Historie Litvínovska

Jurij Galin (* 11. srpna 1943) je český režisér ruského původu.

Jeho rodiče byli hudebníky slavného leningradského symfonického orchestru, proslulého svým působením během leningradské blokády. Otec během blokády padl. Matka po válce z Leningradu odešla a věnovala se lidové hudbě. Vystudoval herectví v Baku a později režii na prestižním moskevském uměleckém institutu GITIS. Po jeho absolvování v roce 1972 nastoupil jako režisér do divadla Mossovětu, odkud po dvou letech odešel a stal se uměleckým šéfem ruského národního divadla v Turkmenistánu. Později umělecky vedl divadla v Uljanovsku, Nižnim Novgorodu, Orlu a ve Vladimiru.

Pustit se do podnikání jako soukromé divadlo, navíc mimo Prahu, to chce hodně odvahy. Manželé Jurij a Jana Galinovi před třinácti lety do toho risku šli a jejich Docela velké divadlo Litvínov se stalo pojmem. Jeho představení znají po celé republice, některé komedie a pohádky už jsou svým způsobem legendární. V čele divadla přitom stojí rodilý Rus, který v Česku nezačínal vůbec lehce.Pětašedesátiletý režisér a „principál" Jurij Galin má však optimismu na rozdávání.

Jaké cesty tě přivedly z Ruska do Čech?
„Měl jsem velké štěstí, že po herecké škole v Baku jsem vystudoval i uznávaný moskevský divadelní institut, díky kterému se v cizině neztratím. Ještě v Rusku jsem prošel řadou divadel, ať už jako herec, nebo jako režisér, působil jsem v Baku, Rostově na Donu, Ašchabádu, Uljanovsku, Moskvě, Vladimiru. A protože tohle město mělo v té době družbu s Ústeckým krajem, přijeli z Mostu režisér Felzmann s výtvarníkem Zikmundem, aby u nás nastudovali Bílou nemoc. Já na oplátku šel do Mostu režírovat Stalinovu chatu – při tom jsme se seznámili s Janou, tehdy ještě Lavičkovou, za půl roku jsme se vzali, já ještě odjel do Vladimiru, ale to odloučení vydrželo jen do Vánoc. Vrátil jsem se a už tady zůstal."

Začínalo se ti tady jako umělci snadno? Setkával ses s předsudky kvůli tomu, že jsi Rus?
„Samozřejmě se to projevilo, ti, co se před sametovou revolucí tvářili jako kamarádi, často obrátili o sto osmdesát stupňů. Naštěstí byli i tací, s kterými jsem se dobře znal a vztahy zůstaly dobré, třeba Petr Poledňák, Jiří Bartoška, Karel Heřmánek, Jirka Středa, ten mi po revoluci nabídl první práci - režii činoherní komedie v Divadle rozmanitostí. Ale pak nastal propad. Nebylo to lehké, neuměl jsem česky, divadla mne nechtěla, takže jsem hlídal v Mostě a v Litvínově muzeum, zkoušel trochu obchodovat, dokonce jsem i roznášel reklamu. Postupně jsem ale začal dostávat příležitosti po celém Československu, až mi mostecké divadlo nabídlo angažmá. Pak přišel nápad založit vlastní divadlo, což se nám díky pomoci architekta Pavla Břežanského podařilo v litvínovském Benaru."

Docela velké divadlo existuje už třináct let. Šli byste do toho dnes znovu?
„Když jsme byli v USA, viděli jsme v New Yorku jedno divadlo k pronajmutí a já si říkal, kdyby ti bylo o patnáct let méně, tak bys to vzal. Ale něco vybudovat obnáší spoustu práce, výdrže a vůle. V Litvínově bychom bez pomoci města nemohli fungovat, nebo bychom to museli dělat jinak. Naší starostí teď je hlavně divadlo v Litvínově udržet a dál ho rozvíjet, aby bylo něčím zvláštní a pro diváky zajímavé. A taky přemýšlet, komu ho jednou předáme, protože už nejsme nejmladší."

Je náročné se jako soukromé divadlo uživit?
„Podstatou soukromého divadla je, že si nemůže dovolit neúspěšné představení. Když tři měsíce zkoušíte, investujete do nového titulu čtvrt miliónu, musíte ho pak prodat, hrát stokrát, dvěstěkrát. V prvních letech jsme se možná museli trochu vnucovat, teď už nám naopak pořadatelé sami volají a my máme kalendář plný na rok a půl dopředu. Navíc celý náš soubor působí na volné noze a my chceme, aby si všichni vydělali, protože mají samozřejmě i své osobní závazky. Ale je to dřina, protože divadlo není zaměstnání, ale způsob života. Na druhou stranu se i my snažíme trochu pomáhat, každý člen souboru včetně hostů dává každý měsíc padesát korun na konto Ondráška Krejči z Litvínova, který se narodil slepý, má bezlepkovou dietu a potřebuje speciální péči." 

Fungujete tak trochu jako rodinný podnik, ty, Jana, obě dcery, další příbuzenstvo. Nejde na vás z toho někdy ponorková nemoc?
„Starší dcera Lucka se věnuje francouzštině a spolupracuje s divadlem už jen občas (přeložila pro nás hru Penzion Ponorka), ale mladší Lenka je minoritní spolumajitelkou divadla, hraje téměř ve všech inscenacích a já jsem rád, že se zajímá i o scénografi i a režii. Naše divadlo opravdu funguje v rodinném duchu, nikoliv ve smyslu příbuzenstva, ale atmosféry. Záleží samozřejmě na týmu a my máme momentálně asi nejšťastnější sestavu. Všichni chápou, že divadlo není zaměstnání, že nelze koukat na hodinky, že na zájezd se vyráží v půl šesté ráno a pak se ještě do půlnoci zkouší. Prožíváme spolu všechny radosti i strasti, v tom smyslu je soubor Docela velkého divadla jedna velká rodina."

Zároveň u vás účinkuje i spousta známých tváří, třeba Lukáš Vaculík, Oldřich Vízner, Jan Révai, Dana Morávková, David Suchařípa, Roman Štolpa, Jan Kačer. Jak se k takovým hvězdám oblastní divadlo dostane?
„Ti všichni vlastně také do té rodiny patří. S Lukášem Vaculíkem nás svedl osud ještě v Divadle rozmanitostí v roce 1995 při Sousedce a on nám zůstal věrný, je pracovitý, spolehlivý a má smysl pro humor. A právě poctivá práce a vztah k řemeslu dělá našemu divadlu image, takže pro nás není problémem zkoušet s osobnostmi. Ani za nimi už nejezdíme do Prahy, naopak ony dojíždí zkoušet do Litvínova, třeba i denně. To už o něčem vypovídá – všichni, koho jsme oslovili, byli ochotni s námi spolupracovat." A třeba Jan Révai se u vás naučil činohře... „Poprvé jsme ho viděli jako tanečníka v muzikálu Pomáda a teď už má u nás za sebou sedm činoherních inscenací. Absolvoval u nás školu a na jevišti je čím dál lepší. Podobá se Vaculíkovi v poctivosti a spolehlivosti. Myslím, že z něj bude dobrý herec."

Málokdo ví, že při občanském sdružení Docela velké divadlo vznikla v roce 2002 také soukromá odborná škola Scéna. Co vyučujete a kolik máte studentů?
„Každý, kdo se chce věnovat divadlu, se u nás může hodně naučit, protože nabízíme především praxi. Naší školou tak procházejí členové souboru i hosté. Ale není to sezení v lavicích, i když teorii učíme také. Každý náš žák na konci tříletého studia, za které nic neplatí, zvládá základy herectví, jevištní techniky a jevištní výroby. Každý z nich zkoušel a hrál se špičkovými českými herci. Když náš herec nehraje, tak „slouží představení". To znamená, že svítí, zvučí, staví kulisy (to většinou jen kluci), pracuje jako garderobiér (to zase dívky) nebo rekvizitář případně pracovník marketingu. Ale hlavně má možnost sledovat zrod celého divadelního představení. Dramaturgii, scénografi i, choreografi i, režii a práci zkušených herců. Nemáme jevištní techniku a ani ji nechceme. Scéna je škola za pochodu, a kdo ji chce absolvovat, musí s námi projít opravdu vším. Do dneška ji absolvovalo 16 žáků. "

Která vaše představení jsou nejúspěšnější, nejnavštěvovanější? A na co byste malé i velké diváky právě teď pozvali?
„Takovým rodinným stříbrem je samozřejmě Sousedka, kterou hrajeme více než patnáct let a Lukáš Vaculík s Hankou Seidlovou v ní dozráli do věku, pro který byla hra napsána. Velmi úspěšná je i komedie Penzion Ponorka (napsal ji autor Sousedky Pierre Chesnot) a před premiérou mají Gangsteři z městečka s Davidem Suchařípou, Zuzanou Dřízhalovou a Romanem Štolpou. Pro děti je to samozřejmě pohádka Princezny jsou na draka s dráčkem Habánkem, který má i svoji každoroční litvínovskou autorallye, hodně se chodí na Mrazíka, Krásku a netvora, úspěšný je Princ Bajaja a také Tři mušketýři. Celý svět včetně USA, Kanady a Austrálie jsme projeli se svou úpravou Carmen a v jejích stopách se teď vydalo také naše Labutí jezero. Na květen chystáme novou pohádku, bude o chytrém Honzovi a princezně Rozárce. Pohádkami si vlastně vychováváme diváky. Po těch třinácti letech už k nám chodí maminky, které na našich představeních byly jako děti."

Dokážeš si představit, že by ses ještě vrátil do Ruska? A komu vlastně fandíš v hokeji?
„S Ruskem už mě nic nespojuje, i když tam mám syna, který je kameramanem a spolumajitelem televizního studia. Byl jsem tam naposledy vloni, líbilo se mi tam, ale doma už jsem v Česku. Mám tady rodinu, divadlo, žáky, dluhy, plány... Ale, když je zápas Rusko – Česko, říkám, že hrají naši s našima a dám si paňáka za každý gól. Jinak samozřejmě fandím České republice a v extralize Litvínovu a jsem strašně naštvaný, když prohraje." 

1

/gallerous/get_image/GALIN Jurij.jpg/normal