V podmínkách Českých zemí byla koncentrovaná manufaktura velmi dlouho přímo či nepřímo spjata s feudálním velkostatkem. Vytvořil se typ aristokratického průmyslového podnikatele, jenž na svém feudálním dominiu zřizoval manufakturní průmyslové podniky jako prostředky intenzivnější exploatace jeho surovinových zdrojů ( vlna, železná ruda, dříví apod.). Šlechtický podnikatel oproti svému potencionálnímu měšťanskému konkurentovi měl na své straně řadu výhod: velkostatek mu pro jeho průmyslové podnikání zajišťoval levné suroviny, populační přebytky poddanského obyvatelstva na panství představovaly kontingent pracovních sil využitelný v manufakturní výrobě a majetek dominia měl také možnost mimoekonomických zásahů do oblasti směny, ať již šlo o nucený výkup surovin od poddaných nebo nucený odběr vrchnostenských výrobků poddanými. Šlechtický velkostatek v neposlední řadě také umožňoval akumulovat značné peněžní prostředky získané formou feudální renty od poddaných a takto získaný peněžní kapitál mohl pak šlechtický podnikatel vložit do průmyslové výroby.
Jedním z významných aristokratických podnikatelů se stal Jan Josef hrabě Valdštejn (1684-1731), který v roce 1694 zdědil duchcovsko-hornolitvínovské panství. Svůj život prožíval v době, kdy habsburští panovníci potřebovali najít nové cesty pro hospodářský rozvoj rakouské monarchie, aby její ekonomika snesla srovnání s vyspělejším hospodářstvím západoevropských zemí.
Jan Josef Valdštejn jako příslušník ekonomicky nově smýšlející šlechty se horlivě zabýval hospodářskými otázkami, jejichž řešením chtěl pomoci najít východiska z problémů, které pronásledovaly zemi jako doznívající nepříznivé důsledky třicetileté války. Znal požadavky královské české dvorské kanceláře z roku 1698 opírající se o podrobnou zprávu o hospodářském stavu Čech, která hodnotila také obchod a doporučovala, co by se v zemi mělo vyrábět, co se do země dováží, co by se mělo vyvážet, jak by bylo možno v zemi zakládat manufaktury na výrobu vlněných a hedvábných výrobků, které se dosud dovážely. Jeho pozornost se proto soustředila na zakládání nových průmyslových podniků - manufaktur, jejichž preference byla podporována státním zájmem.
Přestože zastával řadu důležitých státních funkcí u císařského dvora, z hlediska prosazování manufaktur bylo nejvýznamnějším jeho zvolení prezidentem komerčního kolegia v roce 1724. Právě v roli komerčního prezidenta prokazoval Jan Josef Valdštejn kvality uvážlivého ekonoma a zároveň rozhodného stoupence vládní politiky proti stoupencům tzv. volného obchodování. Zařadil se mezi autory četných návrhů na povznesení průmyslu a obchodu, které se snažil realizovat i na svém panství.
Jan Josef Valdštejn napomohl tomu, že naše koncentrované textilní manufaktury vznikly ve výrobě vlněných tkanin - suken a cajků, neboť se vlnařská výroba v 18. století dělila na dva samostatné výrobní obory - na soukenictví a na cajkářství. Zatímco soukenictví produkovalo silnější plstnaté vlněné tkaniny, které se při závěrečné úpravě valchovaly a postřihovaly a byly známy pod názvem "sukno", cajkářství dodávalo na trh jemnější a hustší vlněné látky, jimž se tehdy říkalo "cajky". Byly to tkaniny mnohem tenčí než sukna a na rozdíl od soukenických výrobků většinou neměly povrchovou plstnatou vrstvu, protože se zpravidla nevalchovaly nebo se valchovaly jen lehce.Oba tyto vlnařské obory se podstatně odlišovaly také druhem zpracovávané suroviny, neboť k výrobě obyčejných suken se používala dvojstřižní vlna, kdežto cajky se převážně vyráběly z delší a jemnější vlny jednostřižní.
