Anketa
Litvínovsko v číslech
Informace
Deutschböhmen
Deutschböhmen (německé Čechy), název, označující něm. snahu odděliti zněmčenou část Čech jako samostatné území správní. Dokud doufali Němci, že ovládnou Čechy celé, trvali na celistvosti země. Když však 1848 čes. živel se rozvinul politicky a rovnoprávnost češtiny s němčinou začala se i v praksi uplatňovati, došlo kolem sv. Václava 1848 na kongresu teplickém k prvnímu projevu pro rozdělení Čech oddělením krajů převahou německých, loketského, žateckého a litoměřického. V dalším vývoji objevuje se toto rozdělení Čech jako něm. požadavek nejprve v boji státoprávním zvl. v l. 1868-71, a znovu jako odezva čes. snah po rovnoprávnosti jazykové zvl. od Stremayrových nařízení. Nejvýznačnější je tu projev Plenerův (1886).
Požadavek rozdělení země podle národnosti nabývá tu tvaru „uzavřeného" (správně „uzavíraného") území německého, z něhož čeština měla býti zcela vyloučena, přesto že značná část jeho byla smíšená, s čes. menšinami, někdy velmi značnými. Rozhraničení tomu mělo pak sloužiti zvláště opětné zavedení krajského zřízení a rozdělení zem. úřadů podle národnosti, jak k některým došlo při pokusu o vyrovnání v punktacích (1892). Přesně formuloval otázku rozdělení země svatodušní program německý (z 20. květ. 1899). Skutečně také vlády vídeňské. Koerbrovou r. 1900 počínajíc, ve všech svých návrzích jazykové úpravy tvořily zvláštní něm. pásmo v Č. Němci sami vypracovali si 1909 zvláštním výborem (Deutscher Zweiteilungsausschuss) návrh úplného rozdělení země a vytvoření [Deutschböhmen] Pokud Němci za svět. války doufali ve vítězství a tím v obnovu svého výhradního panství v zemi, utichly snahy po [Deutschböhmen] Na jaře 1918 objevuje se však otázka znovu, a to opřená o mylný výklad sebeurčení. Vláda Seidlerova chtěla přispěti těmto snahám zřízením krajů ohraničených podle národnosti (m. n. 19. květ. 1918) a rozdělením zemské správní komise v českou a německou (cís. rozh. 26. září 1918). Obranou proti tomu byly české publikace „Český živel v [Deutschböhmen]" (Neodvislost 1918, též sam.) a „Sebeurčení a [Deutschböhmen]" (Národ 1918, též sam.).
Při převratu v rámci Německého Rakouska byla jako jeho součást utvořena 29. říj. 1918 provincie [Deutschböhmen], nejprve se sídlem v Teplicích, později v Liberci, pod zemským hejtmanem Pachrem, později Loddmannem. Obsahovala souvislé něm. území sev. a záp. Čech. Německé území jižních Čech vytvořilo Böhmerwaldgau jako součást Horních Rakous. Němci v Orlických horách a ostrov landškrounský připojili se k Sudetenlandu (viz * Deutschmaehren), okres novobystřický k Znojemsku a s ním k Dolním Rakousům. Něm. Rakousko provedlo ve všech těchto územích organisaci soudní (vrchní soud v Liberci pro [Deutschböhmen] a Sudetenland, jinak ve Vídni), finanční a pod., a zavedlo tu Volkswehry. Rozsah jednotl. území podle obcí a okresů je patrný z naříz. stát. sekret. republ. rak. o organisaci soudní správy z 25. list. 1918 v Staatsgesetzblatt z 30. list. 1918 č. XII. ČSR nikdy neuznala tohoto rozdělení a trvala na jednotnosti země. Některé části [Deutschböhmen] byly také hned od počátku v čsl. správě (Warnsdorf, Vimperk, Bilina, Česká Lípa), jiné byly obsazeny brzy (Stříbro 19. list., Doksy 21. list., Most 27. list.).
Něm. Rakousko se sice pokusilo dosíci dohodou s ČSR rozdělení správy, bylo však zásadně odmítnuto; přes to trvalo nepřetržitě na své příslušnosti, zvl. zák. z 22. list. o rozsahu hranic, kde vedle území svrchu uvedených i Jihlavsko bylo jako „německé sídliště" žádáno k Něm. Rakousku, a vypsáním voleb 18. pros., třebas bezvýsledným. ČSR opírajíc se o čl. 4. smlouvy o příměří z 3. list. 1918 (obsazení území k udržení pořádku) obsadilo začátkem pros. 1918 celé území (8. pros. Mariánské Lázně, 13. pros. Děčín, Podmokly, Karlovy Vary, 14. pros. Liberec, Jablonec, 16. pros. Trutnov, Cheb, Chomutov). Velmoci pak zaručily až do definitivní úpravy čsl. hranic mírovými smlouvami zatímní hist. hranice České koruny (Francie 20. pros. 1918, Britanie 7. led. 1919, Italie 8. led. 1919). Přes to však Něm. Rakousko i nadále na svých právech trvalo.
V jednání pařížském byla proto odůvodněna nerozdílnost Čech v čsl. memoiru (a to v 1. Les Tchécoslovaques, leur histoire et civilisation a ve 3. Le problème des Allemands de Bohème), kde poukázáno bylo na smíšenost území a jeho komunikační, hosp., strategickou a historickou souvislost s čes. územím. Na konferenci samé byl pak problém rozřešen ve prospěch jednotnosti země mírovými smlouvami versaillskou a saintgermainskou, kterými se něm. otázka stala vnitřní otázkou ČSR. Smlouvou o ochraně menšin v St. Germain 10. září 1919 byla však i něm. menšině zaručena některá minimální práva. Přes to, že ČSR dala čes. Němcům daleko více práv, nežli zaručuje jim tato smlouva, myšlenka [Deutschböhmen] objevuje se zase, třebas obměněna, v požadavku něm. autonomie.
Poslední komentáře
1 rok 4 týdny zpět
4 roky 1 týden zpět
4 roky 34 týdny zpět
4 roky 34 týdny zpět
4 roky 35 týdnů zpět