Historie Litvínovska

Pátrání po zajatcích Američané nevzdávají-
kontaktovali i ředitele Státního oblastního archivu v Litoměřicích, který je nasměroval na fondy, v nichž mají vojenští experti bádat.

Do České republiky přijeli už několikrát. Experti Ministerstva obrany USA pátrají po vojácích z druhé světové války. Z druhé světové války se stále pohřešuje 73 000 Američanů, podle některých odhadů 80 000. V severních Čechách jde o 11 vojáků, většinou na Ústecku. Jednoho pak hledají v České Lípě, tři v okolí Teplic, jednoho ve Verneřicích či okolí, jednoho v okolí Hrdlovky a tři v Děčíně nebo v jeho okolí. Devět z nich byli váleční zajatci a dva letci, kteří zemřeli po sestřelení svých letadel nebo po seskoku padákem.

Jak přijít na stopu?
„Snažíme se přijít na stopu našich pohřešovaných. Pro začátek by nám stačilo zjistit, kterou budovu Němci používali jako polní nemocnici v okolí Děčína. Toto zařízení nazývali Wilsdorf Lazerette (Revier). Také se snažíme zjistit, na kterých hřbitovech Němci pohřbívali válečné zajatce. Němci nám oznámili, že dva z našich vojáků byli pohřbeni na hřbitově Bodenbach, ale nevíme, o který hřbitov konkrétně jde, ani jaké další hřbitovy se tehdy v okolí Děčína používaly. Ze všeho nejdůležitější pro nás bude, pokud se nám podaří objevit záznamy pohřbených z těchto hřbitovů. Tyto záznamy jsou často uchovávány církví nebo místní samosprávou. V případě seržanta Alfreda Lubojackeho jsme našli v okresním archivu v Děčíně dokument v češtině, podle kterého byl pohřben ve Verneřicích, ale v tomto městě se jeho hrob identifikovat nepodařilo," informoval ještě před příjezdem týmu v čele s plukovníkem Jamesem McDonoughem Jakub Hornek z tiskového oddělení americké ambasády v Praze.
Marek Poloncarz, ředitel Státního oblastního archivu v Litoměřicích, pod nějž patří archivy v Ústeckém a Libereckém kraji, s americkým investigativním týmem také jednal.

Jak vás zástupci US Army kontaktovali?
„Původně jsme nepočítali s tím, že se tady někdo objeví. Pak avizovali, že přijedou a že pátrají po amerických vojácích. Zpočátku jsem to ani pořádně nepochopil, protože jsem myslel, že mají nějaké tipy. Ale přivezli už určitý seznam a z něho bylo patrné, že hledají konkrétní lidi a že některé informace mají dokonce z dřívějška a nejde o nic nového, o akci, která pokračuje. Ptal jsem se poté i kolegů v několika našich okresních archivech a ti mi potvrdili, že už to řešili. Jednalo se např. o vojáky, kteří byli pohřbeni na podmokelském hřbitově v Děčíně, který dnes už neexistuje. Jak jsem pochopil, zřejmě chtějí ještě ty informace doplnit a zjistit, jestli u nás jsou ještě nějaké další prameny. Poprosil jsem kolegu, který se zabývá zpřístupňováním našich fondů, aby vypracoval určitý přehled těch, v nichž by se dalo pátrat a byla v nich šance něco objevit. Samozřejmě výsledek je vždy nejistý..."

Kde tedy byla možnost bádat s nejistým předpokladem nějakého úspěchu?
„Dokud jsme netušili, že jde o konkrétní osoby, seznam fondů jsme tvořili rámcově. Takovým typickým fondem je archiv Úřadu hlavního prezidenta v Ústí nad Labem, což je vlastně říšský fond z let 1938 až 1945, obsahující mimo jiné informace o válečných zajatcích, nasazení pracovních sil, atd. Je otázka, jestli by se tito konkrétní lidé v něm mohli vyskytovat. Těch říšských fondů je k dispozici více. Třeba Říšské místodržitelství Liberec a protože fondy máme zpracované, víme, že v některých archiváliích tam je nasazení válečných zajatců zmíněno, vše je ale potřeba samozřejmě znovu prověřit. To hovořím vlastně o takové kuchařce, jak se k bádání postavit."

A jaké byly v tomto případě další možnosti?
„Potom pochopitelně existují průmyslové podniky a úřady, jako například Horní úřad Teplice. V tom lze nalézt zmínky nejen o zajatcích, ale také o nuceném nasazení. Dokonce obsahuje nějaké informace související s litoměřickou podzemní továrnou. Výjimečně se objevují fondy k zajateckým táborům, myslím, že máme v okresním archivu v Chomutově. Ale jinak jsou to drobnosti. Hodně se hledá v archivech měst, po válce se často řešily hroby, ale i během války by se nějaké záznamy o táborech pro válečné zajatce mohly najít. Koneckonců městská správa se k tomu také nějak musela postavit."

Pomohli jste tedy představitelům americké armády?
„Američanům jsme předpřipravili rámcový seznam možných fondů, do nichž by bylo potřeba se podívat. Když nám zpřesnili, že se jedná o konkrétní okresy a konkrétní lidi, dali jsme jim tipy, aby se vypravili už do určitého archivu. V tomto případě šlo o Českou Lípu, Děčín, Teplice a Litoměřice. Úřad hlavního prezidenta a říšské místodržitelství je u nás, v hlavní budově Státního oblastního archivu v Litoměřicích. Překvapilo mě, že jsme záležitost velice rychle vyřídili s tím, že přijedou bádat v lednu."

Toto ale není jediný kontakt archivu s americkou stranou v posledních letech, že?
„Toto je ale takový netypický případ, protože jde o konkrétní lidi, po nichž se pátrá. Obdobná situace nastane, až k nám přijdou zaměstnanci washingtonského muzea holocaustu, protože i s nimi jsme loni nově navázali kontakty. Už tu pátrali v 90. letech, ale tehdy si vytvořili jen neúplné podklady a teď se na nás obrátili znovu. Chtějí získat veškerý materiál, který souvisí s pronásledováním Židů za druhé světové války uložený v našem archivu. Je to jiné než ono pátrání po vojácích, protože budou hledat také dokumenty obecnější povahy. Pracovníci muzea původně navrhli smlouvu, podle které bychom jim archiválie vyhledali. S ohledem na rozsah průzkumu to ale možné není. Jsme schopni jim připravit podmínky pro badatelskou činnost. Vytipujeme fondy, do kterých mohou jít, ale samotné studium si musí zajišťovat sami, protože na to archiv personálně není vybaven, archiváři mají řadu jiných povinností, mnohé stanovené zákonem. To bychom se utopili v rešerších a dohledávkách."

V jaké fázi je spolupráce s muzeem ve Washingtonu dnes?
„Doporučili jsme jim před zahájením samotného výzkumu přehled možných fondů pro pátrání, s nímž přišli, zpřesnili, protože byl velmi obecný. Nakonec navrhli, že si na bádání někoho najmou zvenčí, třeba z obce historické. Nyní je definitivní verze smlouvy před podpisem. Pracovníci amerického muzea naštěstí nijak nepospíchají a tak nyní čekáme, až se jejich zmocněnec pro Evropu, s nímž jsme jednali, ozve."

Vraťme se však k misi Ministerstva obrany USA. S jakým výsledkem letos ze severu Čech odjížděla? Jsou v základech?
Ředitel Oblastního muzea v Děčíně Milan Rosenkranc zjistil kontrolou pohřebních knih hřbitova v Rozbělesích, části Děčína, že tři hledaní američtí zajatci v nich jsou. Byli to Charles Quillmann (23. 3. 1945) Ernest Robe(rt)son (23. 3. 1945), Olin Pratt (13. 4. 1945).
„Hřbitov byl v letech 1950 - 1952 zlikvidován a na jeho místě byly postaveny haly podniku Kovohutě. Exhumace hrobů nebyla až na nepatrné výjimky provedena, takže ostatky hledaných Američanů jsou nyní někde pod základy továrních hal," sdělil ředitel oblastního muzea šokující zprávu plukovníku Donoughovi.
Ten ale případy tří pohřešovaných vojáků, jejichž ostatky hledají na Děčínsku, za uzavřené nepovažuje. „Jeden stále ještě žijící bývalý válečný zajatec popsal, jak vynášel Pratta do kopce na místo, kde ho pochovali. Rozbělesy leží z místních hřbitovů nejníže. Javory nebo Škrabky by danému popisu lépe odpovídaly. Navíc máme nyní k dispozici dokument, podle kterého byli francouzští váleční zajatci také nejprve pochováni v Rozbělesích, než je převezli do Škrabek. Proč by před likvidací hřbitova převáželi ostatky Francouzů, ale ne Američanů? Než začneme dělat závěry, je třeba tyto otázky zodpovědět. Pokud jejich hroby skutečně najdeme, pokusíme se zkontaktovat jejich rodiny a požádáme je o vzorek DNA, který bychom mohli porovnat se vzorkem DNA vojáků," uzavírá americký expert.