Historie Litvínovska

Před sto lety tam žily čtyři tisíce lidí. Dnes zbylo ze Záluží jen jméno spojované s chemickým průmyslem, a také vzpomínky lidí, kteří tam žili a kteří se pravidelně setkávají. Zatím poslední sraz Zálužáků, a to jubilejní pětadvacátý, se konal v sobotu v Litvínově.

„Scházíme se vždy po dvou letech. Tradice byla založena ještě za existence obce jako setkání s učiteli, později se z něj stalo setkání rodáků, ale i dalších obyvatel a přátel Záluží," vysvětluje v sále litvínovské Citadely Václav Vácha, jeden ze členů přípravného výboru, který srazy chystá.

U stolů sedí kolem 170 lidí. Připomínají si zážitky ze života v městysu, který musel v polovině sedmdesátých let definitivně ustoupit výstavbě Petrochemie. To už tam bydlely jen poslední tři stovky lidí.

Uspořádat tak velký sraz není jednoduchou a levnou záležitostí. „Pomáhají nám města a sponzoři," přibližuje Václav Vácha. Trochu paradoxně přispívají i chemické společnosti, kvůli jejichž předchůdcům Záluží zmizelo z mapy. Odměnou za práci při organizaci jsou ale chvíle strávené s dávnými práteli. „Potkal jsem dnes například kamaráda, kterého jsem neviděl třicet let," svěřuje se Václav Vácha.

Nejstaršímu účastníkovi srazu, Rudolfu Hrdličkovi, bylo 95 let.

Záluží nezničily nálety, až průmysl

Na sraz dorazil v sobotu i Jaroslav Vaic. Je jedním z rodáků ze Záluží. Na svět přišel v osmatřicátém roce, přímo na Nový rok. V Záluží vyrůstal, prožil v něm válku, bombardování, a byl také svědkem jeho zániku.

Jednasedmdesátiletý Zálužák měl v ruce fotografii obce, tak jak vypadala na začátku čtyřicátých let. Domy byly tehdy v těsném sousedství chemické továrny, kde se z mosteckého uhlí vyráběl benzín pro německá letadla. „Fotograf tehdy musel riskovat život při pořizování tohoto snímku. Vždyť šlo o armádní objekt, nesměli ho chytit," říká k černobílému obrázku Jaroslav Vaic.

Jaroslav Vaic s historickou fotografií Záluží.

Ukazuje místo, kde s rodinou bydlel, dům, který zmizel při náletu na chemičku v polovině roku 1944. Vypráví, kudy chodil do tehdejší úpravny uhlí Herkules, kterou pomáhal stavět a kde byl zaměstnaný prakticky celý život. Pracoval tam až do jejího konce. Kvůli likvidaci rodného místa se musel přestěhovat. Zůstal v regionu, v nedalekém Litvínově.

Na Mostecku museli kvůli rozvoji průmyslu v druhé polovině minulého století opustit své domovy obyvatelé více než tří desítek obcí, včetně staré části města Mostu. Kromě stavby chemických závodů byla důvodem k přesídlování postupující povrchová těžba uhlí.

Záluží v minulém století:
Od roku 1939 začal v blízkosti obce vyrůstat chemický závod na zpracování uhlí, za války byly v jeho okolí postaveny pracovní a zajatecké tábory. Záluží bylo v letech 1944 až 1945 během spojeneckých náletů na chemické závody několikrát postiženo spojeneckým bombardováním. Během náletu, který proběhl 23. září 1944, byla celá spodní část obce úplně zničena a řada dalších domů poškozena. Největší nálet postihl obec v noci 16. ledna 1945. Během tohoto náletu přišlo o život 197 českých obyvatel Záluží. Část obce byla postupně likvidována už v letech 1956 - 1960, převážná většina Záluží však byla zbourána kvůli výstavbě provozu Petrochemie v letech 1974 - 1975.