Historie Litvínovska

Huss Karel - Mostecký kat a léčite - 3. 1. 1761 – 19. 12. 1838

Carl Hussmostecký a chebský kat, léčitel, sběratel, kustod uměleckých sbírek

Úděl katů byl vždy těžký. Společnost katy neměla ráda, stranila se jich a považovala je za bezectné a jejich řemeslo za nečestné. Ani osud mosteckého kata Karla Hussa nebyl proto lehký.

Narodil se 3. ledna 1761 v české katovské rodině Jana Pavla Hussa v Mostě. Z devíti dětí, které se Hussovým narodily, zůstal naživu jen Karel a dvě jeho sestry. Rodina bydlela v katovně, nevzhledném domku před městskými hradbami od Pražské brány směrem k Zahražanům. Místu se říkalo „Na popravišti" a lidé se mu samozřejmě vyhýbali.

Karlův otec byl nábožensky založen, a ačkoli to při jeho povolání zní paradoxně, byl známý svou lidskostí. Vyznal se v umění léčit, proslul jako výborný zvěrolékař. Přesto se celý život musel potýkat s předsudky a nesmyslnými pověrami, které se vůči katům ve společnosti pevně udržovaly. Mezi lidmi přežíval názor, že není možno trestat toho, kdo by katovi nějakým způsobem ublížil nebo jej slovně urazil.

O tom všem uvažoval Karlův otec při výchově syna. Snažil se o to, aby se syn nestal opovrhovaným mistrem popravčím. Karlova matka si přála, aby z jejího syna byl kněz. Rodiče se sice snažili uchránit syna trpkého osudu, ale společnost ho zavrhla již v jeho útlém věku.

Otec zajistil Karlovi kvalitní výuku u dobrých učitelů. V devíti letech byl Karel přijat do první třídy mosteckého piaristického gymnázia. Byl nadaným, pilným a bystrým žákem. V prvním roce studia mezi ním a ostatními žáky neexistoval žádný rozdíl, problémy nastaly až v roce druhém, kdy se rodiče jeho spolužáků a profesorský sbor dozvěděli o chlapcově původu a zjistili, že je synem kata. V tu chvíli se naplno projevily předsudky tehdejší doby. Spolužáci i vyučující Karlovi dávali najevo své pohrdání, posmívali se a ubližovali mu. Otec mu však nedovolil školu opustit, protože si uvědomoval, že odchodem ze školy by se synovi navždy uzavřela cesta do tzv. „učeného" povolání. Bití a urážky ve škole však pokračovaly, takže se Karel rozhodl z gymnázia utéct. Svůj úmysl uskutečnil – utekl nejen ze školy, ale i z domova. Byl ovšem brzy nalezen v Lounech a přiveden zpět do Mostu.

Ani Karlův otec se nechtěl smířit s vyhlídkou, že syn zdědí jeho úděl, a snažil se najít mu učednické místo u některého řemeslnického mistra. Jeho snaha však byla marná – katovské povolání se opravdu dědilo z otce na syna, děti katů tudíž těžko mohly získat jiné uplatnění. Nakonec tedy Pavel Huss pro svého syna obstaral alespoň soukromého učitele a nechal ho učit čtení, psaní a dalším potřebným vědomostem v soukromých hodinách. Karlovi však nepomohl ani domácí učitel ani láska k botanice, bylo rozhodnuto, že kruté zaměstnání přejde i na něho. Otec tedy učil syna to, co sám nenáviděl a nechtěl, aby to Karel vůbec poznal. Pod otcovým dohledem Karel cvičil na zvláštním modelu techniku popravy, stínal na dvorku špalky a věšel. Zaujaly ho folianty o léčení zvířat a lidí, které se v katovské rodině předávaly z generace na generaci. Učil se také vše o přípravě léčivých nápojů a mastí. Soukromě pokračoval ve studiu latiny a přírodních věd. Hussova osobnost se formovala ve svéráznou individualitu díky vrozené inteligenci podporované vydatným samostudiem a také vlivem okolností, které ho nutily vyrůstat a žít na okraji tehdejší společnosti.

Poprvé Karel Huss vystoupil na popravčí lešení 3. května 1776, kdy jako patnáctiletý mladík vykonal svoji první praktickou „tovaryšskou" zkoušku – pod otcovým dohledem oběsil kostelního zloděje, odsouzeného mosteckým kriminálním soudem.

V té době žil už jen s otcem, protože matka mu zemřela předchozího roku. Otec se navíc již po třech měsících od manželčiny smrti opět oženil - s Monikou Urslovou z Úštěka u Litoměřic.

Karel nesl smrt matky a změněné rodinné poměry velice těžce, proto rád odešel do světa na zkušenou. Nejprve se vydal v květnu 1779 do Drážďan, odkud pokračoval k otcovu bratrovi Karlovi Illiánovi do Chebu, jenž byl, jak jinak, také katem. Karel dostal příležitost svého strýce, který byl již starý a slabý, při popravách zastoupit. Jeho první poprava v Chebu je popisována takto: „V červnu (1779) byl odsouzen k smrti nějaký Karel Kaltwasser, který v Kostomlatech u Bíliny zavraždil svoji milou, když sloužil jako vojín u slovutného pluku Matyášova. Po trojím vyvolání na káru, zavázal ubohému hříšníkovi ruce a oči a v okamžiku skolil jedním máchnutím meče hlavu k nohám odsouzencovým. Pak svým mečem pozdravil velícího majora a odešel z popraviště, které bylo tehdy na tzv. Gregoriaplacu, do svého bydliště." Stejně dobře jako tuto vykonal Karel i další tři popravy. Na podzim roku 1780 se na krátký čas vrátil k otci do Mostu, zde ho ale zastihl strýcův list s výzvou, aby se ujal katovského místa v Chebu. To Karel Huss převzal 16. dubna 1781, kdy ho strýc uvedl na chebském magistrátu.

S Karlem se do Chebu přestěhovala i jeho sestra Markéta, která mu vedla domácnost. Kat dostával od městské obce stálý plat – výše Hussova nástupního platu činila 54 zlaté z městské renty a šest strychů žita jako roční deputát. Tento základní plat doplňovaly nejrůznější poplatky, které mistr popravčí dostával za speciální práce a které představovaly jeho hlavní příjem. Od města dostal do užívání katovnu – obydlí za Mlýnskou branou, samozřejmě za hradbami.

V novém působišti si Karel Huss získal hodně důvěry ve městě i okolí, měl úspěchy v léčení. Poprav totiž bylo čím dál méně a Huss si jako většina katů léčením přivydělával. Získal pověst „zázračného lékaře", obraceli se na něj lidé zdaleka i místní, takže měl brzy rozsáhlou klientelu. Za svými pacienty docházel, často i zajížděl do selských usedlostí v Sasku a Bavorsku. Díky svým znalostem a příjemnému vystupování získal přístup do měšťanských rodin i do nejvyšších patricijských kruhů, kam by se jako mistr popravčí nikdy nedostal. Zván byl zejména v případech, kdy skutečný lékař selhal. Negativní postoj k jeho osobě a povolání se ale nezměnil, takže bohaté měšťany navštěvoval tajně, aby se to nikdo nedozvěděl.

V červnu roku 1782 byl povolán k nemocné dceři bohatého chebského pekaře Eberla Žofii. Během léčení a Žofiina uzdravování se kat s nemocnou sblížil a vyvinul se mezi nimi citový vztah. Když se o něm po delší době dozvěděli Žofiini rodiče, zakázali samozřejmě dceři s katem jakýkoli kontakt, báli se totiž újmy na cti. Zpráva o známosti mezi Karlem a Žofií se ale rozšířila a Karel si opět uvědomil, že vstřícnost k jeho osobě ze strany měšťanů má své meze a skončila v okamžiku, kdy splnil svůj úkol – vyléčil je. Když si ale chtěl vzít ženu z jejich kruhů, byl pro nepřijatelný.

Žofie se však rozhodla provdat se za Karla (nutno podotknout, že byla o dvacet let starší než Karel a bylo jí v té době 42 let). Vzepřela se vůli svých rodičů a utekla z domu. Čtyři týdny strávila v Kynšperku nad Ohří u svého bratra. Svatba Karla s Žofií se uskutečnila 8. září 1782 v kostelíku sv. Michala v Chebu, ovšem bez rodičovského požehnání. Manželství zůstalo bezdětné, možná i proto, aby jejich dítě nebylo vystaveno ústrkům společnosti a aby syn nemusel vykonávat zase katovské řemeslo.

Přes všechny předsudky a odmítavé postoje k jeho osobě byl Karel Huss pro Cheb nepostradatelný a užíval různých výhod. Změnu přinesl až patent císaře Josefa II., který zrušil trest smrti a kati se stali zbytečnými. Na chebský magistrát přišlo 19. února nařízení, že mají být propuštěni všichni přebyteční městští zaměstnanci, což se vztahovalo i na Hussa. Všechna privilegia tím pozbyla platnosti a Karel Huss zůstal bez prostředků. O to víc se pak vrhl na léčení, ovšem na jeho léčitelskou činnost si zase stěžovali diplomovaní lékaři, lékárníci a lazebníci, kterým úspěšně konkuroval a připravoval je tak o zákazníky a výdělek. Na Hussa podávali stížnosti městské radě v Chebu, která se určitou dobu snažila vše ututlat a neřešit, jelikož Karel Huss už v té době patřil mezi uznávané osobnosti v oboru, ale neustálé útoky nakonec vyústily v soudní žalobu. Huss se klidně hájil tím, že pomáhat lidem nemůže být žádný přestupek nebo zločin. Na další naléhání stěžovatelů byla roku 1789 provedena v katovně domovní prohlídka a úředníci chebského magistrátu zabavili celou Hussovu lékárnu, tj. všechny vyrobené léky a nádoby na jejich výrobu a skladování. Bylo to vysvětleno a obhajováno tím, že v jeho lékárně jsou mnohé lidskému životu nebezpečné přípravky. Tato lékárna se do dnešních dnů zachovala na kynžvartském zámku (chemickým rozborem by mohlo být ověřeno nařčení chebských měšťanů). Jednotlivé nádoby tvořící lékárnu jsou pečlivě označené, německy nebo latinsky, což dokazuje, že Huss svému léčitelskému řemeslu dobře rozuměl a v přípravě léků se vyznal. Zásah vedený proti němu tak byl pomstou lékárníků schopnějšímu konkurentovi. Městská rada Hussovi udělila výstrahu a pohrozila pokutou. Huss na nějaký čas poslechl a věnoval se studiu chebských dějin a psaní chebské kroniky, namaloval také erby nejznámějších šlechtických rodin a olejomalbu znázorňující město Cheb v roce 1495. Po čase však svoji léčitelskou činnost obnovil.

Devět měsíců po dekretu o propuštění kata a jeho pomocníků přišlo v listopadu 1789 nové císařské nařízení ze zemského úřadu, které funkci mistra popravčího obnovovalo. Karel Huss byl tedy znovu přijat do služeb města. Jeho hlavním úkolem nyní nebylo popravovat, ale veřejně vypalovat odsouzencům znamení hanby. Odměnou mu byl plat 52 zlatých s ročním deputátem 2 kár obilí nebo deset rakouských měr a k tomu užíval služební byt.

V té době se vztah okolí k Hussovi začal pomalu měnit. Lidé se mu už tolik nevyhýbali a smířili se s ním i rodiče jeho ženy. Mezi občany města zvolna nabýval pověsti učence. V osobě policejního rady Johanna Sebastiana Grünera získal přítele, Grüner podnítil Hussův zájem o mineralogii a pomohl mu získat společenské postavení. Druhým Hussovým přítelem, který ho zasvěcoval do numizmatiky, byl gymnaziální profesor, jezuita Antonín Grassold. Za vydatné pomoci tohoto sběratele starožitností a znalce dějin se Huss začal věnovat studiu historie. Prostudoval prakticky všechny dostupné prameny k dějinám města Chebu. Svá zjištění shromáždil do rozsáhlé ilustrované kroniky a znalosti folklóru do rukopisu „O pověrách". Karel Huss sbíral všechny dostupné starožitnosti, přírodniny a mince, s Antonínem Grassoldem své sbírky také třídil. Přes značnou rozmanitost svých sbírek věnoval Huss hlavní pozornost numizmatice. Za dvacet let shromáždil množství starších i novějších mincí, jádro jeho sbírky tvořily tzv. kmotrovské mince, které se na Chebsku dávaly kmotřencům při křtu. Huss je získával za svoji léčitelskou činnost místo řádného platu.

Sbírky Huss shromažďoval ve stísněných prostorách katovny, která měla pouze malou předsíň a dvě místnosti. Ve skříních a policích měl vystaveny minerály, horniny, mušle, vycpané ptáky, vzácná dřeva, staré zbraně, helmy, brnění, mučidla, vlastní i zděděné popravčí meče. Sbírky se rozrůstaly a do katova domku nacházelo cestu mnoho návštěvníků včetně lidí z nejvyšších kruhů. Katovna se postupně měnila v malé muzeum a stala se jednou z chebských zajímavostí. Hussova sběratelská činnost se stala známou po širokém okolí a díky lázeňským hostům, kteří přijížděli do západočeských lázní, se rozšířila i do vzdálených míst, takže s Hussem navazují korespondenci význační učenci a prohlídka jeho sbírek patří k společenskému programu lázeňské honorace. Hussova proslulost jako numizmatika a sběratele vedla také k seznámení s německým básníkem a výmarským ministrem Johannem Wolfgangem Goethem. Ten se stal pravidelným návštěvníkem Hussova muzea. Básník a kat si vyměňovali některé unikáty a vedli spolu rozmluvy. Jejich přátelství budilo senzaci - prostý muž z malého provinciálního města a představitel velkého světa spolu uzavřeli přátelství, kterým se jim podařilo zrušit samotářství, ke kterému Hussa odsuzovaly pověry a předpojatost tehdejší společnosti.

V Chebu žil Karel Huss téměř padesát let a přes třicet let se věnoval sběratelské činnosti, která ho velmi těšila. Po smrti své ženy Žofie (3. 12. 1824) se přestal stýkat s okolím a věnoval se jen svým sbírkám. Začal se zamýšlet nad dalším osudem sbírky, uvědomoval si cenu nashromážděných předmětů jako celku a obával se, aby po jeho smrti sbírka nebyla zničena. Proto ji nabídl městu. Žádal, aby magistrát sbírku převzal a dal mu za to malý doživotní důchod. Chebská rada návrh odmítla, a město tak přišlo o možnost mít ve svém vlastnictví mj. čtyřsvazkovou kroniku Chebu nebo veškeré náčiní chebské mučírny. Magistrátní rada Grüner se proto obrátil rovnou na knížete Metternicha, státního kancléře, za kterým osobně zajel do Kynžvartu. S sebou přivezl Hussův katalog sbírky mincí. Metternich o katalog projevil zájem a pověřil Grünera, aby vše s Hussem vyjednal.

Grüner (který byl v rozpacích z toho, jak jednat jménem Jeho Jasnosti s aktivním katem) navrhl, aby byl Huss za své zásluhy povýšen na chebského měšťana - povýšení by jednání usnadnilo, protože by mohlo mít vyžadovanou formu i společenské náležitosti. Huss tedy rezignoval na své služby městu, poté byl přijat do měšťanského stavu, a teprve pak mohl rada Grüner bez problémů s Hussem uzavřít jménem knížete Metternicha smlouvu. Huss se stal kustodem uměleckých sbírek nově založeného kabinetu mincí na zámku Kynžvart. Smlouva byla uzavřena 12. září 1827 a Huss zapsaludálost takto: „Ježto já, Karel Huss, jsem dne 12. září 1827 vstoupil s jeho Jasností knížetem Metternichem-Winneburgen v úmluvu o své sbírce mincí, minerálií i zbraní apod., shromážděné během třiceti let, proti doživotní rentě 300 zlatých, volného bytu a otopu, byla smlouva k této věci se vztahující 14. září 1827 vyhotovena a renty mně poukazované začínají 1. října 1827. Tuto zimu strávím ještě v Chebu, ale v příštím roce vystavím sbírky v zámku Kynžvartě."

Sbírky odvezl Huss z Chebu na čtyřech vozech 20. května 1828. Na Kynžvartu je nainstaloval k prohlídce pro hosty během tří měsíců v pokojích pod zámeckou kaplí a exponáty doplnil o příspěvky od knížete Metternicha. Huss se tak stal správcem a kustodem jednoho z prvních zámeckých muzeí ve střední Evropě. Staral se nejen o instalaci a zpřístupnění sbírek, ale i o jejich rozšiřování. Hussovy rukopisy se staly součástí kynžvartské knihovny, která se postupně rozrostla na více než 10 000 děl, obsažených v 37 000 svazků. Založil také knihu návštěv, prvními návštěvníky muzea byli 8. září 1828 baron Juncker s manželkou.

Z poklidného života na Kynžvartu Hussa vytrhla krádež mincí v listopadu 1828. Pohled na vypáčené skříně v kabinetu mincí mu způsobil těžký šok. Ve vlastním životopise si zaznamenal: „12. listopadu roku 1828 přijde Karel do svěřené mu místnosti sbírky mincí a spatří skříně vypáčené, zlaté tolary, dukáty, římské mince, vzácné pamětní medaile, podle odhadu dva tisíce kusů, vyloupené – všechno beze stopy pryč. Je to trpké pro odpovědného hlídače, a ještě trpčí je podezření, že vloupání spáchal sám! Nadejde sedm hrozných měsíců pro téměř sedmdesátiletého muže. Bylo mu sice snést od dětství hodně opovržení, avšak jen pro svůj původ a povolání, což mohl pociťovat jen jako hloupý předsudek. Teď však tu stojí jako zločinec, jako lupič, jako věrolomník!" Podezřelým byl Huss až do 15. června 1829, kdy byl odhalen pravý pachatel. (Tím byl bratr Metternichova nadlesního, který loupež provedl ze msty, protože mu Metternich nedal žádné místo. Pražským soudem byl odsouzen k desetiletému pobytu ve vězení.)

Kustodem zámecké sbírky byl bývalý chebský kat až do své smrti 19. prosince 1838. Byl pochován na hřbitově v Kynžvartu na úpatí Císařského (dnes Slavkovského) lesa. Jeho hrob se ale bohužel nedochoval, protože kříž označující hrob zmizel.

Karel Huss byl osobností na poměry přelomu 18. a 19. století nevšední. Vlastní pílí se z opovrhovaného kata vypracoval na uznávaného sběratele a kustoda. Díky svému životnímu postoji, své aktivitě a cílevědomosti v oblasti rodícího se moderního vědeckého bádání překonal zažité dobové předsudky, pronásledující ho jako kata. Stal se prvním cílevědomým sběratelem na Chebsku. Jeho doba ho bohužel nechtěla a ani neuměla správně ocenit. 

1

/gallerous/get_image/husscarl.jpg/normal