Mezi osobnosti, které se zapsaly do života Mostecka, patří i fotograf Jiří Baláš.
*3. 10. 1938, + 13. 12. 1989
Narodil se v Brně, kde absolvoval i obecnou a střední školu a poté byl přijat na Vyšší průmyslovou školu chemickou, kterou zdárně ukončil roku 1957. Na sever Čech přišel za prací - jeho prvním zaměstnavatelem byly tehdejší Stalinovy závody v Záluží u Mostu. Sem se vrátil i po skončení základní vojenské služby v roce 1959, záhy zde pracoval jako vedoucí laboratoří vodního hospodářství. Dva roky nato (v roce 1961) se stal pracovníkem odboru vodního hospodářství Okresního národního výboru v Mostě, později působil jako vedoucí tohoto oddělení.
Z místa však musel po roce 1970 odejít, protože se netajil svými vyhraněnými názory na tehdejší politickou situaci. Opět se tedy vrátil ke své profesi vodohospodáře na Okresní vodohospodářskou správu a později do podniku Severočeské vodovody a kanalizace. Od roku 1986 tu pracoval jako vedoucí vodohospodářského dispečinku. Své profesi zůstal věrný celý život a dlužno říci, že byl ve svém oboru velkým odborníkem a uznávanou autoritou.
Fotografování bylo jeho životní láskou, které se věnoval od počátku šedesátých let. Byl jedním ze zakládajících členů tvůrčí skupiny MOFO-4 (Mostečtí fotografové; spolu s Jiřím Balášem tuto skupinu tvořili fotografové Josef Němčík – toho později vystřídal Ivan Klein, Jindřich Adamec a Oldřich Kopta). Ačkoli byl Jiří Baláš ve fotografování samoukem, byl brilantním technikem se svérázným viděním krajiny, jeho fotografie se vyznačovaly osobitou kompozicí a působivou atmosférou, a to i tehdy, když zobrazoval „odvrácenou tvář" města. Brzy se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů reportážní i tzv. volné fotografie na Mostecku. Byl perfekcionista, žádnou z fotografií, která by nesplňovala jeho přísná estetická měřítka, by nedovolil kdekoli uveřejnit. Ve svých volných chvílích, převážně o sobotách a nedělích, podnikal výpravy tramvají z Litvínova, kde žil, do starého Mostu a zachycoval zde jeho atmosféru, stavby určené k demolici a také lidi. Na svých snímcích dokázal neopakovatelným způsobem zaznamenat osobité figurky mosteckého života i zanikající starý Most. Zatímco ostatní fotografové se takovýmto tématům věnovali nahodile, Jiří Baláš byl jediným, který se jim věnoval systematicky. Romové, děti a staří lidé byli jeho nejoblíbenějšími objekty, které zachycoval svou leicou. Jiří Baláš byl dokumentaristou. Netvořil prvoplánově, ale s tématem dlouhodobě pracoval. Dokumentoval mj. život mosteckých Romů, série snímků s názvem „Cikáni" byla velmi vydařená. Legendární se stala jeho fotografie romského chlapce Lacka, která byla prezentována na mnohých výstavách a uveřejněna v řadě periodik. Nejraději fotil lidi při práci, zábavě, sportu či odpočinku, na ulicích při běžném životě. Také se zaměřil na mizející město, které bagry ukrajovaly ze všech stran, a jeho pohled na staré město a jeho zánik byl velmi rozmanitý. Svým objektivem zachytil mnoho z kouzla uliček starého města a jeho skrytých zákoutí. Minulost konfrontoval s realitou – starý Most umírá a nový se rodí – tak by se dal nazvat cíl jeho fotografického snažení. Jiří Baláš procházel Mostem jak při událostech pro staré město zásadních (demolice, odstřely, přesun děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie), tak i v hodinách a dnech všedních, kdy z mosteckých ulic nezadržitelně unikal život.
V letech 1961–1970 spolupracoval s redakcemi ústeckého deníku Průboj a okresního týdeníku Rozvoj. Redakce Rozvoje, jako jedna z prvních, mu dokázala dát na svých stránkách vždy dostatek prostoru pro jeho snímky. Byla to ale bohužel také „normalizovaná" redakce Rozvoje, která před J. Balášem zavřela dveře.
Velkou ranou byl pro Jiřího Baláše zákaz vystavování a publikace jeho fotografických děl po nástupu normalizačního procesu na počátku sedmdesátých let. V roce 1968 totiž během vpádu spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy do Československa nafotil a publikoval řadu snímků zachycujících okupaci Mostecka. Po vydání zákazu vystavovat a publikovat se skupině MOFO podařilo uskutečnit výstavu fotografií včetně Balášových v městském divadle v Žatci. Zákaz publikace byl pro Jiřího Baláše velice deprimující. V době, kdy nesměl vystavovat doma, vystavoval své snímky v cizině – v Anglii, Belgii, Portugalsku, Německu. V letech 1973 až 1976 působil Jiří Baláš jako fotograf Divadla pracujících v Mostě, pak byl jeho ředitelem Stanislavem Kofroněm vyhozen.
Z jeho tvorby se staly velmi známými snímky: Ticho, Konec kolejí, Dítě ulice, Exhalace, Poslední kouř, Komíny, Věneček, Sirotek, Smutné ulice, Torso a jiné.
V roce 2000 vydalo mostecké nakladatelství Hněvín fotografickou publikaci nazvanou Most Jiřího Baláše. Kniha, která je uspořádána do tří částí – město, lidé a bourání - je svědectvím o zničení historického města. Vyznění knihy umocňují verše mostecké básnířky Evy Oubramové a vzpomínkami knihu doplnili ještě novináři Stanislav Ráček a Helena Caltová.
Jiří Baláš byl člověkem činorodým, plným elánu, přátelským, otevřeným, upřímným, projevoval se jako úžasný společník a vypravěč. Jediní jeho nepřátelé byli normalizační politici. Zemřel v prosinci roku 1989 ve věku 51 let – v době, kdy se do naší země začala vracet svoboda a kdy přestaly platit stranické zákazy. Toho se Jiří Baláš už bohužel nedožil.
P.S.
S Ivanem - starším synem otce Jiřího - jsem chodil na základní sportovní školu, do stejné třídy a jeden čas nás pojilo klukovské přátelství.
Ivan zkoušel také fotografovat, o jeho otci jsem mnoho nevěděl a nebylo divu, když čteme jeho osud. A tak mám vzpomínku na Ivanovi fotografie ze školy v přírodě, někdy před 35 lety, focené zděděnou flexaretkou svého otce...
Pro úplnost dodávám, že Ivan má mladšího bratra Radka.
Poslední komentáře
3 roky 35 týdnů zpět
7 let 3 dny zpět
7 let 14 týdnů zpět
7 let 14 týdnů zpět
7 let 14 týdnů zpět