Historie Litvínovska

Průval vod 14. 1. 1902 na dole Jupiter v Komořanech.

Důl Jupiter v majetku Těžařstva Germania v Mostě je poprvé zmiňován jako Neuanlage při Dole Germania (později Fortuna) v roce 1894 a jako Jupiter od roku 1895. J. Schenk však uvádí v Historickém přehledu důlních závodů v ČSSR (Praha, 1973) založení tohoto dolu již v roce 1875. V roce 1897 (podle čas. Nazdar z 16. 1. 1902 v roce 1894) odkoupila všechny podíly (kuxy) Těžařstva Germania Severočeská uhelná společnost v Mostě .

Důl Jupiter byl napojen vlečkou na železniční stanici v Třebušicích a dobýval uhelnou sloj o mocnosti až 21 m uloženou v hloubce až 56 m. Otevřen byl jednou těžní jámou vyhloubenou do 75,3 m s průměrem 3,8 m. Těžba však byla vedena úklonnou jámou do povrchového lomu Germania. Větrání podzemí Dolu Jupiter zajišťovaly dvě diagonálně umístěné větrní jámy. Větrní jáma č. I. byla hluboká 28,5 m, větrní II. s větrací pecí byla hluboká 39,8 m.

V roce 1897 uvádí nový majitel dolu ve stavu osazenstva 97 mužů a jednoho koně. O tři roky později se hovoří o stavu 260 mužů s obsazením 100 osob v nejsilněji obložené směně a s těžbou 600 tun za 24 hodiny (tj. 36,7 % těžby společnosti).

Převládajícím způsobem dobývání bylo komorování (provozováno 20 dobývek a 8 čeleb). Vzhledem k malému nadloží se na povrchu tvořily hluboké propadliny (pinky), které se plnily vodou a hrozilo provalení nadržené vody do podzemí. Na Dole Jupiter přišli při takovém průvalu 8. 5. 1898 o život dva horníci.

Každoroční záplavy při toku Bíliny ohrožovaly všechny doly v oblasti bývalého Komořanského jezera (vysušeno v r. 1835, ale oblast byla dosušována ještě v roce 1894 [5]). Pinky byly trvale odčerpávány, byly zasypávány popelem nebo jílem, byly budovány protipovodňové hráze a v dole byla zavedena signalizace nebezpečí hrozícího z povrchu zvonky a telefony umístěnými na křížových chodbách, kde byly stálé hlídky. Tato opatření byla v celém inundačním území Bíliny kontrolována báňským úřadem.

Zima roku 1902 byla sice mírná, ale bohatá na dešťové a sněhové srážky, které opět vedly k zatopení propadlin nad dobývacími prostorami. Vodní plochy v oblasti dolů Jupiter a Quido se slily v jednolitou souvislou plochu.

Průval

V kritický den 14. ledna 1902 nechtěli horníci na denní směnu sfárat a chtěli být dočasně přeloženi na sousední lom Germania. Naddůlní Seeeman jim však nechtěl bez souhlasu závodního Bindera vyhovět. Závodní pak ještě v 8:30 h neměl souhlas centrálního ředitelství k odvolání osádky z dolu.

Ve tři čtvrtě na dvanáct se voda z povrchu náhle provalila do uhelných komor 411 a 412 (údaje se ve zdrojích různí). Z celkového počtu 123 osob (podle [5] 116) v podzemí zahynulo 43 mužů, včetně závodního dolu Ing. Hermanna Bindera. Jeho osobní statečnosti byla připisována záchrana 74 horníků jámou Jupiter. Další se zachránili průnikem přes zděnou hráz s nedostatečně zajištěnými dveřmi záchrannou spojovací chodbou do (od) sousedního Dolu Quido. Podle [3] jich bylo šest, podle [5] jen tři.

Vyšetřování konstatovalo, že sice byla dodržována všechny bezpečnostní opatření, ale jako příčinu tragických následků uvedlo ,,nevčasné varování" mužstva signálním zařízením a některým souběhem dalších okolností. Právě ono ,,nevčasné varování" bylo obecně dáváno za vinu závodnímu dolu.

Svědectví zachráněného

Situaci v dole vystihuje také svědectví jednoho ze zachráněných, které uvedl tehdejší tisk:

Naddůlní Seeman zpozoroval, že komora je neklidná a vyrozuměl kancelář, že nechá vyfárat osazenstvo. Obě porubní komory měl stále na očích. Náhle začal být neklid komor velký. Rychle spustil poplašný signál v celém dole. Hned nato utíkali všichni z různých směrů k těžní kleci; byl to šílený útěk. Naše světla zhasínala větrem, který nastal průvalem. Následkem toho se panika ještě zvyšovala. Mnozí porazili ve tmě své kamarády, mnozí naráželi na hunty s takovou silou, že zůstali ležet. Pronikající voda vydávala uši drásající hluk.

Na chodbě nám utíkal vstříc závodní, jehož lampa svítila. Vysoko ji zvedl, aby nezhasla od plynů, které se drží níže a volal na nás: ,Mládenci, rychle ke kleci. Koukejte, ať už jste venku. Musím ještě dál, abych vyvedl všechny. Je nejvyšší čas.' To byla jeho poslední slova.

Naskákali jsme jako smyslu zbavení do klece, drželo se nás tam jako veverky deset - dvanáct, jen abychom se dostali nahoru. Několikrát sjela klec nahoru a dolů, naposledy zůstala uvězněna v dole...

Svědectví stop

Hrůzu budí tragédie naddůlního Seemana a dalších třinácti havířů (podle zprávy, kterou podal úředník Wesely 27. 5. 1902 čtrnácti?):

Kde byli na počátku katastrofy nebo kde se na útěku sešli, zůstane už asi navždy záhadou. Cestou, kterou unikali prchali před ničivou vodou však zanechávali stopy a podle nich je možné si představit celou tragédii, která se v podzemí odehrávala.
Naddůlní, který podrobně znal celý důl, vedl havíře nejvýše položenými díly nejkratším směrem k chodbě vedoucí k Dolu Quido. Některé chodby však již byly zazděné, jiné zavalené. Další možnost však nebyla. A tak holýma rukama, bez nářadí probourávali 60 cm tlusté špalíkové hráze, slisované tlakem nadloží do pevnosti pancíře. Zkrvavělí, s prsty vykloubenými dosáhli konečně železných vrat a zde jejich cesta definitivně skončila. Zavřené dveře pokusům o jejich otevření odolaly. Západka na odvrácené straně klesla, nepovolila a vyvrácení křídla nedovolil strop. Zbývala poslední naděje - ustoupit a najít průchod k větrní jámě.

Po několika desítkách byli zastaveni vodou, která zahradila jejich další cestu. Vrátili se a pěstmi bušili do železných vrat, volali, avšak marně. Důl Quido byl již opuštěn.
Odsouzencům byl povolen odklad, ale rozsudek smrti zrušen nebyl. Umírali, vyčerpáni tělesně i psychicky, zadušeni vydýchaným vzduchem ve vzduchové bublině, která na chvíli jejich smrt oddálila.

Naddůlní v příručním zápisníku zapisoval jména, den a hodinu skonu jednotlivých havířů, sám sobě pak slábnoucí rukou nakreslil na železnou veřej trojí znamení kříže.

...
Tragický obraz se jevil všem, kteří nalezli mrtvá těla svých kamarádů. Ve skupině ležících mrtvol seděl střelmistr Moravec, chovaje syna na klíně. Ruce ztuhlé smrtí měl ovinuté kolem něho a syn objímal otce kolem krku. Tak je našla smrt a tak je uchovala, aby poskytla důkaz lásky. Svědkové potvrdili, že mladý Moravec byl mezi těmi, kteří včas utekli před zátopou. Na povrchu se však dozvěděl, že otec je dosud v jámě, a tak mu spěchal na pomoc.
...
Závodní Binder již při prvním poplachu sfáral do dolu. Při prvém výjezdu zachránil pět pološílených havířů, při druhé sjezdu další čtyři. Třetí sjezd byl jeho poslední...jeho tělo bylo nalezeno pod náplavem bahna nedaleko náraží.

Následky a jejich likvidace

Pokusy o zastavení přítoku do propadlin a odtud do dolu byly bezvýsledné. Přivážená sláma, seno a hnůj stahovaly víru v pinkách do podzemí. Dokonce byl vsát i celý povoz a jen s potížemi se podařilo z něj vypřáhnout koně. Pomohly až narychlo budované ochranné hrázky kolem pinek. To bylo však v následujícím dni.
Voda přitékající Dolem Jupiter do podzemí zatopila doly Quido, Centrum, Humboldt, Herkules, Julius IV, Radecký (Kolumbus) a pronikla až do Dolu Jan (Kohinoor I) v Lomu. Osádky všech uvedených dolů však byly včas telefonicky varováni.
Teprve navečer 15. 1. poklesla hladina vody ve vtažné jámě na 1,6 m, ale nad hladinou bylo ovzduší bez dostatku kyslíku. Dne 17. ledna započaly vyprošťovací práce.

Vyprošťování obětí bylo mimořádně obtížné. Nejdříve bylo nutné odčerpat vodu z propadlin na povrchu, zasypat je a teprve pak mohlo započít čistění zcela zatopeného dolu. Teprve po několika měsících se podařilo vyprostit až na jednoho všechny nešťastníky. Záznam o posledním nálezu oběti je z 5. 6. 1902 a v něm se uvádí, že stále ještě se v podzemí nachází dvanáct nevyproštěných těl.

Podle jiných dokladů [5] trvaly asanační práce jeden rok.

Závěrem

Podle údajů z 16. 1. 1902 zůstalo po neštěstí 31 vdov a 84 sirotků ve věku do 14 let.
Účast pozůstalým vyjádřil prostřednictvím okresního hejtmana i císař František Josef I., který jim věnoval dar 10 tisíc zlatých. Severočeská uhelná společnost vypravila na vlastní náklady pohřby obětí. Každá vdova obdržela 240 a nezletilé dítě 40 zlatých jako odškodné a k tomu dále příspěvky od nemocenské pokladny a z úrazového fondu.
Přímé škody, které společnost utrpěla v souvislosti s neštěstím, byly odhadnuty na půl milionu korun, ztráty plynoucí ze zastavení těžby v to nepočítaje.
Po popisovaném průvalu vod nebyla těžba na Dole Jupiter již nikdy obnovena.
Pomník obětem byl na komořanském hřbitově slavnostně odhalen 9. září 1902. V souvislosti s likvidací obce v osmdesátých letech 20. století byl přemístěn (snad definitivně) do Mostu a nachází se za budovou starého krematoria.

1

2

3

/gallerous/get_image/Pruval_vod_na_dole_Jupiter_v_Komoranech.jpg/normal/gallerous/get_image/Pruval_vod_na_dole_Jupiter_v_Komoranech_2.jpg/normal/gallerous/get_image/Pruval_vod_na_dole_Jupiter_v_Komoranech_3.jpg/normal