Byla to do jisté míry náhoda, že v nevelké vzdálenosti od sebe více než jeden a půl století působily dva koncentrované manufakturní vlnařské podniky, zřízené na sousedících dominiích - valdštejnská hraběcí manufaktura v Horním Litvínově, která byla jedinou skutečnou soukenickou manufakturou a cajkářský podnik cisterciáckého kláštera v nedalekém Oseku, který tak v roce 1707-1708 doplnil již zde existující manufakturu na výrobu vlněných punčoch z roku 1697.
Na svoji dobu jedinečnou manufakturou, která dosáhla evropského významu, byla manufaktura na výrobu sukna Jana Josefa Valdštejna, jenž ji pro shodu vhodných podmínek založil na svém panství právě v Horním Litvínově roku 1715. Svým významem silně ovlivnila další osudy Litvínova a okolí.
Dne 20. září 1715 byl povýšen Horní Litvínov privilegiem císaře Karla VI. na městys s povolením konat jeden výroční trh na den sv. archanděla Michaela. Zároveň byl dán souhlas zřídit městskou pečeť. V roce 1721 přiznal císař další privilegium na výroční trh. Od této doby se nevýrazná vesnička s 20 domy rozrůstala a získala podobu města.
Zpočátku zaučovali v manufaktuře domácí obyvatele dva soukeníci, z nichž jeden byl z České Lípy a druhý z Jihlavy. Brzy byli do Horního Litvínova získáni odborníci z Holandska, kteří zde pracovali po dobu tří let, během níž zaučovali místní pracovní síly dokonalejší výrobě. poté odešli z manufaktury a vrátili se zpět do vlasti. Výroba kvalitních jemných suken se však neobešla bez velmi zručných odborníků. Jan Josef hrabě Valdštejn se snažil je získat tam, kde textilní výroba byla na vysoké úrovni, a to v Anglii a Nizozemí. V letech 1727 až 1729 prokazatelně působili v manufaktuře Angličané, ale pro neshody utekli do Drážďan. Přes všechny nesnáze se dařilo zdokonalovat výrobu sukna, která byla postavena na rozvětvené dělbě práce a na soustřeďování velkého počtu dělníků, jimž byla za odvedenou práci vyplácena mzda. Lze předpokládat, že výrobní proces se skládal až ze 45 dílčích úkonů, což nejlépe vyčteme z reprezentativního alba hornolitvínovské manufaktury.
Zboží z manufaktury se prodávalo ve vlastním obchodě v Litvínově. Bylo však expedováno rovněž do Prahy, Vídně, Terstu, Lince, Štýrského Hradce. Obchodní spojení bylo i s Norimberkem, Lublaní, Levantou a jinými městy.
Svým rozsahem a působností po dlouhá desetiletí hornolitvínovská manufaktura zastiňovala nedaleký cajkářský podnik cisterciáckého kláštera. Po nástupu průmyslové revoluce obě tyto vlnařské manufaktury feudálních velkostatkářů procházely diametrálně odlišným vývojem. Zatímco duchcovští Valdštejnové se prostřednictvím držitele panství Františka Adama spojili v roce 1819 se zkušeným libereckým průmyslovým podnikatelem a významným průmyslovým manažerem Johannem Ferdinandem Röhmeldem a s podnikatelem Josefem Hauptigem, kteří získali v dosavadním hraběcím podniku rozhodující vliv - zavádějí pracovní stroje, využívají k jejich pohonu parní sílu a přeměňují litvínovskou soukenickou manufakturu v soukenickou továrnu, podnik oseckých cisterciáků nadále setrvával v podstatě na téže technické úrovni, jakou měl již někdy před stoletím. Další paralelní vývoj obou sousedních podniků pouze zdánlivě vypadá jako historický paradox.
Zatímco soukenická továrna v Horním Litvínově postupně ztrácela možnost širšího uplatnění na trhu ovládaném vlnařským průmyslem liberecké oblasti a byla hluboce otřesena hospodářskou krizí r. 1847-48, takže přestala v původní podobě nadále existovat, tradiční odbytová orientace osecké cajkářské manufaktury na ošacovací potřeby klášterních komunit izolovala tento klášterní podnik od kapitalistického trhu a chránila ho před negativními dopady jeho konjunkturních výkyvů. Tato izolace měla ještě jeden důsledek - znamenala totiž dokonalou absenci jakýchkoliv stimulů k zavádění technických inovací.
Cajkářská manufaktura oseckých cisterciáků však proti všem předpokladům nejenom nezanikla, ale živořila v režii kláštera jako skutečná historická anomálie ještě v letech první světové války. Zatímco Röhmeldem zmodernizovaná litvínovská soukenická továrna v tvrdé kapitalistické konkurenci neobstála, sousední cajkářský podnik přeměněný v té době vlastně již jen ve větší cajkářskou dílnu, ji v důsledku svého specifického odbytového zaměření přežil ještě o několik desetiletí. Litvínovskou manufakturu nezachránily před zánikem ani jeptišky kongregace řádu sv. Kříže, které ji převzaly v roce 1860 ve snaze obnovit její předchozí slávu. Po sedmi letech působení se dostavil úpadek a podnik byl zcela zrušen. Objekty bývalé manufaktury zůstaly zachovány po dalších více než sto let, ale byly využívány již ke zcela jiným účelům. Dnes nám existenci valdštejnské manufaktury na výrobu sukna připomíná již jen obelisk, vztyčený roku 1815 ke stému výročí trvání manufaktury.
Valdštejnské soukenická manufaktura v Horním Litvínově je dodnes mimořádně pozoruhodná především tím, že představuje takřka učebnicový příklad, na němž lze studovat a demonstrovat základní vývojové procesy a proměny, jimiž se vyznačovalo období manufakturní protoindustrializace v 18. století a na ně pak od počátku 19. století navazující epoch průmyslové revoluce.
Dlouhé trvání litvínovské manufaktury totiž umožňuje sledovat kromě hlavních hospodářských a výrobních ukazatelů např. pozvolné utváření vnitropodnikové struktury koncentrované manufaktury, přesun těžiště podnikatelské aktivity od původních aristokratických manufakturních podnikatelů směrem ke zkušeným a dynamickým podnikatelům buržoazního původu, stejně tak jako technickou proměnu staré šlechtické koncentrované manufaktury v moderně vybavenou soukenickou továrnu.
Hovoříme-li o dějinném významu valdštejnské soukenické manufaktury v Horním Litvínově, nelze přitom pominout jeden zajímavý kulturně historický aspekt. Z litvínovské manufaktury totiž pochází nejstarší známý reklamní, či spíše, pokud lze tak označit reprezentativní album z roku 1728, jehož 20 velkých mědirytinových tabulí podrobně znázorňuje celý výrobní proces v této šlechtické manufaktuře včetně podnikových exteriérů.
Litvínovské manufakturní album nemá pouze uměleckou hodnotu jako pozoruhodné dílo barokní grafiky, na jehož přípravě se spolu s jinými umělci podílel také Václav Vavřinec Reiner. Jeho umělecký význam je nepochybně daleko převýšen jeho velkou dokumentární hodnotou, neboť jako jeden z prvních podává mimořádně cenné a ve světovém měřítku ojediněle detailní znázornění jednotlivých pracovních postupů při manufakturní výrobě sukna počátkem 18. století.
S reprodukcemi mědirytinových tabulí tohoto alba se proto již po mnoho desetiletí běžně setkáváme také v zahraničních publikacích z oboru hospodářských dějin. Obdobně tematicky zaměřené rytiny v bohatém ilustračním materiálu francouzské Encyklopedie jsou oproti litvínovskému albu téměř o polovinu století mladší.
Fotografie přebrány z :
http://k4.techlib.cz/search/i.jsp?pid=uuid:5da3d065-ab80-431d-b6bc-e6479b2568e3
Poslední komentáře
1 rok 8 týdnů zpět
4 roky 25 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět