Prosím čtenáře, zda někdo zná historii vytesaného oličeje ve skále pod hradem Osek (Riesenburg).
Ať mi dá vědět.
I starší mostečtí pamětníci budou složitě vzpomínat na restauraci Milion, která byla na rozhraní Mostu a Souše, v ulici hned vedle mosteckého chudobince.
Na sloupech veřejného osvětlení byly ještě stále stopy po kulkách ze střelby policie za Velké mostecké stávky, chudobinec se možná již jinak nazýval, ale místní pořád chodili kolem chudobince a v ulici Pod Širokým vrchem byla restaurace Milion, jejíž dávnou slávu připomínal pouze nápis z dlažebních kostek na chodníku. A před prvorepublikovou vilkou v malé předzahrádce kvetla sakura. Malé zákoutí na úpatí Hněvína, v místech, kde nyní můžete do svého auta načepovat benzín u firmy ÖMV. Chomutovskou ulicí projížděl trolejbus, který jezdil Souší kolem „ruského" hřbitova až do Litvínova. A když nejel, znamenalo to, že školáci musí jít do školy mlhou hustou tak, že jí reflektory neproniknou. Cestou kolem Matyldy, kolem hornických domků až na náměstí s kostelíkem v Souši, do základní školy u náměstí nebo za roh, kde byly další třídy od páté do osmé. Vlevo od Milionu byla cesta do vesnice, hrdé na své češství, do Souše ( dříve Čouše ), vpravo vedla cesta kolem kapucínského kláštera na první náměstí starobylého města Mostu s výraznými německými prvky.
V poválečných letech to bylo prostředí úžasného konglomerátu obyvatelstva, které nahradilo odsunuté Němce a jehož čeština se mísila tolika přízvuky a zkomoleninami, že by dnes byly tématem na doktorskou práci. A starousedlíci zamíchaní s novými pracanty hrdě vychovávanými novou ideologií - „Jsem horník a kdo je víc". Kluk, který ve vilce se sakurou vyrůstal, dávno netušil , jak čas a svět zamíchá jeho životem, ale prostředí a okolí už ho formovaly. Citlivá a vzdělaná rodina se na jeho osudu také výrazně podepisuje. Strýc Hablick, který zanechal rodině obrazy mosteckých náměstí, děkanského kostela a Hněvína, žije v Německu a pro malého kluka je divné, že se nemohou vidět, ale má to pochopit. Směska návštěvníků Milionu je tak úžasně pestrá, tak drsná a současně noblesně lidská, že ho učí vnímat různorodé klubko páchnoucí člověčinou jako pozoruhodné obyvatele jeho města.
Po základní škole, kdy původ i postoje rodiny jsou na překážku jiného studia, odchází do lesnického učiliště, kde může vedle oblíbené kytary poznávat to, co potkával v zákoutí domova pod Hněvínem - stromy a přírodu. Následující střední škola je již složitější, asi jako jeho povaha, protože lákadel mimoškolních a zajímavějších přibývá. Jak vzpomíná - dostudoval lehce vyhozen. A přichází další nezanedbatelná zkušenost. V šedesátých letech pracuje jako kulisák v Městských divadlech pražských, konkrétně v divadle Komedie. Toto divadlo mu po létech zlikvidují podobně jako jeho milované město, ale zatím vnímá a obdivuje nové klubko lidských citů při práci, která jej obohacuje dotykem s prostředím, které ho jako výrazný samorost přijímá, formuje i toleruje. Vedle osobních postojů později asi spíše podvědomě vnímá společenské změny a odchází tam, kde čeká klid a hlavně prostor pro velmi osobní potřeby, znovu do ticha a samoty, kterou když poruší excesy velmi samorostlého mladého muže, tak se vždy řeší rovně a jasně. A vrací se do kraje, kde vyrostl, na Mostecko. Nejdříve do Hořan a v touze být co nejdál a v největším tichu odchází až na kraj země, do Brandova.
Celé toto popsání se dotýká člověka z nás, z Mosteckých, a mapuje jako výjimečnou pouť to, co potkalo mnohé. Při návratu do svého kraje může, naštěstí již jen zdálky, pozorovat jak mizí jeho město. S velkou slávou se na pusté místo stěhuje kostel, kde ministroval, zmizí Souš a v celé panovačné likvidaci mizí i vilka se sakurou, z níž se některé strýcovy obrázky ani nepodaří zachránit. A je smutné, že po létech práce v krušnohorských lesích musí najednou odejít do předčasného důchodu, neboť pro něj v době nových „zlatokopů" není práce. Citlivej kluk, samorost z drsného kraje, končí jako důchodce v brandovské hájence. Protože heslo Co tě nezabije, to tě posílí v jeho případě plně platí, pokračuje v tom, na co bylo vždycky málo času. Dřevo a práce s ním jej provázely celý život, výtvarné nadání u něj nesporně bylo a tak brandovský hajný začíná řezbovat systematicky.
A protože chce být vždycky perfektní, obrací se k tradici Krušných hor, pečlivě se připravuje na to, co měl rád, shání si odbornou literaturu a začíná nejdříve s figurkami, aby došel k další radosti - k betlémům. A vrací sobě i nám město, které mu vzali - nad Svatou rodinou se nejdříve vznáší Hněvín, později první, druhé a třetí mostecká náměstí.
A k tomu zbořené mostecké divadlo. Jeho betlémy respektují tradici, udržují klasické sestavení figur a kompozici, nové je pouze město - Betlémem se stává starý Most, jeho výrazné budovy a panorama s Hněvínem. Je to služba tomu, co měl rád a co mu vzali, ale také připomínka pro nás, to, co je uzavřené v řezbě, to už naštěstí nemůže zničit anonymní rozhodnutí a moc. Jedině sakura v drsných Krušných horách neporoste a do řezby se jí jaksi nechce.
A restauraci Milion asi není možné najít ani na starých fotografiích, tak zůstávají jenom v srdci, neboť i při rozdávání krásných vzpomínek jsou některé, které jsou jenom naše osobní. A z brandovské hájenky nám hajný Kudrna Jan připomíná - bylo jednou město... Poznámka: Kudrnovy betlémy můžete ve vánočním období vídat na výstavách v Praze, v Chomutově, v Mostě, v Německu a na jeho jméno narazíte i v odborných betlémářských publikacích, neboť je ve své citlivosti také systematik a poctivý řezbář. Velký mostecký betlém bude o letošních vánočních dnech vystavován v kolekci betlémů v Hrzánské pasáži v Celetné ulici v Praze.
Poslední komentáře
1 rok 8 týdnů zpět
4 roky 25 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět