařské dílny zajišťovaly nejrůznější tesařské a truhlářské práce nutné k udržení chodu provozu. Dřevičské dílny měly na starost budování důlní dřevěné výztuže, kterou se zajišťovaly stropy a boky důlních chodeb, popř. ústí komorových porubů. Zámečnické dílny prováděly nejnutnější opravy strojního zařízení a další práce důležité pro provoz dolu. V každé této dílně se nacházel jeden pracovní stroj. Byl zde také jeden hnací stroj, jehož výkon činil 9 koňských sil (6,62 kW). Ten však využívaly všechny dílny na závodě společně.

Kromě hospodářských budov se na závodě nacházela také správní budova, ve které byla umístěna kancelář závodního, kanceláře důlních dozorců, důlních měřičů a jednotlivých úředníků. Na závodě byla také cáchovna, kde si havíři odkládaly své oblečení před fáráním do dolu, a v jejím sousedství ambulanční místnost a záchranná stanice. Poblíž větrací jámy č. I. byl postaven obytný dům.

Na sever od areálu Dolu Vilém byl založen odval strusky, kam se vyvážel popel z parních kotlů, západním směrem se pak nacházela nádrž a jímka na vodu a na jih od areálu závodu se nacházela uhelná halda, kam se vyvážela hlušina a uhelný mour.

Pracovní a sociální poměry
Důl Vilém patřil mezi malé hlubinné doly a měl zhruba 150 zaměstnanců. Jaké byly pracovní, a sociální poměry na dole v dřívějších dobách není známo. Je však známo, že ve 30. letech 20. století byla pracovní doba na dole osmihodinová, v ranní směně (6. – 14. hod.) se těžilo, v odpolední směně (14. – 22. hod.) se pouze přednakládalo a v noční směně (22. – 6. hod.), kdy se nepracovalo, vykonával v dole službu pouze požární hlídač. V nejvíce obsazené směně pracovalo asi 33 – 36 dělníků, z nichž 21 – 27 pracovalo v dole a 6 – 12 na povrchu závodu.

Na povrchu závodu byl zbudován vlastní vodovod s pitnou vodou, kterou se plnily dřevěné soudky, jimiž se dopravovala pitná voda do dolu. Hygiena v dole byla zajištěna; v dole byly zřízeny záchody. Cáchovna, kde si havíři odkládaly své oblečení před fáráním, však byla bez oken a byla osvícena jen jednou žárovkou. Vzhledem k tomu, že se jednalo o malý důl, nebyla zde, na rozdíl od jiných větších dolů v revíru, zřízena koupelna pro mužstvo.

Po vytěžení

Lokalita bývalého dolu se rozprostírá v místech zahrádek pod Koldomem a dvou oprámů a zasahuje až do „ satelitní vesničky ".
Od 50 let byly vytěžené plochy zaplňovány zahrádkářskými koloniemi. Opuštěný lom byl zavodněn a přeměněn na oprám.

Když se dneska projdete v místech, kde Vilémka stála, najdete zbytky zdiva, pravděpodobně hospodářských budov šachty. Vedle nich jsou pohromadě tři " luftky "správněji větrné jámy. Všechny nesou datum zasypání rok 2008.

V části, kde se nacházejí poslední zbytky šachty, vznikl náletový lesík. V lese je poměrně dost odpadků, zřejmě díky přítomnosti velké zahrádkářské kolonie.

Pokud budete pokračovat lesíkem směrem k východu, k obci Lomu, dojdete ke zbytkům třídírny uhlí pro důl Marie II, s tou byla třídírna spojena vozíkovou drážkou (lanovkou).

Co mě zaujalo, jsou řady stromů, které nepřehlédnutelným způsobem rostou nahnuty směrem k západu. Ten samý jev lze pozorovat i v blízké lokalitě bývalého dolu Pavel II.Pravděpodobně se jedná o vliv těžby, nebo podzemních vod na jejich růst, kdo ví.