Historie Litvínovska

Pluto v Louce u Litvínova tvořil významnou součást Severočeského hnědouhelného revíru a byl od svého zrodu reprezentantem progresivních podnikatelských směrů, které se výrazně uplatňovaly v posledních desetiletích 19. století. Patřil do oblasti přerůstání dosavadního předmonopolistického vývoje v bouřlivé období k monopolistické fázi světové ekonomiky.

Založení dolu:

Kolem roku 1887 se rozhodla úvěrová banka Greditanstalt für Industrie und Handel in Dresden k investování finančních prostředků do výstavby Dolu Pluto na zakoupených důlních mírách poblíž obce Louka u Litvínova. Nejprve zadala zeměvrtné firmě Julius Thiele v Oseku provedení geologického průzkumu dolového pole (období let 1887 - 1888). Šlo o nejstarší průzkumné vrtné práce v tomto dolovém prostoru vůbec. Jednalo se pouze o průzkumné práce na zjištění uhelné sloje, nikoliv její mocnosti či charakteru. Jejich pozitivní výsledky však stačily k tomu, aby Drážďanská úvěrová banka, jako první majitel těchto dolových měr, přistoupila k urychlené výstavbě závodu.

Výstavba Dolu Pluto byla zahájena roku 1888, když bylo nedaleko železniční stanice Louka - Horní Litvínov započato s hloubením hlavních jam, a to těžní a vodní jámy. Byl založen v blízkosti železniční stanice proto, aby se ušetřily plochy ochranných pilířů. Důl byl pojmenován podle vládce podsvětí řecké mytologie Plutóna, původně zvaného Hádes, a za své pojmenování vděčil nesmírnému uhelnému bohatství, které ukrýval v nitru země (původní význam řeckého slova plutos = bohatství). Důl Pluto v Louce u Litvínova začal těžit bohatství hlubin dne 31.7.1891 a záhy se stal jedním z nejmoderněji vybavených hlubinných dolů té doby v severočeské pánvi.

Když uplynulo 60 let od zahájení těžby na Dole Pluto v Louce u Litvínova, bylo rozhodnuto pro řadu technických problémů, s nimiž se závod potýkal, vybudovat nový závod Pluto II. Výstavba Dolu Pluto II byla zahájena roku 1956, když bylo v jihozápadní části dolového pole započato s hloubením těžní jámy Pluto II. Dne 1.12.1960 byla těžba převedena na nový Důl Pluto II, který dotěžil zásoby ve střední a zejména v jižní části dobývacího prostoru. Následně byla těžba na starém závodě Pluto I zastavena, čímž zanikla nutnost označovat závod Pluto II číslicí. Důl Pluto I se stal pomocným provozem Dolu Pluto II, jehož jámy fungovaly jako větrné, vodotěžné, dopravní pro materiál a jako únikové cesty pro osádku v hlubině pro případ havárie.

Majetkové poměry:

Prvním majitelem dolového pole Pluto v Louce u Litvínova byla Drážďanská úvěrová banka (Greditanstalt für Industrie und Handel in Dresden). Brzy se však stal Důl Pluto předmětem kapitálových transakcí. Drážďanská úvěrová banka zakrátko prodala důl za výhodných podmínek Německo - rakouské horní společnosti ve Vídni, z jejíchž rukou přešel důl roku 1895 do vlastnictví Těžařstva lomských uhelných dolů hned poté, když 11. listopadu 1894 došlo na dole ke vznícení třaskavých plynů a výbuchu. Při důlním neštěstí přišlo o život 19 horníků a Německo - rakouská horní společnost se patrně rozhodla nebezpečného dolu zbavit.
Těžařstvo lomských uhelných dolů (Gewerkschaft Brucher Kohlenwerke) patřilo mezi kapitálově nejsilnější producenty v této oblasti. V roce 1924 bylo těžařstvo přeměněno na akciovou společnost s názvem Lomské uhelné závody, akciová společnost v Lomu u Mostu (Brucher Kohlenwerke Actiengesellschaft in Bruch), které vlastnily Důl Pluto až do začátku druhé světové války. Na základě usnesení valné hromady akcionářů ze dne 30.12.1940 vstoupily Lomské uhelné závody, akciová společnost v Lomu u Mostu do likvidace a novým majitelem Dolu Pluto se stala Sudetská důlní akciová společnost v Mostě (Sudetenländische Bergbau Actiengesellschaft in Brüx), zkráceně SUBAG. V jejím vlastnictví byl Důl Pluto až do roku 1945, kdy byl na základě § 12 dekretů prezidenta republiky č. 100 Sb. ze dne 24. října 1945 znárodněn a dne 7. března 1946 včleněn do majetku národního podniku Severočeské hnědouhelné doly v Mostě.

Závodní správa:

Od založení závodu až do roku 1951 stál v čele Dolu Pluto závodní vedoucí, zkráceně závodní. Jeho zástupcem byl závodní inženýr. Od roku 1951 stál v čele Dolu Pluto ředitel, jehož zastupoval hlavní inženýr (vedoucí výroby).

V roce 1906 byly všechny doly Těžařstva lomských uhelných dolů rozděleny do tří skupin, z nichž každá měla svoji správu. Důl Pluto patřil do II. skupiny dolů se závodním oddělením v Mariánských Radčicích, kam spadal také Důl Jan (Jan I, Koh-i-noor I) v Lomu, Moritz a Guttmann v Lomu, Pavel I. v Louce u Litvínova, Kníže nebes v Hamru, Kaisergrube (Jan II, Koh-i-noor II) v Mariánských Radčicích a Venuše v Konobržích.

Pokud jde o zařazení závodu v rámci SUBAGu, náležel Důl Pluto pod správu Báňského inspektorátu v Mariánských Radčicích. Po znárodnění, kdy se stal závod součástí národního podniku SHD-Most, stal se Důl Pluto s platností od 1.1.1952 samostatným národním podnikem v rámci SHD-Most s názvem: SHD-Důl Pluto, národní podnik v Louce. Od 1.1.1957 byl pak závod Pluto začleněn společně se závody Vítězný únor a Kolumbus v Záluží u Litvínova do jednoho národního podniku s názvem: SHD-Důl Vítězný únor, národní podnik v Záluží. K poslednímu organizačnímu uspořádání došlo v roce 1963, kdy se stal Důl Pluto společně s ostatními provozovanými hlubinnými doly na okrese Most s platností od 1.7.1963 součástí národního podniku s názvem: Doly Vítězného února, národní podnik v Záluží u Litvínova.

Dolové pole:

Původní výměra dolového pole, na kterém se projektoval Důl Pluto, činila 1.145.179 m2. Toto dolové pole se rozprostíralo na katastrálním území obcí Louka u Litvínova a Horní Litvínov. Dolové pole závodu Pluto hraničilo na severovýchodě a východě s dolovým polem závodu Koh-i-noor I v Lomu (Těžařstvo lomských uhelných dolů), na východě až jihovýchodě tvořilo hranici s dolovým polem závodu Koh-i-noor II v Mariánských Radčicích (Těžařstvo lomských uhelných dolů). Na jihu tvořilo dolové pole Pluto hranici s dolovým polem Severočeské uhelné akciové společnosti. Severní a západní hranici tvořilo dolové pole závodu Pavel I v Louce u Litvínova (Těžařstvo lomských uhelných dolů).

V průběhu dalších let docházelo ke směně dolových polí na demarkaci mezi závodem Pluto a sousedními závody Koh-i-noor I a Pavel I. V roce 1922 pak byla připojena k dolovému poli Pluto část dolového pole bývalého závodu Pavel I. Dolové pole závodu Pluto se tak rozšířilo.
Ve 20. a 30. letech hraničilo dolové pole závodu Pluto na severu s dolovým polem závodu Pavel II v Horním Litvínově (Lomské uhelné závody), na severovýchodě až východě s dolovým polem závodu Koh-i-noor I v Lomu (Lomské uhelné závody) a na východě až jihovýchodě tvořilo hranici dolové pole závodu Koh-i-noor II v Mariánských Radčicích (Lomské uhelné závody). Na jihu tvořilo dolové pole Pluto hranici s dolovým polem Severočeské uhelné akciové společnosti, na západě až jihozápadě hraničilo s dolovým polem závodu Herkules v Záluží u Litvínova (Severočeská uhelná společnost) a malou část hranice při severozápadní demarkaci tvořilo dolové pole závodu Kníže nebes v Hamru (Lomské uhelné závody). Po četných směnách dolového majetku mezi Lomskými uhelnými závody a Severočeskou uhelnou akciovou společností se západní hranice ustálila na západním ohradníku (ochranném pilíři) obce Louka a byla ohraničena zhruba Divokým potokem.

V roce 1934 sestávalo dolové pole závodu Pluto z 2.659.588 m2 jednoduchých dolových měr, z 455.672 m2 dvojitých dolových měr a z 345.959 m2 příměřků v celkové výměře 3.461.219 m2 a rozprostíralo se na pozemcích katastru obcí Louka u Litvínova, Horní Litvínov a Mariánské Radčice. Tak tomu bylo až do roku 1940, kdy byla většina tamních společností, které podnikaly v oblasti těžby uhlí, sloučena v jediný koncern SUBAG se sídlem v Mostě. Nastalo nové přerozdělení dolového majetku a Dolu Pluto byla přidělena část dolového pole bývalé Severočeské uhelné akciové společnosti, a sice dolové míry Flora, část dolových měr Minerva a část dolových měr Fortuna v celkové výměře 258.218 m2. Tím se dolové pole závodu Pluto rozšířilo směrem jihozápadním až k ohradníku (ochrannému pilíři) obcí Dolní Litvínov a Růžodol.

Po osvobození v roce 1945 mělo dolové pole závodu Pluto výměru 5.358.910 m2. Na severu hraničilo s dolovým polem závodu Pavel II v Horním Litvínově, na severovýchodě až východě s dolovým polem závodu Koh-i-noor I v Lomu, na jihu až jihovýchodě tvořilo hranici s dolovým polem závodu Koh-i-noor II v Mariánských Radčicích, na západě až jihozápadě tvořilo hranici s dolovým polem závodu Herkules v Záluží u Litvínova a na severozápadě bylo omezeno ohradníkem (ochranným pilířem) města Horní Litvínov, až na malou část hranice, kterou tvořilo dolové pole závodu Partyzán Slánský v Hamru.

V roce 1947 byla provedena směna dolového majetku, kdy Důl Pluto odstoupil jižní část svého dolového pole závodu Herkules (revír č. IX). V náhradu dostal severní část ohradníku (ochranného pilíře) obce Dolní Litvínov; toto dolové pole se nalézalo převážně v dolových měrách Flora, částečně v dolových měrách Eugen a v meziměří C1 (151.751 m2).
Další směna byla učiněna v roce 1954 s Dolem Vítězný únor v Záluží u Litvínova, kdy bylo docíleno vyrovnání jihozápadní demarkace. V roce 1955 pak byla Dolu Pluto odstoupena část dolového pole závodu Koh-i-noor I v Lomu o výměře 92.800 m2, která byla pro odlehlost větrného okruhu pro Důl Koh-i-noor I těžko dobyvatelná. K 31.12.1956 mělo dolové pole závodu Pluto výměru 5.428.020 m2, což odpovídalo 120,31 jednoduché dolové míry.

Někdy v průběhu let 1957 - 58 bylo Dolu Pluto přiděleno dolové pole vyuhleného Dolu Pavel II v Horním Litvínově, čímž se severní hranice dolového pole závodu Pluto posunula až k výchozu uhelné sloje. Na severu bylo nyní dolové pole Pluto omezeno výchozem uhelné sloje, na severovýchodě hraničilo s dolovým polem závodu S.K.Neumann v Loučné, na východě tvořilo demarkaci s dolovým polem závodu Koh-i-noor I v Lomu, na jihu až jihovýchodě hraničilo s dolovým polem závodu Koh-i-noor II v Mariánských Radčicích, na západě až jihozápadě tvořilo hranici s dolovým polem závodu Herkules v Záluží u Litvínova a na severozápadě bylo omezeno ohradníkem (ochranným pilířem) města Horní Litvínov, až na malou část hranice, kterou tvořilo dolové pole závodu Partyzán Slánský v Hamru.

K 1.1.1959 mělo dolové pole závodu Pluto rozlohu 7.010.381 m2 a úředně bylo vedeno pod názvem dobývací prostor Louka. Dobývací prostor Louka měl dvě části: dobývací prostor Louka I a Louka II. Dobývací prostor Louka II tvořila zbytková část mezi dolovými měrami a výchozem sloje a na severní straně se vkliňoval do dobývacího prostoru Louka I. Velkou část území tvořilo téměř celé město Horní Litvínov. Dále se na území podílely katastry obcí Louka a Dolní Litvínov. Území bylo v souřadnicové síti ČSJS uloženo mezi souřadnicemi: na západě 792.600 m, na východě 789.300 m, na severu 977.300 m a na jihu 981.600 m. Dobývací prostor Louka byl dlouhý zhruba 4 km a široký 2,5 km. V poměru k ostatním závodům sousedilo dolové pole závodu Pluto: na východě s dobývacími prostory Dolu S.K.Neumann v Loučné, Dolu Koh-i-noor I v Lomu a Dolu Koh-i-noor II v Mariánských Radčicích, na jihu a jihozápadě s dobývacím prostorem Dolu Vítězný únor v Záluží a na západě s dobývacím prostorem Dolu Rudý sever v Hamru. Severní hranici tvořil okraj pánve pod masívem Krušných hor.

Počátkem 60. let byla Dolu Pluto přidělena část dolového pole závodu S.K.Neumann v Loučné. Konkrétně se jednalo o dolové pole bývalého závodu Vilém v Louce u Litvínova a jeho vedlejšího provozu Klement v Horním Lomu, které bylo v roce 1932 připojeno k Dolu S.K.Neumann (tehdy nesl název Důl Marie). Ke dni 31.12.1962 měl dobývací prostor Louka rozlohu již 7.535.963 m2.

Ke dni 1.1.1966 byly na základě příkazu ředitele n. p. DVÚZ č. 16/65 ze dne 21.9.1965 převedeny z dobývacího prostoru Dolní Litvínov východní revíry Dolu Vítězný únor v Záluží u Litvínova do dobývacího prostoru Louka. Důl Pluto získal od Dolu Vítězný únor IX. revír, XI. revír a revír VÚ3, čímž se dobývací prostor Dolu Pluto znovu rozšířil, a to o 512.452 m2. Byla to poslední změna, kterou až do konce životnosti Dolu Pluto dobývací prostor Louka zaznamenal.

V letech 1966 - 1993 měl dobývací prostor Louka celkovou výměru 8.048.415 m2, z toho plocha pokrytá propůjčkami měla výměru 7.861.049 m2 a plocha nepokrytá propůjčkami 187.306 m2. Plocha nepokrytá propůjčkami sestávala z jediné plochy označované jako dobývací prostor Louka II. Plocha pokrytá propůjčkami byla označována jako dobývací prostor Louka I. Dobývací prostor Louka zasahoval do katastrálního území obcí Horní Litvínov, Louka u Litvínova, Mariánské Radčice, Lom, Dolní Litvínov, Růžodol, Kopisty a Chudeřín v okrese Most. Hraničil na východě s dobývacím prostorem bývalého Dolu S.K.Neumann v Loučné a s dobývacím prostorem Dolu Koh-i-noor v Mariánských Radčicích, na jihu hraničil s dobývacím prostorem Dolu Julius III v Kopistech, a na západě s dobývacím prostorem Dolu Vítězný únor v Záluží. Severní hranici tvořil výchoz uhelné sloje při okraji pánve.

Dne 9.2.1970 byl správou hornictví ministerstva paliv ČSSR stanoven dobývací prostor LOUKA U LITVÍNOVA pod č. 320/296/Sta/mb/70 ve výměře 8,048 km2 do evidence dobývacích prostorů Českého báňského úřadu. Českým báňským úřadem byl schválen pod č.j. 1164/1970 ze dne 10.3.1970 a zaznamenán v evidenční knize „Hnědé uhlí a lignit". Číslo dobývacího prostoru Louka u Litvínova bylo 3/0071.
Rozhodnutím Obvodního báňského úřadu v Mostě č. j. 3030/93 ze dne 30.8.1993 o úpravě plochy dolového pole byla v důsledku zavedení výpočetní techniky a v této souvislosti provedené revize výpočtu ploch upravena plocha dobývacího prostoru Louka na výměru 8.089.631,7 m2.

Geomorfologie dobývacího prostoru a klimatické poměry:

Přímo v dobývacím prostoru se nachází obec Louka u Litvínova. V jihozápadní části prostoru bylo založeno těleso převýšené Růžodolské výsypky. Územím dobývacího prostoru protéká Bílý, Divoký a Radčický potok, prochází jím železniční trati ČD 134 Litvínov - Osek - Oldřichov u Duchova a 135 Most - Louka u Litvínova - Moldavan v Krušných horách a dále pak státní silnice I. třídy č. 15 Most - Litvínov a místní silnice Louka u Litvínova - Litvínov. Na území dobývacího prostoru byly v minulosti založeny dvě vodní nádrže, a sice Mlýnský a Coubalův rybník.

Celý povrch území mírně stoupá směrem k severozápadu a přechází z úrovně 255 m nad mořem do podkrušnohorského pásma na úrovni 355 m nad mořem. Erozí vzniklo mírně vymleté koryto podél a Bílého a Divokého potoka. Zásadním způsobem byl také finalizován reliéf jihovýchodní části území založením Růžodolské výsypky. V průběhu zakládání této výsypky byla přeložena koryta Bílého a Divokého potoka do koridoru s hlavní silnicí I. třídy č. 15 Most - Litvínov. Jižní okraj dolového pole byl dlouhou dobu využíván Chemopetrolem, a. s. v Litvínově pro skládání tekutých odpadů.

Z klimatického hlediska je oblast charakterizována častým vznikem stabilního vertikálního zvrstvení atmosféry způsobenými anticyklonálními situacemi s převládajícím prouděním jižních nebo východních směrů. Následkem těchto klimatických situací se nečistoty pocházejících z přízemních zdrojů hromadí v mezní vrstvě atmosféry, kde může docházet ke vzniku vysokých koncentrací škodlivin. Území je v celoročním globálu charakterizováno značnou proměnlivostí podle převládajícího vlivu přímořského nebo kontinentálního podnebí. Teplota v pánevní části je v dlouhodobém průměru cca + 8 °C. Se stoupající nadmořskou výškou území teplota klesá, takže ve vrcholových partií Krušných hor činí cca + 5°C.

Geologický popis vlastního ložiska a tektonická stavba území:

Geologický průzkum dolového pole původního závodu (Důl Pluto I) byl zajišťován jednak vrty provedenými před začátkem hloubení úvodních děl, dále slednými vrty a četnými hornickými pracemi. Hlubinné vrty byly prováděny zeměvrtnou firmou Julius Thiele v Oseku v letech 1887 - 1888. Tyto průzkumné práce se omezovaly většinou na vrtání miocénní hnědouhelné sloje. Po navrtání této sloje byly vrty vesměs zastaveny. Podobně tomu bylo na sousedním závodě Vítězný únor v Záluží. Tento průzkum byl pro určení výchozu ložiska dostačující a jen malá část vrtů byla provrtána na patu sloje. u vrtů bylo obvykle uvedeno parcelní číslo, katastrální území a nadmořská výška. U mnohých však chyběl situační nákres. V případě, že terén byl vodorovný a parcela dlouhá až 200 m, nebylo možné určit přibližnou polohu vrtu.

Přesnější vrtný průzkum byl proveden v letech 1951 - 1952 v severní části dolového pole, tj. v oblasti Horního Litvínova. Tento geologický průzkum byl proveden za účelem zjištění poddolování městského pilíře neznámého původu. Důležitý průzkum, který přesně stanovil jak čtvrtohorní vrstvy, třetihorní jíly a slíny, tak i miocénní hnědouhelnou sloj, byl proveden na větrací jámě č. V. Dolu Pluto během jejího hloubení.
Hnědouhelné ložisko je miocénního původu a vznikalo v době třetihorní. Jde o tzv. limický typ ložiska, původu autochtonního, tedy vzniklého na místě nálezu. Nadloží ložiska tvoří pleistocénní a holocenní vrstvy. V několika místech proráží do sloje i znělec a čedič. Za výchozem sloje jsou oligocenní a křídové vrstvy, které tvoří podloží miocénní sloje.

Uložení těchto vrstev je rovnoběžně s hnědouhelnou slojí a leží na prahorní rule a břidlicích.
Ložisko hnědého uhlí je na lokalitě tvořeno jedinou uhelnou slojí, která obsahuje meziložní jílovité polohy o mocnosti maximálně 75 cm (proplástek, tzv. „cvičák" uložený pod svrchní slojí). Hnědouhelná sloj ve sledovaném území je ploše uložena a vytváří deskovité těleso typicky mísovitě prohnuté s mírným úklonem k jihovýchodu (s osou generelně severovýchod - jihozápad), částečně porušené mladší tektonikou. Severozápadní část na krušnohorském svahu se poměrně prudce zdvihá až pod úhlem ani 30°, kde i hnědouhelná sloj vychází na povrch. V této partii se konaly kutací práce prvních dolů a lomů této oblasti: Georg a Wilhelm v Louce u Litvínova, Pavel II a Marie v horním Litvínově. Od výchozu sloje v nadmořské výšce cca 325 m sloj pozvolna klesá až do hloubek - 60 m nad mořem v jižní části lokality, tzn. že výškové převýšení hlavy sloje činí asi 385 m. Tento výzdvih hnědouhelné sloje je geneticky spjat s výstupem Krušných hor v závěru terciéru a kvartéru podél „krušnohorského zlomu". Jinak je uložení hnědouhelné sloje jednoduché a nečinilo, s výjimkou krušnohorského svahu, potíže při hlubinné těžbě.

Zhruba ve středu dolového pole Pluto je hnědouhelná sloj proražena čedičovou vyvřelinou, kde na kontaktu čediče s uhlím bylo uhlí metamorfováno na antracit. Tato metamorfóza proběhla zhruba do vzdálenosti 5 m a toto uhlí bylo jako takové rovněž dobýváno. Toto uhlí se vyznačovalo zvláštní náchylností ke vznícení např. od zápalky. Čedič vyvřel intrusivně, tj. pod zemským povrchem (lakolithem). V horizontálním směru je hnědouhelná sloj rozdělena tektonickou poruchou na dvě části, a to na severovýchodní a jihozápadní. Poklesná výška této svrže činí 3,0 - 7,5 m při úklonu 60°. Tato tektonická porucha procházela téměř v kolmém směru na podkrušnohorský zlom.

Detailní stavba hnědouhelné sloje byla podrobně sledována při hlubinné těžbě, kdy byly sledovány jednotlivé proplástky, tzv. „vůdčí proplástky" (někdy mocné pouze několik cm), podle kterých se razila důlní díla a řídila se jimi i výška komor (dobývání). Ve vertikálním profilu hnědouhelné sloje lze v celém hodnoceném území, stejně jako v okolních lokalitách, sledovat tři polohy (lávky), které jsou navzájem odlišné svými mocnostmi, petrograficky a kvalitativně. V tomto smyslu byla sloj v hornické praxi rozdělena do tří lávek označovaných jako sloje: horní lávka (svrchní, nadložní sloj), střední lávka (střední, hlavní sloj) a spodní lávka (spodní, podložní sloj). Větších výkyvů v mocnosti dosahuje spodní sloj, která je ovlivněna morfologií podloží, hlavní i svrchní sloj vykazují poměrně stálou mocnost. Spodní sloj je protkána hustou sítí tenkých jílovitých proplástků a uhlí obsahuje značný podíl popela. Z tohoto důvodu se nikdy netěžila, a to i pro velké těžkosti s bobtnáním spodků. Nejmocnější a nejkvalitnější je hlavní sloj prostoupena jen několika málo centimetrovými proplástky jílu. Její průměrná mocnost kolísá kolem 20,5 m. Svrchní sloj má průměrnou mocnost 4 m a je od hlavní sloje oddělena proplástkem 20 až 75 cm mocným, zvaným cvičák.

Spodní sloj představuje postupný přechod z jílové do uhelné sedimentace. Její spodní hranice je neostrá a má charakteristické střídání uhelných a neuhelných poloh. V její spodní části převládají uhelné jílovce, směrem do nadloží ubývá jílových poloh i jejich mocnost a dominující je jílovité uhlí až uhlí. průměrná mocnost sloje se pohybuje kolem 4 m a vzhledem k nižší kvalitě nebyla zpravidla rubána. Od střední lávky je oddělena výrazným jílovým proplástkem mocným až 20 cm. Při těžbě působil, stejně jako nižší proplástky, obtíže - bobtnání počvy.
Hlavní sloj je nejmocnější a nejkvalitnější částí ložiska. Její průměrná mocnost se pohybuje okolo 20,5 m, lokálně nabývá mocnosti až přes 30 m. tvořena je kvalitním nízkopopelnatým uhlím, neboť vznikla za velmi klidných podmínek uhlí je proto velmi „čisté", většinou lesklé, makroskopicky připomíná antracit, někdy také bylo označováno jako hnědouhelný antracit, s vysokým stupněm prouhelnění. Drobné kolísání vodní hladiny při tvorbě sloje zde reprezentují tenké (několik málo cm mocné) jílovité proplástky, kterých je několik. Kvalita sloje je v celé ploše i mocnosti prakticky stejná.

Svrchní sloj o mocnosti okolo 4 m je od hlavní sloje oddělena 20 - 30 cm, max. 75 cm mocným proplástkem nepravidelně vyvinutým, často pyritizovaným. Uhlí je zde kvalitnější než ve spodní sloji, ale oproti hlavní sloji je její uhlí více popelnatější.
Bezprostřední podloží ložiska budují písčito-jílovité sedimenty souvrství podložních jílů a písků. Typickou horninou jsou prachovité, místy až písčité jílovce světle šedých barev s hojnými prouhelněnými rostlinnými zbytky a četnými výskyty zpevněných hornin (konkrece až málo mocné polohy pelosideritů). Maximální mocnost poloh pelokarbonátů je několik desítek cm. Směrem k hnědouhelné sloji se postupně objevuje narůstající příměs jemně rozptýlené uhelné hmoty. První uhelné polohy jsou nesouvislé a jsou tvořeny uhelnými jílovci až silně jílovitým uhlím. Spodní hranice ložiska je neostrá, proto přechod do ložiska je pozvolný, s četnými přechodovými typy uhelnatých hornin.

Nadloží ložiska dosahuje mocnosti více jak 300 m, tvořeno je komplexem šedých až šedohnědých, převážně prachovitých jílů a jílovců se zlatově zbarvenými jílovitými proplástky. Styk s uhelnou slojí je ostrý, v těsném nadloží lze vyčlenit horizont kávově hnědých bituminózních jílovců s hojnými zbytky flóry a fauny. Výše jsou sedimenty poměrně jednotvárné, což svědčí o poměrně klidném sedimentačním prostředí. Typické nadložní jílovce jsou šedohnědé, na čerstvém lomu tmavě šedohnědé, slabě prachovité. Jílovce mají málo zřetelnou nerovnou vrstevnatost, která je často naznačena přítomností nepravidelných, drobných světlých skvrnek - bioturbací. Jílovce jsou zpravidla deskovitě odlučné, po navětrání až střípkovitě rozpadavé podél nerovných ploch odlučnosti.

Často jsou rozpukány rovnými až nerovnými, převážně však ohlazenými puklinami několika systémů. Subhorizontální úklon vrstevnatosti se podél krušnohorského okraje pánve v důsledku výzdvihu Krušných hor mění na šikmý. Zhoršení podmínek dobývání se mimo deformace původně subhorizontálního až šikmého uložení projevovalo vznikem nepravidelných výrazných kluzových ploch. Podél krušnohorského okraje pánve stoupá podíl jemnější klastické příměsi. V prachovité složce dominuje křemen, dále pak siderit muskovit (sericit) a organické úlomky. Jílovitou složku tvoří dominující illit nad kaolinitem a montmorillonitem. Ojediněle se objevují i polohy pevných pelokarbonátů o mocnosti několika cm (max. až desítky cm). Ve svrchní přípovrchové vrstvě dochází k postupným změnám mechanicko-fyzikálních vlastností jílovců v důsledků kryogenních zvětrávacích pochodů. Tento horizont představuje fosilní zvětralinový plášť v mocnosti cca 20 - 40 m. Přechod z „neporušených" jílovců do „porušených" jílů je pozvolný, neostrý.

Tekuté písky, tzv. kuřavky se v dolovém poli Pluto v nadloží sloje samostatně nevyskytují. Nacházejí se však jihovýchodně od dolového pole Pluto, a to v dolovém poli bývalého závodu Koh-i-noor v Mariánských Radčicích v revíru Eugen. Odtud pak pokračovaly směrem k bývalému dolovému poli závodu Venuše v Konobržích až do bývalého dolového pole závodu Mír v Břešťanech a Břežánkách. Dobývací prostory obou těchto hlubinných dolů byly však přerubány povrchovým lomem Maxim Gorkij, později pak velkolomem Bílina a dnes už neexistují, stejně tak jako obce Konobrže, Břešťany a Břežánky.
Pro tektonickou stavbu území je charakteristická výrazně kerná struktura. Četné zlomy oddělující jednotlivé kry, mají charakter poklesů. V území byla tektonika zastihována důlními díly a zaznamenávána v důlních mapách, výjimečně ověřována strukturními vrty. Naprostá většina zjištěných zlomů je postgenetická a porušuje terciérní výplň pánve.

Zlomy rozlišujeme podle charakteru a výšky skoku do tří skupin:

a) zlomy prvního řádu: krušnohorský zlom (krušnohorské poruchové pásmo)
b) zlomy regionálního charakteru: zlom Viktoria
c) zlomy lokálního charakteru: drobná zlomová struktura probíhající mezi revíry 5a a 5c a magmatické těleso ve střední části dolového pole

Kvalita uhelné sloje:

Obecně lze konstatovat, že jakostně-technologické vlastnosti uhlí z dobývacího prostoru Louka odpovídají v rysech vlastnostem uhlí z okolních lokalit mostecké části severočeské pánve. V celém rozsahu ložiska lze však konstatovat poměrně nízký obsah síry. Kvalita uhlí ubývá směrem západním, tj. směrem k dolovým polím bývalých závodů Vítězný únor v Záluží, Kolumbus v Záluží a Centrum v Dolním Jiřetíně. Také v severní části dobývacího prostoru, tj. v bývalých dolových polích závodů Pavel II, Marie a Wilhelm, které byly později připojeny k dobývacímu prostoru Pluto, je kvalita uhlí horší. Nejkvalitnější uhlí v celém dobývacím prostoru závodu Pluto bylo zjištěno v tzv. koh-i-noorské oblasti. Jeho výhřevnost dle rozboru zde činí 5.800 kcal/kg. Dále bylo velmi kvalitní uhlí zjištěno v okolí čedičové vyvřeliny, kde bylo v okruhu 30 - 40 m objeveno v roce 1891 během dobývání jihozápadní části revíru. Toto uhlí se rovnalo svou kvalitou antracitu.

Z technologického vyhodnocení je dobře patrná výrazná odlišnost hlavní sloje od sloje svrchní a spodní. Hlavní sloj má, resp. měla před svým přerubáním, velmi vysokou kvalitu. Charakteristický je pro ni nízký obsah popela (do 10 %) a s tím související vysoká kalorická výhřevnost, rovněž obsah síry je zde relativně nízký. Hlavní sloj se také vyznačuje i nízkou variabilitou všech technologických parametrů. V blízkosti výchozu sloje je však možné již pozorovat zřetelné zvýšení obsahu popela. V severní části ložiska v blízkosti krušnohorského výchozu lze pozorovat také zvýšení obsahů síry, resp. měrné sirnatosti související patrně s přínosem síry z oblasti krušnohorského prahu. Tento jev je popisován prakticky v celé pánvi, nejen v dobývacím prostoru Louka. Zajímavé ovšem je, že měrná sirnatost narůstá i směrem k jihovýchodnímu okraji dobývacího prostoru Louka, což může být způsobeno jednak velmi nízkou sítí průzkumných děl, nebo by bylo nutné hledat širší souvislosti v celkové stavbě uhelné sloje v celé oblasti.

V hlavní sloji, v její horní části, se nachází nahnědlé uhlí s matnými pruhy, jehož kalorická výhřevnost se pohybuje od 4.500 do 5.200 kcal/kg. Ve střední části hlavní sloje je uhlí černé, lesklé s bílým náletem. Spodní část hlavní sloje tvoří černé uhlí se slabě lesklými pruhy.
Technologické parametry svrchní a spodní sloje jsou (obzvlášť v případě svrchní sloje) díky pozvolnému přechodu sloje do podloží do značné míry závislé na podmínkách využitelnosti zásob, resp. značně závislé na způsobu vzorkování, kdy pravděpodobně více popelnaté uhelné typy nebyly zahrnovány do vzorkování.

Spodní sloj je budována střídavě z vrstev matného uhlí a jílu. Má již vyšší obsah popela, nižší kalorickou výhřevnost (pohybuje se od 2.000 do 3.000 kcal/kg) a rovněž má zřetelně vyšší technologickou variabilitu. Podobně jako u hlavní sloje je zde patrný pokles kvality v blízkosti výchozů. Měrná sirnatost při poměrně nízkém obsahu síry vykazuje obdobný trend jako u sloje hlavní.
Rovněž u svrchní sloje, kde je obsaženo méně kvalitní uhlí se silnými jílovitými proplástky, je předpokládán podobný vývoj technologických parametrů, ovšem obsah popela směrem k výchozům sloje klesá, což může být způsobeno znovu nedostatečným vrtným průzkumem nebo zvýšeným přínosem popelovin od jihovýchodu z prostoru „bílinské delty". Průměrná kalorická výhřevnost uhlí ze svrchní sloje kolísá mezi 2.000 až 3.000 kcal/kg.

Hydrogeologické poměry dobývacího prostoru:

Množství srážek na území dobývacího prostoru bývalého Dolu Pluto je podmíněno nadmořskou výškou a místní expozicí vůči převládajícím směrům větrů. Návětrné strany a náhorní plošina Krušných hor zachycují první nápory vlhkého oceánského proudění, s nímž přichází do této oblasti většina srážek. Srážky jsou poměrně vysoké i v závětrné straně Krušných hor. V několika kilometrové vzdálenosti od úpatí Krušných hor pak začíná působit výrazný vliv dešťového stínu a spadne zde přibližně poloviční množství srážek než na horách. Klimatický výpar se v pánvi pohybuje kolem 80 % a v Krušných horách kolem 50 %.

Hydrologicky přináleží toto území do povodí řeky Bíliny, do které jsou odváděny povrchové vody vodotečemi tamních potoků přitékajícími ze severu z hlubokých krušnohorských údolí a jejich vodnatost závisí na ročních obdobích a rozdělení srážek. Směrem od východu to jsou: Radčický potok s pravostranným přítokem Poustevnického potoka, Divoký potok a Bílý potok. Radčický potok protéká severojižním směrem obcí Louka u Litvínova a podél paty Růžodolské výsypky na jihovýchod. Divoký potok protéká zástavbou města Litvínova a před tělesem Růžodolské výsypky se stáčí na západ. Bílý potok teče po severozápadním okraji dobývacího prostoru.

Specifické odtoky povrchových vod z Krušných hor, vztažené z měření na Bouřlivci na všechny krušnohorské potoky jsou udávány v hodnotách 2,66 - 3,92 dm3.s-1.km2. Bylo zjištěno, že specifický odtok stoupá směrem k pramenní oblasti. Vliv na zmenšení průtočných množství při úpatí Krušných hor má infiltrace do kvartérních štěrků a do hlubších obzorů. Povrchový odtok z území pánve je minimální, z Krušných hor se uvádí okolo 42 - 56 % z celkových srážek.

V dobývacím prostoru se také nachází řada vodních ploch. Jde o akumulace ve zbytkových jamách bývalých povrchových malolomů na severu a v terénních sníženinách po hlubinném dobývání ve střední části. Převýšeným tělesem Růžodolské výsypky v jižní části dobývacího prostoru byl částečně přerušen proud mělkých podzemních vod směřující od severu k jihu a při její severní patě vzniklo mnoho zamokřených ploch a vodních akumulací. Několik drobných vodních akumulací se vyskytuje v poklesových kotlinách i na tělese výsypky. V jižním cípu dobývacího prostoru, jižně od paty Růžodolské výsypky, se nachází několik stavebně vytvořených odpadních nádrží patřící Chemopetrolu, a. s. v Litvínově.

Dobývací prostor Louka byl charakterizován jako průtočná struktura pro slojové a stařinové vody. Průzkumnými pracemi byl zjištěn vodonosný horizont na bázi svrchnokřídových sedimentů (hrubozrnné pískovce, písky a slepence o různé mocnosti), kde vydatnost přítoků vody činil v průměru 20 dm3.min-1, a vodonosný horizont v souvrství podložních jílů a písků na styku s krystalinikem, kde byly zjištěny přítoky vody o vydatnosti 40 - 65 dm3.min-1.
Hydrogeologické poměry tohoto území předurčují tyto zvodnělé kolektory: bazální křída a písky podložního souvrství, uhelná sloj a kvartér.

Bazální křída a písky podložního souvrství byly zastiženy v dobývacím prostoru a v jeho blízkosti ve formě hrubozrnných pískovců, písků a slepenců o různé mocnosti. Přítoky vody zde činí až 65 dm3.min-1 a teplota vody se zde pohybuje v rozmezí od 26 do 36 °C.
Uhelná sloj se stala vlivem hlubinného dobývání uhlí prostředím s nejintenzivnějším oběhem podzemní vody. Stařiny bývalého Dolu Pluto představují pro důlní vody, vzhledem k morfologii báze sloje (a tedy i porubní báze), pouze průchodnou strukturu. Voda jimi frontálně postupuje od severních výchozů (infiltrační oblast) do centrální deprese, popřípadě k centrální stanici na bývalém Dole Koh-i-noor. Čerpací stanice na vodní jámě B Dolu Pluto zachycovala pouze jejich část. Komunikace podzemních vod s infiltrační oblastí byla v této oblasti prokázána mezi bývalým Dolem Rudý sever a sousedními závody Vítězný únor, Centrum a Pluto. Do kotliny v dolovém poli bývalého závodu Rudý sever, která leží poblíž výchozu sloje u obce Janov, vtéká a beze zbytku se vsakuje tzv. bezejmenný potok stékající ze svahů Krušných hor.

Jedná se o jeden z hlavních směrů proudění důlních vod v centrální části pánve, a to ve směru SZ - JV. Hlavním zdrojem stařinových vod ve sledovaném území jsou přítoky z infiltrační oblasti (denudačních výchozů sloje vesměs překrytých propustným kvartérem) na severním a severozápadní okraji dobývacího prostoru Louka. Uhelná sloj vytváří v prostoru úvodních děl původního závodu (Dolu Pluto I) nevýraznou brachysynklinálu otevřenou východním směrem. Zhruba 600 m jižně od vodní jámy B Dolu Pluto tak vzniká nevýrazná elevace, na níž báze sloje vystupuje až ke kóte 65 m nad mořem. Porubní báze se zde vesměs pohybuje pod kótu - 60 m nad mořem. Tato morfologie báze sloje a její predisponovaná porubní báze podporovala předpoklad o určitém množství přítoků z nádrže Koh-i-noor - Alexander (cca 200 m3.min-1).

Do začátku 80. let 20. století však byla situace zcela opačná. V době, kdy se ještě těžilo na Dole Koh-i-noor I, čerpaly z nejhlubších partií stařinové zvodně dvě čerpací stanice. Jednou byla revírní stanice II na Dole Alexander (na kótě - 135,7 m nad mořem) a druhou byla větrací jáma č. IV Dolu Koh-i-noor I (na kótě - 135,4 m nad mořem). Výškový rozdíl mezi nimi a čerpací stanicí na Dole Pluto byl 70 m.
Kvartér je v zájmovém území tvořen dvěma výraznými pruhy protaženými ve směru SZ - JV a oddělenými výchozem terciérních jílů. První pruh, asi 300 až 400 m široký, je vyvinut na terénní elevaci mezi (původním) Bílým a Radčickým potokem. Má spád od SZ k JV. Druhý asi 150 m široký pruh sleduje koryto Radčického potoka. Obě polohy kvartéru jsou tvořeny převážně písčitými štěrky s kolísavým hlinitým podílem. Maximální mocnost kvartéru je 8,6 m a směrem k okrajům obou poloh se mocnost zmenšuje a přibývá hlinité složky. Kvartérní štěrky se vyznačují relativně dobrou propustností. Tvoří výrazný zvodnělý kolektor, ve kterém hladina mělké podzemní vody kolísá v přímé závislosti na atmosférických srážkách.

Jižní část dobývacího prostoru Louka tvoří Růžodolská výsypka, která je situována mezi původními koryty Radčického a Bílého potoka. Počátkem 20. století byl prostor podrubán hlubinnou těžbou uhlí, což se projevilo nepravidelným poklesem terénu. Původní povrch zůstal zachován pouze v ochranném pilíři obce Louka u Litvínova, včetně přilehlého Dolu Pluto II. V důsledku poklesu terénu došlo ke zhoršení odtokových poměrů a ke vzniku mokřadů a vodních nádrží. V průběhu sypání výsypky byl postupně omezován až zastaven odtok mělkých podzemních vod z elevace mezi Bílým a Radčickým potokem. V důsledku toho se zvyšovala hladina mělké podzemní vody natolik, že docházelo ke vzniku mokřadel a vodních ploch. Tato voda byla usměrněna podél severovýchodního okraje výsypky, spojila se s hlavním proudem odtékajícím dále k jihovýchodu a s určitou časovou retardací vytvořila v blízkosti skládky odpadů Technických služeb Litvínov vodní retenci, jejíž vody pak odtékají dál k jihovýchodu.

Úvodní díla:

S hloubením úvodních děl, hlavních jam Dolu Pluto bylo započato v roce 1888 nedaleko železniční stanice Louka - Horní Litvínov. Těžní i vodní jáma Dolu Pluto byly hloubeny v blízkosti železniční stanice proto, aby se ušetřily plochy ochranných pilířů.
Těžní jáma A byla 366,39 m hluboká, byla kruhovitého profilu, její průměr činil 3,8 m a celkový průřez 11,34 m2. Vyzdívka jámy o síle 30 cm byla cihlová a vnitřní výstroj jámy železná. V jámě bylo vybudováno lezní oddělení opatřené dřevěnými žebříky a povaly ze železa. Stvolem jámy procházel kabel na silnoproud a vedení pro stlačený vzduch. Těžní jáma A sloužila k zajišťování těžby uhlí a z hlediska větrání byla vtažná. Těžní jáma A byla v roce 1964 uzavřena a později v roce 1971 zasypána a na úrovni ohlubně uzavřena betonovým poklopem.

Vodní jáma B byla 366,834 m hluboká a od těžní jámy A se v podstatě nikterak nelišila. Stvolem jámy byl veden do dolu telefonní kabel, kabel na proud 2.000 V pro pohon čerpadel a lanovek a kabel na proud 500 V pro šachetní lanovku a k osvětlení. Žebříky a povaly lezného oddělení byly železné. Vodní jáma B sloužila k jízdě mužstva a k dopravě materiálu do dolu a rovněž jako těžní jáma A byla z hlediska větrání vtažná. V roce 1996 byla jáma zasypána a na úrovni ohlubně uzavřena betonovým poklopem.

Ve druhém roce výstavby Dolu Pluto, tj. roku 1889 byla na katastru obce Mariánské Radčice vyhloubena větrací jáma č. I. Sloužila k ovětrávání východní části dolového pole, pozdějšího revíru č. 5a. Jáma byla hluboká asi 344 m, její průměr činil 3,5 m a vyzdívka jámy byla cihlová. Její funkce skončila v roce 1913, kdy byla zavalena.
V roce 1902 byla vyhloubena větrací jáma č. II, obecně zvaná „jáma Horní Litvínov". Její hloubka činila 296,214 m, profil jámy byl kruhový a průměr jámy činil 3,55 m. Vyzdívka jámy o síle 30 cm byla cihlová, výstroj železná. Jednalo se o jámu s tzv. podvojným větráním. Sloužila až do roku 1933, kdy byla dne 18.12.1933 uzavřena betonovou deskou o síle 20 cm asi 5,5 m pod povrchem pod větrním kanálem.

Další větrací jáma č. III, nazývaná jako „větrací jáma Louka", byla vyhloubena roku 1914. Byla hluboká 351,914 m, byla kruhovitého profilu a vystrojena betonovými cihlami o síle 60 cm (spodní část vyzdívky byla 90 cm široká). Průměr jámy činil 4,10 m a celkový průřez dosahoval 13,2 m2. Výstroj komína, tj. rozpony, lezné oddělení se žebříky a povaly a zátyň pro jízdu byly ze železa. Kromě lezného oddělení byla na jámě zabudována jednopatrová těžní klec pro případnou jízdu 8 mužů. Stvolem jámy byl veden do dolu silnoproudý kabel pro pohon odkalovacích čerpadel, kompresoru a pryžových dopravníkových pásů, dále telefonní a návěstní kabel. V dalších obdobích zde pak bylo postupně budováno a jámovým komínem vedeno náhradní výtlačné potrubí od hlavních důlních čerpadel o světlosti Js 150 mm, hlavní vzduchovod o světlosti Js 200 mm, zakalovací potrubí o světlosti Js 50 mm a gravitační vodovod o světlosti potrubí Js 150 mm. Jáma byla sice rozdělena větrnou přehradou z betonových tvárnic, přesto byl celý průřez jámy z hlediska větrání výtažný. Jako výtažná jáma sloužila až do roku 1954, kdy svoji funkci změnila. Následně pak sloužila jako jáma vtažná až do uzavření závodu. V roce 1996 byla jáma zasypána a na úrovni ohlubně uzavřena betonovým poklopem.

V nejsevernější části dolového pole se nacházely další dvě větrací jámy č. IV a IV/a, které používal Důl Pavel. Větrací jáma č. IV byla 50 m hluboká, kruhovitého profilu o průměru 3,1 m. Její výstroj byla cihlová o síle 30 cm. V letech 1951 - 1952 byla zasypána a uzavřena betonovou deskou. Větrací jáma č. IV/a byla 20 m hluboká, kruhovitého profilu o průměru 2,0 m. Její výstroj byla cihlová o síle 30 cm. V roce 1952 byla dosypána a uzavřena betonovou deskou.

V roce 1952 byla vyhloubena větrací jáma č. V, která sloužila k ovětrávání dolového pole závodu Pluto II. Větrací jáma byla 342,1 m hluboká, kruhovitého profilu o průměru 4,5 m a celkovém průřezu 13 m2. Na rozdíl od dříve uvedených jam Dolu Pluto byla její vyzdívka provedena v betonu (betonové tvárnice o síle 30 cm). Výstroj komína, tj. rozpony, lezné oddělení a lezná zátyň, byly vyrobeny z oceli. Vodní stavba byla svedena vodním věncem do potrubí o světlosti Js 150 mm. Tímto komínem bylo vedeno dvojí paralelní zakalovací potrubí, jedno o světlosti Js 80 mm a druhé o světlosti Js 50 mm. Až do roku 1954 sloužila tato jáma z hlediska větrání jako vtažná. Od tohoto roku, kdy byl na větrací jámě zabudován sací ventilátor, sloužila jako výtažná, a to až do uzavření závodu. V roce 1990 byla jáma zasypána a na úrovni ohlubně uzavřena betonovým poklopem.

Jako poslední byla v dolovém poli Pluto hloubena těžní jáma Pluto II, která se nacházela v nově přidělené části dolového pole na důlních mírách Flora a Minerva. S přípravnými pracemi bylo započato v dubnu 1956 a vlastní hloubení začalo 1. září 1956. K těmto pracím bylo použito ocelové konstrukce, která byla na závod přivezena z Dolu Centrum v Dolním Jiřetíně. Pracoviště bylo vybaveno dvěma povaly. Těžní jáma Pluto II byla hloubena na hrubý průměr 6,5 m a vyzdívána na světlý průměr 5,5 m. Tuto jámu hloubily báňské stavby za použití nové hlubičské metody, tzv. paralelního (dvojčinného) hloubení, čímž se postup prací při jejím hloubení značně urychlil. Novou pracovní metodou bylo dosahováno až 52 metrů měsíčních postupů. Dne 5. června 1957 byl zbytek jámy navrtán a první spojení pracoviště s budoucím náražím bylo docíleno vrtem o průměru 60 cm.

Těžní jáma Pluto II byla 339 m hluboká, měla kruhový profil o průměru 5,5 m a celkový průřez jámy činil 24 m2. Jáma byla vyztužena betonovými tvárnicemi a vybavena ocelovou výstrojí (rozpony, lezné oddělení a zátyně pro jízdu). Komínem jámy procházel vodovod o světlosti Js 1, který zásoboval celou hlubinu pitnou vodou. Dále zde byl vyveden vzduchovod potrubím o světlosti Js 80 pro narážecí zařízení brzdy a výklopník oběhu vozů. Potrubí bylo napojeno na centrální síť hlavního vzduchovodu a rozvedeno do jednotlivých objektů na povrchu. Těžní jáma Pluto II, která byla opatřena ocelovou těžní věží 34 m vysokou, sloužila k těžbě, jízdě mužstva a dopravě materiálu do dolu. Jámový komín těžní jámy Pluto II byl z hlediska větrání vtažný. Těžní jáma Pluto II byla v roce 1992 vyřazena z provozu a později v roce 1996 zasypána a na úrovni ohlubně uzavřena betonovým poklopem.

V roce 1964 byla v dolovém poli závodu Vítězný únor v Záluží u Litvínova v dobývacím prostoru Dolní Litvínov hloubena nová větrací jáma, jenž měla původně sloužit Dolu Vítězný únor k ovětrávání jeho nejvzdálenějších východních revírů. Na základě příkazu ředitele n. p. DVÚZ č. 16/65 ze dne 21.9.1965 byly však východní revíry Dolu Vítězný únor v Záluží u Litvínova s platností od 1.1.1966 převedeny z dobývacího prostoru Dolní Litvínov do dobývacího prostoru Louka, jenž měly být závodem Pluto v Louce u Litvínova následně vyuhleny. Z tohoto důvodu převzal Důl Pluto společně s východními revíry Dolu Vítězný únor také tuto nově vyhloubenou větrací jámu, která byla v úředních spisech vedena pod označením větrací jáma č. VI Dolu Pluto.

Větrací jáma č. VI byla 291 m hluboká a měla kruhový profil o průměru 3,5 m. Jáma byla vyztužena betonovým zdivem o síle 30 cm. Z hlediska větrání sloužila jako jáma výtažná, a jak již bylo výše uvedeno, ovětrávala vzdálené revíry Dolu Pluto připojené v roce 1966 k dobývacímu prostoru Louka. V provozu byla až do roku 1974, kdy byla těžba v uvedených revírech ukončena. V roce 1976 byla celá větrací jáma č. VI zasypána zeminou a na ohlubni uzavřena betonovým poklopem. Na úrovni poklopu byl vybudován železobetonový rošt o síle 50 cm. V průběhu dalších let byla pak jáma překryta Růžodolskou výsypkou.

Kromě výše uvedených těžních a větracích jam patřila Dolu Pluto celá řada dalších důlních děl, které postupně převzal od sousedních hlubinných dolů, jejichž dolová pole byla po uzavření těchto závodů připojena k dolovému poli Pluto. Tyto jámy pak sloužily Dolu Pluto k ovětrávání připojených revírů až do doby, než byly Dolem Pluto vyuhleny a definitivně uzavřeny. Následně byla tato důlní díla uzavřena, popř. zasypána a jejich ochranný pilíř ze strany Dolu Pluto vyuhlen.

Ochranné pilíře:

Od zahájení provozu v roce 1891 až do svého uzavření v roce 1983 držel Důl Pluto v Louce u Litvínova celkem 14 těchto ochranných pilířů:

Vyřízení dolového pole:

V úrovni náraziště těžní a vodní jámy byla ve směru SZ - JV vyražena tzv. základní chodba (hlavní směrná). V jejím sousedství se pak nacházela druhá hlavní směrná, která byla s touto rovnoběžná. Z nich pak odbočovaly tzv. směrné chodby, které byly vzájemně propojeny příčnými chodbami. Směrné chodby byly vyřizovány již od prvopočátku dobývání, a to jednak z důvodu snazší orientace a dále pak k zajištění lepších pracovních podmínek v dole. K tomuto účelu se často používalo tzv. hlavních proplástků sloje, kterými byla sloj rozdělena na tři lávky (1., 2. a 3. lávku), podle kterých se razila důlní díla a řídila se jimi i výška komor (dobývání):

a) 1. lávka byla určena vůdčím kyzovým proplástkem nacházejícím se 4,5 - 4,8 m pod stropem hlavní sloje;
b) 2. lávka byla určena vůdčím jílovitým proplástkem 2 cm mocným nacházejícím se 13,5 - 14,0 m pod stropem hlavní sloje;
c) 3. lávka byla určena vůdčím proplástkem drobného uhlí nacházejícím se 20,0 - 20,3 m pod stropem hlavní sloje.

Ražba hlavních dopravních děl byla vedena dvojitým předkem z důvodu zajištění průchozího větrného proudu při dodržení zásady jedné chodby dopravní a druhé pochůzní. Koncem 40. let XX. století se vlivem zvýšení výkonu elektrických ventilátorů začalo upouštět od ražby podvojných chodeb, když se čelba na ražené chodbě stačila ovětrat separátně vedeným větračkovým tahem. V pravidelném systému těchto vyřizovacích chodeb se zakládaly komorové poruby ve směru od hranic k pojistnému těžnému pilíři.

Hlavní chodby byly rozfárány v úrovni 2. lávky, z které pak přecházely do 1. a 3. lávky. Chodby na Dole Pluto byly stejně jako na sousedních dolech patřící Těžařstvu lomských uhelných dolů obvykle raženy v profilu 180 cm šíře a 200 cm výšky. K ovětrávání chodeb bylo používáno přirozeného větrného proudu, usměrňovaného soustavou dřevěných větrních dveří nebo plachet, neboť nebylo ještě známo separátní větrání. Při ražení chodby si zkušený havíř (správněji havíř-chodbař) nejprve vykopal špičákem při počvě chodby brázdu (zásek), 50 až 80 cm hlubokou, a potom skopával podbrázděný předek chodby zespoda směrem ke stropu chodby. Zřídka používal záseků 20 až 30 cm širokých v bocích chodby podle toho, byla-li chodba ražena do uhlí nebo přes uhlí, jak sami havíři tento způsob ražení nazývali.

Tohoto způsobu ražení chodeb se používalo dosti dlouho, a to až do začátku 20. století, kdy byl zaveden nový způsob ražení chodeb se střelivem. Střelné práce však havíři používaly jen výjimečně, protože přirozené větrání chodeb, které bylo značně nevýhodné, bránilo dlouhou dobu pokračovat v práci, jelikož koncentrace jemného uhelného prachu rozvířeného v ovzduší i zplodin vzniklých po výbuchu průmyslové trhaviny klesala velmi pomalu. Kromě toho si museli střelivo havíři sami platit a navíc se střelnou prací uhlí při dobývání příliš drtilo a o drobné a prachové uhlí nebyl zájem. Proto byl uhelný prach ukládán na hlady s ostatním odpadem, ale to však s sebou přinášelo veliké ztráty v těžbě. Havíři proto měli pro ražení chodeb a práce na komorách zvláštní těžký špičák na kopání záseků a na skopávání zásoby uhlí měli tzv. patent s vyměnitelnými noži, aby se prací příliš neunavili a uhlí se nedrtilo. Za kusové uhlí byly vypláceny zvláštní prémie.

O mnoho desítek let později v roce 1957 byl na Dole Pluto zaveden nový způsob ražení chodeb, tzv. rychloražení na více předcích. Rychloražení chodeb bylo novou formou práce, která zajišťovala zvýšení těžby uhlí oproti starému tradičnímu způsobu ražení chodeb. Na konci samotné historie závodu byl pak zaveden k ražení důlních chodeb sovětský kombajn PK 3R, který přinesl zvýšení kultury práce a snížení její namáhavosti.

Vyražené důlní chodby se pak následně vydřevovaly důlním dřívím (tzv. dolovinou), aby se zajistila jejich stabilita proti působení horských tlaků, které by je jinak deformovaly. Tuto práci prováděli havíři-dřeviči. Až do konce druhé světové války byla dřevěná výztuž hlavním typem výstroje všech důlních chodeb. Během druhé světové války se pak vedle dřevěné výztuže začala postupně objevovat také ocelová výztuž, která byla v porovnání s dřevěnou výztuží sice dražší, zato však déle odolávala působení horských tlaků, takže se nemusela tak často obměňovat, a navíc byla nehořlavá. Značné tlakové poměry, jenž se na Dole Pluto projevovaly, stále více vyžadovaly masivnější používání ocelové výztuže, která se postupně v průběhu 50. a 60. let stala převládajícím typem výztuže základních chodeb. Vedle ocelové výztuže se postupně začala uplatňovat také betonová výztuž, ve které byly na Dole Pluto vybudovány některé hlavní a dopravní chodby.

V souvislosti s plánovaným řešením větrních problémů závodu v průběhu 50. let a první poloviny 60. let XX. století docházelo na Dole Pluto k rozsáhlé asanační činnosti, jakož i k účelné investiční činnosti v dole. Experimentálními pracemi se podařilo najít vhodnější typy výztuží, které nemalou měrou přispěly nejen ke zvýšení bezpečnosti práce, ale i k další konsolidaci větrní a klimatické situaci na závodě. Do konce roku 1966 tak byla prakticky veškerá hlavní vtažná a výtažná důlní díla rekonstruována a zajištěna vzduchotěsnou ohnivzdornou výztuží, která příznivě ovlivnila klimatické podmínky závodu. Převážná část důlních děl, která byla v minulosti vystrojena dřevěnou výztuží, byla přebudována do výztuže železné nebo betonové s plným založením volných prostorů až k rostlé hornině s příslušným zainjektováním. Pro porovnání může posloužit následující tabulka:

Z výše uvedeného např. vyplývá, že během II. poloviny let 60. se poměr nehořlavé výztuže k výztuži hořlavé podstatně zvýšil, což se příznivě projevilo ve sníženém počtu záparů a ohňů počátkem 70. let.

Důlní výstroj a celý technický stav důlních děl se proti zjištěním v minulosti podstatně zlepšily. Hlavní díla byla na závodě vyztužena v ohnivzdorné vzduchotěsné výztuži (tj. ocelové oblouky obložené betonovými pažnicemi); volné prostory za výztuží byly zaplaveny elektrárenským popílkem. K vyztužování hlavních důlních děl se dále používalo výztuže z monolitické betonové klenby a výztuže typu Neubauer. Základní důlní díla se vyztužovala za pomoci otevřené a uzavřené ocelové výztuže obložené dřevěnou kulatinou; otevřená o profilech 01, 02, 03 a 04 a uzavřená o celokruhovém profilu o průměru 3.100 mm. V úrovni 1. a 2. lávky byla používána otevřená ocelová výztuž v normálním nebo zesíleném provedení. Ocelová výztuž celokruhového profilu byla používána pro základní důlní díla. V úrovni 3. lávek se používala jak v jednoduchém, tak i zdvojeném provedení.

V oblasti dolového pole, kde se projevoval vliv sypání Růžodolské výsypky, se musela používat zdvojená důlní výztuž a bylo zapotřebí provádět pravidelné přeměřování všech těchto děl.
K renovaci deformované ocelové výztuže sloužila na závodě rovnačka ocelové TH výztuže Ostroj Opava, ROP 100, jenž byla stacionární. Její zásluhou tak mohla být stará již použitá ocelová výztuž znovu použita. Profilové deformace byly vyrovnávány na hydraulickém lisu, kde potřebná síla byla vyvozována tlakem oleje.

Podmínky dobývání:

Dobývací podmínky na Dole Pluto byly vcelku příznivé, neboť hnědouhelná sloj je zde v podstatě uložena ploše a nemá větší poruchy. Jedinou poruchou, kterou byla sloj prostoupena, byla porucha probíhající směrem od jihovýchodu k severozápadu. Také horské tlaky zde působily značněji až při rubání ve druhé a třetí lávce. Bobtnání počvy (spodků chodeb) zde způsobovaly především zvodnělé podložní jíly a písky tzv. třetího vodního horizontu.
Počátkem 60. let XX. století bylo v jihozápadní části dobývacího prostoru založeno těleso převýšené Růžodolské výsypky, která nepříznivě ovlivňovala tlakové poměry v dole. V souvislosti se sypáním Růžodolské výsypky velkolomu ČSA bylo tedy důležité realizovat některá opatření stanovená pro revíry nacházející se v dosahu sypání a sledovat postup zakladače v dobývacím prostoru Pluto, aby se minimalizovaly projevy negativních tlakových účinků výsypky na hlubinnou těžbu. I přes tato přijatá opatření se však v dobývacích revírech, které byly v dosahu sypání převýšené Růžodolské výsypky, nepodařilo těmto nepříznivým projevům zcela zabránit. Značné horské tlaky, které převýšená Růžodolská výsypka vyvolávala, vedly k obtížným dobývacím podmínkám. Na chodbách vznikaly výlomy a výskyty methanu CH4 si vynucovaly zvláštní opatření. Tak tomu bylo např. v Koh-i-noorském poli (II. těžební úsek), ale podobné problémy měl také V. těžební úsek (východní revíry Dolu Vítězný únor připojené k Dolu Pluto 1.1.1966), který se potýkal ve 3. lávce se ztíženými tlakovými podmínkami, které znesnadňovaly dobývací podmínky v úseku.

Způsob dobývání sloje:

Těžba na Dole Pluto byla prováděna zásadně z pole. Od počátku dobývání až do roku 1901 byla na Dole Pluto používána jediná dobývací metoda ruční komorování na celou mocnost. V roce 1901 bylo zavedeno ruční komorování na zával ve třech lávkách. Ve třicátých letech se započalo s používáním dobývací metody stěnování, která měla přinést zvýšení produktivity práce zvýšením počtu produktivních dělníků. Stěnování bylo v provozu až do roku 1944, kdy se znovu přešlo ke komorování. V letech 1931 - 1932 bylo zavedeno stěnování s plavenou základkou, které v letech 1932 - 1933 nahradilo stěnování s mokrou základkou, systém Baugartner s jílovitými koulemi vrhanými stlačeným vzduchem. V letech 1933 - 1935 se na Dole Pluto stěnovalo s použitím tzv. foukané základky, systém Palisa a později v letech 1935 - 1940 se pak stěnování provádělo s tzv. vrhanou základkou. Během druhé světové války se však postupně přecházelo od stěnování znovu ke komorování. S příchodem nátřasných žlabů se však způsob zakládání komor změnil. Z křížových komorových porubů se přešlo na stropní komorování v pruzích na zával ve třech lávkách.

Touto metodou se pak dobývalo na celém dole až do roku 1958, kdy bylo na Dole Pluto pokusně zahájeno stěnování v tzv. Stěnovém poli. V důsledku řady problémů bylo však od pokusného stěnování v roce 1962 upuštěno a na dole se opět výhradně dobývalo metodou komorování v pruzích na zával ve třech lávkách. V rámci technického rozvoje byla však záhy, a to v roce 1965, realizována na Dole Pluto I. etapa pokusného pilířování ve dvou lávkách na řízený zával, po které následovala v letech 1967 - 1968 ještě II. etapa. Výsledky II. etapy pokusného pilířování dávaly možnost rozšířit tuto novou dobývací metodu v letech 1969 - 1970 na celou porubní frontu, ale v důsledku vzniklých potíží muselo být v roce 1969 od této dobývací metody upuštěno. Po roce 1969 se na Dole Pluto opět začalo dobývat výhradně metodou komorování v pruzích na zával ve třech lávkách, čemuž tak bylo až do konce životnosti dolu.

a) komorování ruční na celou mocnost

Na Dole Pluto bylo zahájeno dobývání touto metodou již v roce 1891, kdy byl závod uveden do trvalého provozu. Jednalo se jedinou dobývací metodu. Zakládaly se komory v rozměrech 14 x 12 m, tj. 168 až 180 m2. Jednotlivé komory měly výšku 9,3 až 10,0 m. Základní chodby byly vyřizovány pod nadložní slojí o vrtech 12,8 - 14,2 m (vrty prováděny pouze na bílý proplástek), pod níž byla ponechávána ochranná lávka proti zavalení, která činila podle místních poměrů 3,5 - 4,2 m.
Nejdříve byla určena plocha komory, která byla řádně poddělána a vydřevena. Potom se začalo na třech stranách komory se zátinkami; rovněž čtvrtá strana komory byla na rozích uvolněna zátinkami. Tyto pak byly sekány ručně až na jílovitý proplástek, který způsoboval volné odlučování uhelné sloje. Tento proplástek byl později podle svého účelu nazýván zátinkový proplástek. Zátinky byly široké 0,5 - 0,6 m a byly vyztužovány tzv. krátkými kulouši. Když byla celá uhelná krychle po celém obvodu uvolněna, bylo zahájeno tzv. plenění stojek, což byla nejnebezpečnější práce v rámci celého technologického postupu.

Právě při tomto procesu bylo vždy zaznamenáno nejvíce smrtelných úrazů na komoře. Velmi často se stávalo, že se uhelná krychle uvolnila vcelku, aniž by se rozštěpila. V takovém případě nezbývalo nic jiného, než ručně navrtat celý blok a postupně jej zmenšovat střelnou prací. V případě, že se uhelná krychle normálně uvolnila, byla nejdříve těžena vzniklá zásoba, teprve až potom se postupně přibíraly boky a ochranný strop. Komora se postupně přibírala a v těžbě se pokračovalo až do zavalení komory. Těžba z takových komor trvala obvykle 6 až 12 měsíců, ale v některých případech měly komory životnost i delší (až 15 měsíců).
Komory se z větší části předčasně zavalovaly, což znamenalo ztrátu jinak rubatelné substance. Také při vzniku ohně bylo nutné vždy uzavřít větší část pole, což opět představovalo další ztráty. V důsledku této nehospodárnosti bylo od této metody upuštěno a později pod těmito komorami byly vyřizovány revíry v tzv. podsednutí. Výrubnost této dobývací metody se pohybovala v rozmezí 20 až 25 %.

b) komorování ruční na zával ve třech lávkách

V roce 1901 byla na Dole Pluto zavedena metoda ručního komorování na zával ve dvou lávkách se střelnou prací. Touto dobývací metodou se měl odstranit stávající a nehospodárný stav v dobývání uhlí na dolech severočeského revíru.
V tomto případě byla volena menší výška porubů, s čímž souvisely též menší poddělávky pohybující se od 120 do 140 m2. výška poddělávky činila asi 3 m a stropy byly uvolňovány střelnou prací podle úložných poměrů, tj. podle vrstev. Mocnost stropů bylo rozličná a pohybovala se v rozmezí 1,90 - 2,70 m. Tento postup se opakoval až na ochranný strop komory, jehož mocnost byla 2,8 - 3,6 m. Následně byly přibírány boky komory a částečně bylo získáváno uhlí také zeslabováním ochranného stropu komory. Jednotlivé komory byly zakládány ve vzájemné vzdálenosti 60 m. Poddělávka boků (rozšíření) mezi komorovým porubem v provozu a zavaleným komorovým porubem obnášela 8 - 10 m, a to v závislosti na dobývané lávce.

Pod vyrubanými komorami v 1. lávce byly ve 2. lávce zakládány komory za účelem získání zavalené zásoby. Chodby byly raženy přesně pod chodbami 1. lávky, aby se tak zamezilo tlakům, eventuelně pozdějším výlomům. Tím se také docílilo snížení provozních nákladů v údržbě a současně klesla spotřeba doloviny.
Vyřizovací horizont 2. lávky se nalézal ve sloji v rozmezí od 19,0 do 19,5 m pod nadložní slojí a současně 5 - 6 m pod vyrubanou 1. lávkou. Komory měly průměrnou poddělávku 120 m2, při střelné výšce 4,5 m a ochranném stropu 1,5 - 2,0 m. Při dobývání pod železničními tratěmi byly dobývací výšky úředně omezeny, aby se zamezilo náhlému poklesu terénu na povrchu.
Bylo navrženo třílávkové dobývání a 1. lávka měla vrt dlouhý 6,5 m (uvažováno od nadložní sloje), který byl ukončen na tzv. bílém proplástku. 2. lávka byla vyřízena ve 13 m od nadložní sloje a mocnost lávky činila 6,5 m. Také ve 3. lávce byla mocnost lávky 6,5 m, takže celková mocnost všech tří dobývaných lávek v hlavní sloji činila 19,5 m.

Porubní výšky v jednotlivých lávkách byly různé. Tak například v 1. lávce byla průměrná výška 4,6 m, zatímco ve 2. lávce činila průměrná výška již 4,9 m. Ve 3. lávce byla docílena nejmenší průměrná porubní výška 4,4 m. Výška komor zde byla totiž nepříznivě ovlivněna zvýšenými horskými tlaky. Ochranný strop v 1. lávce se ponechával proti nadložní sloji, která byla velmi křehká. Mocnost ochranných stropů ve 2. a 3. lávce se pohybovaly podle místních poměrů v rozmezí 1,5 - 1,9 m.
Poklesy terénu na povrchu se při této dobývací metodě v třílávkovém rozfárání pohybovaly kolem 50 % dobývací výšky.

c) stěnování se základkou v jedné až páté lávce

Metoda stěnování byla zavedena na Dole Pluto v době, kdy uhelné bohatství rapidně ubývalo a nezbývalo tedy nic jiného, než zahájit rubání v ochranných pilířích (ohradnících). Byl proto vybrán ochranný pilíř obce Louka a v letech 1929 - 1930 zahájena velkorysá příprava ke stěnování spočívající v racionalizaci a koncentraci těžby. Nejprve bylo přikročeno k uzavření veškerých nepotřebných důlních děl, zejména kolem větrací jámy č. II („jáma Litvínov") a dále pak v bývalém Západním poli Dolu Pavel I. Současně s tím byly uzavírány také revíry č. XV. a č. III. včetně bývalého podsednutí. Celkem bylo uzavřeno 65.000 m chodeb, čímž bylo docíleno snížení nákladů v údržbě.

Koncentrování těžby stěnováním bylo tedy generelně vyřešeno, a to na všech dolech Lomských uhelných závodů a. s. V roce 1931 tak mohlo být na Dole Pluto zahájeno stěnování s plavenou základkou. Pole vyhrazené pro stěnování bylo 160 - 200 m dlouhé a 50 m široké. Otevřená ulička ve stěně byla v průměru 2,4 m široká. Uhelná stěna široká 50 m navazovala na stěnu určenou k zasazení. Mezi těmito stěnami byl ve středu zabudován dopravníkový pás, jímž se dopravoval veškerý materiál na obě stěny. Uhlí bylo těženo na nátřasné žlaby. Vyuhlování začalo zálomy 2 - 4 m dlouhými. Tento postup byl volen proto, aby nebyl předčasně vyvolán horský tlak a současně i výlomy. Zálomy byly zakládány ve vzdálenosti 8 až 10 m, následně se rozšiřovaly do stran při vyuhlování stěny. Porubní výška stěny se pohybovala v rozmezí 2,6 - 3,0 m. Dobývalo se ve směru od zdola nahoru. Poklesy terénu nad předmětnými stěnami činily průměrně 30 % dobývané lávky.

Nejspodnější, tj. první lávka byla vyřizována obvykle 16 m pod nadložní slojí. Celkem bylo vyuhleno až 5 lávek. Proti nadložní sloji se ponechával ochranný strop o mocnosti 1,0 - 1,5 m. Následující lávka, která se nacházela nad vyrubanou lávkou, byla vyřizována přímo po základce předchozí lávky.
Počínaje 15. lednem 1931 bylo poprvé použito plavené základky, kterou tvořil v první etapě stěnování písek dovážený z pískového lomu v Braňanech. Pro dovoz písku byla vybudována samostatná železniční vlečka, která vedla k větrací jámě č. III. („jáma Louka"), kde se nacházelo základkové zařízení. Zde byl písek z vagónů vyklopen a jámou se pak dopravoval na nádraží, odkud byl následně dopraven do jednotlivých stěn. Základkové zařízení na větrací jámě č. III. bylo vybudováno v roce 1930 a pořizovací hodnota jedné soupravy tohoto zařízení činila 8.000.000,- Kč.

Pro nedostatek vhodného písčitého materiálu se však v letech 1932 - 1933 začalo používat k zakládání vyuhlených stěn jílovitých koulí vrhaných stlačeným vzduchem - tzv. stěnování s mokrou základkou. Tento způsob zakládání byl navržen Ing. Baumgartnerem, což byl jeden z významných činitelů Lomských uhelných závodů a. s. V podstatě se jednalo o kombinaci dvou základek. Ing. Baumgartner volil tento druh materiálu především proto, že se jíl vyskytoval v blízkém okolí Dolu Pluto. Tato tzv. mokrá základka se však neosvědčila, protože jílovité koule byly značně vodnaté a měly další nepříjemné vlastnosti, kvůli kterým docházelo v provozu k četným poruchám. Vyřizování následující lávky po této základce bylo obtížné a s rostoucím horským tlakem se stávalo zcela nemožným. Aby nedocházelo k bobtnání spodků chodeb se získala pevná počva pro řádné vyřízení následující lávky, musela být proti jílovité základce ponechána ochranná vrstva uhlí o mocnosti 2,8 až 3,5 m čistého uhlí, které tím bylo pro další použití ztraceno.

Očekávaný hospodářský efekt, který se měl právě promítnout ve zvýšené výrubnosti, se nedostavil. Nejvyšší výrubnost, které bylo při tomto způsobu dobývání na Dole Pluto docíleno, činila 38 %. Rovněž poklesy terénu na povrchu při použití této metody stěnování byly větší, než se původně očekávalo, a v průměru činily zhruba 40 % vyuhlené lávky.
V důsledku výše popsaných neúspěchů se v letech 1933 - 1935 přešlo ke stěnování s foukanou základkou navržené Ing. Palisou. Hlavním důvodem této změny byl především nedostatek vhodného materiálu pro základku a snaha vedení závodu dosáhnout vyšší výrubnosti a nižšího poklesu terénu na povrchu. Od této metody vedení závodu očekávalo, že výrubnost dosáhne až 40 %. Ovšem ani v tomto případě nepřinesla změna v používání základky očekávané výsledky. Nedostatky se zde projevovaly především ve volbě vhodného základkového materiálu. Písek používaný k zakládání měl již brzy s rostoucí hloubkou pískovny v Brňanech velký nedostatek - obsahoval stále více jílu, což se nepříznivě projevilo v zakládání. Rovněž poklesy terénu na povrchu se nepodařilo zmenšit a stále činily zhruba 40 % dobývané lávky.

V roce 1935 se přešlo k další variantě stěnování, kterou bylo stěnování s vrhanou základkou. Šlo v podstatě o suchou základku, vrhanou z potrubí. Není proto divu, že tento systém zakládání označovali havíři lidově jako „kanón". Vrhaná základka se osvědčila nejlépe a stěnování s použitím vrhané základky vykazovalo poměrně nízké poklesy terénu na povrchu, které činily pouze 36 % dobývané lávky. Jako základky se i v tomto případě používalo písku, který byl rovněž bagrován v pískovně v Brňanech. Později však i metoda stěnování s vrhanou základkou začala narážet na první neúspěchy a proto bylo od této metody v roce 1940 upuštěno. Stěnování však zůstalo na Dole Pluto v provozu až do roku 1944, kdy se znovu přešlo ke komorování.

d) komorování strojní na zával v pruzích

V průběhu druhé světové války se na Dole Pluto postupně přecházelo od stěnování s vrhanou základkou k stropnímu komorování v pruzích na zával ve třech lávkách se separátním větráním, které se nakonec stalo jedinou dobývací metodou na Dole Pluto po roce 1945. Tento způsob komorování se odlišoval od původního způsobu zakládání komor na Dole Pluto tím, že se již nejednalo o komorové poruby křížové, nýbrž pruhové. Tato změna souvisela s příchodem nátřasných žlabů.

Uhlí vytěžené na komorových porubech se dopravovalo nátřasnými žlaby a dopravníkovými pásy, větrání jednotlivých pracovišť zajišťovaly ventilátory. Tato mechanizace byla zavedena v letech 1929 - 1930 v rámci racionalizace a koncentrace těžby na dole.
Vyřizování hlavní sloje bylo obdobné jako při ručním komorování pod komunikacemi. Hlavní sloj se nejprve rozdělila na tři stejné lávky, z nichž každá měla průměrnou mocnost 6,5 m. Celková mocnost dobývaných lávek v hlavní sloji tedy činila 19,5 m.
Vyřizování základních chodeb revírů bylo prováděno odlišně a jednotlivé základny byly vyřizovány ve vzájemné vzdálenosti 70 - 75 cm. Ze základem byly vždy kolmo raženy porubní chodby, jejichž rozteč činila 10 - 12 m a byla přímo úměrná dobývané lávce. Komory byly zakládány v ploše 42 m2, 56 m2 nebo 72 m2. Bezpečnostní vzdálenost dvou komor, jenž byly obě současně v provozu, vždy představovala čtyřnásobek rozteče na uvedené základně. Počet komor byl závislý na délce porubní chodby. Obvykle zde bylo 8 - 9 komor. Při dvojnásobné délce porubní chodby se budovaly dva žlabové pohony za sebou. Žlabová souprava se skládala ze žlabů o délce 3 m.

Strojní komorování v pruzích na zával ve třech lávkách se separátním větráním bylo v podstatě jedinou dobývací metodou, která se na Dole Pluto používala od konce druhé světové války až do konce životnosti závodu. Výjimkou bylo období let 1958 - 1962 a 1967 - 1969, kdy se vedle tohoto způsobu dobývání pokusně zavádělo nejprve stěnování a později pak pilířování. Očekávalo se, že by tyto dobývací metody mohly v budoucnu zcela nahradit dosavadní metodu komorování, leč tyto pokusy nakonec skončily neúspěchem.

e) stěnování strojní v lávkách

Podobně jako na ostatních hlubinných dolech severočeského revíru bylo i na Dole Pluto rozhodující dobývací metodou komorování v lávkách na zával. Po celou dobu, co se těžilo hnědé uhlí z hlubin, byla otevřenou otázkou hospodárnost této těžby. Více než polovina uhelné substance hlubinného dolu zůstávala nevytěžena. Proto koncem roku 1952 vypsalo vedení severočeského hnědouhelného revíru společně s vedením sokolovského hnědouhelného revíru veřejnou soutěž na novou hlubinnou porubní metodu, která by zajišťovala výrubnost nad 85 %, vysoký výkon v rubání, koncentraci těžby a bezpečnost pracovníků. Mezi 28 návrhy se nenašel ani jediný, který by tento problém vyřešil. Pokud byly některé návrhy odměněny, bylo to proto, že alespoň částečně zlepšovaly dosavadní pracovní postup.

Ve snaze změnit tuto technologii dobývání a nahradit ji jinou, efektivnější metodou, byly na Dole Pluto v letech 1958 - 1962 prováděny četné pokusy se stěnováním v lávkách s umělým stropem a uhelným mezistropem. Zkušební pole k rubání touto metodou - tzv. stěnové pole - se nacházelo jihozápadně od těžní jámy A a 450 m od větrací jámy č. III („jáma Louka").
Přípravné chodby stěnových bloků byly raženy dovrchně ve vzájemné vzdálenosti 58 - 80 m až do nafárání nadložního jílu ve stropě. Potom byly raženy sledně; s ochrannou vrstvou 30 cm uhlí ve stropě. Následně pak byly spojeny základní stěnovou prorážkou, která byla ražena taktéž s ochrannou vrstvou 30 cm uhlí ve stropě. Odtěžení se provádělo nátřasnými žlaby, později hřeblovými dopravníky.

Pokusné stěnování se provádělo v lávkách shora dolů na zával s umělým stropem. 1. lávka se rubala samostatně přímo pod jílovým nadložím. Délka stěny se pohybovala v rozmezí 50 - 80 m, šířka pokosu byla 1,20 m a mocnost rubané lávky činila 2,0 m. Kapacita pokosu se pohybovala v rozmezí 160 - 240 t. Výstroj stěny byla budována buď z dřevěných stropnic délky 2,5 m a z Gerlachových stojek L 200, nebo z ocelových stropnic délky 1,25 m a z hydraulických stojek. Jako ochranu proti závalu sloužil plot z železných stojek zesílený hráněmi. Umělý strop tvořilo drátěné pozinkované pletivo.
Vyuhlování ve stěně se zpočátku provádělo ručně sbíjecími kladivy v zátinkách. Nejprve se razily směrné zátinky a krajní zátinky do hloubky pokosu, po vyražení a zabudování se dobývaly ze zátinek mezipilíře směrem od okrajů ke středu. Uvolněná zásoba se nakládala ručně na stěnový hřeblový dopravník, kterým se dopravila na první sběrný dopravník (rovněž hřeblový) a jím na gumový dopravní pás až k výsypu na lanovce.

V červnu 1960 přešlo ruční stěnování sbíjecími kladivy na dobývání úzkopokosným kombajnem typu Anderton, přičemž vystrojení stěny bylo Schwarzovými stojkami s kloubovými stropnicemi. Doprava uhlí se prováděla ze stěny pomocí hřeblového dopravníku, sběrného hřeblového dopravníku a pásového dopravníku k výsypu. Doprava uhlí z chodeb se děla pomocí žlabů na uvedený systém pásové dopravy. Doprava materiálu se prováděla vtažnou chodbou do stěny. Stěnový hřeblový dopravník byl využíván pro dopravu na jednotlivá pracoviště (zátinky). Ovětrávání stěnového pole se provádělo dílčím větrným proudem. Regulace množství větrů do obou revírů byla prováděna pomocí regulačních větrních dveří na vtažné straně stěnového úseku.
Po značném a trpělivém úsilí se však ukázalo, že metoda stěnování nepřinesla požadované technicko-ekonomické parametry a že technické potíže, které při realizaci vyvstaly, nebylo možné řešit tehdy dostupnými prostředky.

V roce 1962 byly tedy další experimenty zastaveny a už se zdálo, že komorování zůstane patrně jedinou a trvalou dobývací metodou. Mělo sice řadu předností, pro které bylo více než 90 let rozhodující hlavní dobývací metodou v hlubinných dolech SHR, ale mělo také řadu nedostatků. Hlavním záporem byla nízká výrubnost sloje, malá bezpečnost práce, nepříznivé klimatické podmínky v komoře a bránilo zavádění komplexně chápané mechanizaci. Tyto skutečnosti vedly pracovníky dolu k vypracování projektu nové dobývací metody - pilířování ve dvou lávkách se současným dobýváním stropní uhelné vrstvy na řízený zával.

f) pilířování ve dvou lávkách se současným dobýváním stropní uhelné vrstvy na řízený zával

Závodní správa Dolu Pluto se zabývala hlubokým rozborem dosud používaných metod hlubinného dobývání v SHR, zejména dosud nejrozšířenějším komorováním na zával v lávkách. Přitom dospěla k závěru, že tato metoda je v technickém, ekonomickém i společenském rozporu s cíly vytýčenými v technické koncepci rozvoje SHR. Po zevrubném studiu dobývacích metod našich i zahraničních, kdy bylo využito všech praktických zkušeností získaných několikaletou bezprostřední spoluprácí při řešení problematiky uplatnění variant stěnování v SHR, vytýčilo si vedení Dolu Pluto úkol vypracovat návrh nové dobývací metody, která by vyhovovala následujícím podmínkám:

• a) dosažení výrubnosti nejméně 70 %
  b) uplatnění metody i v porušených partiích důlních polí
  c) uplatnění metody i v dolových polích již otevřených nebo připravených pro dobývání komorováním
  d) využití stávajícího strojového parku používaného při komorování bez nároku na větší investiční náklady
  e) dosažení vyššího stupně bezpečnosti pracujících ve srovnání s komorováním
  f) odstranění nepříznivých mikroklimatických podmínek existující v komorových porubech
  g) uplatnění metody by nemělo vyžadovat finančně nákladný a časově náročný výzkum a vývoj a při jejím zavedení by se měly uplatnit již plně osvojené technologické zkušenosti získané při komorování a stěnování
  h) měla by poskytovat na rozdíl od komorování vhodná pracoviště pro další postupné zavádění mechanizace
  i) nový typ pracoviště by si měl zachovat s přihlédnutím k event. výskytu záparů a požárů výhodnou vlastnost komorových porubů
  j) dosažení minimálně stejné nebo lepší hospodářských výsledků než stávající dobývací metody

Takový návrh se nejen podařilo vytvořit, ale bylo provedeno i vyzkoušení a provozní ověření technických a ekonomických parametrů nové dobývací metody, která byla nazvána pilířováním v dvou lávkách se současným dobýváním stropní uhelné vrstvy na řízený zával.
První experimenty s novou dobývací metodou pilířování byly zahájeny v roce 1965, a to pouze krátkodobě. Záhy se však ukázalo, že tento návrh byl reálný a že by mohl v budoucnu nahradit ve vhodných podmínkách metodu komorování. Projekt dobývací metody pilířování předpokládal, že zavedením nové technologie budou odstraněny některé zásadní nedostatky, které se projevují u dobývací metody komorování v lávkách na zával. Nová metoda měla buď z části nebo zcela odstranit tyto nedostatky: vyloučit práci pod stropem nezajištěným výztuží, odstranit separátní způsob větrání porubu a nahradit tento nevyhovující způsob větrání průchodním větrním proudem, poskytovat ve srovnání s komorováním vyšší dosažení procenta výrubnosti.

Po náležité přípravě byla dne 2. ledna 1967 zahájena ve II. úseku (revír Minerva) druhá etapa zkušebního provozu pilířování. Obdivuhodnou iniciativou havířského kolektivu, vedeného Ladislavem Zacpalem, se podařilo v průběhu roku 1967 konsolidovat provoz nové dobývací metody natolik, že bylo možno uvažovat s jejím dalším rozšířením. V roce 1968 byl realizován záměr přejít na novou dobývací metodu i v V. úseku a do plánů na rok 1969 byl již zahrnut záměr přejít na novou dobývací metodu i ve IV. úseku. To tedy pro závod Pluto znamenalo, že by v roce 1969 již mohla být metoda komorování na zával v lávkách plně nahrazena novou metodou pilířování ve dvou lávkách na řízený zával.

Metoda pilířování respektovala klasické dělení mocné sloje na pilířové lávky, přičemž se využívalo všech zkušeností z třílávkového komorování. Sloj se dělila na jednotlivé lávky tak, aby jejich mocnost nepřesáhla 10 m. Díky tomu, že metoda využívala výhody dobré stability důlních děl situovaných v hlavní části sloje i při dobývání třetí lávky, odstranila tak jednu z nevýhod třílávkového komorování.
Vzhledem k tomu, že čelba pilířového porubu vytvářela prakticky krátký stěnový porub, řídil se technologický postup prací v pilířovém porubu zásadami uplatňovanými při stěnování. Rozpojování uhlí v čelbě pilířového porubu se provádělo trhacími pracemi za použití dlouhých vývrtů a vodní ucpávky.

Otvírka a příprava lávky spočívala ve vyražení dvou rovnoběžných vtažných chodeb, příslušných základen a větrných spojek. Všechny základní a větrní chodby byly vyztuženy ocelovou výztuží K 2, porubní chodby kombinovanou výztuží, tj. dřevěnými stropnicemi a objímkovými stojkami typu 4 - SM.
Základním typem porubu byl pilířový porub vytvořený v příslušné lávce spojením dvou paralelních chodeb vyražených zpravidla v pravoúhlém systému ze základní chodby směrem ke stařinám nebo k hranicím důlního pole. U hranice důlního pole nebo 3 m před stařinami se ražení porubních chodeb zastavilo a obě chodby se spojily prorážkou. Po vyražení prorážky a po výstavbě jednoduchých větrních dveří na základní chodbě mezi zaústěním porubních chodeb se docílilo průchodního větrního proudu, který měl ovětrávat budoucí pilíř. Rozteč porubních chodeb činila 12 m. Prorážka o šířce 3 m a výšce 2 - 2,5 m se vyztužila buď kombinovanou výztuží (dřevěné stropnice a ocelové mechanické nebo hydraulické stojky), nebo výztuží celokovovou (ocelové kloubové stropnice a ocelové stojky).

Obě porubní chodby byly vybaveny soupravou nátřasných žlabů. Na každou ze souprav byly prostřednictvím výkyvných ramen připojeny žlaby umožňující odtěžení uhlí z prostoru prorážky.
Dobývání v pilířovém porubu se skládalo ze dvou souhrnů pracovních operací:

a) pomocí trhacích prací se rozpojila čelba pilířového porubu do hloubky 1,4 m (vyrubání pokosu o šířce 1,4 m a výšce 2 - 2,5 m) a rozpojené uhlí se odtěžilo soupravou nátřasných žlabů; vyrubaný prostor se ihned zajistil výztuží;
b) z prostoru zajištěného výztuží se provedly do stropu dlouhé vývrty a část stropní uhelné vrstvy se až k tzv. ochrannému stropu trhacími pracemi rozpojila; rozpojené uhlí se ze stropní uhelné vrstvy odtěžilo nátřasnými žlaby zabudovanými v obou porubních chodbách opatřenými buď kloubovým žlabem nebo výkyvným ramenem.

Při těžbě uhlí ze závalové strany pilířového porubu pokračovaly práce s rozpojováním nového pokosu v čelbě pilířového porubu a celý pracovní cyklus se opakoval.
V místech přímého podrubání se očekával maximální pokles povrchového terénu 9,66 m, který se měl v jednotlivých letech projevit takto:

Jak ukázal zkušební provoz v roce 1968, byla nová dobývací metoda ve srovnání s komorováním schopna zvyšovat efektivnosti technologie, odstraňovat nepříznivé klimatické podmínky, zvyšovat úroveň kulturnosti hornické práce a bezpečnosti práce na maximální možnou míru, jakož i zvyšovat podstatně výrubnost sloje. Hlavní předností této dobývací metody bylo, že dávala reálné vyhlídky k postupnému zavádění komplexní mechanizace. První kroky byly v tomto směru podniknuty již počátkem roku 1968.

V roce 1969 však došlo k náhlému zvratu ve vývoji nové dobývací metody pilířování. Vedení závodu se začalo potýkat se zápary, které vznikaly v pilířových závalech a z nichž řada přešla v otevřený oheň; dalším problémem byly např. vysoké koncentrace oxidu uhličitého CO2 na porubech apod. Z těchto důvodů byl v průběhu roku 1969 zastaven zkušební provoz pilířování (nejprve v V. úseku a nakonec i ve II. úseku). Rovněž došlo i ke zrušení hospodářské smlouvy mezi Dolem Pluto a Výzkumným ústavem pro hnědé uhlí v Mostě na vyhodnocení II. etapy dobývací metody pro zastavení zkušebního provozu ve výši 100.000,- Kčs.
Ačkoliv bylo v roce 1969 od této metody upuštěno, nadále se však počítalo s tím, že se v ní bude po překonání výše uvedených potíží opět pokračovat. Počátkem roku 1970 však musel z politických a zdravotních důvodů odejít z Dolu Pluto hlavní inženýr Ing. Miloslav Mertlík, CSc., jenž technologii pilířování navrhl a vypracoval a jenž s ní měl největší zkušenosti. Na Dole Pluto tak nebyl žádný technik, který by se s danými potížemi nové dobývací metody byl schopen vypořádat, a proto se stala budoucnost dalšího vývoje pilířování na Dole Pluto nejistá. V roce 1974 bylo nakonec definitivně rozhodnuto, že již nebude na Dole Pluto pokusné pilířování ve dvou lávkách obnoveno a následně bylo přistoupeno k likvidaci a odpisu strojního zařízení určeného pro technologii metody pilířování.

Počátkem 90. let byly experimenty s metodou pilířování za osobní účasti Ing. Miloslava Mertlíka, CSc. znovu obnoveny. Tentokrát však bylo pilířování vyzkoušeno na Dole Koh-i-noor v Mariánských Radčicích, neboť Důl Pluto v Louce byl již v tu dobu uzavřen. Rovněž i zde se však opakovalo to samé: na porubech se projevoval vysoký obsah CO2 a vznikaly zápary a ohně. V tu dobu se však nejen na Dole Koh-i-noor v Mariánských Radčicích, ale i na ostatních hlubinných dolech v revíru, již plně rozvíjela zcela nová technologie stěnování vyvinutá koncem 80. let XX. století. Podařilo se jí překonat technické potíže, s nimiž se metoda stěnování potýkala na přelomu 50. a 60. let XX. století a které nebylo možné řešit tehdy dostupnými prostředky. V řadě aspektů tato nová technologie stěnování však překonala nejen technologii komorování, nýbrž i samotného pilířování, proto jakékoliv další pokusy o obnovení dobývací metody pilířováním ve dvou lávkách na řízený zával definitivně ustaly.

Postup porubní fronty:

Dolové pole Pluto bylo rozděleno na dvě části: staré dolové pole Pluto I a nové dolové pole Pluto II. Staré dolové pole Pluto I, v jehož centrální části se nacházela úvodní díla Dolu Pluto, sestávalo z těchto důležitých revírů: na západě až severozápadě se nacházel revír Georg, na severu byl revír Pavel - západ a revíry Ia a Ib, na severovýchodě se rozkládaly revíry Ic, II a VIII, na východě se nacházel tzv. Hlubinný revír a revíry Va, Vb, Vc a Vd, na jihovýchodě byl revír IV, na jihu až jihovýchodě se nacházel tzv. Záplavkový revír, jižním směrem od úvodních děl se pak rozkládaly revíry III a XVII a na jihozápadě byl revír XV. Nové dolové pole Pluto II, které bylo připojeno k původnímu dolovému poli Pluto I v roce 1940, tvořily revíry Minerva, Flora - západ a Flora - východ.

Když bylo roku 1891 zahájeno v mateřském poli Dolu Pluto v Louce u Litvínova dolování, dobývalo se jihovýchodně od úvodních děl. V roce 1893 byl připraven a otevřen další revír, který se nacházel jihozápadně od úvodních děl Dolu Pluto. V dalších letech se porubní fronta začala postupně rozšiřovat do celého okolí obce Louka u Litvínova.

Počátkem 20. let XX. století začal Důl Pluto rubat také v západní části dolového pole bývalého závodu Pavel I. v Louce u Litvínova, jenž byla k Dolu Pluto připojena. Rubání zde bylo ukončeno počátkem 30. let, kdy byl celý západní revír Pavel v roce 1933 uzavřen.
Na konci 20. let XX. století začalo uhelné bohatství již rapidně ubývat a nezbývalo tedy nic jiného, než se soustředit na rubání v ochranných pilířích (ohradnících). Proto byla v letech 1929 až 1930 zahájena velkorysá příprava k racionalizaci a koncentraci těžby, jejímž výsledkem bylo zahájení rubání také v ochranném pilíři obce Louka prostřednictvím dobývací metody stěnování se základkou. Současně s tím došlo k uzavření veškerých již nepotřebných důlních děl, zejména kolem větrací jámy č. II („jáma Litvínov"). Dále bylo uzavřeno podsednutí v revíru Va a Vc v roce 1930, revíru č. XVII. včetně podsednutí ve III. revíru počátkem roku 1931 a rovněž i Západním pole Dolu Pavel I a revíru č. XV. koncem roku 1933. Celkem bylo uzavřeno 65.000 m chodeb, čímž bylo docíleno snížení nákladů v údržbě.

V průběhu druhé světové války se porubní fronta Dolu Pluto začala postupně přesunovat z původního dolového pole Pluto I do nově přidělených panenských revírů Flora a Minerva (dolové pole Pluto II). Po roce 1945 těžil Důl Pluto již výhradně z nového dolového pole Pluto II.
V letech 1945 - 1946 rubal Důl Pluto v revírech Flora, Minerva (dolové pole Pluto II) a v podjezdu revíru Va a Vc (dolové pole Pluto I). Od roku 1947 se rubalo na Dole Pluto již jen v revírech Flora (I. úsek) a Minerva (II. úsek). Tak tomu bylo až do roku 1958, kdy bylo otevřeno ještě tzv. Stěnové pole (III. úsek). V roce 1964 byl pak I. úsek rozdělen na I. úsek (Flora II) a IV. úsek (Flora I) pro svou rozsáhlost a zhoršené dobývací podmínky.

Začátkem II. poloviny 60. let byl pak otevřen revír Pld (V d) a tzv. Koh-i-noorské pole, jenž se staly součástí II. úseku. V roce 1966 přibyl Dolu Pluto další těžební úsek, a to V. úsek, který dobýval v nově přidělených a právě zprovozněných revírech VÚ 1, VÚ 2 a VÚ 3. V letech 1966 - 1967 tak dobýval Důl Pluto již v pěti provozních úsecích.

V I. čtvrtletí roku 1967 byl však III. těžební úsek uzavřen. Od roku 1967 až do konce roku 1974 těžil Důl Pluto v I., ve II., ve IV. a v V. úseku. V roce 1975 byl V. úsek uzavřen a koncem 70. let pak i II. úsek (Koh-i-noorské pole a revír Minerva I). Počátkem 80. let dobýval závod Pluto v I. (Flora II) a ve IV. (Minerva III) úseku.

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19

20

21

22

23

24

25

26

27

28

29

30

31

32

33

34

35

36

37

38

39

40

41

42

43

44

45

46

47

48

49

50

51

52

53

54

55

56

57

58

59

60

61

62

63

64

65

66

67

68

69

70

71

72

73

74

75

76

77

78

79

80

81

82

83

84

85

86

87

88

89

90

91

92

93

94

95

96

97

98

99

/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce2.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce3.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce12.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce13.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_4.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_5.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_6.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_7.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_8.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_9.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_10.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_11.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_14.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_15.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_16.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_17.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_18.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_19.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_20.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_21.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_22.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_23.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_24.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_25.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_26.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_27.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_28.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_29.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_30.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_31.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_32.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_33.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_34.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_35.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_36.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_37.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_38.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_39.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_40.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_41.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_42.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_43.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_44.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_45.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_46.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_47.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_48.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_49.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_50.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_51.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_52.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_53.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_54.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_55.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_56.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_57.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_58.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_59.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_60.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_61.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_62.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_63.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_64.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_65.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_66.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_67.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_68.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_69.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_70.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_71.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_72.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_73.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_74.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_75.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_76.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_77.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_78.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_79.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_80.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_81.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_82.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_83.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_84.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_85.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_86.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_87.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_88.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_89.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_90.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_91.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_92.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_93.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_94.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_95.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_96.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_97.jpg/normal/gallerous/get_image/Dul_Pluto_v_Louce_98.jpg/normal/gallerous/get_image/louka_pluto_nadrazi.jpg/normal