Mělo by město vzít projekt Historie Litvínovska pod svá křídla, nebo by měly zůstat stránky nezávislé ?
Světlo je život
Motto tohoto vyobrazení kahanů, důlních lamp a svítidel vychází z dávné historie hor-nictví a následných potřeb lidstva po značnou dobu jeho vývoje. Kov, ať již drahý nebo obecný, byl a je nezbytnou součástí života člověka na zemi. Horník byl zpravidla na počátku výrobního procesu směřující ho k získání kovu a jeho dalšího zpracování — stejně jako dalších užitkových nerostů.
Hornictví jistě patří k nejstarším lidským dovednostem. S přihlédnutím ke geologickým podmínkám ložisek nerostných surovin bylo a je nutné provádět práce i v podzemí. A pro horníka v podzemí je svědo skutečně nejen symbolem života, ale je nezbytné k vlastnímu vyhledání nerostu, k bezpečné práci na čelbě a dopravě vytěžené rubaniny na povrch.
Hornictví dosáhlo společenského uplatnění a nabylo svého významu zvláště po objevení zásob stříbra a zlata, které byly zárukou bohatství panovnických rodů. Jedny z nejstarších písemných zpráv u nás se váží na slavné horní právo Ius regále montanorum z konce 13. století, které vytvořilo kodex dosud platného práva zvykového.
Tyto články v žádném případě neřeší vývoj osvědení v dolech, ale pouze se snaží podat stručný popis používaných svítidel a katalogovou formou je přiblížit veřejnosti mající vztah k hornictví.
Základem obrazové části je soubor kahanů a důlních lamp umístěných v muzeích v Sokolově, Chomutově, Mostě, Teplicích, Krupce, Ustí nad Labem a zapůjčených od několika soukromých sběratelů z oblasti severočeské uhelné pánve, krušnohorského a slavkovského rudního revíru. Jejich zásluhou a záslu hou různých spolků a dalších organizací se dochovalo dostatečné množství materiálu dokládajícího tento úsek lidské činnosti.
Svůj přínos měly i různé spolky organizované na bázi cechovní, národnostní, podpůrné ad. Součástí jejich činnosti bylo vystupování v dobových oděvech, včetně příslušných doplňků a vybavení.
Louče
Využívání sekundárních ložisek rud má své počátky v dávné minulosti a na našem území byla tato ložiska poměrně rychle vyčerpána. V oblasti severních Cech, v západním Podkrušnohoří, dochází ke slovanské kolonizaci kolem řek Ohře a Bíliny v 10. až 13. století. Tato pozvolná kolonizace probíhala spolu se zakládáním obcí a měst, ale i stále výše, na místech obtížně přístupných - v horách.
Se zvyšováním počtu obyvatel dochází k dělbě práce a k narůstání poptávky po spotřebním zboží a po výrobních nástrojích. To vedlo prospektory a havíře při hledání rud do podzemí. Nejdostupnějším prostředkem k umělému osvětlení důlních děl bylo hořící dřevo. Při rozrušování rubaniny ohněm (s následným zchlazením vodou) si horník založením ohně pracoviště současně osvětlil. Výhodou dřeva byla jeho snadná dostupnost a nízká cena. Louče byly vyráběny hlavně z odpadu při zpracování jehličnatých stromů bohatých na pryskyřici. Délka loučí se pohybovala od 0,8 do 1 m.
Historie užívání tohoto svítidla je velmi stará a sahá až doby bronzové. V sousedních rakouských solných dolech v Hallstatte je jejich používání doloženo v období 800-400 let před n. 1., kde zbytky těchto loučí zůstaly v soli konzervované. Loučemi se zde svítilo ještě v 19. století.
Přímých dokladů o užívání loučí v naší oblasti není mnoho. Vysoká vlhkost vzduchu, podléhání zbytků dřeva plísním apod. prakticky znemožnily jejich dochování.
Hmotná dokumentace z tohoto období je velmi omezená. V krajskému muzeu v Sokolově je uložen zajímavý exponát z bývalého ložiska Hubský peň v Horním Slavkově s těžbou cínové rudy. Při jedné z posledních pochůzek před likvidací dolu byl bývalým předsedou Obvodního báňského úřadu v Sokolově v místech středověké ražby nalezen dřevěný držák loučí. Místo nálezu bylo zdokumentováno a tento předmět je součástí sbírkového materiálu sokolovského muzea .
Jejich využívání však bylo v podzemí spojeno s řadou obtíží a bylo omezené. Čas jejich hoření byl ovlivněn velikostí louče a kvalitou dřeva - v závislosti na obsahu pryskyřic. Dále jejich celkovým počtem, který byl havíři během směny k dispozici. Horník byl nucen si potřebný počet loučí nosit do rubání, louče umísťovat na vhodných místech do dutin či trhlin v hornině, či vyrobených držáků. Dohořívající louč bylo nutno včas vyměnit. Rovněž přístupové cesty sloužící k dopravě rubaniny musely být osvětleny. Není vyloučeno, že u většího počtu rubání v jednom dole docházelo k určité specializaci prací a osvětlení loučemi zajišťovali pomocní pracovníci.
Pochodně
Tak jak docházelo ke zdokonalování osvětlení obydlí na povrchu v jednotlivých etapách vývoje společnosti, docházelo k pokroku i v dolech. Krátká doba hoření loučí byla prodlužována jejich napouštěním nejen přírodní pryskyřicí, ale i živočišnými tuky, voskem apod. Tak plynule došlo k vývoji pochodní, jejichž doba hoření byla výrazně delší. Horní část pochodně byla obalena pleteným lýkem, konopím nebo jutou napuštěnými vhodnými hořlavými látkami. Pochodně již měly rukojeť. V pozdější době bylo jako nasákavého materiálu využíváno i zbytků textilu. Doklady používání pochodní v dolech lze nalézt převážně jen v dobových vyobrazeních. Z Japonska a Cíny jsou známy svazky tučeného bambusu nebo proutí máčené ve zvířecím tuku. Z doby římské jsou známy tzv. smolnice, které měly tu výhodu, že lépe odolávaly větru, světlo bylo jasnější a smolnice i déle hořela.
Svíčky
Počátky vývoje svíček sahají do období egyptských faraónů, kdy se k osvětlení používala třtina naplněná voskem. Ten byl buď z přírodních nerostných zdrojů, nebo včelí. Tam, kde tento materiál nebyl dosažitelný, užíval se jako materiál lůj. Rozšíření svíček na naše území směřovalo z Egypta přes Římany až na území slovanská. Užíváním svíček v běžném životě došlo k jejich rozšíření i do dolů. Dobová kresba zachycuje fárání havířů jámou na laně se svícemi v rukách (obr. 1). Další kresba zachycuje spouštění havířů rumpálem do mezipatra. Zde nosil havíř svíčku již připevněnou na čepici tak, aby měl ruce volné (obr. 2). Pokrývka hlavy s držákem na svíčku měla obrubu zamezující oslňování havíře. Aby svíčka mohla v dole řádně osvětlit pracoviště, byla upevněna v držáku - zpočátku dřevěném, později pak mosazném či železném. Těleso držáku bylo zpravidla ukončeno háčkem pro zavěšení, nebo byl držák prodloužen a ve spodní části zúžen k vložení do trhliny (obr. 4).
Držáky na svíce však byly vyráběny i pro použití na rovnou podložku (obr. 118). Lojové a voskové svíce se začaly v dolech na našem území užívat zřejmě od 13. století. Svíčky se vkládaly do tzv. „svíčníku" vyrobeného z tvrdého bukového nebo dubového dřeva. Svíčník byl opatřen kovaným hákem k zavěšení. Svíčky byly rovněž používány ve freiberských lampách, což dosvědčuje dobová fotografie z počátku 20. století (obr. 3).
V dolech byla spotřeba svíček s ohledem na 10—12 hodinové trvání směny, včetně cesty na pracoviště, velká. Jejich cena musela být co nejnižší, aby příliš nezvyšovala náklady havíře. Svíčky vyráběné z kvalitního vosku zřejmě nebyly v dolech užívány. Nahrazeny byly patrně svíčkami lojovými. Jejich nevýhodou však bylo, že se lůj rychle rozehříval a odkapával. Tento nedostatek a ztráta cenného materiálu byly řešeny nádobkami umístěnými pod svícemi, které umožňovaly jeho opakované využití. Výroba svíček se stala vyhledávanou a společensky uznávanou živností. Důvodem byla nejen zřejmá potřeba a výnosnost této výroby pro domácnosti, doly (v místech výskytu ložisek), ale i vazba na rozšířené náboženství (kaple, kostely, pohřebiště ap.). Stejně jako horník dříve odhadoval uplynulý čas směny podle počtu vyhořelých loučí, podobně se orientoval v čase podle zářezů na svíčkách.
Hořící svíčku lze tedy definovat jako zdroj světla, jehož základem je sloupek hořlaviny, jehož středem prochází knot ze spalitelných hořlavých vláken umožňujících vzlínání roztavené hořlaviny. Hořlavinou byl nejčastěji včelí vosk, lůj, později parafín, stearin, ceresin a jejich směsi. Zapálením knotu se svíčka v jeho blízkosti taví, roztavená hmota kapilárně vzlíná do knotu, v němž se spaluje svítivým plamenem.
Svíčky se vyrábějí:
a) Na licím stroji litím roztaveného materiálu do forem, jejichž středem jsou napnuty knoty a jejichž délka je nastavitelná posuvnými písty.
Po zchlazení se svíčky vytlačují pomocí pístu.
b) Tažením, tj. opakovaným protahováním knotu roztaveným materiálem až svíčka nabude žádoucí tloušťky. Následně se upraví průřez svíčky
pomocí tzv. kalibrů s měřitelnými otvory.
c) Máčením, tj. opakovaným ponořováním svisle upevněných knotů do roztavené hmoty.
d) Poléváním zavěšených knotů roztaveným materiálem. Na závěr se svíčky zašpičatí buď ručně nebo na špičkovacím stroji.
Pro některé účely se svíčky hladí, bělí, lakují, zdobí apod.
Svíčka byla také jednotkou svítivosti. A to mezinárodní (SI) nebo Hefnerovou (HK). Od roku 1948 je novou jednotkou svítivosti kandel (cd).
Číselný vztah mezi SI, HK a CD je 1 SI = 1,02 cd a 1 HK = 0,92 cd.
Vosky jsou látky rostlinného nebo živočišného původu. Svými vlastnostmi se podobají tukům, ale liší se od nich svým chemickým složením (neobsahují glycerol) a na rozdíl od tuků nežluknou a na vzduchu jsou stálé. Zemní vosk je nazýván ozokerit.
Světlo je život.
Motto tohoto vyobrazení kahanů, důlních lamp a svítidel vychází z dávné historie hor-nictví a následných potřeb lidstva po značnou dobu jeho vývoje. Kov, ať již drahý nebo obecný, byl a je nezbytnou součástí života člověka na zemi. Horník byl zpravidla na počátku výrobního procesu směřující ho k získání kovu a jeho dalšího zpracování — stejně jako dalších užitkových nerostů.
Hornictví jistě patří k nejstarším lidským dovednostem. S přihlédnutím ke geologickým podmínkám ložisek nerostných surovin bylo a je nutné provádět práce i v podzemí. A pro horníka v podzemí je svědo skutečně nejen symbolem života, ale je nezbytné k vlastnímu vyhledání nerostu, k bezpečné práci na čelbě a dopravě vytěžené rubaniny na povrch.
Hornictví dosáhlo společenského uplatnění a nabylo svého významu zvláště po objevení zásob stříbra a zlata, které byly zárukou bohatství panovnických rodů. Jedny z nejstarších písemných zpráv u nás se váží na slavné horní právo Ius regále montanorum z konce 13. století, které vytvořilo kodex dosud platného práva zvykového.
Tyto články v žádném případě neřeší vývoj osvědení v dolech, ale pouze se snaží podat stručný popis používaných svítidel a katalogovou formou je přiblížit veřejnosti mající vztah k hornictví.
Základem obrazové části je soubor kahanů a důlních lamp umístěných v muzeích v Sokolově, Chomutově, Mostě, Teplicích, Krupce, Ustí nad Labem a zapůjčených od několika soukromých sběratelů z oblasti severočeské uhelné pánve, krušnohorského a slavkovského rudního revíru. Jejich zásluhou a záslu hou různých spolků a dalších organizací se dochovalo dostatečné množství materiálu dokládajícího tento úsek lidské činnosti.
Svůj přínos měly i různé spolky organizované na bázi cechovní, národnostní, podpůrné ad. Součástí jejich činnosti bylo vystupování v dobových oděvech, včetně příslušných doplňků a vybavení.
Poslední komentáře
1 rok 8 týdnů zpět
4 roky 25 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět