Historie Litvínovska

Hrabišicové na saské straně hranice

Zabýváme-li se otázkou hrabišických držav na Bílinsku, nelze opomenout skutečnost, že kolonizační úsilí tohoto rodu se obrátilo také směrem ke Krušným horám. Osou postupu osídlení na krušnohorské hřebeny se staly dálkové komunikace: tzv. mostec-ká cesta, která se otevřela pravděpodobně někdy okolo poloviny 12. století v souvislosti s osídlováním saské strany Krušných hor a zejména s počátky exploatace stříbrných rud v okolí Freibergu, jakož i cesta osecká, vzniklá pravděpodobně o málo později.

Podél těchto cest proniklo hrabišické osídlení nejpozději již na samém počátku 13. století poměrně hluboko za nynější česko--saskou hranici. V listině papeže Inocence III. pro Osek z roku 1207 byly uvedeny mezi lokalitami, které klášter získal, ves Schonfeld (Sconveld), dva lány ve vsi Friedebach {in Fridbach duos maMsox), jakož i desátek ze všech výnosů v Zavidově/Saydě U prvně jmenované vsi se někdy uvažuje také o Tuchomyšli na Ústecku, která v pramenech 14. století vystupuje pod obojím označením," lo-kalizace na hřeben Krušných hor je však přece jen pravděpodob-nější. Jednak proto, že ves Tuchomyšl patřila později k majetkům pražského arcibiskupství, především pak v dalším oseckém falzu k roku 1207 je za dárce všech tří zmíněných položek označen fun-dátor oseckého kláštera Slávek (I.).

Sayda leží přímo na trase tzv. mostecké cesty, v nadmořské výšce okolo 670 metrů, z dalšího oseckého falza k roku 1209 vyplývá.že desátek ze zdejších výnosů pocházel z vybíraného cla a z příjmů rychty, respektive soudních poplatků, mimoto tu byl i kostel, spadající zřejmě pod pravomoc pražského biskupství. Jen tak lze vysvětlit, že na návrh fundátora kláštera Slávka potvrdil pražský biskup Daniel II. Oseku patronátní právo zavidovského kostela. Roku 1250 je Sayda označena jako oppidum. Zmínky o wettinském ministeriálu Janovi, který měl k roku 1254 přídomek de Syden,-se spíše než k Zavidovu/Saydě vztahovaly k některé jiné lokalitě podobného jména.

Severně od Saydy je rozložena trojice vsí Niedersaida, Mittelsaida a Obersaida, především však na horním toku Divoké Bystřice (Wilde WeiíJeritz) se nachází lokalita Seyde. Právě sem by bylo nejlogičtější umístit zmíněný rod wettinských ministeriálu, zvláště víme-li, že onen Jan de Syden (či také de Serico) se v roce 1272 stal purkrabím na blízkém hradě Frauenstein.

Ovšem také Zavidov/Sayda se do držení Wettinů dostal, neboť y roce 1287 míšeňský markrabě Jindřich potvrdil oseckému klášteru patronátní právo kostela, jakož i výnos z každého desátého týdne ze zde vybíraného cla,jafe tomu je už od starodávna. V roce 1289 však míšeňský markrabě Fridrich Saydu směnil s králem Václavem II., takže připadla zpět k českému království. V listině je označena dokonce jako město (civitas) a byl zde i hrad (castrum), spravovaný purkrabím, o čemž je v listině také zmínka.

Do doby kolem roku 1240 lze na základě rozboru nálezů klást zánik obytného objektu-zemnice, zjištěné záchranným archeologickým výzkumem. Její vybudování - pokud nebylo použito druhotně staršího dřeva - je datováno dendrochronologicky dokonce do doby krátce po roce 1199.
Ves Friedebach leží v severovýchodním sousedství Saydy, jde o typickou, poměrně rozlehlou řadovou lesní lánovou ves, rozloženou v údolí podél horního toku potoka Chemnitzbach v nadmořské výšce 640-580 metrů. Pro lokalizaci místa Sconveld se jeví jako nejpravděpodobnější ztotožnění se vsí Schonfeld na jihozápad od Saydy, půdorys této lesní lánové všije opět řadový, poněkud kratší, osu zástavby tvoří cesta, stoupající poměrně příkře od potoka (530 m n.m.) k jihu (horní konec vsi v nadmořské výšce okolo 600 m).

Tato cesta směřovala nepochybně do Čech k hradu neznámého jména u Brandova, odkud pocházejí nálezy, datovatel-né zčásti ještě do doby před polovinou 13. století, a odtud k úpatí Krušných hor - buď okolo hradu Starý Žeberk nebo kolem Nového Žeberka - a k Červenému Hrádku. Je ovšem nutné podotknout, že toto území na české straně Krušných hor leželo už mimo hrabišickou doménu. Nelze proto vyloučit ani možnost, že ves Schon-feld se nacházela na opačné straně hrabišické krušnohorské enklávy v povodí Divoké Bystřice, asi 7 km severovýchodně od hradu Rechenberg. Ke zdůvodnění této hypotézy se ještě dostaneme.

Později než zmiňovaná trojice lokalit se v pramenech objevil hrad Boršenštejn (dnes Půrschenstein, na území obce Neuhausen), a to v již citované listině z roku 1289. Také on ležel na trase mostecké cesty, o něco blíže k české hranici, v místech, kde překračovala údolí říčky Flóha (560 m n.m.). Saska literatura spojuje vznik Boršenštejna již s osobou Boreše (I.) na samotném počátku 13. sto-letí, což je ovšem z hlediska znalostí problematiky počátků nejstarších šlechtických hradů v Čechách velmi nepravděpodobné. Samotné nálezy keramiky z opyše ostrožny, které nepochybně do přelomu 12.-13. století patřit mohly, nelze pokládat za důkaz existence hradu.

Svým charakterem se totiž nijak nevymykají jinýmobdobným nálezům z trasy mostecké cesty, které pocházejí zřejmě z tábořišť, rozložených podél této komunikace. V českém kontextu bychom počátky výstavby kamenné hradní architektury, z jejíž středověké podoby se do dnešních dnů dochovala po mladších přestavbách pouze čelní bergfritová válcovitá věž, kladli do doby působení Boreše (II.), velkým rozsahem tato hradní dispozice připomíná Osek/Rýzmburk nebo Hoštejn na severozápadní Moravě.

Lokalita Rechenberg, ležící v údolí Freiberské Muldy v nadmořské výšce 560 metrů na trase tzv. osecké cesty, se objevuje v pramenech poprvé k roku 1270, kdy v listině kláštera Buch byl mezi svědky také jistý Apetzfeo de Rechenberg. Vazbu k Čechám lze nalézt již o několik let později, když se Jindřich (Heinricus) de Rechenherc zúčastnil shromáždění šlechty ze Žatecká v Chomutově. O existenci hradu ale ještě po dlouhou dobu neexistuje přímá zmínka. Teprve v roce 1343 byl mezi svědky listiny, vydané klášterem Osek, také honestus vir Jan de Phlihtendorf, capitaneus in Rechen-berch, tedy purkrabí, respektive velitel vojenské posádky na hra-dě.-'" Konečně 28. února 1350 vydal Fridrich Míšeňský listinu, jíž udělil v léno bratřím Borešovi (V.) a Slávkovi (V.) z Rýzmburka majetky na saském území: zde jsou jako hrad (castrum) označeny lokality Sayda, Boršenštejn a také Rechenberg.

Citované listině z roku 1350 předcházel o rok dříve jiný dokument, jímž se Boreš a Slávek vzdali tří vesnic na saském území, které prodali míšeňskému purkrabímu Meinherovi." Vsi Hart-mansdorf, Amelengisdorf z Hasilburn není tak snadné bezpečně identifikovat. První variantou by mohlo být ztotožnění lokality Hasilburn se vsí Haselbach kilometr západně od Saydy, na křížení dvou starých lokálních komunikací, z nichž ta, která vede od Saydy, je označována jako Saydaer Marktsteig, druhá, od jihovýchodu od vsí Pfaffroda a Schonfeld, měla jméno Herrenweg. Problematičtější je v tomto případě ale lokalizace zbývajících dvou míst, i když dalších 7 km severně od Haselbachu leží ves Grofihartmannsdorf.

Druhou a pravděpodobnější možnost lokalizace znamenají vsi Ammelsdorf a Hartmannsdorf, jakož i hora Hysselsberg, ležící blízko sebe v povodí Divoké Bystřice, severovýchodně od hradu Rechenberg. Tyto lokality se tak ovšem nacházely také v těsném sousedství hradu Frauenstein, zařazovaného saskou literaturou již do konce 12. století, přičemž hrad měl patřit od počátku míšeňským Wettinům.' Ve skutečnosti nejstarší zmínka o místě je až z roku 1218, kdy je zde přítomností faráře, svědčícího na listině míšeňského biskupa Bruna, doložena existence kostela. Teprve k roku 1272 se připomíná hrad, který získali jako léno bratři Jindřich a Jan de Syden či také de Serico?'

Nejspíše se tedy psali dle vsí Seyde a Schellerhau v blízkém zázemí Frauensteinu. Lokalizaci trojice hledaných hrabišických vsí Hartmannsdorf, Ammelsdorf a zřejmě zaniklého sídště Haselborn do blízkosti hradu Frauenstein posiluje skutečnost, že jeho lenním držitelem byl od roku 1329 míšeňský purkrabí Meinher a právě jemu bratři Boreš (V.) a Slávek (V.) z Rýzmburka někdy před rokem 1349 trojici vsí odprodali." Pro počátky osídlení tohoto území na horním toku Divoké Bystřice, v nadmořské výšce okolo 580-630 metrů, je důležitou indicií zjištění, že kostel ve farní vsi Hartmannsdorf obsahuje pozdně románské jádro.- Kolonizace sem tedy zasáhla zcela jistě již v průběhu první poloviny 13. století.

Celkový rozsah hrabišické držby v Krušných horách na dnešním saském území lze rekonstruovat alespoň přibližně dle pozdějšího vymezení panství Púrschenstein. Patřila sem samota v Deutsch-Einsiedel na české hranici, Seiffen, hornická lokalita, kjejímuž vzniku došlo ale pravděpodobně až ve 14. století, Neuhausen, farní ves pod hradem Boršenštejnem, dále vsi Ditters-bach, Heidersdorf, nejdále na západ vysunutý Reukersdorf, Hall-bach, Schonfeld, farní ves Pfaffroda, Dittmansdorf, Ullersdorf, městečko Sayda, Friedebach a farní vsi Klausnitz a Cámmerswal-de. K tomu je třeba přičíst dále Rechenberg a minimálně ještě Hartmannsdorf, Haselbach a Ammelsdorf v blízkosti Frauensteinu.

Celkem tedy dva hrady, městečko Sayda/Zavidov a okolo 15 vesnic, jejichž obyvatelé hospodařili ovšem v dosti drsných klimatických podmínkách a na chudých půdách v nadmořské výšce mezi 500 až 650 metry nad mořem.
Lze předpokládat, že zpočátku bylo toto Hrabišici kolonizované území pokládáno za součást Čech. Nasvědčovala by tomu například také i skutečnost, že patronátní právo kostela v Saydě potvrzoval klášteru v Oseku dle jinak obsahem věrohodného falza k roku 1209 pražský biskup Daniel II. Není zcela jasné, kdy zde získal svrchovanost míšeňský markrabí Jindřich.

Dle saské literatury tomu bylo hned okolo roku 1253, pozdější pramen (viz dále) uvádí jen obecně, že majetek mu odprodal král Přemysl Otakar II. Spíše bychom ale mohli předpokládat, že se tak stalo až v samotném závěru Přemyslovy vlády, kdy po uvěznění Boreše (II.) z Rýzmburka a vynesení rozsudku nad ním došlo také ke konfiskaci majetku. Přemysl Otakar II. jej pak využil k tomu, aby si zajistil Jindřichovo spojenectví či alespoň neutralitu v konfliktu s Rudolfem Habsburským.

Míšeňský markrabě Jindřich skutečně v roce 1287 konfirmoval Oseku jeho dosavadní práva k Saydě. Záhy poté se však v roce 1289 směnou mezi markrabětem Fridrichem a králem Václavem II. dostaly město i hrad Sayda i hrad Boršenštejn zpět k Čechám.
O obou hradech se přitom uvádí, že byly spravovány purkrabími, takže se zdá, že Hrabišici zde v této době žádná práva neměli. Václav II. s tímto majetkem disponoval přímo i nadále: v srpnu 1299 tu měl svého purkrabího Jarka z Waldenbergu, zároveň však odprodal oba hrady a město (civitas) Sayda Heleně, vdově po durynském markraběti Dětřichovi, za což měl obdržet 1800 freiberských hřiven stříbra. Již v červnu 1300 však markraběnka vše vrátila, prý na přání svého zemřelého syna Fridricha, a to se zdůvodněním, že „toto zboží patřilo odedávna k českému království a až král Přemysl Otakar II. je prodal jejímu synovi Jindřichovi.

Pokud jde o církevní správu, území však zůstalo již trvale součástí míšeňské diecéze a v říjnu 1300 potvrdil Oseku patronátní právo k farnímu kostelu v Saydě tamní biskup.^ Po smrti Václava III. markrabata využila oslabení českého státu a připojila celé území definitivně k Míšni, kostel v Saydě se stal dokonce jedním ze sedes (obdoba děkanátů v Čechách) míšeňské diecéze. Zároveň se sem ale jako markraběcí leníci vrátili Hrabišici, kteří byli od roku 1307 znovu držiteli panství Boršenštejn.

K roku 1324 jsou doloženy horní aktivity v okolí Seiffen, k nimž došlo z jejich popudu. V roce 1349 se uskutečnil již zmíněný odprodej trojice vsí míšeňskému purkrabímu Meinherovi, o rok později však markrabě Fridrich listinou z 28. února 1350 potvrdil bratřím Borešovi a Slávkovi z Rýzmburka znovu lenní držbu hradů Rechenberg, Sayda 1 Boršenštejn,' nikoliv však na dlouho. Již v roce 1352 Boreš se Slávkem dominium odprodali, jeho novými držiteli se stali páni ze Schonbergu.

Opat Slavko a válečník Boreš

Podle falza z roku 1209 měl oltář sv. Petra a Pavla ve Starém Oseku i přilehlý hřbitov vysvětit pražský biskup Daniel II. Po dokončení výstavby klášterní baziliky P. Marie byla rodinná hrobka Hrabišiců přenesena do krypty románské novostavby. O dokončení chrámu máme poměrně přesné správy díky iniciativě papeže Honoria III., který zde dne 21. dubna 1221 povolil uložení ostatků svatých mučedníků - sv. Kosmy, sv. Šebestiána, sv. Fabiána, sv. Cypriána a blahoslavené panny Petronily.

Zároveň udělil odpustky všem, kteří tento kostel navštíví v den jeho svěcení, v týdnu po něm a v další výroční dny. Přesné datum slavnostního vysvěcení klášterního chrámu bohužel neznáme. Výstavba zdejšího komplexu plynule pokračovala v následujících letech budováním východního křídla konventu, zahájeného zároveň s bazilikou. Svého vrcholu dosáhla za pátého opata Slavka z Hrabišiců, který byl vnukem zakladatele kláštera a synem Bohuslavovým – díky tomu výhodně spojil ve svých rukou zakladatelské pravomoci i práva opatská.

V průběhu pěti let 1234 až 1239, kdy byl opatem, vznikla mimo jiné i slavná kapitulní síň, ozdobená charakteristickým kamenným pulpitem a dodnes stavebně zachovalá ve své původní podobě. Roku 1239 se stal pruským biskupem a když jeho misijní činnost mezi tamními pohany nebyla příliš úspěšná, po deseti letech se vrátil domů. Ještě na sklonku života se opat Slavko významně angažoval ve věci, rozehrané jeho bratrem Borešem z Rýzmburka, který se vojensky postavil za svého krále Václava I. proti odboji jeho vlastního syna Přemysla Otakara II. Dne 1. listopadu 1248 porazil Přemyslovo vojsko v bitvě u Mostu a způsobil tím obrat ve válce, jejíž boje se dotkly i oseckého kláštera vypleněním jeho statků.

Na Slavkovu žádost Václav I. klášter odškodnil a jeho rozhodnutí uznal i Přemysl Otakar II. Bývalý opat Slavko zemřel v oseckém klášteře na počátku roku 1250 a dodnes je pochován v jeho kryptě pod rozměrným (barokním) epitafem. V druhé polovině 13. století vliv Hrabišiců na rozvoj kláštera klesal a jeho panství se díky hospodářské činnosti stávalo soběstačným. Král Přemysl Otakar II. vycházel vstříc svými privilegiemi, která klášteru dala soudní pravomoce, ale vzhledem k jeho stále (byť tlumeně) vyhraněnému vztahu k Borešovi také omezovala zakladatelská práva pánů z Rýzmburka.

Přesto vyjadřoval Boreš i jeho syn Slavko (IV.) úzký vztah ke klášteru. Po bitvě u Kressenbrunu v roce 1260 (kdy opět bojoval s plným nasazením na straně krále) daroval oseckým mnichům nejvzácnější relikvii, jakou se podařilo Uhrům ukořistit – prst sv. Jana Křtitele, který se pak stal velmi uctívanou klášterní památkou. Ještě v červenci 1271 se Boreš se synem Slavkem zúčastnili v Praze aktu uzavření mírové smlouvy s uherským králem Štěpánem V. Na sklonku vlády Přemysla Otakara II. se však jeho vztah k Borešovi opět radikálně zhoršil vzhledem k jeho kontaktům se Závišem z Falkenštejna a účasti na odboji Vítkovců. Po obvinění ze zrady měl jeho majetek propadnout konfiskaci, ale vše skončilo Borešovou smrtí (ve vězení nebo snad dokonce na popravišti) krátce před tím, než sám panovník zahynul roku 1278 v bitvě na Moravském poli.

Ústup Hrabišiců ze slávy

Další zprávy o vlivu pánů z Rýzmburka na klášter v Oseku jsou opět skoupé na slovo. Jedna z nejvýznamnějších památek montánní historie v Krušných horách je však spojena se jménem Borešova vnuka Boreše (III.) – v roce 1303 uzavřel smlouvu s opatem Gervikem o dělbě drahých kovů ze zdejších rudných dolů. Nález ložisek stříbra přímo na panství cisterciáků významně ovlivnil klášterní ekonomiku. Od počátku 14. století se v klášteře budovala také gotická křížová chodba od severní části východního křídla a dále přes křídlo severní se studniční kaplí. Období hospodářského vzestupu však trvalo jen krátce a narušila je i neklidná léta po vymření Přemyslovců.

Páni z Rýzmburka pomalu přestávali patřit k významným šlechtickým rodům. K zásadní změně v právním postavení kláštera pak došlo za vlády krále Jana Lucemburského. Podstatnou záležitostí byla ztráta hradu Kostomlaty, který Hrabišicové vybudovali neznámo kdy a podepřeli vlastnictvím několika vesnic. V roce 1333 tento hrad prodali Chotěborovi z Herštejna, který jej v krátké době dále postoupil markraběti moravskému, kralevici Karlovi (IV.). Český král prohluboval svůj vliv i vůči strategicky významnému oseckému opatství; v roce 1337 klášter striktně ujistil, že se nachází pod přímou ochranou královské komory a že jeho leník Boreš (IV.) z Rýzmburka ani jeho potomci k němu nadále nemají mít žádná práva.

Pány z Rýzmburka na druhé straně osvobodil od placení cel a mýt a vyňal je z pravomoci zemského soudu v Praze i ostatních královských soudů. Císař Karel IV. vydal pro klášter v Oseku pouze listinu z roku 1349, navazující na listiny svého otce ohledně daní, odváděných klášterem do státní pokladny; přibližně z téže doby je socha madony, kterou klášteru daroval. Boreš (V.) byl pak posledním z Hrabišiců, který se za jeho vlády domohl významnějšího postavení – v letech 1360 až 1370 byl zemským sudím a v letech 1367 až 1378 hejtmanem České Falce.

Ještě se zmiňme o tom, jaké stopy zanechali páni z Rýzmburka v těchto letech v Duchcově. Po polovině 14. století bylo panství rozděleno mezi bratry Boreše a Slavka, z nichž každý vlastnil polovinu hradu Rýzmburku, polovinu města Duchcova a několik vesnic. V roce 1378 prodal Slavko svoji polovinu hradu bratrovi a podržel si pouze polovinu Duchcova. Roku 1385 získal celé panství Boreš ml. a v roce 1392 založil stálou mši v kostele sv. Kříže za hradbami města. Kvůli své neúnosné zadluženosti prodal v roce 1398 vedle hradu a dalších součástí panství také město Duchcov míšeňskému markraběti Vilémovi z Wettinů a jeho manželce za 14 tisíc stříbrných marek. Prodej, provedený bez souhlasu krále, byl důvodem mnohaletých sporů, ale to už je jiná historie.

Na počátku 15. století Hrabišicové v našich dějinách definitivně skončili a jeden z dalších Borešů, jak se traduje, bojoval v bitvě u Lipan proti Táboritům jako „opěšalý", protože neměl peníze ani na bitevního oře. Rytířem Janem Borešem z Rýzmburka, který byl posledním svého rodu, Hrabišicové v roce 1528 neslavně vymřeli.

Hrábě, erb v heraldice české

[Hrábě], erb v heraldice české, který přednímu panskému rodu Hrabišiců ve XII., XIII. a XIV. stol. náležel a bezpochyby od častého v rodině jména Hrabiše pochází. Nejstarší [Hrábě], dvoje na příč přeložené, každé o šesti hřebících, nalezli jsme na pečeti Kojaty z Hněvina Mostu, syna Hrabišova, z r. 1227. Později přijali Hrabišici na štít na kříž rozdělený k hrábím (v 2. a 3. poli) také lva (v 1. a 4. poli), nejdříve r. 1395, na helm tohoto štítu vzali si vysokou čepici beránkem vyloženou. Erb města Žlutic, které Hrabišici v l. 1358-1416 drželi a jemu erb svůj dali, takto se vypisuje. Štít na dvé na zdéli od vrchu až do spodku rozdělený, jehož pravá strana černé a levá žluté barvy, na kterémžto rozdělení od spodku štítu až k vrchu bílá věž kamenná, okrouhlá se stíny se vidí a v černém poli lev celý zlaté barvy na zadních nohách s rozžavenými ústy, vyplazeným jazykem a dvojitým ocasem proti věži stojí, ve zlatém pak poli černé [Hrábě] dřevěné prosté vzhůru postavené se vidí. K Hrabišicům hlásili se erbem svým pánové z Oseka a z Risenburka, Kostkové z Postupic, vladykové z Krupé, z Tismic, z Hoště, z Chrasti, z Perknéřova Ostrova, z Pertoltic, z Popovic, z Trojovic a ze Sezemic. Hrabišiců erb dochoval se nám až podnes u větve Kostků z Postupic, která nyní v Uhrách žije.

Podle knihy Hrabišici - páni z Rýzmburka, Tomáše Velímského
zpracoval J.Čtvrtníček