Historie Litvínovska

1.června 2008, nepozorováno a regionálním tiskem ignorováno, proběhlo 55. výročí od velké komunistické loupeže, za kterou bylo Československo vyloučeno z mezinárodního měnového fondu.
Pokusil jsem se poskytnout vám o této nezákonnosti, která nemá ve světových dějinách obdoby, co nejvíce informací, a to včetně fakt, jak probíhala v Litvínově..

Podstata reformy

Reformou vláda odstranila znehodnocení měny, přídělový systém i černý trh, zároveň ale poškodila mnoho drobných i velkých střadatelů, živnostníků a obchodníků, kteří přišli o provozní kapitál. Přestože ještě 36 hodin před jejím provedením prezident Antonín Zápotocký oznámil, že koruna je pevná a takový krok nepřichází naprosto v úvahu, 1. června k reformě opravdu došlo.

Zatímco hotovost do 300 Kčs na osobu se přepočítávala v poměru 5:1, vyšší částky již v poměru 50 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz. Vklady u peněžních ústavů do 5 000 Kčs včetně byly přepočítávány v poměru 5 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz, vyšší vklady do 10 000 Kčs už v poměru 6, 25:1, vklady do 20 000 Kčs v poměru 10:1, ty do 50 000 Kčs 25:1 a vyšší v poměru 30:1. Právě tento krok většina obyvatel pochopila jako velkou krádež, tím spíše, že členové komunistické strany dostali často lepší kurs, který navíc nebyl vázaný na výši částky. V některých městech došlo po reformě k nepokojům zejména mezi dělníky. Nejsilnější odpor vzbudila měnová reforma v Plzni, kde byl její dopad ještě zvýrazněn tím, že plzeňská Škodovka Plzeňské povstání). úmyslně vyplatila mzdy dříve, před reformou (viz

V důsledku této reformy ještě více poklesla životní úroveň a kupní síla obyvatelstva, což se odrazilo na síle celé československé ekonomiky.

Měnová reforma byla provedena bez předchozího souhlasu Mezinárodního měnového fondu. Byly tak porušeny základní závazky vůči této organizaci a po nátlaku bylo členství Československa v MMF v roce 1954 ukončeno.

Z Litvínovské kroniky

Panika
V polovině května se v novinách se vyskytla zpráva o úpravě výplat a změně výplatních termínů důchodů, mezd a služného v různých podnicích.
Mezi lidmi způsobila tato zpráva jakousi paniku a začíná se mluvit o inflaci.Před prodejnami se objevují veliké fronty a nakupuje se často překotně a nerozvážně.
Odezva zprávy zesílila dnes ještě mnohem více.Na ulicích našeho města vidíme neustále lidi doslova klesající pod nákladem balíků a nákupů nejrůznějšího druhu:koberce, látky, jízdní kola, šicí stroje, motorky atd.

Prohlášení
Dnes 30.května 1953 odpoledne o 17.hod. českosl.rozhlas oznamuje usnesení o provedení měnové reformy a zrušení přídělového systému.

Bylo by velmi těžké vylíčit, všechny pocity s jakými byla tato zpráva přijata.Jisto je ovšem, že příliš a radostně a příznivě nebyla přijata ta skutečnost, že peněžní hotovosti, které lidé mají doma, budou jim počínaje 1.červnna vyměňovány v poměru 50:1.
Takže ten, kdo má doma několikatisícové úspory (a bylo takových lidí, jak se ukázalo v následujících dnech přesila) vymění si je za několik desetikorun.

Postiženy byly ovšem i vklady u peněžních ústavů, kde sice menší částy (do 5.000 kčs) se vyměňoval v poměru 5:1 nad 20.000 však již v poměru 50:1.
Zle v tom byli ale i lidé, kteří si celá léta platili životní pojištění, neb od listopadu 1945 se hodnotilo poměrem 50:1.
Zle v tom budou také věřitelé (v kronice je sice napsáno dlužníci ale je to logicky chyba, to by si spíše výskali) neb dluhy se budou převádět v poměru 5:1.
V mnoha rodinách nastal smutek a ozývala se i tvrdá slova.

Lidé vyhrnuli do ulic a skupovali co se ještě dalo, především potraviny, neb byla sobota večer, a nic jiného se už koupit nedalo.
Mnozí, jak se dnes ukázalo, a zvláště ti kteří před několika dny, podlehly panice na tom vydělali.Až do pozdních nočních hodin bylo např.otevřeno v Rooseveltově ulici a ve stalinovkách a tam ještě po 22:00 hod.stály mohutné fronty lidí a kupovali uzeniny na celá kila.
V hostincích bylo zakázáno čepovat lihoviny ani pivo 10.st. se nesmělo podávat.Po celou noc se prováděly ve všech prodejnách inventury.
V mnohých rodinách měli tuto noc asi velmi těžké sny, zvláště tam, kde byly uschovány velké úspory.
Obvyklé zábavy se konaly snad jenom v Chudeříně¨, kde poráželi májku a u Hrušků.Tam snad jenom ze zvyku, protože hodnota vstupného, obvykle pro taneční zábavu 25Kčs je nahrazena směšným pakatelem 50 haléřů a hudebníci, kteří dosud měli honorář 50 Kčs za hodinu si za celý večer vydělali 5 Kčs.

Dne 31.května
Už od časných ranních hodin vidíme hloučky lidí, živě debatujících.Téma debaty bylo u všech stejné:důsledky, které včera vyhlášené opatření přinese.
Zapomnělo se na to, že všechny přídělové lístky "tabačenky" "šatenky" "mýdlenky" zmizí.ale každý mluví o tom jen , kolik bude mít vlastních ztrát při výměně peněz.
Vlastně se ani tak moc nemluví, neboť mnozí se skoro stydí kolik desetitisíců či statisíců měli doma v punčoše.
Dnes se smělo čepovat i silnější pivo, proto nebyl nouze o různé scény, které vyvolali četní podroušení v hostincích i na ulicích.
Ve všech výčepech bylo doslova přeplněno a zapíjel se bol.
Taneční zábava byla dnes jenom u Hrušků, protože hudebníci jinde odmítli hrát za takový pakatel.

Výměna peněz

Dnes 1.června od ranních hodin staví se u středisek kde bude prováděna výměna peněz, mohutné fronty.Město bylo rozděleno na obvody a pro každý obvod určeno jedno středisko.
Zpravidla tak s doklady dospělých členů rodiny toto zajišťoval vybraný člen domácnosti.
Bylo by těžko vypisovat všechny scény, které se odehrávali ve střediscích.Mnoho lidí plakalo, u mnohých přicházelo nepochopitelným jejich jednání, když shromažďovali drobné mince, snad v domnění že na tyto se výměna nebude vztahovat.
Byli občané kteří přinesli i půlmilionové částky k výměně.
Byli ovšem i takové rodiny, které ani nedali dohromady potřebných 300 kčs na výměnu, zatímco stará babka na Mírovém náměstí rozdávala dětem stokoruny.

Nepokoje v chemičce
Dnes k večeru došlo při výplatách doplatků na Stalinových závodech k jakémusi incidentu, který celou noc řešila zvláštní komise složená s činitelů strany a vlády.Došlo k porušení pracovní morálky, hlavně v důsledku toho, že doplatky za měsíc květen byly vypláceny v poměru 50:1.Provoz neutrpěl byla to spíše akce jednotlivců.

***

Úvodní část rozkazu ÚV KSČ z 30. května 1953, přečteného na srazech jednotek Lidových milicí tři hodiny před vyhlášením usnesení strany a vlády o měnové reformě.

„...Soudruzi příslušníci Lidových milicí! Dnes v 18.00 hodin bude v rozhlase a v zítřejším denním tisku zveřejněno usnesení vlády Republiky československé a ústředního výboru Komunistické strany Československa, důležité pro celý náš další politický a hospodářský vývoj, které podstatně přispěje k upevněni republiky a k zajištění rychlejšího budování socialismu v naší vlasti. Důsledným prosazováním a plněním tohoto usnesení budeme zajišťovat stálé zvyšování životní úrovně všeho pracujícího lidu ve smyslu plnění odkazu soudruha Klementa Gottwalda. Všichni členové strany, zvláště pak příslušníci lidových milicí, ozbrojené to pěsti strany, postaví se do bojové pohotovosti za prosazování tohoto usnesení. Po boku ozbrojených složek, věrni bojové tradici únorových dnů, kdy Lidové milice pod vedením strany rozdrtily pokus nepřátel o reakční puč, budou příslušníci Lidových milicí i dnes tvrdě a nesmiřitelně stát proti všem, kdož by chtěli nepřátelskými akcemi škodit republice a naší straně..."

Oficiální důvody k měnové reformě

Formální záminkou k provedení zásadní peněžní reformy 1. června 1953 se stalo ukončení přídělového systému hospodaření, jenž byl dědictvím válečných dob. Měnová reforma však měla výrazný záměr politický a ve svých důsledcích připravila obyvatelstvo Československa o veškerou větší peněžní hotovost nebo peněžní aktiva na účtech. Z hlediska účelu, který od reformy komunistická vláda očekávala, byla celá akce provedena vzorně; před jejími fatálními důsledky nebylo úniku. Pouze velmi úzká skupina lidí, kteří byli včas dobře informováni, mohla své peníze zhodnotit operativním nákupem nemovitostí nebo předmětů trvalé hodnoty, ale pro většinu obyvatel takový postup stejně nepřipadal v úvahu. Záměr rychlého a překvapivého provedení reformy podporovala i kampaň v soudobých médiích. Ještě koncem května prezident Antonín Zápotocký čtenáře v denním tisku přesvědčoval, že se o žádné reformě měny neuvažuje a že takové informace jsou jen ideologickou diverzí západních imperialistů. Kdo uvěřil, přišel o celoživotní úspory. Kdo nevěřil, stejně neměl téměř žádnou možnost účinné obrany."

Zákon o peněžní reformě, datovaný v sobotu 30. 5. 1953, byl zveřejněn v neděli 31. května zároveň s prováděcí směrnicí a nabýval účinnosti hned v pondělí 1. června 1953.2) Na výměnu veškerého oběživa byly vymezeny čtyři dny, od pondělí 1. června do čtvrtka 4. června. Platební síla nových peněz vůči starým byla stanovena 1:5. V tomto poměru byly převedeny všechny mzdy a důchody a také ceny zboží. U potravin navíc došlo ke změně v důsledku zrušení přídělového systému; nové pevně stanovené ceny vycházely z přibližného průměru mezi nízkými cenami na někdejším „vázaném trhu", limitovaném přídělovým lístkovým systémem, a na „volném" trhu, kde byly ceny podstatně vyšší. Kdo žil ze zaměstnanecké mzdy pouze od výplaty k výplatě a žádná peněžní aktiva neměl, toho se reforma prakticky nedotkla. Snad jen tím, že musel vystát frontu u „výměnného střediska", kde mu bylo ve stanoveném poměru 5:1 za 300 starých korun vydáno 60 korun nových.

Pokud měl náhodou na hotovosti více než tři stovky, jeho škoda. Všechny peníze „navíc" se měnily v poměru 50:1. Kdo přinesl do střediska k výměně pětistovku, dostal za ni v nových penězích 64 korun. Kdo měl tisícikorunu, odnesl si 74 korun. Limit „300"' platil i na mince, takže reformu neošálil ani ten, kdo měl doma schovány zásoby drobných, kterých se několikeré výměny peněz, uskutečněné na území Československa v letech 1939-1945, v podstatě netýkaly. Vzhledem k tomu, že průměrný plat se tehdy pohyboval okolo 4000-5000 Kčs, mělo oněch „300" jen víceméně symbolický význam a sloužilo jako „kapesné" do doby nejbližších výplatních termínů v nové měně. Organizačně nákladná činnost „výměnných středisek" měla proto spíše propagandistický, než ekonomický smysl; měla se stát argumentem k odůvodnění „třídně spravedlivé" podstaty měnové reformy.

Ale ani těch „300" nebylo dopřáno každému. Měli na ně právo pouze H, kdo „nepoužívají námezdní práce" a jsou začleněni do systému přídělového hospodářství. Předložení tzv. lístku pro domácnost (sloužil jako doklad k pravidelnému měsíčnímu vyzvedávání potravinových lístků a odběrních lístků na tabák) bylo vedle průkazu totožnosti podmínkou k obdržení zmíněných 60 Kčs výměnou za symbolické tři staré stovky. Osoby, které tuto podmínku nesplňovaly, mohly na příslušném národním výboru požádat o vystavení zvláštního dokladu, nazvaného „Nárok na výměnu 300 Kčs". Ten byl obvykle bez průtahů vydán členům jednotných zemědělských družstev (kteří většinou neměli nárok na potraviny v rámci přídělového lístkového systému), ale u „třídně nevhodných" osob, které ke svému podnikání „používaly námezdní práce", záleželo na rozhodnutí „odpovědného činitele národního výboru".

Staré peníze zůstaly ještě do 4. června v oběhu, ale při jakýchkoli platbách byly přijímány jen v poměru 50:1 ; na čtyři dny si tedy uchovaly pouhá 2 % svě nominální hodnoty v nově měně, tedy 10 % kupní síly. Stará stokoruna platila v nově měně 2 Kčs, tisícikoruna 20 Kčs, kovová dvoukoruna 4 haléře. Tento směnný poměr (50:1), nikoli oficiálně proklamovaných 5:1, byl skutečnou podstatou měnové reformy, která jednorázově odstranila veškeré starší oběživo anulací 90 % jeho hodnoty. Většina peněz skutečně byla vyměněna v poměru 50:1. Z oběhu bylo tehdy během čtyř dnů staženo 38 058 000 000 Kčs ve staré měně, za které „výměnná střediska" vydala v hotovosti 1 437 300 000 Kčs v nové měně. V poměru 5:1 byly tedy vyměněny necelé 4 miliardy Kč (asi 10 % oběživa), zbývajících více než 34 miliard, tedy okolo 90 % peněžní hotovosti, bylo vyměněno jen v poměru 50:1.

Reforma se však týkala nejen peněžních hotovostí, ale i bezhotovostních finančních aktiv. V prvé řadě byly bez jakékoli náhrady zrušeny „vázané vklady" z roku 1945, na nichž v roce 1953 zbývalo ve staré měně ještě asi 80 miliard Kč; dále veškeré výnosy z cenných papírů, pojistek, dluhopisů a zástavních listů vydaných po roce 1945 státem nebo úvěrními ústavy v hodnotě dalších několika miliard tehdejších Kčs. Tímto úkonem bylo na dlouhá desetiletí pro fyzické' osoby prakticky uzavřeno několik sfér finančního světa.

O něco lépe „dopadly" úspory na vkladních knížkách a běžných účtech. 1 zde se uplatnilo třídní hledisko. V poměru 5:1 byly převedeny do nové měny vklady na vkladních knížkách pravidelného závodního spoření dělníků a státních zaměstnanců, na vkladních knížkách žáků, členů „kroužků střadatelů školního spoření" (to byl chytře vymyšlený krok; těch pár korun ve školních kasičkách nemělo žádný hospodářský smysl a stát zároveň nej-mladší generaci ukázal, že pravidelné spoření se vyplatí) a na vkladních knížkách založených za účelem vyplacení prémie laureátům státních cen, tedy politicky prověřené „elitě národa".

U ostatních vkladů byl převod na novou měnu odstupňován: do 5000 (5:1), 5001 - 10 000 (6, 25:1), 10 001 - 20 000 (10:1), 20 001 - 50 000 (25:1) a od 50 001 a výše (30:1). Kdo měl na běžném účtu například 15 000 Kčs ve starých penězích, byly mu do nové měny převedeny jako 2300 Kčs: za prvních pět tisíc 1000, - Kčs (5:1), za druhých pět tisíc 800 Kčs (6, 25:1), za třetích pět tisíc 500 Kčs. Tyto přepočty se však týkaly jen vkladů, vložených na účty nejpozději do 15. května 1953. Všechny peníze, vložené do spořitelny na starší nebo nově založený účet mezi 16. a 30. květnem 1953, byly převedeny v poměru 50:1. Pilní střadatelé tak přišli ke škodě ve výši přesahující 3 miliardy „nových" Kčs, které by jim na účtech zůstaly, kdyby se všechna aktiva měnila v poměru 5:1.

K záchraně alespoň části úspor se nedala použít ani pošta. Kdo si ještě v pátek 30. května ráno poštou poslal pět tisíc, dostal je v pondělí 1. června vyplaceno v „nových" penězích v poměru 50:1, tedy novou stokorunu. V poměru 50:1 byla devalvována i nominální hodnota poštovních známek a kolků. Tyto ceniny byly v nové hodnotě použitelné až do konce června. Z této pasů nebylo úniku ani vybráním peněz a nákupem zboží. Měnová reforma byla vyhlášena rozhlasem v soboru 30. 5. 1953 v 17 hodin, podrobnější instrukce přineslo zvláštní vydání denního tisku hned v neděli. V te' době však nefungovaly obchody, banky, spořitelny ani pošty; všechny instituce musely uzavřít pokladní hotovost a odevzdat ji k výměně. V pondělí ráno už veškeré staré peníze platily v nově měně jen 2 % své nominální hodnoty a dala se za ně nakoupit jen desetina obvyklého zboží.

Toto důsledné a systematicky provedené znehodnocení veškerého staršího oběživa tak zasáhlo všechny vrstvy obyvatelstva podstatně bolestněji než kaláda z roku 1623 i státní bankrot z roku 1811.
Novou měnu bylo možné od 1. června 1953 získat pouze jednorázovou výměnou „kapesného" ve výši 60 Kčs, vybráním úspor a postupně také jako mzdu v rámci státem řízené ekonomiky.
Staré peníze (papírové i kovové) přestaly bez výjimky platit dnem 5. června 1953. V tom byl způsob provedení měnové reformy roku 1953 neobvyklý: svou hodnotu naráz, ze dne na den, ztratilo veškeré dosavadní oběživo včetně drobných i pamětních stříbrných mincí. Kontinuita peněžních systémů, kterou bychom teoreticky mohli přes všechny válečné pohromy vysledovat až do středověku (vždy alespoň část starého oběživa určitou dobu obíhala i v nové měně), tak byla nebývalým způsobem přetržena. Takový postup byl umožněn skutečností, že tehdejší komunistická vláda měla k dispozici dostatek nových kovových i papírových platidel, vyrobených s předstihem v SSSR, a mohla je dnem 1.6. 1953 ihned uvést do oběhu.

Pečlivě utajovaná příprava jejich výroby probíhala od 17. listopadu 1952, kdy československá strana oficiálně požádala sovětskou vládu o pomoc při chystané měnové reformě. Počátkem prosince byl tehdejší ministr financí ing. Bohumil Sucharda zmocněn k uzavření smlouvy, obsahující konkrétní technické detaily. Dohoda o výrobě nových československých peněz mezi ministerstvem financí Československé republiky a sovětským Všesvazovým vývozním a dovozním sdružením „Exportles", označená razítkem „Přísně tajné", nese datum 10. dubna 1953. Podle původního znění měla být dodávka nových platidel připravena na železničním překladišti v Mukačevu již o něco dříve; její převzetí se nakonec protáhlo až do 24. května 1953.

Do sto dvaceti nákladních vagonů byly tehdy přeloženy všechny nové československé peníze v celkové nominální částce 6 816 500 000 Kčs, z toho 60, 5 milionu v hliníkových mincích. Výrobní a manipulační náklady ve výši 14 813 736 rublů měla česká strana splatit za předem určených podmínek v rámci vzájemné výměny zboží během roku 1953.

Náklad o hmotnosti okolo 16 tun obsahoval 250 milionů exemplářů papírových platidel (státovek v hodnotách 1, 3 a 5 Kčs a bankovek v hodnotách 10, 25, 50 a 100 Kčs) a 450 milionů exemplářů mincí (v hodnotách 1, 3, 5, 10 a 25 haléřů). Mince byly tajně raženy v Leningradě, papírová platidla vyrobila státní tiskárna „Goznak" v Moskvě. Spolu s penězi převzala československá strana i předlohy a části zařízení k jejich výrobě, takže další ražba a tisk mohly pokračovat již přímo v Československu. Mince ve tradičně razily ve Státní mincovně v Kremnici, papírová platidla

vyráběla Státní tiskárna cenin v Praze. Dodané množství však bohatě dostačovalo k pokrytí potřeb peněžního oběhu v době výměny peněz na počátku června i v následujících měsících.
Vláda se pečlivě připravila také na projevy nespokojenosti obyvatelstva, a to přísnými exemplárními represemi vůči vybraným sociálním skupinám a jednotlivcům a demagogickou kampaní v rozhlase a v tisku. V některých továrnách došlo k pokusům o stávky, zvláště v Plzni a okolí, ale ty byly rychle potlačeny. V ovzduší všeobecných obav před perzekucí tak k žádným výraznějším projevům protestu nedošlo. V některých případech šlo o zcela zřejmou systémovou chybu ze strany státu (například zálohy na mzdy byly vyplaceny 1. června v původní výši ještě ve starých penězích, tedy jen v 1 /10 jejich reálné hodnoty; těsně před reformou byly vypláceny ve starých penězích finanční úhrady za nemovitosti nucené vykoupené státem apod.), ale četná individuální odvolání byla principiálně zamítána jako snaha o narušení celého systému a interpretována jako nutná daň budování socialismu. Poškození se museli se svou ztrátou vypořádat individuálně. Stoupl například počet sebevražd lidí, připravených o zbytky původního majetku, které se jim podařilo uchránit před znárodňováním roku 1948.

