V severní části katastru obce Louka u Litvínova, poblíž demarkace mezi katastrálním územím Horního Litvínova a Lomu u Mostu. Založil tehdejší vládce Duchcovsko-litvínovského panství Jan Jiří z Valdštejna malý hlubinný důl na těžbu hnědého uhlí, který nesl název Georg-Schächte (Důl Jiří). Kdy byl tento důl založen, není přesně známo. Předpokládá se však, že to muselo být někdy kolem roku 1871, neboť v tomto roce byla vybudována jeho železniční vlečka, po níž se vytěžené uhlí dopravovalo ke svým odběratelům.
Důl Jiří náležel pod správu tzv. Valdštejnského horního ředitelství v Horním Litvínově. Zachoval se pouze jeho dolový deník z let 1892 – 1902, z něhož vyplývá, že pravděpodobně od roku 1897 sloužil jako pomocný závod pozdějšího hlubinného dolu Wilhelm-Schacht (Důl Vilém).
V letech 1873 – 1878 probíhala hospodářská krize, kterou odstartoval krach na vídeňské burze. V důsledku hospodářské krize většina malých dolů postupně zanikla. Budoucnost přála pouze velkým akciovým společnostem, které vlastnily konkurenceschopné a moderně vybavené doly a lomy. Z tohoto důvodu se také koncem 19. století ocitl Důl Jiří v Louce u Litvínova v majetku akciové společnosti s názvem Duchcovský uhelný spolek v Drážďanech (Aktiengesellschaft Duxer Kohlenverein in Dresden), jež byla později přejmenována na Duchcovskou uhelnou akciovou společnost v Drážďanech (Duxer Kohlengesellschaft auf Aktien in Dresden).
Duchcovská uhelná společnost pak v tomto dolovém poli v blízkosti Dolu Jiří založila nový hlubinný důl, který nesl název Wilhelm-Schacht (Důl Vilém). V době svého založení však nesl tento hlubinný důl název Georg-Wilhelm Schächte, neboť Důl Jiří se stal jeho pomocným závodem. Teprve až od roku 1900 – 1901 se poprvé setkáváme s označením Důl Vilém.
V jakém roce byl Důl Vilém v Louce u Litvínova založen, není známo. Je však známo, že Důl Vilém byl v roce 1899 uveden do provozu a pravidelnou těžbu zahájil v roce 1900. V roce 1901 pak nechala Duchcovská uhelná společnost nedaleko Horního Lomu, asi ve vzdálenosti 900 – 1 000 m severovýchodně od Dolu Vilém, vyhloubit těžní jámu pro nový Důl Klement (hluboká 47,04 m), která byla spojena důlní chodbou s Dolem Vilém, a v blízkosti Dolu Klement následně otevřela ještě povrchový lom, jenž rovněž nesl název Klement. Závod Klement, který zahájil těžbu v roce 1904, se stal vedlejším pomocným provozem Dolu Vilém, s nímž měl společnou závodní správu. Uhlí z hlubinného dolu a povrchového lomu Klement se dopravovalo povrchovou lanovkou dlouhou 850 m na třídírnu Dolu Vilém, se kterým závod Klement statisticky vykazoval společnou těžbu. Tomu tak bylo až do roku 1924 – 25, kdy byla postupně ukončena těžba nejprve na povrchovém lomu Klement a následně i na hlubinném dole Klement.
V roce 1913 bylo dolové pole závodu Vilém propojeno tzv. spojovací chodbou, dlouhou přibližně 1 km, se sousedním Dolem Marie v Lomu u Mostu, který rovněž náležel Duchcovské uhelné společnosti. Společnost zamýšlela touto chodbou převést těžbu z Dolu Vilém na Důl Marie a těžbu jámou Vilém zastavit. Tento záměr byl však realizován teprve až v roce 1932. Když byla v tomto roce těžba Dolu Vilém převedena spojovací chodbou na Důl Marie, byla již nepotřebná těžní jáma Vilém, jejíž ochranný pilíř zbytečně vázal rubatelné zásoby uhlí, v průběhu roku 1932 zasypána. Třídírna Dolu Vilém byla zastavena a řada objektů na povrchu dolu byla zrušena. Dolu Vilém zůstala k dispozici pouze vlastní lampovna a objekt u větrací jámy č. I. jinak pro své potřeby využíval veškeré zařízení a vybavení nalézající se na Dole Marie, kam také přesídlila jeho závodní správa. Přesto zůstal Důl Vilém nadále samostatným závodem až do svého uzavření v roce 1940.
Těžba na Dole Vilém v Louce u Litvínova byla ukončena ke dni 1.7.1940 a jeho dolové pole bylo přiděleno Dolu Marie v Lomu u Mostu. Když byla ukončena i těžba na Dole Marie v roce 1944, byla po osvobození Československé republiky část dolového pole bývalého Dolu Vilém přidělena Dolu Pluto v Louce u Litvínova.
Majetkové poměry:
Důl Vilém v Louce u Litvínova vlastnila Duchcovská uhelná akciová společnost v Drážďanech, která tento hlubinný důl založila. Když v roce 1939 Duchcovská uhelná společnost zanikla, přešel Důl Vilém k 1. 1. 1940 do majetku nově utvořeného koncernu Sudetenländische Bergbau Aktiengesellschaft in Brüx (SUBAG), který tento závod vlastnil až do doby ukončení jeho činnosti.
Závodní správa
V čele závodu stál závodní vedoucí, zkráceně závodní. Jedním z prvních závodních Dolu Vilém byl Leopold Lohma. Dalším závodním dolu byl Franz Mischitz, který vykonával tuto funkci pravděpodobně až do roku 1920 – 21, kdy jej nahradil Eduard Franze. V roce 1937 byl závodní Eduard Franze penzionován a novým závodním se stal Ing. Leopold Braun. Ten byl také nejspíše i posledním závodním Dolu Vilém.
Dolové pole:
Dolové pole závodu Vilém se rozkládalo v katastru obcí Louka u Litvínova a Lom u Mostu. Sestávalo z 10 jednoduchých dolových měr, a to Anton 2, 4 a 6, Barbora 1 a 7, Constantia 1, Josef, Marie 1 a 2 a Vilém. Na severu hraničilo dolové pole závodu Vilém s dolovým polem povrchového lomu Marie v Horním Litvínově, který náležel Lomským uhelným závodům a.s., a s dolovým polem závodu Klement, který vlastnila Duchcovská uhelná společnost a.s. Na východě hraničilo s dolovým polem závodu Marie v Lomu u Mostu, který rovněž patřil Duchcovské uhelné společnosti a.s. Na jihu hraničilo dolové pole závodu Vilém s dolovým polem závodu Pavel I v Horním Litvínově a na západě s dolovým polem závodu Pavel II. Majitelem obou těchto hlubinných dolů byly Lomské uhelné závody a.s.
Uložení sloje v dolovém poli:
V dolovém poli závodu Vilém se nacházela jediná uhelná sloj, jejíž mocnost se pohybovala v rozmezí 14 – 20 metrů. Sloj upadala téměř stejnoměrně v úhlu 25˚ – 30˚ směrem severojižním. Byla prostoupena poruchami, které ji na některých místech svrhovaly až o 6 metrů. Nacházela se v hloubce 30 – 220 metrů pod nadložními vrstvami. V nadložních vrstvách se nenacházely žádné zvodnělé písky (kuřavky). V roce 1903 se uvádí kalorická výhřevnost uhlí z Dolu Vilém 4.105 kcal/kg, v roce 1920 pak kolem 5.000 kcal/kg.
Úvodní díla
Důl Vilém měl jednu těžní jámu, která byla 120,5 m hluboká. Nad jámou se nacházela těžní věž postavená z dřevěné konstrukce. Asi 30 m severně od této těžní jámy se nacházela větrací jáma č. I. Jáma byla 90,5 m hluboká, její průměr činil 2,5 m, byla vyzděná a měla lezní oddělení se železnými žebříky. Jednalo se o dvě původní úvodní díla, kterými bylo dolové pole závodu otevřeno. V pozdějším období, kdy se rozšířila porubní fronta do vzdálenějších revírů, byla z důvodu účinnějšího ovětrávání dolového pole vyhloubena ještě větrací jáma č. II, která se nacházela jihozápadně od areálu dolu, a větrací jáma č. III, která byla vyhloubena jižním směrem od těžní jámy Vilém.
Vyřízení dolového pole:
Dolové pole Vilém bylo rozděleno na dvě části – Severní a Jižní pole – základní chodbou (tzv. hlavní směrnou), která byla vyražena při nadloží uhelné sloje v úrovni náraziště těžní jámy. Od ní pak vedly tzv. svážné chodby v úklonu sloje, z nichž odbočovaly tzv. směrné chodby, kterými byla sloj rozdělena na tzv. horizonty (též patra, obzory). Severní pole bylo rozděleno na tři horizonty a jižní pole na 12 horizontů. Každý horizont měl dvě směrné chodby, z nichž jedna se vždy nacházela u podloží a druhá naopak u nadloží uhelné sloje, jež byly vzájemně propojeny příčnými chodbami. Jednotlivé horizonty se nacházely nad sebou ve výšce 10 m a byly široké 30 m. Každý horizont byl očíslován. Horizonty se číslovaly od hlavního horizontu, který se nacházel v úrovni náraziště těžní jámy, a to jak severním, tak i jižním směrem stoupajícími čísly. Takže v Severním poli měl nejníže položený horizont číslo 1 a nejvýše položený horizont číslo 3, v Jižním poli pak měl nejvýše položený horizont číslo 1 a nejníže položený horizont číslo 12.
Způsob dobývání sloje:
Uhelná sloj se dobývala metodou příčného komorování na řízený zával s odstřelováním stropů a boků komor. Pokud byla uhelná sloj dostatečně mocná, provádělo se komorování v lávkách. Tam, kde to mocnost sloje nedovolovala, se pak provádělo komorování na celou mocnost sloje.
Komorování v lávkách se provádělo tak, že se sloj rozdělila na tři části: horní lávku o mocnosti 10 m, střední lávku o mocnosti 10 – 15 m a spodní lávku o mocnosti přes 2 m. V každé lávce jednotlivého horizontu se pak založila komora. Jako první byla založena tzv. nadložní komora v horní lávce. Když byla tato komora vyrubána a zavalena, byla ve střední lávce pod touto nadložní komorou založena druhá, tzv. střední komora. Jako poslední se zakládala podložní komora ve spodní lávce, která se nacházela pod střední komorou. V případě, že byla střední lávka prostoupena jílovitými proplástky, které znehodnocovaly její uhlí, čímž se stávalo uhlí neprodejným, nebyla střední lávka rubána.
U druhého způsobu dobývání, tj. komorování na celou mocnost sloje se uhelná sloj na jednotlivé lávky nedělila a byla dobývána v celé své mocnosti jednou komorou najednou.
Jednotlivé komory měly obvykle základnu o rozměru 8 x 8 m až 10 x 10 m. Po vytvoření poddělávky se začal postupně sestřelovat uhelný strop na celé ploše komory až do výšky 8 – 9 m. Po vydobytí zásoby v komoře se pak zeslabovaly ochranné pilíře komory proti stařinám a sousedním komorám a z podloží komory se rubal klín zbylý pod nadložní komorou nejbližšího vyššího horizontu. Komora se hned po vydobytí a zavalení zazdila špalíkovou zdí a pod ní se pak následně založila nová komora.
Postup porubní fronty
Hlavní směrná chodba (někdy označována jako základní chodba), která byla vyražena při nadloží uhelné sloje v úrovni náraziště těžní jámy, rozdělovala celé dolové pole Vilém na dvě části - Severní a Jižní pole. Podstatně větší Jižní pole se pak ještě členilo na západní a východní část. Jako první byla vyčerpána východní část Jižního pole, kde bylo ukončeno rubání kolem roku 1912, a celá tato oblast Jižního pole byla uzavřena.
Po První světové válce byly nejlepší části uhelné sloje v Severním poli již vyrubané a k dalšímu dobývání zde zbývaly už jen horší části uhelné sloje, kde se nacházelo uhlí znečištěné spodními proplástky, čímž bylo znehodnoceno a stávalo se neprodejným. Porubní fronta v západní části Jižního pole byla omezena ochranným pilířem těžní jámy Dolu Vilém a ochrannými pilíři obou tehdejších větracích jam.
Ve druhé polovině 20. let byly Severní pole i západní část Jižního pole téměř vyčerpány. Porubní fronta Severního pole se přibližovala k ochrannému pilíři větrací jámy č. I a porubní fronta západní části Jižního pole se ve vyšších horizontech nacházela téměř u ochranného pilíře těžní jámy Vilém. Z tohoto důvodu se rubání v západní části Jižního pole začalo omezovat na spodní horizonty. Svízelná situace, v níž se porubní fronty Severního a Jižního pole nacházely, byla vyřešena tímto způsobem. Na přelomu let 1928 - 29 začala porubní fronta Severního pole dobývat partie hlavní uhelné sloje, které se nacházely severozápadním směrem od vyuhleného lomu Klement č. 1. Jednalo se o část uhelné sloje, kterou zde před lety zanechal sousední Důl Marie zcela nevydobyté.
Tyto partie byly otevřeny štolou vedoucí z vyuhleného lomu Klement č. 1, jež vedla až na 2. horizont bývalého hlubinného dolu Klement. Štolou se pak uhlí těžilo až k úpadní chodbě vedoucí po severozápadním úbočí vyuhleného lomu Klement č. 1 a touto úpadní chodbou se pak dopravovala vytěžená zásoba uhlí až ke konečné stanici povrchové lanovky, která se nacházela mezi vyuhlenými lomy Klement č. 1 a 2. Zmíněnou povrchovou lanovkou, dlouhou asi 850 m, se takto vytěžené uhlí dopravovalo až na třídírnu Dolu Vilém. Kromě těchto partií hlavní uhelné sloje byla také rubána oblast ochranného pilíře bývalé těžní jámy hlubinného dolu Klement. Současně zahájila závodní správa Dolu Vilém jednání s Revírním báňským úřadem v Mostě, od něhož si slibovala získat od úřadu povolení k vyrubání oblasti při východní hranici Jižního pole a některých oblastí v ochranných pilířích železničních vleček Dolu Vilém a Dolu Marie. Rubání zmíněných partií bylo nakonec báňským úřadem povoleno, a to v roce 1930, čímž se podařilo závodní správě Dolu Vilém vyřešit také svízelnou situaci porubní fronty Jižního pole.
V roce 1932 byly však partie hlavní uhelné sloje, které se nacházely severozápadním směrem od vyuhleného lomu Klement č. 1, a rovněž i ochranný pilíř bývalého Dolu Klement vyuhleny a Severní pole dolu Vilém bylo definitivně uzavřeno. Rubání nadále pokračovalo už jen v Jižním poli, které se nacházelo téměř před svým vyuhlením. Těžní jáma Dolu Vilém byla v roce 1932 uzavřena a zasypána a těžba z Dolu Vilém následně převedena spojovací chodbou, která propojovala dolové pole Vilém s dolovým polem Marie, na sousední Důl Marie. Zasypáním těžní jámy Dolu Vilém bylo umožněno vyrubat uhelnou substanci vázanou jejím ochranným pilířem.
Po roce 1932 bylo ze strany Dolu Marie dorubáno Jižní pole Dolu Vilém a současně ochranný pilíř bývalé těžní jámy Vilém. Když bylo k 1. 7. 1940 rubání na Dole Vilém zastaveno, bylo dolové pole závodu Vilém přiděleno k Dolu Marie, který pak vyrubal ještě ochranný pilíř bývalé větrací jámy č. I. a uhelné partie vázané ještě dalšími ochrannými pilíři bývalého Dolu Vilém.
Vliv dobývání
Hlubinný způsob dobývání na Dole Vilém se projevoval pozvolným sesedáním půdy na povrchu. Hluboké propadliny nebo trhliny se zde nevytvářely. Nedocházelo ani k hromadění povrchové vody v dolících sesedajícího terénu nebo dokonce k jejich zaplavování.
Těžba:
Vytěžená zásoba uhlí se ručně nakládala do důlních vozíků, které se v Severním poli dopravovaly ručně směrnými chodbami až ke svážným chodbám. Po svážných chodbách se důlní vozíky samospádem spouštěly dolů až k lanovce a tou se pak dopravily až na hlavní směrnou na hlavním horizontu k nárazišti pod těžní jámou Vilém. V jižním poli se plné důlní vozíky dopravovaly na hlavní směrnou k nárazišti pod těžní jámu Vilém tím, že se postupně vytahovaly dvěma elektrickými vrátky. Původně se k dopravě důlních vozíků v dole používalo namísto lanovky koní. Když byla na dole zavedena k dopravě důlních vozíků lanovka, používaly se koně v dole pouze k dopravě materiálu. Koní se přestalo na Dole Vilém používat k dopravě v únoru 1927.
Pokud jde o vertikální dopravu, tu zajišťovala těžní jáma Vilém, kterou byly jednotlivé důlní vozíky s uhlím vytěženy z náraziště jednoetážovou těžní klecí (určena pro dva důlní vozíky) na povrch. Těžbu zajišťoval dvojitý těžní stroj s pístovým ovládáním, jehož výkon činil 60 koňských sil (44,13 kW). Nacházel se ve strojovně poblíž těžní jámy Vilém, od které se pak důlní vozíky dopravovaly k místní třídírně, kde se vybírala z vytěžené zásoby hlušina, a uhlí se roztřídilo na jednotlivé druhy.
Když byla v roce 1932 převedena těžba z Dolu Vilém na sousední Důl Marie v Lomu u Mostu, byly důlní vozíky dopravovány po svážných k lanové dráze na 12. horizontu, následně přes 8. horizont a pak svážnou chodbou Novošachetního vrchu na spojovací chodbu mezi Dolem Vilém a Marie. Následně byly lanovkou dopraveny spojovací chodbou až k nárazišti těžní jámy Dolu Marie, odkud byly vytěženy jednoetážovou těžní klecí na povrch Dolu Marie. Nakonec byly prostřednictvím povrchové lanovky dopraveny na třídírnu Dolu Marie, kde se však pro horší jakost třídilo uhlí z Dolu Vilém zvlášť, odděleně od uhlí pocházejícího z Dolu Marie. Rovněž i skládka uhlí z Dolu Vilém byla oddělena od skládky uhlí z Dolu Marie.
Doprava mužstva a materiálu
Mužstvo fáralo do dolu těžní jámou Vilém. Materiál potřebný k zajištění provozu se dopravoval do dolu v železném okovu těžní zátyní větrací jámy č. I prostřednictvím elektrického vrátku, jehož strojovna se nacházela na povrchu vedle šachetní budovy této jámy. V případě nouze sloužil elektrický vrátek také pro jízdu mužstva do dolu.
Když byla v roce 1932 těžní jáma Dolu Vilém zasypána, fáralo mužstvo do dolu na větrací jámě č. I po železných žebřících, což bylo pro havíře velmi namáhavé. Pokud jde o dopravu materiálu, pak ten se i nadále spouštěl do dolu elektrickým vrátkem těžní zátyní větrací jámy č. I.
Větrání dolu
V prvopočátcích bylo dolové pole ovětráváno prostřednictvím těžní jámy Vilém a větrací jámou č. 1. Čerstvé větry vstupovaly do dolu těžní jámou Vilém, sloužila tedy jako vtažná jáma, a po ovětrání jednotlivých pracovišť v dole pak vystupovaly větrací jámou č. I z dolu, která sloužila z hlediska větrání jako výtažná (výdušná) jáma. U větrací jámy č. I se nacházel sací ventilátor systém „Schielle" (výkon ventilátoru 500 m3/min., elektromotor: napětí 500 V, výkon 5 koňských sil = 3 677,5 W), který zajišťoval umělé větrání dolu.
V pozdějším období, jak se postupně začala rozšiřovat porubní fronta do vzdálenějších revírů dolu, byla z důvodu zajištění účinnějšího ovětrávání dolového pole vyhloubena ještě větrací jáma č. II a větrací jáma č. III. Větrací jáma č. II. sloužila jako vtažná, větrací jáma č. III byla z hlediska větrání neutrální.
Do roku 1926 bylo dolové pole Vilém ovětráváno dvěma větrními proudy, z nichž jeden ovětrával Severní a druhý Jižní pole. Větrní proud Severního pole vstupoval do dolu těžní jámou Vilém a na spodní chodbě nedaleko těžní jámy Vilém se spojil s částí větrů postupujících od větrací jámy č. II. Postupoval po hlavní směrné na západ až k IX. vrchu a dále pak stoupal k IV. vrchu. Po ovětrání jednotlivých pracovišť porubní fronty Severního pole pokračoval dále proti východu až k 3. horizontu Severního pole, kde opouštěl důl větrací jámou č. I. Větrní proud Jižního pole vstupoval do dolu větrací jámou č. II a pokračoval na 9. horizont, kde se rozdělil na dva dílčí větrní proudy, větší a menší.
Větší podstatná část větrního proudu pak následně stoupala elektrickou úpadní západním směrem k porubní frontě Jižního pole až na 2. horizont, pak postupovala dále jižním směrem přes tzv. Vrátkový vrch a odtud až k 3. horizontu k větrací jámě č. I, kterou důl opustila. Malá část větrního proudu pak postupovala elektrickou úpadní směrem ke 12. horizontu a dále východním směrem dolového pole sousedního Dolu Marie v Lomu, aby zde ovětrávala spojovací chodbu mezi Dolem Vilém a Dolem Marie. Tím se mělo předejít hnilobným procesům v dřevěné výztuži na této chodbě, které by v případě špatného ovětrávání spojovací chodby mohly nastat.
V letech 1926 - 27 bylo ovětrávání dolového pole prostřednictvím větrací jámy č. II zrušeno. Jedinou vtažnou jámou se tak stala těžní jáma Dolu Vilém, kterou větrní proud vstupoval do dolu a od náraziště této jámy pokračoval hlavní směrnou na hlavní horizont. Zde se rozdělil na dva dílčí větrní proudy, z nichž jeden ovětrával Severní a druhý Jižní pole. Větrní proud Severního pole postupoval po hlavní směrné na západ až k IX. vrchu a dále pak stoupal k IV. vrchu. Po ovětrání jednotlivých pracovišť porubní fronty Severního pole pokračoval dále proti východu až k 3. horizontu Severního pole, kde opouštěl důl větrací jámou č. I. Větrní proud Jižního pole postupoval po hlavní směrné na 12. horizont, kde se rozdělil na dva dílčí větrní proudy, větší a menší.
Větší podstatná část větrního proudu pak následně stoupala západním směrem k porubní frontě Jižního pole. Po ovětrání jednotlivých pracovišť západní porubní fronty Jižního pole stoupal tento větrní proud na hlavní patro až k větrací jámě č. I, kterou důl opustil. Malá část větrního proudu pak postupovala elektrickou úpadní směrem východním do dolového pole sousedního Dolu Marie v Lomu, aby zde ovětrávala spojovací chodbu mezi Dolem Vilém a Dolem Marie. Tím se mělo předejít hnilobným procesům v dřevěné výztuži na této chodbě, které by v případě špatného ovětrávání spojovací chodby mohly nastat.
Tomu tak bylo až do roku 1932, kdy byla těžní jáma Vilém zasypána a dolu zůstala prakticky už jen větrací jáma č. I. Po zasypání těžní jámy Vilém se dolové pole závodu ovětrávalo následovně. Vtažné větry vstupovaly těžní jámou Dolu Marie v Lomu a od náraziště pokračovaly spojovací chodbou do dolového pole Vilém, kde se následně rozdělily na dva dílčí větrní proudy. Jeden dílčí proud vedl svážnými až k větrací jámě č. I a druhý dílčí proud vedl podél stařin dovrchně k porubní frontě a odtud pak k větrací jámě č. I. Vzhledem k tomu, že čerstvé větry vedoucí od těžní jámy Dolu Marie k porubní frontě v Jižním poli Dolu Vilém vykonávaly dlouhou cestu okolo stařiny, byla v roce 1936 provedena změna ve větrání dolového pole Vilém. Změna ve větrání dolového pole spočívala v tom, že byla větrací jáma č. I přebudována z výtažné jámy na vtažnou.
Po realizaci výše uvedené změny větrání v roce 1936 bylo dolové pole Vilém ovětráváno takto. Čerstvé větry vstupovaly do dolu větrací jámou č. I a od náraziště postupovaly přes I. vrch k hlavní směrné, kde se rozdělily na dva dílčí větrní proudy. Východní dílčí proud pokračoval po hlavní směrné k nové větrací chodbě, touto chodbou postupoval na 3. horizont a přes úpadní u revírní uzávěry č. 18 pokračoval k směrné chodbě, kterou se dostal na 4. horizont. Ze 4. horizontu vedl přes tzv. Brzdový vrch 1 na 6. horizont a odtud směrnou chodbou na tzv. Brzdový vrch 2. Přes Brzdový vrch 2 pokračoval na 12. horizont a dále spojovací chodbou na vrch Vilém, odkud se pak dostal úklonnou chodbou do pole sousedního Dolu Marie na 6. horizont, kde byl zabudovaný elektrický ventilátor o výkonu 400 m³/min. Jím se pak nasávaly tyto výtažné větry, které vytlačoval směrem k větrací jámě č. VII Dolu Marie, jíž odcházely na povrch. Západní dílčí proud postupoval po hlavní směrné a šachtičkou se vytahoval na 1. horizont. Z 1. horizontu pokračoval na 2. horizont a pochůzní chodbou se následně dostal na 3. horizont, kde se spojil s východním dílčím proudem, s nímž postupoval k větrací jámě č. VII Dolu Marie.
Výše popsaným způsobem bylo dolové pole ovětráváno až do roku 1940, kdy byl Důl Vilém uveden do klidu a zrušen.
Přejít na:
Poslední komentáře
1 rok 8 týdnů zpět
4 roky 25 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět