V Litvínově máme od roku 1992 ulici Jedličkovu. Berte toto prosím jako příspěvek k tomu, proč se tak stalo.
* 16. 3. 1927, Praha
† 5. 12. 1990, Augsburg (SRN)
Přestože žil v našem kraji již od roku padesátých, se spisovatelem Josefem Jedličkou jsme se většinou setkali až prostřednictvím jeho opožděné prvotiny, vydané počátkem roku 1966 pod názvem Kde život nás je v půli se svou poutí. Autor samotný i jeho próza z Litvínovská, napsaná v letech 1954 až 56, se objevila jako blesk s Čistého nebe. Do té doby jsme sice zažili už několik literárních afér. které přiváděli ideologické pracovníky k nepříčetnosti. ale tato bouřka se konečně přehnala nad naším krajem. Jedličkovi bylo jasné, že všechno, co zde již prožil, by zasloužilo mnohem víc kritických kapitol, ale nezdálo se mu. že by knížka přicházela pozdě. Po deseti letech (vyzbrojen moudrostí filozofa) se naučil být už tolik nad věcí. že v jejím titulu použil poeticky lahodný překlad prvního verše z Dantovy Božské komedie...
S odstupem času vidíme, že knížka přišla právě včas a dokonce ještě o něco předběhla renomované autor.', na něž se snesla sprška kritiky až po roce na IV. sjezdu spisovatelů. Na rozdíl od pozdější normalizační strnulosti fungoval čas v prvním dvacetiletí mnohem progresivněji - až jsme se během návratů k Jedličkově prvotině divili, co všechno tehdy mohlo projít! Záviselo to samozřejmě i na odvaze nakladatelských redaktorů Ivana Klímy. Alexandra Klimenta, i Jaroslava Smetany, kteří knížce jíž od roku 1965 pomáhali. A tak ve skutečnosti cenzuře propadlo pouze to. co za žádnou cenu projít nesmělo — autentický ohlas na maďarské události v roce 1956! Knížka vyšla brzy i v německém překladu a (na rozdíl od autora) se dočkala i druhého vydám' v Mladé frontě v roce 1994. doplněného o původně vypuštěné pasáže. Většina ostatních Jedličkových spisů už takové štěstí neměla.
Ani budoucí badatelé to nebudou mít lehké, pokud si ti současní nepospíší a rychle nezmapují to. co se dá ještě pochytit. Josef Jedlička, který se do svého litvínovského " obležení " uchýlil v šestadvaceti letech by se totiž už dožil sedmdesátky! Narodil se v Praze dne 16. března 1927. Do jeho středoškolských studií zasáhla válka, do vysokoškolských únor 1948. I on kdysi filozofoval nad komunistickými ideály, ale studia na filozofické fakultě Univerzity Karlovy skončila kolapsem právě v průběhu politických prověrek a jeho vyloučením ze školy. Od roku 1953 žil v Litvínově přes svůj bytostní individualismus dokonce v příznačném prostředí prvního kolektivního domu.
Postupné vystřídal řadu povoláni, která bývají různě řazena, ale byl dělníkem, vychovatelem, muzejním etnografem a pokud mu bylo dovoleno, i příležitostným publicistou a rozhlasovým dramatikem (mj. i ve spolupráci s Janem Zábranou), televizním spolupracovníkem i filmovým čekatelem (připravujícím máchovský film i scénář pro Věru Chytilovou). Něco najdeme v literárních časopisech Tvář. Sešity. Host do domu i v Plamenu, cosi v severočeském Dialogu a taky v Mladém světě, ve Svědectví i exilovém Českém slově...Příteli Ivanu Divišovi napsal v roce 1967 „Pokus o výklad slova SURSUM,. do jeho stejnojmenné básnické sbírky, malíři Bohdanu Kopeckému (který měl v litvínovském zámku ateliér jen pár kroku od jeho pracoviště) obšírný text k umělecké monografii, vydané v dialogu roku 196S. Ve stejném nakladatelství pak ještě doprovodil doslovem knížku Jana Kameníka (Ludmily Maceškové) Pubertální Henoch. jejíž druhé vydání vyšlo roku 1982 v Mnichové a třetí loni v pražském nakladatelství Ursus.
Ještě je nutné připomenout, že Josef Jedlička patřil k prvním, kteří se v tomto kraji vážně zabývali ekologií, nejen pod dojmem katastrofického stavu Krušných hor. ale i zpráv o znepokojujícím vývoji zdravotního stavu obyvatel, který měl od své ženy — lékařky. V únoru 1968 se podílel na textu prohlášeni kulturních pracovníků ..Chceme do toho mluvit" . v srpnu patřil vedle D. Kozla, E. Juliše a B. Kopeckého ke čtveřici protagonistů zvláštního Čísla Kulturního kalendáře Mostecka, namířeného proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. Odešel do exilu, jako odstrašující příklad byl zahrnut do Poučeni z krizového vývoje a pak už k nám promlouval pouze prostřednictvím svých filozofických úvah a komentářů na vlnách rádia Svobodná Evropa.
O prospěšnosti tohoto kontaktu jsme se přesvědčovali pokaždé, když hovořil o našem kraji; nezapomenutelným způsobem se např. vyjádřil o zatajováni skutečností o katastrofě na dole Pluto.
Bohužel, díky kvapnému stěhování do exilu a dalším smůlám, které ho provázely v jeho průběhu (o trapné aféře s .,Životem pána Ježíše Krista" raději ani nemluvě), přišel o řadu významných rukopisů, jejichž nevydáním jsme rozhodně ochuzeni. Josef Jedlička se bohužel nemýlil ani v odhadu délky svého života listopad 1989 přežil jen o rok a několik dnu. Zemřel dne 5. prosince 1990 v Augsburgu a na náš knižní trh se vrátil jen velmi nedostatečně. Roku 1991 prostřednictvím sice stěžejní, ale v celém kontextu jeho díla spíše trpce osamocenou románovou kronikou Krev není voda. V roce 1992 výborem jedenácti literárních portrétu v knížce České typy aneb poptávka po našem hrdinovi, o rok později Poznámkami ke Kafkovi. Vyjít by měly ještě další rozhlasové úvahy a stále věřím, že se jednou objeví i ztracené rukopisy.
Důležitým „studijním materiálem" k Jedličkovi je mj. Divišova teorie spolehlivosti, kde neúprosný kritik vysoce hodnotí např. rukopis nazvaný ..Ornament", postrádáme dílo o Čaadajevovi i knihu esejí ..Zneužití", kterou měl Vydat roku 1968 v Čs. Spisovateli.
Na jiném místě vztahujícím se k litvínovské návštěvě v roce 1967. zaznamenává básník Ivan Diviš myšlenku, jejímž prostřednictvím vzdává Josefu Jedličkovi nejvyšší poctu: ..Hluboce se mýlí Vladimír Vokolek, tvrdí-li, že ty jsi z rodu Demlů nebo Bloyů: nikoli — jsi z rodu Dostojevských!" Kéž bychom se mohli o tom do budoucna co nejvíce přesvědčit!
Poslední komentáře
1 rok 8 týdnů zpět
4 roky 25 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět