Přestože je éra středověku dnešnímu člověku méně časově odlehlá než například doba rozkvětu klasické antiky, zůstává mu v mnohém smyslu daleko vzdálenější . Její zvláštní zjev pramení ze zcela odlišných společenských a kulturních hodnot, na nichž byla založena. I když by tyto hodnoty mohly být současnými lidmi jen těžko akceptovány, jsou ve své " iracionalitě" alespoň pochopitelné; co však zůstává přes sebe-důkladnější historické bádání provždy uzavřeno, to je psychologická zkušenost středověkého člověka. Právě ona však byla podstatná, z její niternosti a náboženské spirituality pramenila tvářnost středověkého života ve všech jeho formách včetně forem hospodářských.
Feudální společnost »tří stavů« hleděla na svou pozemskou existenci sub specie aeternitatis, pod zorným úhlem věčnosti, kterou představovalo posmrtné vykoupení z tohoto »slzavého údolí«. Tomu odpovídala i úloha, jakou měla v jejím rámci ekonomika. Základním cílem, ke kterému se střídavě úspěšně obracela, bylo pouze uživit obyvatelstvo.
Sama práce měla podle sv. Tomáše Akvinského čtverý účel: »Především a hlavně musí opatřovat živobytí, za druhé musí odstraňovat zahálku, zdroj všelikého zla, za třetí musí potlačovat žádosti tím, že umrtvuje tělo, za čtvrté umožňuje dávat almužnu.« Činnost, jež by směřovala k vytváření zisku, a proto i bohatství, byla co nejpřísněji odsuzována. Na základě několika citací z bible, zvláště pak Kristových slov »půjčujte a nic nečekejte zpět, a »odměna bude hojná«, byl po celý středověk zakázán úrok z úvěru: peníze nezískané přirozeným způsobem, tedy prací, nesměly »mít děti«. Lichva byla poněkud pokrytecky ponechána Židům.
Všechna tato omezení spolu s velmi skrovným technickým vybavením samozřejmě nesmírně podvazovala jakoukoli možnost hospodářského rozvoje středověké západní Evropy. Jedinou možností, jak zvyšovat produkci potravin, byla extenzifikace zemědělství. A právě v ní sehrál významnou roli aniž si to původně kladl za cíl cisterciácký mnišský řád.
Sv. Bernard a nová spiritualita
Na přelomu 11. a 12. století prožívala západní Evropa velký civilizační rozmach,daný především mocný přírůstkem populace.V té době se upevňovala a zároveň i humanizovala královská i vladařská moc.Dosavadní církevní instituce,zvláště pak staré mnišské řády,však vykazovaly známky stárnutí "černí mniši" benediktýnského řádu se sice stále ještě řídili regulí svého zakladatele,spíše však žili podle obyčejů pocházejících z karolínské epochy.Bylo zřejmé,že církev je třeba reformovat.
Nejvýznamnějšími představiteli tohoto hnutí byly nové mnišské řády. Podle nebarveného roucha, jež tito řeholníci přijali, byli nazýváni »bílými mnichy«. Šlo jim především o návrat k původním ideálům klášterního života prostotě, pokoře a odříkání. Čistá spiritualita a niterný kontemplativní život měly být opět povýšeny na základní smysl řehole.
Tyto hodnoty plně ztělesňoval sv. Bernard, jedna z největších postav křesťanského středověku. Roku 1112 vstoupil spolu se svými příbuznými a přáteli do kláštera v Citeaux a stal se duchovním i organizačním vůdcem celé reformy.
Latinský název kláštera Cistercium dal novému mnišskému řádu název. Bernardovo jméno pak je známo s přídomkem »z Clairvaux«, podle prvního kláštera, který založil a stal se jeho opatem.Sv. Bernard patřil k nejvlivnějším postavám své doby, jeho duchovní autorita byla nesmírná.
Respektován papeži dokázal i smiřovat panovníky. Síla jeho osobnosti byla taková, že svým kázáním před shromážděnými šlechtici ve Vézélay 31. března 1146 podstatně přispěl k realizaci druhé křížové výpravy. Avšak jen těžko si dnes, v éře »médií«, dokážeme představit,bezprostřední,vpravdě magický účinek vhodně a dramaticky proneseného slova.a právě mistrem slova byl Bernard povýtce.
Všechna Bernardova díla jsou vroucným, spontánním i hluboce promyšleným výkladem bible,sepsaným velice vytříděným jazykem.Bernardův styl,lze nejspíše označit za poetickou proměnu klasické rétoriky.Bernardův styl lze nejspíše označit za poetickou proměnu klasické rétoriky. Počítal s tím, že jeho texty budou melodicky předčítány, což se shodovalo s jeho úzkým zájmem o liturgii. Doslova »žil bibli« jako živoucí zkušenost Boha, jako prostředek, který mu umožňoval účastnit se mystérií vykoupení celého lidstva. Pohrával si s etymologií jednotlivých slov svatých textů, zkoumal významy jejich fonetických ekvivalentů, byl hluboce ovlivněn mystikou číselných vztahů a hudebních poměrů. Měl zálibu ve smiřování Starého a Nového zákona, v prvním hledal předobraz událostí druhého.
Svou sílu čerpal z mystické kontemplace, kterou je celé jeho dílo prodchnuto.O významu této výlučné inspirace svědčí, že u něho nenalezneme postupný myšlenkový vývoj, vlast ní lidskému rozumu, nýbrž jako by jeho dílo jen postupně, v průběhu času naplňovalo ideální, zázračně jednotnou a předurčenou formu.
Cisterciácký řád prodělal už za Bernardova života nesmírný rozvoj.Když roku 1153 Bernard umíral, nacházelo se v Evropě již téměř 350 řádových klášterů a tento počet nadále prudce vzrůstal: na konci 12. století na 500, na sklonku středověku na 750. Hlavní příčinou tohoto rozmachu jistě bylo, že Bernardovo učení vycházelo dokonale vstříc duchovním požadavkům doby. Nikoli nepodstatnou roli zde však sehrála i samotná struktura řádu, především okolnosti zakládání a působnosti jednotlivých klášterů.
Misionáři hospodářského života..
Stanovy cisterciáckého řádu jež pro západní křesťanství představovala především řehole sv. Benedikta ze 6. století. Její imperativ »Ora et labora« (Modli se a pracuj) byl pochopen doslova jako výzva k harmonickému smiřování a doplňování práce duševní a tělesné. Členům řádu z toho vyplynula povinnost manuální práce, s níž byla spjata i zvláštní organizace řeholního života, odlišná od jiných církevních řádů.
Protože cisterciákům šlo především o duchovní obnovu, měl být klášter zcela odloučen od světského života.
Bylo jej tudíž třeba založit na neobydlených, pustých místech. Základní ekonomickou podmínkou jeho existence se pak stala soběstačnost - komunita neměla přijímat jiné hmotné statky než ty, které si sama vytvořila. Bylo na úsilí mnichů, aby divokou přírodu, která je obklopovala, kultivovali a proměnili v zemědělskou půdu, zdroj své obživy. Aby mohl řád tyto náročné požadavky realizovat, ustavil v rámci klášterů zvláštní kategorii konvršů - byli to laičtí bratři, jejichž úkolem, na rozdíl od vlastních mnichů, byla především manuální práce.
Tato aktivita přinesla v průběhu 12. století významné hospodářské výsledky, paradoxně však nikoli tím, že by byl striktně naplněn cisterciácký ekonomický model.Ukázalo se,že právě požadavek soběstačnosti a odmítání peněžitých příjmů byl v tehdejší době prudkého rozvoje měst a směny zboží nerealizovatelný. Vznik nových žebravých řádů cisterciáky připravil o mnohé z těch, kteří by mohli mít zájem stát se konvrši, a tento úbytek pracovníků je záhy přiměl k zaměstnávání námezdních pracovních sil. A tak se stalo, že v průběhu 13. století se základní schéma hospodaření cisterciáckých klášterů přiblížilo ostatním feudálům.
Cisterciácký řád byl jedním z důležitých činitelů kolonizace Evropy, avšak jeho přínos se tím zdaleka nevyčerpává. Jak říká historická Kateřina Charvátová, »cisterciáci jako první obrátili pozornost k ekonomickým otázkám a vážně se jimi zabývali. Vytvořili hospodářskou teorii, nelpěli však dogmaticky na jejím dodržování. Jako zkušení praktici dokázali rozpoznat ekonomické možnosti jednotlivých opatství a přizpůsobit se jim. Díky tomu byli schopni z většiny oblastí, jež přešly pod jejich správu, učinit prosperující hospodářské jednotky.
Způsob, jakým toho dosahovali, lze spatřovat především ve výtečné organizaci hospodářství, kterou někteří historici označují přímo jako manažerskou. Je proto pozoruhodné, kterak se původní intence odklonu od »vezdejšího světa« a uzavření do sebe proměnila a podstatně přiblížila progresivním tendencím ve vývoji středověké společnosti. Klášterní komunity patřily i k průkopníkům podnikání: jejich hospodářské zájmy se obracely k hornictví, hutnictví či sklářství a svůj podíl měli isterciáci i na dálkovém obchodu s vínem a se solí.
Misionáři gotiky...
Jak již bylo řečeno, cisterciácký řád dosáhl ve vrcholném středověku nevídaného rozmachu. Měl silný politický vliv a důležitou účast na diplomatických jednáních. Uveďme jen pro ilustraci, že ve druhém desetiletí 14. století vzešla právě z okruhu cisterciáckého kláštera na Zbraslavi myšlenka na spojení rodu přemyslovského s rodem lucemburským; netřeba snad připomínat, jaký význam pro české země měl panovník, jenž z tohoto spojení vzešel, český král a římský císař Karel IV.
Avšak nejviditelnějšími stopami onoho vlivu, jímž se řád zapsal do dějin českých zemí, byla stavitelská činnost. Cisterciáci k nám přinesli stavební prvky vrcholné francouzské gotiky a veliké klášterní chrámy v Sedlci u Kutně Hory, v Kladrubech či ve Žďáru nad Sázavou jsou dodnes výmluvnými ukázkami jejich umění.
Cisterciácká architektura se vyznačovala střídmostí a elegancí, vnitřky kostelů byly zbaveny veškeré plastické a malířské výzdoby, aby svou prosvětleností a takřka mystickou sjednoceností přispívaly ke koncentraci věřících na vnitřní prožitek křesťanského zjevení.
A tak lze říci, že odkaz cisterciáckého řádu na nás účinně působí dodnes, v každodenním životě a jeho hospodářských strukturách, i ve vzácných okamžicích soustředění, kdy v dávných uměleckých památkách hledáme jiný pohled na svět a cest k sobě samému.
Poslední komentáře
1 rok 8 týdnů zpět
4 roky 25 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět