Anketa
Litvínovsko v číslech
Informace
Z historie hradu Rýzmburk
Severozápadně nad městem Osek, na skále vypínající se nad Oseckým potokem, stojí zajímavá historická památka. Utopený v porostu okolních hvozdů, tyčí se zde majestátně zbytky, kdysi významného, raně gotického hradu Rýzmburk. Neméně zajímavá, než sama zřícenina, je však i historie hradu. Že nevěříte ?
Oprašme tedy spolu staré kroniky a vydejme se na předlouhou cestu proti proudu plynoucích let...
Je doba raného středověku. Krušné hory jsou pokryty neproniknutelným listnatým pralesem. Jak ostrůvky v oceánu ztrácí se ta hrstka slovanských osad v nekonečné divočině okolních lesů. Zemi vládnou první muži z rodu Přemyslovců. Až sem, na sklonek 12. stol. nám dovolí nahlédnout zápisy starých rodových kronik. A právě díky kronice Kosmově, či listům pana Hájka z Libočan, dozvídáme se o slavném rodu Hrabišiců, majících ve znaku hrábě. Majetek a vliv rodu, z nějž vzešli páni z Rýzmburku, značně vzrostl díky přízni panovníka Vratislava II. Kosmas uvádí, že v r. 1103-1109 byl nejvyšším komorníkem Hrabiše nazývaný Velký (Duchcov-Hrabišín).
Jeho vnuk Gerard měl pak tři syny – Hrabiše, Slávka a Boreše. A právě Slávek to byl, kdo r. 1192 založil cisterciácký klášter a nedaleko od něj začal stavět hrad Osek. Krušné hory protínala obchodní cesta vedoucí z Prahy do Míšně. Právě část této cesty, zvanou též Vlčí důl, měl ochraňovat hrad Osek. Úkolem hradu bylo také podporovat dolování stříbra v okolí. Ostatně jedna ze starých štol se nalézá pod hradem dodnes. Páni z Oseka drželi nejen převážnou část severozápadních Čech, ale také značné území v Míšensku. Na přelomu 13-14. století náleželo Oseku 25 manství. Uveďme pro srovnání, že hradu Most náleželo manství 11.
Slávkův syn Bohuslav měl syny Slávka a Boreše. Starší Slávek se stal opatem Oseckého kláštera. Toho kláštera, který postavil jeho jmenovec a děda. Mladší z bratrů Boreš, později známý jako pan Boreš z Rýzmburku, zastával funkci dvorního maršála a stal se velikým oblíbencem krále Václava I. Právě za časů krále Václava zakotvila u nás rytířská kultura a vzrostl vliv německého živlu. V těch dobách se ,vlivem poněmčování, z hradu Osek stává Rýzmburk (obří hrad). O Václavovi je známo, že často od svých vladařských povinností utíkal do samoty loveckých sídel. Byl-li potom skutečně pan Boreš takovým Václavovým oblíbencem, jak uvádí kroniky, nabízí se myšlenka, zda se král se svou družinou také neproháněl oseckými hvozdy. A právě pramalý zájem Václavův o vladařské povinnosti je příčinou, že se od něj odvrací převážná část české šlechty.
Králův syn, výrostek sotva čtrnáctiletý, Přemysl Otakar II. nechává se proti vůli otce, zvolit zrádnou šlechtou 31.července 1247 spoluvladařem. V následujících vojenských střetnutích se jednotky krále Václava takřka rozpadly. Sám král je nucen kvapem prchnout ze země a hledat dočasné útočiště v Míšni. Před zrádným synem sklonilo se pak mnoho českých pánů, větřících podíl na zisku. Věrných legitimnímu králi Václavovi zůstalo pramálo. Mezi nimi kronikáři zmiňují pány z hradu Most, však zejména pana Boreše z Rýzmburku.
Přemysl se rozhodl s podzimem 1248 dovršit zdárně započaté dílo a skoncovat s posledními opěrnými body nepřátel. Předem si jist vítězstvím, vyrazil na válečné tažení proti hradu Most.
A opět je to pan Boreš z Rýzmburka, kdo nečeká a chvatem odjíždí do Saska, kde najímá žoldácké vojsko. Co k takovému činu vedlo Boreše? Vskutku chtěl pomoci mosteckým, nebo věděl, že po Mostu přijde na řadu Rýzmburk? Nevíme. Také se nabízí úvaha, zda nájem žoldáků finančně nepodpořil Borešův přítel, král Václav. Ale to jsou pouze dohady. Jisté je, že času nebylo nazbyt. Vojsko nedozrálého, leč sebevědomého Přemysla Oktakara II. dorazilo před hrad Most a formuje se k útoku. Karty jsou rozdány. Schyluje se k dramatu.
Přetěžko je té hrstce Václavovo věrných na hradbách. Však pohledy odhodlanými hledí muži vstříc početné převaze nepřátel. Zpocené ruce svírají jílce mečů a podzimní vítr nese šepot po hradbách „za Václava, za krále".
V minulé části opustili jsme statečné obránce hradu Most v očekávání předem ztracené bitvy. Ta hrstka věrných králi Václavovi sotva může ubránit hrad před početným vojskem Přemysla Otakara II. Ale něco se stalo. V zadních řadách Přemyslova vojska propuká zmatek. To dříve, než ctižádostivý mladíček stačí dát povel k útoku, napadá ho ze zálohy se svým žoldáckým vojskem pan Boreš z Rýzmburku. A světe div se, vojsko Přemysla Otakara II. se pod divokým nájezdem žoldáků pána z Rýzmburku rozpadá a dává na zběsilý útěk. S jakou radostí museli vítat svého zachránce obránci hradu Most. Jaké napětí muselo panovat na Rýzmburku ?
Čí vojsko vyjede z lesa na cestu vinoucí se k hradu podle Oseckého potoka ? Budou to vítězní Borešovi žoldnéři, či trestná výprava Přemyslova ? Nakonec se slavilo vítězství. Dlouho do noci hořeli ohně na hradu Rýzmburk. A bylo vskutku co oslavovat. Vždyť porážka u Mostu otřásla pozicí Přemysla natolik, že zrádná šlechta začala houfně přebíhat zpět do tábora legitimního krále Václava. Král Václav I. se může vrátit ze svého azylu v Míšni a již v srpnu 1249 obléhá se svým vojskem Pražský hrad. Zaútočil těžkými praky a po deseti dnech, syn vzbouřenec kapituloval. Teď měl Přemysl okusit, jak chutná rub pýchy- pokoření. Vítězný král Václav si dal záležet.
V klášteře Na Františku musel nezletilý potomek českého panovníka, před přihlížejícími davy, na kolenou, složit přísahu poslušnosti. Však o pouhé čtyři roky později 22. září 1253 v Králově Dvoře u Berouna český král Václav I. náhle umírá.
Přemysl Otakar II. se konečně chopí vytouženého žezla a to na celých dalších 25 let. Jeho prvním činem v roli vladaře bylo, že si vyřídil staré účty s Václavovými oblíbenci. Trestu neušel především pan Boreš z Rýzmburku, je zatčen, ztrácí veškeré úřady a část majetku. Zle je s pány z Rýzmburku. Nakonec, aby si to u novopečeného krále vyžehlil, zúčastnil se pan Boreš spolu s bratrem Slávkem oseckým opatem, Přemyslovy křížové výpravy proti pohanským Prusům. Vyrazili v prosinci 1254, když v Pomořansku a Prusku zamrzly bažiny a močály a v únoru 1255 už byli rytíři doma. Snad s výjimkou bitvy u Rudavy, nesetkali se s vážnějším odporem. Tažení se spíš podobalo výletní jízdě. Dalo však možnost české šlechtě, zaskvět se v rytířském brnění.
O panu Borešovi z Rýzmburku v kronikách stojí, že se v Prusku vyznamenal v několika bitvách, založil zde hrad Osek a město Rýzmburk. Přemysl však neválčil pouze v Polsku, také v Uhrách si vedl velice dobře. V Evropě se stává významným mužem a žhavým kandidátem na uvolněný císařský trůn. Nakonec je však císařem zvolen, zcela překvapivě, tehdy ještě neznámý a nevýrazný Rudolf Habsburský. Přemysl zuří a prohlašuje Rudolfovo zvolení za neplatné. A opět za zády krále, se proradná česká šlechta domlouvá s Habsburkem. Především pak Vítkovci v čele se Závišem z Falkenštejna. Zrádný Záviš využívá odvěké rivality pánů z Rýzmburku a Přemysla Otakara a získává Boreše do svého tábora.
Přemysl se dostává doslova mezi dva mlýnské kameny. Na jedné straně táhne na Čechy císař Rudolf Habsburský s žoldnéřským vojskem posbíraným po celé Evropě. Na straně druhé povstala proti Přemyslovi česká šlechta, pod vedením Záviše z Falkenštejna. Nemalou roli v povstání sehrál též pan Boreš z Rýzmburku. Na dvou frontách současně český král bojovat nemohl. Jestli chtěl zachránit alespoň domácí trůn, musel se vydat na milost Rudolfovi. Strašné pokoření.
26. listopadu 1276 vjel Přemysl Otakar II. do tábora Rudolfa Habsburského, ležícího před Vídní. Tam, sledován nespočetným davem, poklekl „ král železný a zlatý" na kolena, aby úhlavnímu nepříteli složil přísahu věrnosti. Naposled takto klečel pokořen v r. 1248, před svým otcem Václavem, po prohrané bitvě u Mostu. V obou případech pak byl aktérem Přemyslova ponížení stejný muž. Pan Boreš z Rýzmburku.
Přibližme si situaci, ve které jsme zanechali pana Boreše z Rýzmburku v minulém díle. Určitě není nikterak záviděníhodná. Již podruhé se pan Boreš postavil Přemyslovi. Přemysl Otakar nyní, po tom co sjednal smír s císařem Rudolfem Habsburským, má volné ruce vypořádat se s domácí odbojnou šlechtou.
Císař sice přiměl českého krále, aby slíbil beztrestnost odbojným šlechticům a ten vskutku poskytl formální záruky, ale v nejbližší vhodné chvíli se na zrádce vojensky vrhl. Ti se pak začali dovolávat ochrany k Habsburkovi. Rudolf odbojnou šlechtu chlácholil svými listy a Borešovi z Rýzmburka dokonce přísahal: „při žezle královském, nejvyšší pravdě kristově, že ho niky neopustí, nýbrž ochraňovati bude, jako syna vlastního". List císařův však, ač pěkně stylizován, pomohl panu Borešovi pramálo. Pan Boreš z Rýzmburku je rozlíceným Přemyslem zajat a posléze sťat mečem. To Záviš z Falkeštejna byl prozíravější. Nedbal nic srdcervoucích listů Habsburkových, včas práskl do bot a prchl do zahraničí.
To, že český král neuposlechl císaře, který držel nad odbojnou šlechtou ochrannou ruku, bylo jednou z mnoha příčin následujícího dramatu. Dostáváme se k okamžiku, který byl jedním z nejtragičtějších v našich dějinách. Bitva na Moravském poli. Nakonec se Přemysl přeci nevyhnul vojenskému střetnutí s nenáviděným Habsburkem. Ale opět, v kritickém momentě bitvy, někteří velitelé z řad české šlechty Přemysla opouští. V průběhu bitvy pak, neznámo za jakých okolností, je Přemysl Otakar II. zabit. Král železný a zlatý je mrtev a do nitra Čech se od Moravského pole valí divoké hordy okupačních vojsk.
Čechy čeká doba nejtěžší, doba drancování a krutého hladomoru. Tato zoufalá éra cizácké okupace je nám dodnes známá pod pojmem „Braniboři v Čechách".
Po popravě Boreše je pánem na Rýzmburku jeho syn Bohuslav, ale jen do roku 1280, kdy pouhé tři roky po smrti otce sám umírá. Bohuslav zde sice zanechal dva syny, leč ani jeden v době jeho skonu, nedosahuje zletilosti. Správy hradu se proto ujímá jejich strýc z matčiny strany Bedřich ze Šumburku.
V té době je již zpět ze zahraničního výletu náš starý známy Záviš z Falklštejna. Přemysl padl na Moravském poli a tak Závišovi doma již nic nehrozí. Záviš okamžitě využívá chaosu v Čechách, bere si za ženu Kunhůtu, vdovu po Přemyslovi, a ujímá se vlády v zemi. Pro českou šlechtu je Záviš, ať už více či méně oblíben, menším zlem než vláda Braniborských.
A zde se ve starých kronikách opět objevuje zmínka o hradu Rýzmburk. Záviš prohlašuje Bedřicha ze Šumburku, bere ho do zajetí a dobývá jeho hrady. Není nám známo, čím se Bedřich novopečenému vladaři znelíbil. Jisté však je, že mezi dobytými hrady je též Rýzmburk.
Mladí osečtí dědicové utrpěli ztrátou hradu veliké škody a značně klesá též význam rodu. V kronikách ještě stojí, že r. 1333 dávají páni z Rýzmburku postavit hrad Kostomlaty a udělují jej v léno panu Chotěborovi z Herštejna. Po zmínce o hradu Kostomlaty se již kroniky o pánech z Rýzmburku zmiňují pramálo. Mimochodem, hrad Kostomlaty, kronikáři často ztotožňován s bájným Sukoslavem, patří dnes k našim nejkouzelnějším hradům. Jistě na tom má lví podíl parta nadšenců, pánů z Kostomlat, která hrad v současnosti spravuje.
Rodová situace pánů z Rýzmburku se též zhoršila v důsledku nemilosti krále Václava IV. pro účast na odboji proti němu. Ve spiknutí pánské jednoty proti králi roku 1394 prokazatelně figurovali též páni z Rýzmburku. Václav IV., syn Karla IV. a bratr Zikmundův, je dokonce zajat a krátce vězněn. Roku 1396 je již král opět na svobodě a uzavírá s panskou jednotou příměří. Pánům z Rýzmburku však není Václavem odpuštěno. 5. února 1398 se Rýzmburští musí vzdát hradu a města Duchcova ve prospěch míšeňského markraběte Viléma Weltina a jeho manželky Alžběty, a to za pouhých 14 000 stříbrných marek. Poté již kroniky o pánech z Rýzmburku mlčí.
V díle minulém opustili jsme pány z Rýzmburku ve chvíli, kdy se začíná smrákat nad věhlasem kdysi tak slavného a významného rodu.
Po té co jsou nuceni vzdát se hradu ve prospěch míšeňského markraběte, již kroniky o pánech z Rýzmburku mlčí.
V bitvě u Lipan 1434 bojoval jakýsi Boreš z Rýzmburku na straně panské jednoty. Ale jen jako pěší, neboť neměl ani na vydržování koně. A to je vše o pánech z Rýzmburku, pocházejících z rodu Hrabišiců, majících ve znaku hrábě. Ostatně ony hrábě jsou ve znaku města Oseka dodnes.
Během husitských válek, stává se z hradu Rýzmburk, pod správou míšeňského markraběte, výspa katolické reakce. V letech 1421-1426 řádí v podkrušnohoří husitská vojska lounsko-žateckého svazu.
V r. 1426 pouští podél Rýzmburku markrabě míšeňský křižáky k Ústí, kde je svedena slavná bitva Na Běháni. Jak známo, u Ústí dali husité pod vedením Prokopa Holého, křižákům řádně na frak. Staré kroniky uvádí, že poblíž hradu Krupka, byla pobita skupina asi 300 urozených pánů z Míšně a Lužice, které po prohrané bitvě husité pronásledovali a zde dostihli. Také tvrz Duchcov je husity dobyta a město zpustošeno. Divokému řádění husitských hord neunikl ani Osecký klášter. Ale na hradě Rýzmburk, se posádka míšňanů udržela.
V r. 1438 jsou v bitvě u Želenic poražena vojska husitských měst Loun, Slaného a Žatce a na Rýzmburku uvězněno 130 zajatců. O tom jaký byl jejich další osud, však kroniky mlčí.
Po porážce husitů, získává Jiří z Poděbrad v r. 1456 zpět českému království Most, Rýzmburk a Duchcov. O rok později zastavuje Jiří z Poděbrad hrad Rýzmburk kancléři Prokopu z Rabštejna. Rabštejn, ve snaze rozšířit svůj majetek, dostává se do vážného sporu se saskými vévody. Saská vojska oblehla r. 1471 nedobytný Rýzmburk a světe div se dobyla jej. Nakonec musela do sporu zasáhnout královna Johana, vdova po Jiřím z Poděbrad a postoupila Rýzmburk včetně Duchcova Pavlu Kaplíři ze Sulevic. Píše se r. 1473, ta tam je doba rytířských klání a obléhání hradů. Páni ze Sulevic dávají přednost konfortu komnat Duchcovského zámku, před drsnými podmínkami studených hradních síní. A tak již počátkem 16 stol. přestal být Rýzmburk obýván a postupně zpustl.
Dnes již zbývá pramálo, z jednoho z našich nejvýznamnějších hradů. V jihovýchodní části hradu dodnes stojí osamocena okrouhlá věž. Původně byla 30 m vysoká, přístupná pouze z vyššího patra. V 19. stol.byly do věže vylomeny dveře a vnitřek opatřen schodištěm, vedoucím k vyhlídce na vrcholu. Za podivných okolností však bylo schodiště záhy strženo a dveře kvapem zasypány. Zlí jazykové tvrdí, že v kulaté věži straší.
Bloumá uvnitř věže bezhlavý Boreš z Rýzmburku, či zde za větrných nocí kvílí duše těch 130 vězněných husitů ? Nevíme. Jisté je, že se nikdo nehrne do toho, aby vnitřek věže zpřístupnil.
Druhá věž, čtyřboká obytná, má dosud zachovalé zdivo do výše dvou pater. Na západní straně bylo zdivo v obou podlažích opatřeno okny s gotickým ostěním, jehož zbytky jsou patrny dodnes. 250 m dlouhý a 60-90 m široký Rýzmburk, patřil bezesporu k našim nejrozsáhlejším hradům. A to už je skutečně vše o oseckém hradu a historii věhlasného rodu pánů z Rýzmburku. Snad byl pro vás, náš společný výlet do dob nedávno minulých alespoň trochu zajímavý. Snad jsem vás svým vyprávěním příliš nenudil.
Poslední komentáře
1 rok 49 týdnů zpět
5 let 14 týdnů zpět
5 let 27 týdnů zpět
5 let 27 týdnů zpět
5 let 28 týdnů zpět