Historie Litvínovska

Katastrofa na Dole Nelson III dne 3.1.1934 

Začátkem třicátých let našeho století světová hospodářská krize těžce svírala svou náručí i severočeské doly. Největší tíhu neslo hornictvo, které pocítilo následky malého odbytu uhlí přímo na své děravé kapse. Situace byla dále zostřena i snahou vedení dolů po racionalizaci těžby zaváděním moderní techniky a výrobních postupů. Důl Nelson III nebyl nikdy považován za důl nebezpečný, nebyly v něm nikdy třeskavé plyny ani kuřavka a donedávna se v něm používalo ke svícení otevřeného světla. Nebezpečným se stal po zavedení nové dopravní technologie těžbou nátřasnými žlaby, které svým provozem vyvíjely podle výpovědí svědků ohromné množství jemného uhelného prachu ve vrstvách až 30 cm. Navíc šlo o uhlí vysoce kvalitní a křehké, s velkou náchylností k samovznícení. Bylo také známo, že v dole je mnoho požárišt, nedokonale uzavřených jen dřevěnými zdmi. Další vážné nebezpečí dlouho před neštěstím spatřovali havíři i dozorci ve zcela zvláštním způsobu dopravy uhlí ve strmých revírech okolo jámy č. VIII, kde sklon sloje dosahoval místy až 50°. Uhlí z porubů, ale i do vozíků po svážných se dopravovalo samospádem ve velkém potrubí (lutnách), přičemž vždy vznikalo velké množství prachu, doslova "Mraky, husté mraky, že jsi ani opodál stojícího soudruhn neviděl". Prach byl sice místy zkrápěn potrubím s navrtanými děrami, ale na mastný, těžko smáčivý prach nelsonsk

"Má-li míti důl tolik uhelného prachu", říká v hospodě U Holasů jeden dozorce mladému horníkovi, "měl by se topit ve vodě a každý jen trochu volný havíř by měl kropit. Havíři by sice pracovali ve vodě a blátě, ale byla by to alespoň jistota."

Nový závodní chce uhelné společnosti ukázat, že je pravým mužem na pravém místě, a že dovede důl k větší výkonnosti, než závodní starý.

Na existující nebezpečí však poukazovaly i jiné signály, než hovory havířů v hospodě U Holasů v Hrdlovce či U Porcalů v Oseku. Hovoří o něm i záznamy báňského inspekčního oddělení ze dne 11. a 15. ledna 1932, kdy bylo zjištěno, že u pomocné jámy staré šachty se nachází uhelný prach. Dále bylo zjištěno, že na dole nejsou stanovena úřední pravidla pro požární hlídku. Při inspekci ve dnech 9. a 16. března 1932 bylo báňským inspektorem znovu pouze zjištěno, že se v dole nachází uhelný prach a v temže duchu se nesl i úřední záznam báňského inspektora ze dne 13. a 19. dubna 1933, doslova: "v chodbě na spodku je poněkud více uhelného prachu."

Inspekčními orgány bylo tak třikrát opakovaně zjištěno, že na dole Nelson III se horno-policejní předpisy nedodržují, avšak nikdo odpovědný nebyl za to potrestán. Protože však nikdo na dole nepamatoval nějakého většího neštěstí, všechny varující příznaky byly stále opomíjeny, a tak dlouhá nelítostná ruka smrti zvolna a plíživě natahovala svoji paži, aby si v jediném okamžiku vybrala svou krutou daň.

Ve středu 3. ledna 1934 mezi čtvrtou a pátou odpolední bylo na duchcovských ulicích ještě živo. Krátce před pátou začali v úzké Masarykově ulici u náměstí vybíhat z četných obchodů lidé a tázali se ulekaně: "Co se děje, země se chvěje, okna řinčí...?" Majitel železářského obchodu Hubschhübbel vyběhl ven a volal: "Mein Gott, was den das?" Hračkář Mrázek odnaproti odpovídal: "Das ganze Haus hat gezittert bis in den Grund!" (celá budova se od základů chvěje). Vysvětlení přinesli až lidé, přibíhající do města z Osecké ulice, kteří viděli směrem od Nelsonu vyšlehnout plamen vysoko do oblak a záro-veň cítili chvění země. Od Hrdlovky přijel autobus a lidé z něj potvrdili, že na Nelsonu muselo dojít k něčemu hroznému. Všecek proud lidí valil se Masarykovou třídou (dříve ulice Čsla, nyní opět Masarykova) jakoby prchal před neznámým nebezpečím a zmatek dovršil zvuk hasičské trubky a motorové stříkačky, řítící se směrem k Oseku. Silnice vedoucí z Duchcova do Oseká byla přeplněna spěchajícím davem pěších i na kolech, mezi nimiž utíkaly k Nelsonu i plačící ženy, jejichž muži byli na odpolední směně.

Kolem neštastné jámy Nelson III byl již utvořen kordon hlídek, nikdo ještě neměl ani tušení o rozsahu neštěstí, ale vzhled jámy dával tušit to nejhorší. Těžní věž byla výbuchem silně nakloněna, klece na kolech ve věži, část třídírny silně pobořena a v plamenech. I laik poznal, že hlavní jámou nelze do dolu sestoupit. Rychle bylo vzpomenuto větracích jam VII a VIII a záchranné čety i úředníci vyjížděli v autech k těmto jámám. Od jámy č. VII u oseckého dolního nádraží se však brzy vracel smut¬ný průvod zpět. Jámou se zachránili pouze čtyři mladí horníci, jak se později ukázalo, jediní zachránění z celé odpolední směny. Využili okolnosti, že krátce po výbuchu se vlivem zvratu větrů jáma VII stala vtažnou a kouř a jedovaté zplodiny výbuchu je nedostihl. Dva jejich starší soudruzi již toto štěstí neměli, za nějaký čas již opět jáma začala vytahovat plyny na povrch.

Do jámy č. VIII na silnici mezi Osekem a Loučnou sfárala nepoškozeným těžným zařízením záchranná četa, vynesla však na světlo denní jen několik mrtvých. Kvůli vlastní bezpečnosti však nemohli pobořeným dolem postoupit dále a museli se vrátit.

Nazítří po výbuchu se podařilo provizorně opravit poškozené zařízení jámy Nelson III a záchranné mužstvo v izolačních aparátech sfáralo do dolu. Čekal je otřesný pohled na zohavená těla kamarádů. Byly učiněny pokusy uzavřít chodby, ve kterých zuřil požár, avšak každý pokus jen dále ohrožoval životy záchranářů, takže okolo desáté hodiny dopolední byly pokusy skončeny a havarijní komise spolu s revírním báňským úřadem nařídila celý důl uzavřít z povrchu v jámách Nelson III, IV, VI, VIII, VII a IX. V té době byl už znám celkový počet obětí – 142 osob. Důl Nelson na dlouhé měsíce ztichl... 

Již v den katastrofy bylo zahájeno přísné vyšetřování za účasti vládních a odborných orgánů, při které bylo zjištěno, že důl trpěl četnými a častými zápary a ohni v revírech Úpadním a Salesiově. Dále bylo potvrzeno, že uhlí má silný sklon k tvorbě uhelného prachu. Neštěstí zavinil uhelný prach, nahromaděný ve velkém množství v dole, přičemž nebyl ani odstraňován, ani zkrápěn. Šetření bylo ukončeno již 7. ledna 1934 a protokol o šetření obsahoval 324 stran svědeckých výpovědí, mapové přílohy a fotografie v to nepočítaje. Z protokolu nade vší pochybnost plynulo, že správou dolu nebyly dodrženy hornopolicejní předpisy o zneškodňování uhelného prachu, a že ani dozor ze strany báňské správy nebyl dostatečný. Dále bylo zjištěno, že o nebezpečném stavu v dole věděly i osádky pracovišt, že se však v období všeobecné nezaměstnanosti bály své nadřízené na tento stav upozornit z obav před případným propuštěním. Závěrem se ve zprávě uvádí, že výbuchu mohlo být zabráněno, kdyby správa dolu dbala bezpečnostních opatření, platných v té době, a závady zjištěné báňskými inspektory řádně a včas odstraňovala. Na základě tohoto protokolu o šetření neštěstí byli vzati do vazby přední úředníci a dozorci dolu, v čele se závodním Ing. Štěpánem Beiserem. Prvním třinácti vyproštěným obětem byl dne 8. ledna 1934 uspořádán velkolepý pohřeb, jakého nepamatovali ani ti nejstarší pamětníci. Stal se i tryznou za všech 142 obětí této velké katastrofy.

29. 3. 1934 konala se na ministerstvu veřejných prací porada za účasti všech zúčastněných stran, jak naložit s veřejnou sbírkou pro pozůstalé. Původně ministerstvo zamýšlelo zřízení podpůrného fondu, z něhož by pozůstalí dostávali pravidelné přídavky k zákonným důchodům, které všichni dostali. Posléze bylo však usneseno, že celý výnos sbírek ve výši 3,3 mil. Kčs bude rozdělen ze dvou třetin sirotkům, jichž bylo 192 a z jedné třetiny vdovám a sourozencům, pokud tito byli odkázáni na výživu ze strany zahynulých.

Družky obětí byly přitom postaveny na roven zákonným manželkám. Tak připadlo na každou vdovu k jednorázové výplatě asi 7 600, Kčs a na každého sirotka 11 000,- Kčs s tím, že se sirotkům tato částka vyplácela až v den jejich plnoletosti. To vyvolalo vlnu nespokojenosti u vdov, které se domáhaly výplaty pro siroty v celé výši najednou, což bylo později tendenčně překrouceno a využito propagačně tak, že vdovy zůstaly zcela bez prostředků. Jak vidíme, nebyla to pravda.

Následky katastrofy byly zmáhány několik let a práce se protáhly až do začátku druhé světové války, kdy byl důl připojen k dolu Alexander. Jako přímý důsledek katastrofy byly provedeny i změny v provádění báňské inspekce v dolech. Dne 19. října 1934 byl přijat Nový zákon o báňské inspekci, kterým byla mimo jiné zřízena také instituce dělnických báňských inspektorů, kteří museli být existenčně zcela nezávislí na správě toho dolu, na kterém inspekci prováděli.