Od měnové reformy v roce 1953 byla zásadním způsobem změněna funkce peněz v socialistickém Československu. Výstižně tuto proměnu postihuje soudobé vysvětlení pojmu „socialistický obsah peněz":

Peněžní oběh neobsluhuje oběh kapitálu, ale má plánovitou povahu.
Hotové peníze obíhají jen ve sféře vztahů mezi podniky a obyvatelstvem a prostřednictvím jich realizují pracující svůj podíl na národním důchodu. ...Plánovaný hotovostní oběh je součástí plánovaného hospodářství. Odrážejí se v něm proporce mezi výrobou a spotřebou, kupním fondem obyvatelstva a tržními fondy zboží a služeb..." V rámci socialistického zřízení byla penězům cíleně odňata jedna z jejich hlavních funkcí a staly se jen poukázkami plánované distribuce spotřebního zboží a služeb, nabízených veřejným sektorem. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků již fakticky neexistovalo, neexistovala možnost volné směny československých peněz ani za valuty, natož za drahý kov. Teoreticky bylo stanoveno i zlaté krytí nové československé koruny (1 Kčs 0, 124426 g Au), to však sloužilo hlavně k přepočtu mezi stejně „pevnými" měnami socialistického bloku a především vůči sovětskému rublu.

Od roku 1953 až do roku 1989 se tak měnila jen vnější forma kovových a papírových platidel.Postupné nahrazování starých platidel novými si vyžádaly změny názvu republiky a státního znaku v roce 1960, vyšší nároky na technické' provedení bankovek a jejich ochranu před paděláním, ale i klesání reálné kupní síly československé koruny.

Z politických důvodů byly na velmi nízké úrovni udržovány ceny základních potravin.

Ty se od poloviny padesátých let prakticky nezměnily. Více než třicet let stála „čtvrtka" (1/4 kg) másla kolem 10 Kčs; litr polotučného mléka necelé dvě koruny; kilo mouky necelé tři koruny; dvoukilový bochník chleba něco málo přes pětikorunu. U většiny běžného zboží však ceny i v dobách centrálně plánovaného hospodářství postupně rostly, zvyšovaly se i průměrné příjmy. V nejrozšířenějších průmyslových odvětvích stoupla průměrná dělnická mzda z 1300 Kč v polovině padesátých let na 3000 Kčs v polovině let osmdesátých. V zemědělství byl ve stejném období růst ještě výraznější z cca 900 Kčs na 2900 Kčs. Mzdová politika komunistické vlády preferovala hlavně dělnické profese v těch odvětvích, která pokládala za klíčová pro hospodářský vývoj státu: těžba nerostných surovin a uhlí, hutnictví, těžké strojírenství apod. v dělnických profesích nevyžadujících vyšší odborné vzdělání bylo možné dosáhnout nadprůměrných příjmů. Obecně však směřovalo plánované rozdělování mezd k plošné nivelizaci: Všichni brali zhruba stejné platy, pohybující se v osmdesátých letech obvykle mezi 2000-3000 Kčs.

Naprosto nelogicky tak byla prakticky stejně finančně ohodnocována sice namáhavá, ale málo nebo zcela nekvalifikovaná manuální práce a intelektuálně náročná povolání, vyžadující mnohaletá studia (například lékaři, učitelé, vědečtí pracovníci). Přes veškeré proklamace o významu vzdělání ve vývoji socialistické společnosti byla držitelkou politické moci „dělnická třída" a především její zájmy stály v popředí státní mzdové politiky. Technické a humanitní inteligence bylo pochopitelně pro běžný chod státu také zapotřebí, ale při centrálně prováděných úpravách růstu mezd stála vždy na okraji. Výjimku tvořila vybraná část státních zaměstnanců, především policie a vojáci z povolání, jejichž loajalita vůči režimu byla zaplacena relativně dobře.

Československá koruna nebyla volně směnitelná doma ani v zahraničí. Zájemce o vycestování do jiných zemí než do států socialistického bloku mohl požádat o vydání tzv. devizového příslibu, tj. poskytnutí limitované částky příslušné volně směnitelné valuty k výměně za Kčs v oficiálním směnném kurzu, který byl mnohem výhodnější než reálná cena valut na .černém trhu". Šlo o poměrně složitou proceduru; poptávka převyšovala nabídku a opakované' žádání o tak řečený „devizák" mohlo trvat i několik let. O jeho poskytnutí se rozhodovalo individuálně podle různých kriterií (pochopitelně i politických), protože vycestování „na devizový příslib" bylo jedním z mála možných způsobů, jak se podívat mimo hranice světa reálného socialismu.

Další zvláštností socialistického systému se stala existence paralelní polooficiální měny, tzv. tuzexových bonů. Šlo o poukázky na odběr zboží ve speciální síti prodejen Tuzex (do roku 1953 Darex), nalézajících se v Praze a obvykle také v krajských městech, kde se dalo koupit zboží dovážené z kapitalistického světa. VTuzexu se mohlo platit buď přímo volně směnitelnou valutou, nebo tuzexovými poukázkami. Ty zněly oficiálně na částky v korunách československých (např. „odběrní poukázka na zboží v hodnotě 10 Kčs"). Daly se získat buď přímou směnou valut v pokladně těchto prodejen (v oficiálním směnném poměru příslušné valuty), nebo z tzv. tuzexoveho účtu, zřizovaného pro osoby, které získaly ve volně směnitelné měně vyšší částku (např. dědictvím) nebo stálý příjem (např. výživné pro děti).

Účelem sítě těchto prodejen bylo získat pro státní pokladnu volně směnitelnou měnu od obyvatelstva; podobný systém existoval i v ostatních zemích socialistického bloku. Za „normální" peníze se tuzexové poukázky nedaly nikde oficiálně směnit, a tak poptávka po nich výrazně převyšovala nabídku. Postupně se vytvořil neoficiální kurz mezi „tuzexovou" korunou a normální měnou, který byl na sklonku socialistického zřízení řadu let poměrně stálý a pohyboval se v rozmezí 1:5 až 1:6. Existoval systém pouličních prodejců tuzexových poukázek, přezdívaných „veksláci", kteří postávali v okolí prodejen Tuzex, aktivně oslovovali kolemjdoucí („chceš bony?") a nabízeli přímou výměnu za Kčs v obvyklém kurzu, často mírně odstupňovaném podle množství vyměněných peněz (při odběru většího množství v řádu tisíců Kčs byl kurz obvykle až o 10 % výhodnější).

Vzhledem k rozsahu pokoutního prodeje, jeho systematičnosti a faktickému nezájmu policejních orgánů zlikvidovat síť drobných „veksláků" lze do jisté míry předpokládat, že nešlo jen o živelnou aktivitu podnikavých jednotlivců i když byl pokoutní prodej tuzexových poukázek zakázán, režim jej v posledních dvou desetiletích své existence běžně toleroval, pokud nebyl spojen s další zjevnou trestnou činností. V té době se okruh lidí, kteří měli oficiální příjmy v „tuzexových korunách", rozšířil o pracovníky (včetně dělnických profesí) vysílané na dlouhodobé pracovní pobyty do zemí socialistického bloku (např. stavba ropovodu v SSSR; realizace investičních celků v zemích rozvojového světa, kterým socialistický blok poskytoval hospodářskou pomoc, aj.). Množství „tuzexové měny" v oběhu se tak výrazně zvýšilo, ale nebylo kryto volně směnitelnou valutou. Proto se v nabídce zboží v Tuzexu začaly ve větší míře objevovat i domácí výrobky (většinou ze sérií původně určených k vývozu na Západ a opatřených například kvalitnějšími obaly), které bylo možné za bony pořídit i při jejich pokoutní směně levněji než v běžné tržní síti.

V důsledku postupného růstu cen i mezd přestávaly i v centrálně plánovaném peněžním oběhu ztrácet smysl drobné papírové státovky, které byly přirozenou výměnou postupně nahrazovány mincemi stejných hodnot (1 Kčs v letech 1956-1960; 3 Kčs 1965-1972 a 5 Kčs v letech 1966-1972). Nominálovou řadu bankovek, která byla v roce 1953 ukončena nejvyšší hodnotou 100 Kčs, doplnily papírové peníze vyšších hodnot (500 Kčs v roce 1973 a 1000 Kčs v roce 1985). Vydáním zmíněné tisícikoruny započala nová emise jednotné řady československých bankovek. Ta nakonec zůstala nedokončena, poslední plánovaný nominál (500 Kčs), připravovaný na rok 1990, již nebyl uveden do oběhu.

Období od měnové reformy v červnu 1953 do pádu komunistické vlády v Československu koncem roku 1989 dokumentuje také poměrně bohatá škála mincí. Základ drobného oběživa tvořily hliníkové haléřové nominály (1, 3, 5, 10, 25 haléřů), vyrobené roku 1953 v Leningradě. Jejich ražba pak beze změny metrologických parametrů i vzhledu pokračovala v mincovně v Kremnici, od roku 1961 s novým státním znakem a názvem státu.
Z praktických důvodů byla roku 1957 namísto papírové státovky zavedena kovová jednokoruna, ražená z netradiční slitiny mědi, hliníku a manganu; haléřovou škálu doplnil v roce 1963 i mosazný padesátník.

Skutečný účel reformy

Byl to další krok k totální sovětizaci ekonomiky a k totální centralizaci. Majetné třídy - kapitalisté, kulaci – už přišly o všechno, o fyzický majetek, úctu, sebeúctu, jakýkoli kredit ve společnosti - alespoň se o to režim snažil. Ovšem stále jim "zbývaly" peníze, které stát zatím neovládal, protože peníze jsou institut. Takže měnovou reformou stát vzal obyvatelstvu zbytek toho, co mělo předtím – tedy peníze jako institut i to, co měli v bankách.

Obyvatelstvo při měnové reformě utrpělo značné ztráty, prakticky byli zlikvidováni živnostníci, obchodníci a drobní podnikatelé, kteří přišli o provozní kapitál, a proto své firmy zavírali sami nebo je „dobrovolně" převáděli do státního či družstevního sektoru.

Stanovené ceny byly o něco nižší než dosavadní ceny na volném trhu, kde bylo zboží málo, ale při snížení mezd, důchodů a dalších příjmů na pětinu šlo o ceny vysoké. Projevil se tak náhlý pokles životní úrovně, neboť náklady vzrostly o 29 procent, zatímco mzdy jen o 4, 5 procenta. Pokles reálných mezd v roce 1953 dosáhl 12 procent.

Bouře

V pondělí ráno se na mnoha místech protestovalo. Shlukování lidí na závodech přerostlo v řadě případů ve stávky. Pro všechny akce byla charakteristická jejich živelnost a spontánní vypuknutí. Jejich délka se pohybovala od půl hodiny do osmi hodin. Někde stávkovaly celé závody, jinde jen několik dílen či provozů.

Stávkovalo se:

* v Motorunionu České Budějovice,
* v TOSu Čelakovice,
* v Tatře Kopřivnice,
* u jedné pece ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda,
* v TOSu Hronov, v TOSu Dobruška, v závodech 1, 3 a 6 BZ MAJ Hronov,
* ve Stavobetonu Hnátice u Ústí nad Orlicí,
* ve Slovaně Ledeč, v Hefě Praha,
* v Automobilových závodech Mladá Boleslav,
* v Zoně Dolní Měcholupy,
* v ČSAD - Autorenova Praha,
* v Kovosvitu Sezimovo Ústí,
* v Moravanu 06 Tišnov,
* ve Slezanu a Thodemu Frenštát pod Radhoštěm,
* v Kovoslužbě Liberec,
* v Silce Hrádek nad Nisou,
* v Metalurgických závodech Hradec Králové,
* v Automobilových závodech Kvasiny,
* v ČKD Holice,
* v TOS Olomouc, Holoubkov a Strašnice,
* v klatovských strojírnách,
* v Armostavu Klatovy a Blatné a ČZ tamtéž,
* v Buzuluku Rokycany,
* v domažlických strojírnách,
* v Auto Praga Praha,
* v Tesle závod Fučík Hloubětín,
* v Rudém Letově Letňany,
* Bohumínských železárnách Gustava Klimenta.

Dále v blíže neurčených podnicích v Prachaticích, v Písku, v Táboře, v Kaplici, v Jindřichově Hradci, ve Vodňanech a v Trhových Svinech.

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

/gallerous/get_image/Menova_reforma_z_r.1953.jpg/normal/gallerous/get_image/Menova_reforma_z_r.1953-14.jpg/normal/gallerous/get_image/Menova_reforma_z_r.1953-2.jpg/normal/gallerous/get_image/Menova_reforma_z_r.1953-7.jpg/normal/gallerous/get_image/Menova_reforma_z_r.1953-3.jpg/normal/gallerous/get_image/Menova_reforma_z_r.1953-6.jpg/normal/gallerous/get_image/Menova_reforma_z_r.1953-4.jpg/normal/gallerous/get_image/Menova_reforma_z_r.1953-5.jpg/normal/gallerous/get_image/Menova_reforma_z_r.1953-8.jpg/normal/gallerous/get_image/Menova_reforma_z_r.1953-9.jpg/normal/gallerous/get_image/Menova_reforma_z_r.1953-10.jpg/normal/gallerous/get_image/Menova_reforma_z_r.1953-11.jpg/normal/gallerous/get_image/Menova_reforma_z_r.1953-12.jpg/normal/gallerous/get_image/Menova_reforma_z_r.1953-13.jpg/normal/gallerous/get_image/Menova_reforma_z_r.1953-15.jpg/normal/gallerous/get_image/Menova_reforma_z_r.1953-16.jpg/normal/gallerous/get_image/Menova_reforma_z_r.19531.jpg/normal