Mělo by město vzít projekt Historie Litvínovska pod svá křídla, nebo by měly zůstat stránky nezávislé ?
Vzniklo na konci pleistocénu zhruba před 15000 lety jako mělké průtoční jezero napájené i odvodňované řekou Bílinou, pravděpodobně postupným odtáváním permafrostu v námrazových jílovcích.
Komořanské jezero, v současné době již neexistující jezero, se rozkládalo v podhůří Krušných hor pod zámkem Jezeří (Isenburk, zkomolenina německého Eisenberg či Eisenburg, založen pravděpodobně mezi léty 1363–1365) na ploše zhruba 140 ha, s hladinou v nadmořské výšce 230 m.
Původně, před vysoušením, však zabíralo plochu téměř 5600 ha (pro srovnání – největší česká přehradní nádrž Lipno disponuje rozlohou 4870 ha), od severu k jihu měřilo 6 km, od západu k východu 12 km.
Bohuslav Balbín jej v 17. století označil za největší jezero Českého království. Nutno podotknout, že kromě umělého vysoušení se na zmenšování vodní plochy podílelo též vysoké procento naplavených sedimentů.
Vysoušení jezera
Z důvodů požadavku důlní těžby a také ze zdravotních důvodů (vlhké prostředí, močály atd.) začalo na popud knížete Ferdinanda z Lobkovic od roku 1831 jeho umělé odvodňování, přičemž nejmarkantněji probíhalo mezi roky 1833–1835. Zbytky jezera (Dřínovského jezera) se zachovaly až do 20. století, a to mezi vesnicemi Dřínov (Bartelsdorf – první písemná zmínka z roku 1514, některé prameny uvádějí též rok 1524), Souš (Tschausch – první písemná zmínka z roku 1312), Komořany (Kommern – první písemná zmínka z roku 1250), Dolní Jiřetín (Nieder Georgenthal – první písemná zmínka z roku 1263) a Ervěnice (Seestadtl – Jezerní městečko, první písemná zmínka z roku 1238). Koncem století však i tyto pozůstatky padly za oběť masivní těžbě uhlí. Dnes se v místě pod zámkem Jezeří nachází obrovský povrchový lom ČSA.
Rekultivační proces
V rámci rekultivace krajiny po důlní těžbě uhlí v lomu ČSA se počítá se zatopením důlní jámy vodou. V místech bývalého Komořanského jezera (nynější lom ČSA) tedy vznikne opět jezero. Bude mít plánovanou rozlohu 1000,8 ha (10,008 km²) s hladinou v nadmořské výšce 200 m.n.m., s hloubkou až 140 m. Objem vody má být cca 692 milionů m³ (0,692 km³).
Tento plán se však může ještě oddálit v důsledku snahy Mostecké uhelné společnosti (MUS a.s., člen skupiny CzechCoal a.s.) o prolomení územních ekologických těžebních limitů a snahy o zbourání přilehlých obcí Horní Jiřetín a Černice. Tím by tedy došlo k oddálení plánovaného zatopení lomu ČSA. Při neprolomení těchto těžebních limitů bude probíhat těžba jen do roku 2017 , při prolomení minimálně do roku 2065 , nejdéle až do roku 2150.
Komořanské jezero a vývoj klimatu a vegetace na Mostecku
Jedním z nejzajímavějších archeologických nalezišť v Čechách je tzv. Komořanské jezero. Jeho dlouhá agónie, započatá roku 1831 umělým odvodňováním a ukončená počátkem 90. let tohoto století odtěžením posledních sedimentů, je velkým dluhem naší vědy, která přes snahu několika jedinců nedokázala vytěžit více poznatků. Jinde ve světě se totiž rašelinné a jezerní sedimenty nevyskytují v bezprostřední návaznosti na krajinu osídlenou nepřetržitě od neolitu do doby historické. Konec konců i jméno města Mostu je odvozeno od mostu či haťových cest, vedoucích přes mokřiny či řeku Bílinu.
Dokumentace zmizelého
Rozlohu Komořanského jezera se podařilo nejlépe rekonstruovat geodetu J. Březákovi a archeologu J. Klápště počátkem 80. let. Jako kartografický podklad posloužily mapy tzv. I. vojenského mapování z roku 1782, jejichž polohopisným podkladem byla mapa Jana Kryštofa Mullera z let 1712 až 1720. Do tohoto podkladu vojenští kartografové jednoduchými pomůckami, odhadem i od oka, zakreslovali další skutečnosti. Zdrojem informací je i průvodní písemný elaborát, přihlížející zejména k vojenským aspektům.
Takto získávané poznatky byly upřesněny podle tzv. III. vojenského mapování z roku 1878, prováděného již na základě trigonometrického zaměření. Z něj vycházela na svou dobu velmi přesná a podrobná geologická mapa, vydaná v roce 1880 H. Wolfem. Dalším pramenem je revize mapy III. vojenského mapování z let 1920 až 1934, pro doplnění informací sloužily mapy stabilního katastru a řada dílčích map a pramenů, které zde ani nelze citovat. Výše uvedený přehled snad ilustruje doslova mravenčí práci geodeta. Podívejme se nyní, co lze z rekonstrukční geomorfologické a hydrologické mapy vyčíst (viz mapka).
Od západu k východu protékala jezerem řeka Bílina, vytvářející jen několik metrů hluboké jezero obklopené močály a rašeliništi, rozkládající se mezi obcemi Dřínov, Ervěnice, Komořany, Souš a Dolní Jiřetín. Svým mělkým východním výběžkem dosahovalo až k Mostu. Do jezera ústilo množství říček a potoků, dnes zaniklých. Čárkovaná linie označuje v mapě hranici rašeliny, která se chovala jako nasákavá houba: jarními a podzimními dešti a přívaly se naplňovala a v sušších obdobích postupně shora dolů vysychala. Slabá vodorovná šrafura, kryjící se zhruba s vrstevnicí 226 m, vymezuje pravděpodobný rozsah těžce průchodných až neprůchodných močálů, silná vodorovná šrafura stav jezera k roku 1782. Plná černá plocha značí stav jezera před vysušením. Rekonstrukce je sice provedena ke stavu v 18. a 19. století, platí však rámcově i pro pravěké období.
Pravěký kalendář
Zajímavým dokladem postupného zaplňování jezera jsou vrstvy tzv. gyttje. Voda v jezeře totiž obsahovala množství vodních řas a rostlin, které v zimě odumíraly a klesaly na dno. Tak vznikl jakýsi kalendář - vrstva až 1,5 m mocná s tisíci mikrovrstvičkami, z nichž každá odpovídá jednomu roku. Za jedno století se usadily asi 2-3 cm takových sedimentů. V nich, ale hlavně v bahnité a rašelinité půdě na březích jezera, jehož hladina během věků kolísala, se zachovala pylová zrnka, větve a kmeny stromů, krovky brouků, semena a v neposlední řadě i archeologické nálezy. Na základě druhového rozboru pylových zrn a jejich kvantifikace dokáží odborníci -palynologové - rekonstruovat vývoj a složení vegetace a tím zpětně i vývoj klimatu. V tzv. pylových diagramech se projevuje i činnost lidí. Tak např. pyly obilovin a plevelů svědčí o zemědělství a jeho intenzitě, snížené množství pylů stromů zase o odlesnění krajiny, atd. Pylová zrnka jsou díky své křemičité schránce prakticky nezničitelná a ve vlhkém prostředí se zachovají statisíce let.
Archeologické nálezy z jezerních sedimentů Komořanského jezera jsou známy již od minulého století. Další získal archeolog H. Preidel ve dvacátých a třicátých letech, některé již z vrstev analyzovaných palynologicky Losertem a Rudolphem ve 40. letech. Poslední nálezy pocházejí z výzkumů E. Neústupného v letech 1957 a 1958, kdy byly odebrány i vzorky pro pylo vé analýzy, zpracované až v sedmdesátých letech V. Jankovskou. Ta odebrala a zpracovala i další vzorky, již bez souvislostí s archeologickými nálezy. Většina nálezů pochází z někdejšího poloostrova východně od Dřínová. Lidé vstupovali do prostoru zaplněného jezerními sedimenty pouze v obdobích poklesu vodní hladiny, kdy vegetace byla tak suchá, že ji bylo možno spálit. Jak to víme?
Některé nálezy ležely na vrstvičkách uhlíků. I když nejsou příliš četné, vzhledem k malé ploše zkoumaných profilů svědčí o poměrně intenzivním osídlení. Jsou mezi nimi pazourkové nástroje a úštěpy, kamenná sekerka, střepy z nádob a dokonce nádoby se zbytky připálené potravy. A jak jsou staré? Nejstarší pocházejí z mezolitu, další z neolitu (kultury lineární a vyprchaná - 6. a 5. tis.př.n.L), eneolitu (kultury nálevkovitých pohárů, bádenská, šňůrová - 4. a 3. tis.př.n.L), starší doby bronzové (kultura únětická - 12. stol.př.n.l.) a sekvenci uzavírají nálezy středověké, od konce 13. do počátku 16. století. Vzhledem k tomu, že v pylových spektrech se jeví poměrně malý vliv osídlení na vegetaci vyslovil E. Neústupný hypotézu, že šlo o sezónní rybářské stanoviště, používané díky své vhodné poloze s přestávkami po 6 tisíc let. Škoda jen, že dva čluny vydlabané z kmenů stromů, vyzvednuté v letech 1906 a 1927 a uložené dnes v depozitáři muzea Most, nelze datovat.
Podnebí v minulosti
Již bylo uvedeno, že pylová zrnka dokládají rozšíření a frekvenci vegetace, která byla podmíněna klimatem a později ovlivněna činností člověka. V. Jankovská tak zrekonstruovala vývoj vegetace a klimatu v úseku dlouhém 12-14 tisíc let a to v konkrétním území kolem Komořanského jezera, města Mostu a v přilehlé části Krušných hor.
V nejstarším zachyceném období - mladším dryasu (12 - 14 tisíc let př.n.l.) převládaly v Podkrušnohorské pánvi mokřady s chudou vegetací: Na svazích Krušných hor chyběl souvislý dřevinný kryt a na hřebenech měla vegetace charakter tundry. Není divu, neboť průměrná roční teplota na Mostecku činila jen kolem 4"C a v Krušných horách kolem 0"C. V následujícím preboreálu (8. tisíciletí) se mírně oteplilo (průměrná teplota cca 5"C, v Krušných horách 1-2"C), což se projevilo vznikem ostrůvkovitých porostů s převládající borovicí, v Krušných horách tzv. parkovitou tundrou. V boreálu (7. a 6.tis.) se oteplilo výrazně (až 10"C na Mostecku, v horách 7"C) a v důsledku toho se začal rychle šířit les tvořící uzavřené porosty s převahou dubu, lípy, jilmu a jasanu. Na úbočí Krušných hor byly smíšené dubové lesy, na hřebenech s lískou, poprvé se začíná objevovat smrk.
Ve starším atlantiku (5. tis.) bylo stále teplo (průměrná roční teplota 11"C, resp. 8"C v horách), značnou část Podkrušnohorské pánve pokrývaly smíšené doubravy, na hřebenech hor se šířily smrčiny. V mladém atlantiku, který končí v polovině 3. tisíciletí, bylo ještě tepleji - mnohem tepleji než dnes (11-12"C, resp. 8"C v horách). Jde o období neolitu a eneolitu. Na Mostecku dominovaly smíšené doubravy, které sahaly na úbočí Krušných hor výše než dnes. V té době mělo zalesnění krajiny vůbec největší rozsah.
V subboreálu, který se kryje s obdobím mladého eneolitu a celou dobou bronzovou (2500 - 800 př.n.l.) bylo stále teplo (10, resp. 7"C), na Mostecku převládaly smíšené doubravy, v Krušných horách smrkové a bukové porosty se zastoupením jedle. Následující období - starší subatlantik - se kryje s dobou halštatskou, laténskou, římskou a příchodem a usazením Slovanů. Došlo k poklesu průměrných ročních teplot zhruba na dnešní stav (v pánvi 8"C, na horách 5"C), oproti subboreálu však porost nedoznal větších změn. Otevřené vodní plochy v jezeře se zmenšovaly a jezero zarůstalo rákosem, vrbami a olšemi. V mladším subatlantiku se již v pylových spektrech projevují radikální změny způsobené člověkem. Postiženy byly hlavně smíšené doubravy, z okolí Mostu pocházejí nálezy pylů obilovin, plevelů a rumištních rostlin. Od 16. století se projevuje i vliv rozsáhlejší těžby dřeva na svazích Krušných hor, jejímž důsledkem byly mocné splachy hlíny do jezera.
Zdánlivě nepatrná a jen pod mikroskopem patrná pylová zrnka tak svědčí o vývoji naší krajiny a představují nejstarší kalendář, beze slov a čísel. Škoda jen, že poslední list byl, obrazně řečeno, utržen a spálen s celým kalendářem právě námi, lidmi konce 20. století.
Osud Mostecka
Poslední komentáře
1 rok 49 týdnů zpět
5 let 14 týdnů zpět
5 let 27 týdnů zpět
5 let 27 týdnů zpět
5 let 28 týdnů zpět