Historie Litvínovska

Valdštejnové (často psáno Waldsteinové) jsou starý český šlechtický rod, větev markvartického rozrodu, jejíž jméno je odvozeno od hradu Valdštejn.

Valdštejnové zastávali po celé generace mnoho významných postů ve správě země a vlastnili statky po celých Čechách, mj. Duchcov, Mnichovo Hradiště, Miletín, Albrechtice, Heřmanice, Hostinné, Újezd, Libštejn, Malou Skálu. Albrecht z Valdštejna vlastnil dočasně také vévodství Frýdlantské, Meklenburské, Zaháňské či Hlohovské.

Původ Valdštejnů

Hrad Valdštejn (Waldstein) založil v období let 1260 - 1280 (přesné datum známo není) šlechtic Jaroslav z Hruštice (Hruštice byla tvrz u Turnova), nebo jeho syn Zdeněk.[1] Jaroslav se psával s predikátem z Hruštice v letech 1238 - 1239. Pocházel z bohaté a vlivné rodiny Markvarticů, kteří získali za službu Přemyslovcům rozsáhlá panství v severních Čehách. Otcem Jaroslava byl Markvart z Března, purkrabí v Děčíně, matkou byla Hostilka. Jaroslav, zakladatel Valdštejnů, měl tři bratry, mladšího Markvarta z Března, Chvala a zakladatele rodu Lemberků Havla z Lemberka.

Potomci zakladatele hradu

Jaroslav z Hoštice, později s predikátem z Valdštejna měl tři dnes známé syny. Dětenská a potštejnská větev brzy vymřely, ale linie, kterou založil syn Zdeněk se velmi rozrostla. Na zámku v Mnichově Hradišti je obraz, kde je vyobrazen bájný předek Valdštejnů, kterak přichází do vojenského ležení Přemysla Otakara II. se svými 24 syny. Je to zřejmě nadsázka, nicméně rodinu měl opravdu rozsáhlou.[1] Jaroslavův syn Vok získal po dělení majetku kraj pod Kozákovem a postavil si zde svůj hrad Rotštejn. I tento Vok měl tři syny vč.dalšího Voka, který si hrad ponechal a kvůli němu se dostal do soudních pří se všemi okolními příbuznými.[1]

Na Valdštejnu zůstali Valdštejnové zhruba 100 let. Známý je Zdeněk z Valdštejna z působení u dvora krále Jana Lucemburského, či Hynek z Valdštejna, který se roku 1336 zůčastnil výpravy Jana Lucemburského do Litvy. Dalším byl Jan z Valdštejna, který půjčil markraběti Karlovi 1500 kop grošů. Z Karla byl později král Karel IV.[1]

Z lomnické větve vzešli Brtničtí Valdštejnové, jejichž příslušník Hynek zastával vysoké funkce, jeho bratr Jindřich vlastnil Brtnici a Heraltice. Jeho syna Zdeňka zvolili v roce 1619 v Brně stavovským direktorem. Hlavní štěpanická větev se v 15. století hojně rozvětvila do dalších rodových větví.

Nejvýznamnějším členem rodu byl slavný císařský generalisimus třicetileté války Albrecht z Valdštejna (1583-1634), který pocházel z duchcovské větve. Jeho meteorický vzestup a pád se však příliš neodrazil na osudech jeho příbuzných, kteří vždy patřili k vyšším, ač nikoli nejvyšším, vrstvám české šlechty. Rod byl po Bílé hoře povýšen do hraběcího stavu.

Adam z Valdštejna (1569-1638) působil jako nejvyšší sudí, v roce 1627 se stal nejvyšším purkrabím. Díky pobělohorským konfiskacím velmi zbohatl.

Jan Fridrich v letech 1675-1694 vykonával funkci pražské arcibiskupa. Hrabě Josef Karel proslul jako velký cestovatel, sběratel, na svém zámku Duchcov zaměstnal jako knihovníka Giacoma Casanovu.

Mezi další známé představitele rodu patří mj. litoměřický biskup Emanuel Arnošt či ředitel Správního archivu (jedné z organisačních složek rakouského Státního archivu ve Vídni), historiograf, heraldik a genealog Berthold Waldstein-Wartenberg.

Po roce 1945 Valdštejnové z Československa odešli, zůstala zde pouze hraběnka Valdštejnová. Patrilineární potomci žijí dodnes.

Erb

Nejprve měli jako ostatní rody pocházející z rozrodu Markvarticů lva, později přijali čtvrcený štít, ve kterém se střídali zlatí a modří lvi v opačně zbarvených polích. Později lvům přidali na hlavy korunky. Adam z Valdštejna v roce 1621 obdržel doprostřed štítu císařského orla, který drží ve spárech kotvu a palmovou ratolest. V roce 1758 přidali ještě erb Vartenberků.

Příbuzenstvo

Spojili se s Černíny, Lobkovici, Trčky, Kinskými, Malovci, Vartenberky, Krajíři či Kolovraty.