Objekt má být, nebo měl být v Litvínově.
Na fotce je sice vidět uniformovaná osoba, ale podle dalších osob bych tipoval na personál restaurace...
Vzpomínky na Důl Julius III. aneb 38 let horníkem
Toto vyprávění je psáno podle vzpomínek Ladislava H., který téměř 38 let pracoval jako zaměstnanec mosteckých hnědouhelných dolů, předchůdce dnešní MUS a.s. Postupně prošel zaměstnáním pomocného dělníka na dole Julius III., kresliče, důlního měřiče na dole Rudý sever a strojvedoucího elektrické lokomotivy na Dole obránců míru. Život na šachtách nebyl nikdy nudný, přesto za nejzajímavější a nejdramatičtější období považuje Ladislav H. dobu 2. světové války, kterou prožil na dole Julius III. v Kopistech. Tedy šlo mnohdy o holý život.
MNICHOVSKÁ KRIZE
Na sklonku léta 1938 nastoupil devítiletý Ladislav do třetího ročníku obecné školy v Kopistech. V tomto hornickém malém městě s deseti tisíci obyvateli tehdy vládla vzrušená atmosféra. Bylo zde obyvatelstvo české i německé národnosti a právě probíhala tzv. sudetská krize. Do nedávno vybudovaných obranných československých opevnění - bunkrů okolo Kopist přišli vojáci československé armády a zaujali bojová postavení. Psalo se 23. září 1938 - datum mobilizace.
Ladislavův otec, tehdy zaměstnaný jako jámový tesař na dole Julius III., přicházel v tu dobu z práce, najedl se a zase odcházel. Kam? Se skupinami kamarádů a známých šel kopat příkopy pro ochranu betonových pevnůstek. Ony příkopy se měly v případě útoku německých vojsk na obranná postavení zaplavit vodou a tak ztížit postup nepřítele. Řetěz bunkrů se táhl skoro až k Juliusu III. Jednoho dne přišel Ládíkův otec domů a začal vypravovat. Měl na šachtě zajímavou, ale těžkou práci. Přišel za ním kdosi z vedení dolu v doprovodu československého vojáka s výložkami ženisty. Ten vydal instrukce, že se v případě postupu Němců až do oblasti Kopist musí znemožnit provoz šachty a to odstřelem vzpěr těžní věže. Otec malého Ládi dostal příkaz vysekat "kapsy" do betonového ukotvení vzpěr těžní věže a voják instruoval kde a jakých rozměrů mají vysekané otvory být, aby se tam vešel dostatek trhaviny. Když byla práce hotova, čekalo se jen na uložení trhaviny.
Situace v pohraničí se zhoršovala den ze dne. Koncem září pomáhali kopistští občané skládat munici a zbraně do místní sokolovny. V "řetězu" lidí mezi vojenským automobilem a sokolovnou stál i Ladislavův otec. Vedle něj byl kolega ze šachty, Němec. Ten vzrušeným lidem okolo říkal: "Nebojte se, žádná válka nebude." 29. září 1938 podepsali představitelé Německa, Itálie, Francie a Velké Británie dohodu o odstoupení pohraničních oblastí ČSR nacistické Třetí říši. Dohoda známá pod názvem Mnichovská začala platit od 1. října 1938. Už 10. října vstoupil německý wehrmacht do okresu Most, který se nacházel v 5. okupačním pásmu podle Mnichovské dohody.
Zanedlouho poté přijel od Mostu na Julius III. černý automobil. Z něj vystoupilo několik mužů v kožených, dlouhých kabátech a kloboucích s podivně dolů ohnutými okraji - Gestapo - německá tajná státní policie. Zakrátko se celá ta skupinka objevila v doprovodu člověka z vedení dolu u těžní věže, kde měl svůj sklad a pracoviště právě Láďův otec. Nastal výslech týkající se "zaminování" vzpěr těžní věže. Kterási dobrá "vlastenecká" duše nemeškala a práci Ladislava H. staršího oznámila Gestapu. Po prohlídce místa bylo zjištěno, že ve vysekaných otvorech nikdy žádná trhavina nebyla a vedení dolu přiznalo, že jámový tesař musel vysekat otvory v rámci plnění pracovních povinností. Okamžik hrůzného napětí pominul, když "klobouky" odjely v temném autě pryč, ale vzpomínka, při které mrazí v zádech, zůstala ve vzpomínkách Ladislavovy rodiny napořád.
OBRAZY LIDOVÉHO MISTRA
Jaroslav John, bývalý československý legionář, účastník bojů o Trans sibiřskou magistrálu v Rusku, byl po dlouhá léta zaměstnán jako hlídač obloukové stanice hlubinné lanovky. Hlídal vozíky, aby nevykolejily a mazal kolejnice v oblouku, aby se kolečka vozů lépe obloukem prosmekla. Seděl v rohu mezi zdmi, vedle sebe kbelík se "šmírem" na mazání a v kapse křídu na označování vozíků.
Někdy bývala směna velmi jednotvárná a pomalu ubíhala. Kolej promazaná, vozíky jezdí jako po másle. Co takhle si zkrátit čas? Jaroslav John byl velmi zdatný kreslíř a amatérský malíř a tak ho napadlo, že by si mohl nudnou směnu zpestřit právě oblíbenou činností. Od nápadu nebylo daleko k činu.
Zanedlouho byl na protější zdi u obloukové stanice namalován krásný obraz s hornickým motivem. Můžeme se dnes ptát, kde vzal barvy, štětce, paletu a to všechno "nádobíčko", které malíř obrazů potřebuje. Vysvětlení je snadné. Na omítce, která tvořila nažloutlý podklad, vytvořil kresbu se stínováním Jaroslav právě oním "šmírem", pracoval štětkou na mazání kolejnic a nakonec vystínoval křídou vše tak, že vzniklo doslova mistrovské dílo.
Nějaký čas po vytvoření tohoto svérázného obrazu na tak podivném místě, se zde objevila komise z vedení dolu. Bylo to někdy v roce 1939, kdy důl už spadal pod SUBAG A.G. (Sudetenländische Bergbau Aktien Gesellschaft) a nové německé vedení větřilo (bohužel špatně) lepší nové časy. Vedle Juliusu III. se začínalo s novou stavbou velikého chemického komplexu na výrobu syntetických paliv z hnědého uhlí. Lepší a bližší odbytiště si nikdo nemohl ani přát. Třetí říši, okupovanému Rakousku a Čechám vládl už "neues Ordnung" - nový pořádek nastolený nacisty a idea nového pořádku se promítla i do snah vedení dolu. Celý důl měl být po stránce stavební opraven a rekonstruován, na budovách již začala svítit nová omítka, obílená vápnem. Nad tím vším byl na dálku viditelný hákový kříž, umístěný na těžní věži dolu.
Když komise dorazila na místo obloukové stanice, její členové zůstali stát v údivu. Tohle opravdu nečekali! Krásný obraz a právě tady! "Kdo to maloval?" zeptal se kdosi z nich a Jaroslav odpověděl, že on. Už podle tónu otázky poznal, že ho za to nečeká trest. A stalo se neočekávané. Po chvilce vzájemného radění se na Jaroslava obrátil jeden z komise: "Troufal byste si vyzdobit malbami s hornickými motivy budovy na nádvoří dolu? Barvy a štětce dostanete a budete to dělat v pracovní době, místo hlídání tady. Souhlasíte?" Kuráž i umění bylo a nesouhlasit se dost dobře nedalo.
Tak zanedlouho vznikl cyklus velkorozměrných obrazů s hornickými výjevy a podle hornických bájí, který zdobil budovy na celém nádvoří dolu Julius III. Pan Jaroslav John byl neoficiálně pasován na skutečného mistra malířského umění. Obrazy malované olejovými barvami vydržely léta a možná by byly na stěnách dodnes, kdyby si válka, kterou Německo začalo, nakonec nevybrala svou daň. Právě přítomnost nedaleké chemické továrny STW s natolik slibnou výrobou syntetických paliv byla příčinou zkázy dolu Julius III. a nutnosti neustálé obnovy. Spojenecké bombardéry v létech 1944-1945 bombardovaly opakovaně přilehlou výrobu paliv, jejíž produkce směřovala do nádrží nacistických tanků, letadel a lodí. Pumový rozptyl a německá umělá mlha způsobily, že bomby z výšky osmi kilometrů nepadaly jen za brány "hydráku" (pro letouny malého cíle), ale do jeho bezprostředního okolí. A tak se stalo, že s původní podobou budov zničených pumami, se postupně ztrácely i Jaroslavovy obrazy. Jedinou vzpomínkou na ně je nyní jen už stará fotografie po jednom ze zářijových náletů roku 1944. Na ní je jedno z mistrovských děl zachyceno na troskách jedné z budov.
ZA PRACOVNÍ ÚRAZ KONCENTRÁK
V zimě válečného roku 1942 se točila kola všech továren a těžních věží v okupovaných Čechách pro vítězství nacistické Třetí říše. Nejinak tomu bylo na hlubinném dole Julius III. v Kopistech, který byl v tu dobu součástí průmyslového gigantu, zvaného Herrmann Göring Werke. Stalo se tak pod hlavičkou hnědouhelných dolů na Mostecku, sdružených do společnosti SUBAG. Uhlí putovalo nejen do elektráren vyrábějících proud, ale začalo se dodávat zejména do nové, veliké chemické továrny na výrobu motorových paliv z hnědého uhlí. Ta vznikla na pozemku starého Záluží a svým plotem sousedila územím dolu Julius III.
Hydrierwerk, jak se také továrně říkalo, už byl z určité míry dostavěn do konečné podoby a výroba paliv pro německý wehrmacht se tam začínala rozjíždět. A Němci palivo potřebovali čím dál více - na východní frontě útočili na Kavkaz, dobývali Stalingrad a v severní Africe chtěli obsadit Egypt.
Práce horníků na "trojce" se válečné události prozatím příliš nedotýkaly, pokud ovšem pomineme odvody německých občanů na válečné fronty, v té době ještě plané letecké poplachy a setkávání se s přítomností různých zahraničních dělníků, včetně válečných zajatců. I Ladislav H. starší chodil pravidelně na své "šichty" a zabezpečoval chod dolu údržbou, coby jámový tesař. Někdy se ale vyskytly i jiné druhy práce, při kterých musel pomáhat.
Takovou prací byla tou dobou oprava důlní lanovky, při níž se vyměňovala jedna z kladek. Bylo to ocelové kolo o velkém průměru a velké hmotnosti. K přepravě této "šajby" bylo zapotřebí síly tří lidí, kteří ji na stojato valili na příslušné místo. Bylo kolem 11 hodiny. Jedním z pracovníků provádějících valení kola byl právě Ladislav H. starší, kterému se na šachtě neřeklo jinak než Sláva. K práci docházelo pod zemí, v chodbě dolu, přičemž bylo potřeba překonat koleje důlní dopravy, určené pro tahání huntů - důlních vozíků. Právě, když horníci překonávali nízké kolejničky důlní dráhy, jeden z nich vysoké kolo na sebe naklonil, to sklouzlo Slávovi na špičku boty a roztrhlo ji svou ostrou hranou. Z nohy začala téct krev a Slávovi se bolestí zatočila hlava.
Spolupracovníci pracovní úraz oznámili na povrch důlním telefonem a pomohli postiženému do důlní klece. Po vyfárání ho odvezla sanitka "Rettungskorpsu" přímo do mostecké nemocnice na tehdejší Prager Strasse, kde bylo zjištěno, že ocelové kolo ustřihlo Ladislavovi části tří prstů na levé noze. O Slávově úrazu se dozvěděla jeho rodina od spolupracovníka, který byl do kopistských kolonií za tím účelem mistrem vyslán ještě v průběhu směny. Manželka Amálka se s třináctiletým synem vydala do nemocnice na návštěvu.
Slávovi spolupacienti na pokoji byli pan Pekárek - nuceně nasazený z Protektorátu a starší Němec Oertl. Rány na noze, do nichž se dostal uhelný prach a šmír, zhnisaly. To byl v době neexistence antibiotik vážný problém. Ladislav nesměl chodit a potřeby musel vykonávat na nemocničním lůžku. Později, když se po častém a bolestivém čištění ran a převazech začaly dva z prstů hojit, chodil po pokoji a a záchod. Na svou žádost byl propuštěn do domácího ošetřování.
Jednoho hezkého, ale chladného dne pro něj přijela manželka se synem s malým čtyřkolovým vozíkem, v němž obvykle vozívali brambory. Další připravené prkno přes jeho postranice, otce posadili na prkno jako na sedačku a vezli ho po silnici domů, do Kopist. Tam chodil už o berlích se stále hnisajícím a bolavým prstem na převazy k obvodní lékařce Linkeové. Rána se nechtěla hojit ani po častých zásypech jakýmsi žlutým práškem. Asi čtrnáct dní po propuštění z nemocnice jel Sláva tramvají do Mostu k posudkovému lékaři Breitenfelderovi a poté opakovaně k doktoru Iserovi. Iser hnisající ránu prohlédl, obvázal a začal něco psát na psacím stroji. Když dopsal, zalepil posudek do obálky a řekl Ladislavovi, aby jej odevzdal své obvodní lékařce. K tomu přidal recept na léky.
Když přišel starší Ladislav domů, zvědavost mu nedala a obálku rozlepil. Iserův německy psaný "posudek" byl doporučením k okamžitému odeslání pacienta Ladislava H., Čecha z Kopist u Mostu, ročník 1906, do tzv. převýchovného pracovního tábora, neboli Erziehungslageru do neměckého Chemnitz. Ve Slávovi by se při čtení tohoto textu krve nedořezal. Vídal při procházkách okolím vyhublé a ztrápené vězně podobného tábora s číslem 29 v Dolním Litvínově - Růžodole, patřícího chemickému závodu STW a slyšel o tamním týrání vězňů. Erziehungslager se pro něj jako pro většinu zdejších lidí rovnal koncentračnímu táboru, z něhož se už může také vrátit mrtvý. Blížilo se jako 1943. Chtělo se žít. Dopis třesoucíma se rukama zmuchlal a hodil do ohně v kamnech.
Druhý den šel k obvodní lékařce s receptem a jen se modlil, aby doktor Iser mimo doporučujícího dopisu také Linkeové netelefonoval. Naštěstí se tak nestalo. Po několika dnech převazů bolavého zhnisaného prstu Sláva požádal lékařku o uschopnění do práce a doléčoval se při práci. Bolestí dlouho kulhal. Ze zraněného palce mu až do smrti místo nehtu vyčnívala šedavá kost.
MOŽNOST VÝBĚRU
Čtrnáctiletý Čech Ladislav H. z Kopist dokončil 13. července 1943 docházku do obecné školy. Samozřejmě německé. Předchozí roky české školy jakoby neexistovaly. Na vysvědčení byla výrazná razítka oznamující, že "žák je české národnosti" a že "žákovi rodiče jsou české národnosti". To proto, aby snad někde na úřadech nedošlo k omylu - Čechům nebylo nacistickou mocí dáno dále studovat na měšťanské nebo střední škole. Stejně staří Němci se stávali studenty a učni, ale už od 1. září 1943 museli někteří z nich nastoupit službu pomocníků obsluh lehkého flaku, protiletadlového dělostřelectva, umístěného na Mostecku k obraně STW. Vzdělání mladého Slávka mělo obecnou školou provždy skončit. Po krátkých prázdninách se zúčastnil sklizně chmelu na Žatecku. Potom se rozhodl vykročit do života. Když se ptal s jeho otcem, horníkem Ladislavem H. starším na mosteckém úřadě práce na možnost vyučení se řemeslu, byla tato možnost zamítnuta. Úředník se obrátil k hochovi a řekl: "Říše teď potřebuje každého mladého a silného člověka pro své vítězství. My Němci jsme spravedlivý národ a i když jsme vám Čechům nadřazeni, dám ti vybrat. Máš dvě možnosti: být pomocným dělníkem v Hydrierwerku nebo na šachtě. Tak si vyber."
Po cestě z Mostu domů oba Slávkové probírali danou situaci. Nakonec otec rozhodl - syna vezme na důl Julius III., kde pracuje a zeptá se na možnost jeho zaměstnání přímo tam. Tak se v příštích dnech stalo. Od 1. listopadu 1943 se Ladislav H. mladší stal Hilfsarbeiterem - pomocným dělníkem v zámečnické dílně povrchu "trojky". Jeho chlapecká, hubená, válečně chudou stravou podvyživená postava musela zvládnout i takové úkoly, jako nošení plných kyslíkových a acetylenových tlakových lahví po schodech do dílny a podobně. Ládík každého rána kráčel s otcem z Kopist kolem "háječku" na Julius III. a v práci se pomalu rozkoukával. Mimo místních Čechů a Němců tam byli zaměstnáni i nuceně nasazení Češi z Protektorátu Čechy a Morava, ale také lidé, jejichž skupiny bylo možno už delší dobu pozorovat na počátku a konci směn pochodovat po Mostecku v sevřeném útvaru, vedeném hlídkami německé armády.
Byli to váleční zajatci z řad spojeneckých armád. Postupně se na Mostecku objevovali Poláci, Holanďané, Francouzi, Rusové a zajatci, které místní obyvatelstvo souhrnně nazývalo Angličany. Jednoho dne přišla do dílny na "trojce" skupinka Angličanů v jejich khaki uniformách - battle dressech s červenými trojúhelníky namalovanými na zádech. Zajatci zde dostali přikázanou práci a stali se na dlouho součástí pracovního kolektivu. Dva z nich byli přiděleni do skupinky k mladému Slávkovi. Mluvili mezi sebou podivnou směsicí angličtiny a řeči podobné němčině. Na ramenech vojenských blůz měli nášivky, jakási kolečka napůl zelená a napůl oranžová. Když se při práci snažili s Ládíkem domluvit německy, ukázalo se, že jsou to vojáci - dobrovolníci z Jihoafrické unie, kteří byli zajati v červnu 1942 u severoafrického Tobrúku. Jejich záhadně znějící řečí byla burská řeč afrikaans, jihoafrický dialekt.
O svačinách se dalo povídat víc. John Fraser v šikmo nasazeném zeleném baretu s bambulkou byl ženatým 32letým úředníkem z Durbanu a 28letý Fred Rogers s plnými černošskými rty byl zaměstnancem Imperial Hotelu v Middelburgu, Transvaal. Oba byli vojáky jihoafrického dělostřelectva, když se dostali do německého zajetí. Putovali po zajateckých táborech a jejich poslední "štací" před Mostem byl německý průmyslový Wuppertal v Porýní.
S Johnem a Fredem, kteří se postupně, jak ubíhal čas, stávali Ládíkovými kamarády a dělávali s ním jen pomocné práce, chodili do dílny i zajatci - řemeslníci. Takovým byl i vysoký urostlý Angličan v černém baretu tankisty. Tmavovlasý mladý fešák měl mohutný pěstěný knír a svým zjevem připomínal slavné americké filmové herce nebo anglické gentlemany s lulkou. Byl zřejmě vyučen kovářem nebo zámečníkem, protože dělal v dílně i odborné práce.
Jednomu bylo přiděleno nabroušení hornických krajčáků na mohutné kotoučové brusce, poháněné silným elektromotorem. Bruska nebyla opatřena ochrannými kryty ani průhledným štítkem. Při broušení se opěrná patka brusky vibracemi občas povolovala. Kolem poledního, když už Angličanova soustředěnost na práci otupěla, se mu právě broušený krajčák dostal mezi kotouč brusky a povolenou patku. Veliký brusný kotouč se roztrhl na kusy a jeden velký kus urazil zajatci od Tobrúku část tváře s bradou. V mdlobách ho zakrváceného zanedlouho odvezli do nemocnice a do konce války už se na Juliusu III. nikdy neukázal. Přežil své zranění? Těžko říci. Jisté však je, že unikl zranění a smrti v boji s nepřítelem a dostal se do nebezpečí života při výkonu řemeslné práce pro nepřítele, vykonávané na hlubinném dole Julius III. v Kopistech u Mostu.
POLÉVKA A PODBĚL
Začínala další válečná zima, rok 1943 se chýlil ke konci a blížil se začátek roku 1944, když se na dole Julius III. v Kopistech objevili další váleční zajatci na práci - zajatí vojáci sovětské Rudé armády z bojů na východní frontě. Chodívali pěšky denně z "Kriegsgefagene Lager Seestadtl" - zajateckého tábora v Ervěnicích.
Byli na rozdíl od britských zajatců oblečeni do starých, opraných a mnohdy potrhaných zelených vojenských stejnokrojů, které už většinou ani nebyly sovětského původu. Na kabátech některých Rusů, jak se jim souhrně říkalo, bylo na levé straně prsou vidět bílou barvou napsaná písmena SU, která označovala, že se jedná o "Soviet Union" - zajatce ze Sovětského svazu. Boty se jim postupně rozpadaly a nebylo výjimkou vidět některého Rusa v jakýchsi dřevácích. Z původní výstroje zbyla snad jen vojenská čapka lodička, řádně sepraná a zvetšelá. Ani vzhled mužů samotných nebyl nijak povzbuzující - vyhublí, zarostlí, zanedbaní. Jejich jedinou výbavou do práce byla stará, někým vyhozená plechovka s dvěma proraženými otvory, kterými byl prostrčen do půlkruhu stočený drát.
Příčinou všech těchto věcí nebyla nepořádnost Rusů, ale jejich postavení jakožto válečných zajatců. Sovětský svaz totiž nepodepsal Ženevskou konvenci o válečných zajatcích, která stanovila podmínky zajetí, zdravotní péči, stravování, balíčky na přilepšenou od mezinárodního Červeného kříže atd. Pro sovětského čelního představitele generalissima Stalina pojem válečný zajatec neexistoval - sovětský voják měl podle něj za úkol bránit vlast a při tomto úkolu buď zvítězit nebo padnout. Pokud se ale dostal do zajetí, byl zrádcem - a pro takového je přece nějaké péče a konvencí škoda.
V popsaném období se Rusové dostali i do zámečnické dílny na "trojce", kde jich několik vykonávalo odborné kovářské práce. V civilu byli skutečně kováři nebo zámečníci a práce jim šla jaksepatří od ruky. Byli opravdu šikovní. Mladý Slávek H. občas dostal takovou práci, která se bez pomoci kovářů nedala udělat. Tak musel jít za Rusy. Brzy se se třemi z nich seznámil více. Byli to vojácí Maxim Lapanov, Anton Ruděnko a nějaký Ivan. Při přestávce na svačinu Němci pečlivě vypnuli proud a náhony všech strojů vyřadili z činnosti, aby "Kohlenklau", symbolická postavička zloděje uhlí v podobě nešetření energiemi, nemohl nic ukrást a ohrozit tak vítězství Třetí říše. To byla příležitost si s novými známými popovídat.
Mluvilo se o nejrůznějších věcech, protože domluva Čecha s Rusem je poměrně snadná vzhledem k podobnosti řečí. Jedním z témat byl také neustálý hlad ruských zajatců, kterým Němci dávali jen nejnutnější minimum, aby mohli pracovat pro Říši a nezemřeli při tom. V dílně bylo zvykem, že dva mladí pomocní dělníci před začátkem "frýštyku", jak se svačině říkalo, chodili do místní závodní kuchyně pro veliký smaltovaný hrnec s horkou polévkou a nosili ji pro kmenové zaměstnance na pracoviště. Jedním z hilfsarbeiterů "polévkářů" byl čtrnáctiletý Ladislav H. mladší, druhým nosičem byl stejně starý Láďa Šulc, jehož otec byl zavřený v koncentračním táboře. Zajatců se výdej této stravy nijak netýkal - ti se museli postarat sami. Rusové neměli jak a z čeho.
Při donesení voňavé polévky jen hladově polykali naprázdno. Slávkovi bylo jeho nových kamarádů líto, ale dát jim polévku na dílně nemohl - byla by to pomoc nepříteli Říše a za to byly nejtvrdší tresty. Přemýšlel, jak to udělat a jídlem Rusům přilepšit. Nakonec se s nimi domluvil, že v době, kdy půjde s druhým Láďou pro polévku, budou Maxim s Antonem čekat na schodech do dílny nebo v temném "šachthausu", kudy se muselo s hrncem procházet a tam jim vždycky naběračkou ponořenou stále pod hladinu, polévku do jejich plecháčků nabere. Tak se i stalo. Nezůstalo ale u polévky. Ládík přilepšoval svým kamarádům občas i svým chlebem s margarínem a podobně.
Někdy došlo k zajímavé výměně. To když Jihoafričané John s Fredem dostali k jídlu olomoucké syrečky, které neznali a měli za to, že musí nutně chutnat tak, jak páchnou. Ládík dal oběma za syrečky svůj chleba nebo jinou svačinu, kterou mu maminka dala do práce a on dal potom syrečky Rusům. Ti se cítili Slávkovi stále zavázáni a jako by dlužni, i když on jim pomáhal rád a nic za to nikdy nechtěl. Po nějaké době začali maxim i Anton nosit Slávkovi dárečky. Jednou to byl jimi vyrobený kaleidoskop, podruhé dřevěný ptáček na zavěšení, jindy zase z mosazného feniku velmi hezky vykovaný a vyleštěný prstýnek.
Tak čas rychle ubíhal a přicházelo jaro roku 1944. Silnice z Ervěnic byly plné bláta a výmolů a každodenní putování Rusů za prací tak dalekou dávalo chatrným botám zajatců pořádně zabrat. Na jednu směnu Anton Ruděnko doslova přikulhal s tváří zkroucenou bolestí. O svačině se ho Slávek ptal, co mu je. Anton rozvázal umolousaný provázek, kterým měl zavázanou polorozpadlou botu, z níž mu koukala zablácená onuce. Když sundal onuci, Ládík se zhrozil. Na Antonově noze byl velký bolák flegmóny, temně fialový a silně zanícený. První otázka byla, jak může Antonovi pomoci. Ruděnko řekl, že by mu pomohl podběl, který teď venku kvete, ale on si pro něj ze silnice, kudy procházejí, na louku nemůže dojít. Kdyby to udělal, německý strážný by ho zastřelil na "útěku".
Tak se hned po skončení šichty vydal Ladislav nasbírat v okolí Kopist podběl, aby jeho listy mohl Antonovi příštího dne do práce přinést. K listům přibalil ještě mul a žlutý jódový desinfekční prášek. Podběl pak pravidelně ruskému kamarádovi nosil, dokud rostl. Bolák na Antonově noze se po čase skutečně zhojil a noha a možná i Antonův život byly zachráněny. Anton i Maxim pracovali na Juliusu III. až do 6. května 1945. Tehdy se s nimi Ládík viděl naposledy. Do notýsku si napsal jejich adresy do SSSR.
V 70. letech si Ladislavův syn v rámci školní výuky ruského jazyka dopisoval se stejně starou dívkou do Sovětského svazu. Požádal ji, aby mu pomohla najít Antona Ruděnka v jeho bydlišti v Kazachstánu. Zanedlouho přišel dopis odtamtud. Psala Ruděnkova rodina. S velkými díky za válečnou péči o jejich otce však oznamovala, že Anton před nedávnem zemřel na rakovinu žaludku. Tak se uzavřel příběh jednoho válečného přátelství mezi mosteckým horníkem a ruským kovářem.
Poslední komentáře
3 roky 24 týdny zpět
6 let 1 týden zpět
7 let 2 týdny zpět
7 let 2 týdny zpět
7 let 3 týdny zpět