Bude asi bohužel smutnou skutečností, že spisovatele Jaroslava Putíka, jednoho z významných představitelů české prózy 60. let, většina Mostečanů nezná. Ačkoli se jedná o mosteckého rodáka, zdejším občanům jeho jméno patrně nic neříká, možná i proto, že patřil ke spisovatelům zakázaným a jeho tvorba v 70. a 80. letech 20. století zmizela z kontextu tzv. oficiální literatury. Putíkovy prozaické práce tehdy vycházely pouze v samizdatu a v exilových nakladatelstvích. Napravme svou neznalost a přibližme si jeho životní osudy. Jaroslav Putík, autor próz se společenskomorální problematikou, minulý měsíc oslavil své 86. narozeniny.(2009)
Z Mostu pocházela Putíkova matka Františka a jeho otec tu zůstal po skončení vojenské služby - pracoval jako důlní tesař a potom jako stavební dělník. Třebaže Jaroslav přišel na svět v Teplické ulici, nejsilnější dětské zážitky má z Rudolic, kde začal chodit do školky. Otec pak dostal práci při stavbě elektrárny, rodina se proto stěhuje do Ervěnic. Tady Jaroslav zahájil školní docházku v tzv. menšinové škole. Ani zde však Putíkovi dlouho nepobyli. V roce 1931 otec rozhodl, že by měli být blíže Praze, takže odcházejí do vnitrozemí, do Libiše. Po absolvování měšťanské školy v Neratovicích se Jaroslav od roku 1938 učil v Praze modelářem. Školu v Neratovicích později velice oceňoval, hlavně za to, že zdejší učitelé, kvalitní a respektovaní, své žáky vedli k vlastenectví.
Od roku 1940 se jako člen odbojové organizace Národní hnutí pracující mládeže podílel na sabotážích. Skupina v Neratovicích rozšiřovala ilegální časopisy, malovala protiněmecké nápisy na zdi, do ložisek vagónů sypala písek a pokoušela se sehnat zbraně. Poté, co je jeden člen jejich party udal, byl Putík jako mladistvý odsouzen v Litoměřicích na tři roky za „přípravu velezrady" a přes vězení a káznice v Mladé Boleslavi, Berlíně, Štětíně, Gollnowě, Ingostadtu a Landsbergu se, když mu trest skončil, dostal do Dachau. Učebnici němčiny, již měl při zatčení u sebe, si mohl nechat, takže německy se naučil v cele gestapa. Během věznění si zapisoval zážitky, postřehy a verše, i když to bylo přísně zakázáno. Měl ale štěstí a přežil. Obdivuhodně dokázal překonat a vydržet dvouletý pobyt na absolutní samotce, aniž by se z toho zbláznil. Z Dachau se vrátil se skvrnitým tyfem a váhou 37 kilogramů.
I přes skeptické prognózy lékařů se přece jen uzdravil. Na pozvání bývalého spoluvězně odjel do Ústí nad Labem, kde s rozpaky přijal nabídnuté místo okresního tajemníka ve Svazu české mládeže, jehož faktickou činností byly tehdy zejména brigády při úklidu vybombardovaného města. Putík psal do děčínské Mladé fronty glosy, zprávy, zážitky. V letech 1946-1949 studoval Novinářskou fakultu Vysoké školy politické a sociální. Formálně byl v KSČ, ale stranické práce se příliš neúčastnil. Proto, že byl vězněný za činnost v Národním hnutí pracující mládeže, předpokládalo se, že musí být ve straně, že si členství zasloužil. Těžko se tomu dalo odolat, protože to bylo spojeno s existenčním zařazením. Podle svých slov ale nikdy asi nebyl správným členem strany, neměl pravou revoluční kázeň a mluvil do věcí, když každý mlčel.
Od roku 1948 až do února 1952, kdy list skončil, byl redaktorem Lidových novin (od dubna 1949 do prosince 1951 dokonce vedoucím redaktorem), po vojenské prezenční službě, již si odbyl v Praze-Bohnicích, Olomouci a Bohosudově, byl v letech 1953-1959 zástupcem šéfredaktora a vedoucím zahraničněpolitické rubriky Literárních novin. V důsledku konfliktů konce 50. let byl z Literárek vyhozen a poslán do časopisu Tvorba (1959-1962), aby byl pod dohledem, od roku 1963 působil v redakci Kulturní tvorby. V letech 1968-1970 byl vedoucím redaktorem dvouměsíčníku Orientace. Po porážce Pražského jara byl jako vedoucí kulturní pracovník reformního hnutí persekuován, jako bývalý redaktor Literárních novin a Orientace v letech tzv. normalizace patřil k zakázaným autorům, publikoval jen v samizdatu nebo zahraničí.
Na živobytí si vydělával psaním informačních přehledů o počítačích pro Výpočetní službu a pod vypůjčenými jmény lektoroval beletrii pro nakladatelství Odeon a Svoboda. Pod jmény kolegů Miroslavy Gregorové, Kristiána Mikulejského, Zdeňka Frýborta a Jaroslava Stříteckého překládal z němčiny a francouzštiny. V červnu roku 1969 vystoupil z KSČ. Psát začal díky mladické ctižádostivosti a soutěživosti. K tvorbě ho podnítily úspěchy kamaráda Vladimíra, jenž v různých časopisech publikoval krátké policejní povídky. Jaroslav se zajímal o literaturu, hodně četl, navštěvoval obecní knihovnu. V roce 1941 začal také psát a v Ilustrovaném zpravodaji mu otiskli povídku Jepice.
V 50. a 60. letech mu vyšla řada knih, začínal s reportážní publicistikou a cestopisy, v 60. letech si získal renomé povídkami, pak se soustředil na osudy a traumata své generace (Zeď, Smrtelná neděle, přičemž nadlouho poslední zůstala Brána blažených z roku 1969). Druhé vydání Smrtelné neděle skončilo ve stoupě a Červené jahody vyšly místo v Mladé frontě jen ve Vaculíkově strojopisné Edici Petlice, v roce 1989 byly přepracované vydány pod názvem Proměny mladého muže. Dříve než doma vyšel s velkým ohlasem ve francouzském a španělském překladu Muž s břitvou, za nějž Putík obdržel Cenu Egona Hostovského, udělovanou českým literárním dílům vydaným v zahraničí. Paradoxy života i bizarní lidské osudy v nesvobodné společnosti zobrazil autor také v románu Volný let voliérou.
Deníkové záznamy z let 1968 až 1970 vyšly pod názvem Odchod ze zámku a útržky z let 1971-1989 jako Odysea po česku. Největšího úspěchu dosáhl jeho Muž s břitvou (Kolín n. Rýnem 1983, samizdat 1985, české vydání 1991), v němž ztvárnil konflikt svérázné osobnosti s životním stereotypem malého města. Putíkova tvorba je díky jeho názorovému vývoji značně rozmanitá, zahrnuje romány (Smrtelná neděle, Volný let voliérou, Brána blažených, Muž s břitvou, Plyšový pes), povídky (Zeď, Indicie, Pozvání k soudu), autobiografické prózy (Proměny mladého muže), knihy literatury faktu (Svědomí), cestopisné reportáže (Pod egyptským půlměsícem, Dálky), publicistické útvary i deníkové záznamy (Odchod ze zámku, Odysea po česku, Zvonění na mraky).
Po roce 1989 vycházejí jeho starší práce, v nových prózách se snaží vytvořit další typy lidí, kteří díky svému smyslu pro radosti života jsou stále schopni odolávat a nepodléhat stereotypům a vlivům doby. Jako jediný český spisovatel získal Jaroslav Putík prestižní Cenu Egona Hostovského dvakrát - podruhé to bylo za knihu Plyšový pes, humorný a ironický příběh dvou stárnoucích mužů, unavených neustále se opakujícími příběhy, kteří ale milují svobodu a nevázanost života. V krátkých zápiscích, vznikajících od 50. let a v roce 2003 vydaných jako Bláznův polštář, autor zase ironicky s citem pro absurditu všedních situací glosuje lidská i zvířecí dramata, nabízí groteskní minipříběhy, anekdotické historky, aforismy a bonmoty, text prokládá útržkovitým čtenářským deníkem.
V roce 2004 vyšly Pohyblivé písky, malé povídky z různého času i prostředí, jejichž hrdinové procházejí zásadními i nevýznamnými příhodami a střety se všemi tragikomickými nejistotami doby (tři povídky v této sbírce jsou z Rudolic). Ve svých dílech Putík bohatě využívá nadsázku, grotesku, absurditu, díky čemuž působivě zobrazuje poměry a jejich odraz v pocitech i jednání lidí, ukazuje touhu po svobodě i různé cesty k ní. Ironicky a kriticky komentuje české dějiny, k politice je skeptický. Souborného vydání Putíkova díla se roku 1996 chopilo nakladatelství Hynek.
Poslední komentáře
3 roky 35 týdnů zpět
7 let 3 dny zpět
7 let 14 týdnů zpět
7 let 14 týdnů zpět
7 let 14 týdnů zpět