Historie Litvínovska

Podle archeologických výzkumů bylo území obce osídleno primitivní zemědělskou kulturou již v mladší době kamenné. Název vsi se odvozuje od jména náčelnického rodu vesnice – Radkových, kteří zde sídlili 11. století. Nejstarším písemným dokladem o existenci vsi je královská listina z roku 1341, ve které se píše o vesnici Reitschitz. Své současné jméno obec získala v roce 1859 nařízením rakousko-uherského ministerstva vnitra, které původní název rozšířilo na Mariánské Radčice – Maria Ratschitz.

Dějiny vsi Mariánské Radčice byly v minulosti úzce propojené s cisterciáckým klášterem v nedalekém Oseku, jelikož byly jeho majetkem. Teprve po správní reformě v roce 1850 se Mariánské Radčice staly samostatnou obcí, ke které byly připojeny osady Lom a Libkovice. Obě vsi se v roce 1876 odpojily a vytvořily vlastní samostatné obce.

Ves se v 13. století stala poutním místem, jehož význam rostl až do komunistického převratu v roce 1948. Na slavnou historii navázali členové cisterciáckého řádu po roce 1989, kdy se do této oblasti vrátili.

Obci Mariánské Radčice hrozil v 70. a 80. letech 20. století zánik kvůli povrchové těžbě uhlí. Sousední Libkovice byly poslední obcí, která byla v první polovině devadesátých let z těchto důvodů likvidována. Jistotu existence Mariánské Radčici daly územní limity těžby schválené vládou v roce 1991, které stanovily hranice dobývacího prostoru a určily zásoby uhlí, které měly být odepsány.

Zájmové skupiny těžařů a energetiků se v současnosti snaží prosadit prolomení schválených limitů. Podporu našli na konci února 2007 u ministra průmyslu a obchodu Martina Římana, který navrhl prolomení limitů v oblasti Mariánských Radčic a Lomu, kde těží firma Severočeské doly. Po ostré reakci ekologických organizací (např. STUŽ), koaliční Strany zelených a od litvínovské ODS svůj návrh odvolal, ale posléze ho znovu opakoval. 

V polovině 19. století měla obec 75 domů a 455 obyvatel (pouze 4 byli Češi). V roce 1930 žilo v Mariánské Radčici 1035 obyvatel. První vlna vysídlenců odtud odešla v souvislosti s Mnichovskou dohodou z roku 1938, německé obyvatelstvo bylo vyhnáno o sedm let později. Od té doby počet stále žijících osob trvale klesal – v roce 1950 tu bylo 763 obyvatel, v roce 1989 už pouhých 345 lidí. Díky snaze místního zastupitelstva, které financuje výstavbu nových domů, v současné době počet obyvatel po mnoha desetiletích opět roste.

Počty obyvatel v obci

V polovině 19. století měla obec 75 domů a 455 obyvatel (pouze 4 byli Češi). V roce 1930 žilo v Mariánské Radčici 1035 obyvatel. První vlna vysídlenců odtud odešla v souvislosti s Mnichovskou dohodou z roku 1938, německé obyvatelstvo bylo vyhnáno o sedm let později. Od té doby počet stále žijících osob trvale klesal – v roce 1950 tu bylo 763 obyvatel, v roce 1989 už pouhých 345 lidí. Díky snaze místního zastupitelstva, které financuje výstavbu nových domů, v současné době počet obyvatel po mnoha desetiletích opět roste. 

Velká část historie obce je spojena s kostelem

Založení obce se dle písemných záznamů datuje do roku 1341. Archivní materiály a prováděné archeologické výzkumy ale dokazují, že se jedná o velice starobylé obydlené místo. Katastr obce byl pravděpodobně osídlen již v době předhistorické.

V prvních písemných zprávách se Mariánské Radčice objevují jako obec s jednoslovným názvem. Zmínky o osadě Radkových je možné nalézt již v roce 1057. Současná podoba názvu je používána až od 19. století.

Největší část popsané historie se objevuje v souvislosti se stavbou kostela a řádem cisterciáků. Původní kostel nebyl tak rozsáhlý, jako je dnešní poutní areál. V roce 1280 stál na místě současného kostel, který byl v letech 1692-1703 přestavěn na barokní.

Celá léta od dostavby a zprovoznění areálu Panny Marie Bolestné, jemuž vévodí kostel stejného jména, sloužil hlavně k poutím. Tato tradice byla známa po celé republice. V den výročních poutí se zde scházela procesí z celých severozápadních Čech, ale také z Plzně a dalších měst. Návštěvnost poutního místa byla tedy značná. Celé dějiny Mariánských Radčic jsou spojeny s tímto místem a mariánským kultem.

Osídlenost obce byla velice proměnlivá. Původní obyvatelstvo bylo převážně německé. Ještě v roce 1930 měla obec 1035 obyvatel. K velkému poklesu obyvatelstva došlo v období po roce 1945, kdy jej ovlivnil odsun německého obyvatelstva. 

Krátce o historii a popis farního a poutního kostela Mariánské Radčice

Mariánské Radčice se nacházejí mezi Osekem a Mostem a jsou vzdálené asi 15 kilometrů od lázeňského města Teplice. Mariánské Radčice se mohou ohlédnout za pohnutými a starými dějinami, které jsou úzce spjaty s dějinami cisterciáckého kláštera Osek a uctíváním milostného obrazu Bolestné Matky Boží. Předloni jsme se z tohoto důvodu mohli ohlédnout zpět na 725letou poutní tradici. K pohnuté historii se počítá samozřejmě i čím dál více nebo méně velkých poutí. K největšímu rozkvětu došlo v roce kolem 1890, kdy bylo v poutní sezóně od května do září spočítáno až na 150000 komunikantů. V této době byl kostel přestavěn do tehdejší podoby. Po druhé světové válce byla většina obyvatel vyhnána. Po přelomu byl poutní arzenál vrácen Cisterciákům. Opat Berhard Thebes znovu obnovil poutě ke každému 13. dni v měsíci.

Historie poutního místa

Původ poutního místa je spojen s uctíváním milostného obrazu Bolestné Matky Boží pod křížem a sahá zpět až do 13. století. P. Malachias Welcker, cisterciácký kněz z Oseka, říká ve svém „pořadí opatů": aby milostný obraz v Mariánských Radčicích 1280 byl po slibu postaven a horlivě uctíván.

Tenkrát byla doba celkem bouřlivá a pohnutá. Po porážce českého krále Přemysla Otokara II. V roce 1278 byly Čechy zničeny vojskem německého císaře Rudolfem II. Habsburským. Klášter Osek byl zpleněn a zapálen. Lidé v nouzi a tísni hledali v Bolestné Matce útočiště a vystavili v již existujícím kostele v Mariánských Radčicích milostný obraz.

Papež Mikuláš IV. udělil v roce 1289 papežským nařízením všem věřícím 40denní odpustky, kteří v určitých dnech přijímali v kostele svátost pokání a přijímání. Kromě toho doporučoval hojně navštěvovat kostel a v něm se modlit. Poutě tuto úctu vyjadřovaly a byly doprovázeny řadou zázraků a vyslyšení návštěvníků, které jsou částečně vyobrazeny na freskách na zdi v křížové chodbě.

V průběhu let se historie kostela, fary a spolku s poutním místem a uctíváním Marie spojily. Věřící vždy uctívali zázraky činící Matku Boží v Radčicích. Zatímco v dalším průběhu let se mnoho lidí otáčelo k církvi a víře zády, v Radčicích zůstávali věřící své matce věrni a dále konali pobožnosti a poutě. Kostel přetrval husitskou válku v 15. století, díky které byla krajina velmi zničena. Když v 16. století přišla do českého království protestantská víra, zůstali radčičtí katolické církvi věrni.

Bůh odměnil věrnost k nebeské královně. Mnoho nemocných bylo vyléčeno, nebo našli útěchu a vyslyšení jejich modliteb. Takto můžeme z kroniky kostela zjistit, že jistý Jakub Palm v zákristii kostela ještě před počátkem 30leté války našel velké množství berlí, které tam uzdravení lidé zanechali, nebo tam byly poslány na památku.

V 17. století poté co cisterciáci v roce 1626 přišli zpět do Oseka a vztahy se stabilizovaly, věnoval klášter svou pozornost opět poutnímu místu. K rozkvětu ve vrcholném období poutního místa došlo v 18. století. Opat Benedikt Littwerich nechal postavit nový barokní kostel, křížovou chodbu a farnost, kterou dokončil až jeho nástupce Hieronymus Besnecker. Základní kámen kostela byl položen v roce 1698 a stavba křížovou chodbou byla ukončena v roce 1718. Po dokončení kostela byl milostný obraz, který se nacházel na postranním oltáři ve starém kostele, přenesen na hlavní oltář. Později přibyly z darů nová kazatelna, Janův oltář, sochy v lodi kostela a pod kopulí. Na projektu a stavbě se podíleli dva architekti – Jean Baptiste Mathes a Octavian Broggio. Mathes konstruoval loď kostela a postranní kaple, zatímco Broggio projektoval kněžiště a křížovou chodbu.

Zajímavá je zpráva, že se kvůli stavbě křížové chodby vzdal svého v cestě překážejícího domu Karel Püttner z Mariánských Radčic. Zemřel v roce 1721 a je pohřben v křížové chodbě na místě, kde stál stůl v jeho pokoji. Tam je dnes jeho náhrobní kámen.

Farní budovu samotnou plánoval opat Littwerich jako proboštský úřad, a proto byla založena a vystavěna velkolepě jako klášter. K povýšení na proboštství ale nedošlo.

Hlavní oltář s milostným obrazem byl papežem Klementem XI. povýšen na privilegovaný oltář („altare priviligatum"). Později papež Pius IX. v roce 1858 toto privilegium potvrdil a vystavil k němu papežské nařízení.

Na přímluvy Matky Boží se přihodilo mnoho zázračných vyslyšení modliteb, které shromažďoval P. Sartorius, a ze kterých jsou některé znázorněny na obrazech v křížové chodbě. K vymalování křížové chodby došlo až později pod vedením opata Mauritia Elbela kolem konce 18. století. Tehdy byly zhotoveny i sochy svatých, oltáře a obrazy. Toto vytvořili umělci Josef Kramolín a Ignác Pastner, zatímco ty původní v kopuli kněžiště pocházejí od Johanna Quirina Jahna. Místo budoucího skromného roucha milostného obrazu z drahých látek nechal Jakub Kindelmann v ohni zhotovit pozlacené kovové.

Od konce 18. století až do poloviny 19. století se navrátil počet návštěvníků v v Mariánských Radčicích. Náboženský život byl díky politické situaci a nástup racionalismu zbrzděn. Toto časové období skončilo neklidnými roky kolem 1848.

Po roce 1848 opět došlo k oživení náboženského života a k dalšímu rozvoji poutního místa.

Opat Athanasius Bernhard nechal v roce 1857 na kostel odlít nový zvon jako náhradu za starý, popraskaný. Provedl i rekonstrukci kostela a vykonal v roce 1858 se slavnostním procesím pouť z Oseka – v den svátku Marie na památku k položení základního kamene kostela před 160 lety. 1868 byla opravena socha Svaté trojice na místě před farou.

V 80. letech 19. století byl kostel opět opraven, přičemž došlo i ke změnám ve vybavení a výzdobě kostela. Byly umístěny nové sochy a změněn vzhled oltářů. I dnešní hlavní oltář s milostným obrazem je dílem této doby. Pochází z počátku 20. století a dokončen byl v roce 1910.

Dějiny poutního místa ve 20. století

Poutě až do druhé světové války probíhaly s dobrou tradicí. Po roce 1945 byla tradice zrušena. S vyhnáním německých obyvatel a zrušením kláštera Osek byly historické vztahy přerušeny a během doby vlády tak komunistických panovníků byly všechny náboženské činnosti tak y omezeny, že se poutě v jejich dřívější podobě vůbec nekonaly.

Poutní kostel, křížová chodba a fara částečně pustly do roku 1971. V tomto roce byly provedeny některé opravy poutního místa, hlavně kostela. Později se stav opět zhoršil a část objektů je v havarijním stavu.

S politickým zvratem v roce 1989 se cisterciáci vrátili zpět do Oseka. Tradice poutí do Mariánských Radčic se opět obnovila. Od podzimu roku 1994 se konají každého 13. dne v měsíci na takzvaný den Fatimy.

Kostel zůstal farou a nejdříve se opět konaly bohoslužby. Na začátku byl farářem P. František Krákora, osecký cisterciák. Ten zemřel v roce 1975 a byl pohřben na hřbitově v Mar. Radčicích, hroby byly mezitím kvůli těžbě uhlí přenesen na hřbitov v Litvínově. Krákorův nástupce P. Macek zde již, nežil, ale již od roku 1973 bydlel v Janově. Nepravidelně se konající bohoslužby převzali duchovní z okolních farních obcí, jako je Duchcov a Janov, a to až do 90. let.. 

1

2

/gallerous/get_image/Mariánské_Radčice_znak.jpg/normal/gallerous/get_image/Flag_of_Mariánské_Radčice.png/normal