Historie Litvínovska

Na Chomutovsku žily stovky legionářů. Zjistil to Miroslav Jančar z Jirkova, který po nich na vlastní pěst pátrá.

Po stopách dávno zemřelých legionářů z první světové války se vydal Miroslav Jančar z Jirkova. Jejich strastiplnou životní pouť mapuje už šest let.
O legionářskou historii se Jančar povšechně zajímal už dříve. Pak ho ale upoutal rodinný pomník s portrétem ruského legionáře na jirkovském hřbitově. Z náhrobku si opsal všechny údaje a začal se pídit po jeho osudu. „Udivilo mě, že se v kraji, který byl odjakživa z většiny německý, vyskytuje legionář," začíná své vyprávění šestapadesátiletý muž.

Stačí datum narození
Rodinu legionáře se mu podařilo najít. Pak se dozvěděl i o dalších. Dopisuje si kvůli tomu s Vojenským historickým archivem v Praze. Shromažďuje různé podklady, hledá v literatuře. Především ale shání pamětníky. „Je to problém, protože poslední legionář zemřel před časem ve věku sto jedna let," poznamenal Jančar.
Získávat informace od pozůstalých po legionářích není vždycky snadné. „Přičítám to dnešní době, staří lidé jsou nedůvěřiví. Nechtějí otvírat neznámému člověku," chápe je Jančar. Dvě rodiny se s ním odmítly bavit. „A jedna mi řekla jen datum narození jejich předka. To mi ale stačí. Vyhledám si ho v centrální databázi vojenského archivu," vysvětluje. U ostatních se setkal s pochopením a vstřícností. „Ochotně mi svůj rodinný archiv půjčili. Řekli, že jsou rádi, že se tím začal na Chomutovsku někdo zabývat," oceňuje badatel.

Přibývají další důkazy
Miroslavu Jančarovi není vojenská tematika cizí. V armádě působil od svých patnácti let až do roku 1998, kdy na vlastní žádost odešel do civilu. Skončil s hodností podplukovníka jako náčelník logistiky výcvikové a mobilizační základny protiletadlového vojska v Žatci. Po té nastoupil do rodinné firmy a teď má svou živnost.
V roce 2003 měl v chomutovském muzeu výstavu o 5. protiletadlovém oddílu, jenž ve městě působil v padesátých letech. Expozice navázala na knihu, kterou o něm napsal.
Své bádání loni zúročil při devadesátém výročí založení Československa. V chomutovském muzeu uspořádal výstavu na téma Vznik republiky a legionáři. Má také zpoloviny rozepsanou knihu o legionářích z Chomutovska, které se mu povedlo vypátrat. „Už jsem ji chtěl ukončit, ale stále nacházím nové. Ta kniha by byla neúplná," je si jistý a shromažďuje další poznatky. V hlavě mu zraje plán i na další publikaci. O jednotlivých legionářích, čtyřech zdejších a jednom z Kolínska. „Tam můžu jít do hloubky. Po nich se totiž dochovaly deníky, jež osvětlí lidem dosud neznámé věci. Mám i dost různých písemností a fotek," dodává hrdě Jančar.
Dosud se mu podařilo najít 211 legionářů. Stoosmatřicet se jich narodilo na Chomutovsku a zbylých třiasedmdesát se tam přistěhovalo. „Tenhle seznam se ještě o několik desítek legionářů rozšíří," míní.

Cenný nález
Zatím posledním přírůstkem do seznamu je Ludvík Cervan, který byl v ruských legiích. „Našel jsem ve Vejprtech jeho dceru, Soňu Dvořákovou. Podala mi cenné informace," pokyvuje hlavou badatel. Zjistil, že Cervan se po návratu z Ruska stal členem finanční stráže. Celou dobu, až do obsazení Sudet, působil v pohraničí na Vejprtsku. Byl také příslušníkem stráže obrany státu v Kryštofových Hamrech u Přísečnice. Po příchodu Němců musel odejít do vnitrozemí. Když válka skončila, vrátil se domů. Zemřel na Vejprtsku 6. července 1977 ve dvaaosmdesáti letech. „Zůstala po něm část deníku, kde popisuje plavbu z Vladivostoku kolem Asie až do Terstu a návrat do republiky. Z rodinných dokumentů je patrné, že si vedl zápisník i v ruských legiích. Ten se bohužel zatím nepodařilo nalézt," posteskl si Jančar.

Najít rodinné příslušníky po legionářích je čím dál obtížnější. Jančarovi ztěžuje práci zákon na ochranu osobnosti, který začal platit. „Pomáhá mi internet, ale i telefonní seznam. Dnes má skoro každý mobil, tak je spíš náhoda, když se povede člověka toho jména v daném bydlišti najít. Měl jsem velké štěstí, protože ve Zlatých stránkách je jméno Ludvík Cervan z Černého Potoka u Vejprt. Vytočil jsem číslo, nikdo to nebral, ale bylo mi jasné, že jsem na stopě. Tak jsem tam zajel a našel legionářovou dceru," pyšní se Jančar.
V rodinách se toho po legionářích moc nedochovalo. „Je naprostá výjimka, když má někdo uniformu nebo alespoň její část. Byly šité z kvalitního sukna, které chutná molům.

Pohřbívali je v uniformě
Dalším důvodem, proč jejich stejnokroje nejsou, je, že se v nich spousta legionářů nechala pohřbít," je přesvědčený Jančar. Lépe se daří získat průkazy a různá potvrzení, fotografie a odznaky. Těch má spolu s legionářskými medailemi plnou bednu. „Vyznamenání jsou z mé soukromé sbírky. Pozůstalí je většinou nedají z ruky," říká.
Identifikaci komplikuje také to, že muži při vstupu do legií udávali falešná jména nebo místo a datum narození. „Obávali se, že si to odskáčou jejich rodiny, které zůstaly v republice. Rakouskými špicly to bylo všude prošpikované. Jsou známé případy represí vůči rodinným příslušníkům. Je vcelku běžné, že v databázi se vyskytuje víc legionářů se stejným jménem a příjmením," podotýká Jančar.

Legionářské deníky jsou zpravidla psané obyčejnou tužkou, která je po tolika letech téměř nečitelná. Někdy je potíž stránky přelouskat. Proto Miroslav Jančar u starých zápisníků sedí s lupou a luští. U zápisků legionáře z Kolínska měl ale štěstí. Někdo je v minulosti obtáhl perem.

Cesta z Ruska
Za rok chce jirkovský podplukovník ve výslužbě uspořádat další výstavu v Chomutově. Tentokrát o ruských legionářích a jejich cestě z Ukrajiny přes Ural, Sibiř až do Vladivostoku a zpátky do Československa. Na podzim příštího roku totiž uplyne rovných devadesát let od návratu posledního dobrovolníka do vlasti.
Na legionáře je podle Jančara nutné pohlížet s úctou. Někteří, zejména ti v Rusku, se vraceli domů dva roky po válce. Poslední se nalodili až 2. září 1920. Více než čtyři tisíce se jich už nikdy nevrátily.
Ti všichni byli tisíce kilometrů od domova déle než šest let. „Ani jejich další život nebyl jednoduchý. Při okupaci je pronásledovala německá moc a po roce 1948 vládnoucí komunisté. Uznání se dočkali až po sametové revoluci," připomněl Jančar.
Nejvíce jich bojovalo v Rusku, bezmála šedesát tisíc. Ostatní byli na frontách ve Francii a Itálii, ale také v Srbsku.

Pomozte najít legionáře z Chomutovska
Někteří legionáři žili i ve Spořicích. „Bohužel se mi nepodařilo najít žádné informace, totéž platí i o Údlicích. Doložit existenci dalších legionářů podle následujícího seznamu se mi sice podařilo, chybí však jakékoli další informace," obrací se na lidi Jančar.

V jeho seznamu jsou tito lidé:

Kadaň - Chyba, Ješina, Krčmář
Strupčice - Adolf Littner, Václav Michl
Nové Sedlo - Josef Fiala
Radonice - Emanuel Špirk, Jan Hrdlička
Vrskmaň - Václav (?) Paroubek, Dvořáček
Klášterec - František Trejbal, Václav Štěch, František Macourek, Václav Pazák, Josef Roztočil
Všestudy - Rudolf Novák
Pesvice - Rohla
Ervěnice - Josef Hradecký, Antonín Holman, Koutník, Albín Macháček
Bystřice - Alois Koucký
Chomutov - Josef Rambousek, František Ernest, Jan Fučík, Leopold Grosman, Emanuel Hrubec, Bohumil Chmel, František Joska, Josef Kočina, Josef Kopecký, František Klouček, František Liška, František Mašek, Alexandr Novák, Čeněk Rosický, Václav Bednář, Bendl, Hanzal, Valerián Patřovský
Jirkov - František Pazák, Karel Šíma, Štefan Štefanko
Spořice - Antonín Buk Kovářská - Alois Jehlička, Josef Fiala.

1

/gallerous/get_image/Osudy chomutovských legonářů.jpg/normal