Historie Litvínovska

Martin Luther (10. listopadu 1483, Eisleben – 18. února 1546, Eisleben) byl německý teolog, kazatel a reformátor, zakladatel protestantismu, autor řady duchovních, politických, pedagogických spisů, církevních písní a překladů. Jeho nejvýznamnějším dílem je překlad Bible do němčiny.

Život

Martin Luther se narodil 10. listopadu 1483 v Eislebenu jako jedno z devíti dětí horníka. Vyrůstal v chudých poměrech, spojených s tvrdou výchovou. Jeho otec se postupně vypracoval na úspěšného podnikatele, což mu umožnilo financovat studia svého syna.

V letech 1501–1505 Martin Luther studuje na univerzitě v Erfurtu filozofii. Po získání titulu magistra se zapisuje na studia práv, krátce poté se však rozhoduje vstoupit do augustiniánského kláštera v Erfurtu. Ač je vzorný mnich, pobyt v klášteře v něm od začátku vyvolává pochybnosti o možnosti spasení z vlastní moci. V roce 1507 byl vysvěcen na katolického kněze.

O rok později (1508) přechází na univerzitu ve Wittenbergu, kde s krátkými přestávkami – 1511 cestuje ve věci svého řádu do Říma – přednáší filozofii, později i teologii. V roce 1512 se stává doktorem teologie a získává doživotní biblickou profesuru, a od roku 1513 začíná ve Wittenbergu kazatelskou činnost. V tomto období Luther překonává své pochybnosti a při studiu Písma dospívá k poznání, že Boží milost platí pro každého, kdo ji vírou přijme.

Zkušenosti s rozporem mezi svým svědomím, vycházejícím ze studia Bible a oficiálním učením tehdejší církve a její praxí vedou Luthera ve Wittenbergu 31. října 1517 k uveřejnění 95 tezí, určených pro akademickou diskusi, které zejména kriticky reagovaly na praxi odpustků (obecně rozšířená legenda o tom, že je přibil na vrata kostela není zcela potvrzená). (Papež Lev X. vydal v roce 1515 bulu o prodeji odpustků pro stavbu svatopeterského chrámu v Římě). Teze, které se bez vědomí Luthera rychle rozšířily, vyvolaly kvůli tehdejší všeobecné nespokojenosti s církví velký ohlas. Oficiální místa zprvu reagují přes obviňování z kacířství ze strany dominikánů velmi zdrženlivě, Luther je totiž chráněncem saského kurfiřta Fridricha III. Moudrého (rod Wettinů). Místo aby šel do Říma, kam je předvolán, prosadí kurfiřt, aby Luthera vyslechl kardinál Kajetán v Augsburgu (1518). Ten Lutherovi hrozí klatbou. V roce 1519 se Luther účastní disputace s Eckem v Lipsku, ve které popírá neomylnost papeže a koncilů. Řím v roce 1520 oficiálně vydává bulu s hrozbou klatby. Luther vydává reformační spisy, ve kterých své názory dále obhajuje. Když po jejich veřejném pálení reaguje Luther spálením papežské buly, nařídí Lev X. 1521 jeho exkomunikaci. Když své teze neodvolal ani na říšském sněmu ve Wormsu, vydává císař Karel V. proti Lutherovi wormský edikt (prohlášení kacířem, zákaz spisů). Fridrich III. Moudrý nechá Luthera bezprostředně unést do azylu na hrad Wartburg, kde reformátor pobývá v letech 1521–1522. Zde překládá Nový zákon.

Lutherovy myšlenky se mezitím lavinovitě šíří a vyvolávají v celé zemi bouřlivé přijetí. Od radikálních projevů příznivců nového učení se Luther od počátku ostře distancuje. 1522 se vrací do Wittenbergu, aby učinil přítrž obrazoborectví. 1524 začíná Luther opět přednášet, vystupuje proti Tomáši Müntzerovi, který svým kázáním podněcoval sedláky k nepokojům. Dne 13. června 1525 uzavírá Luther manželství s bývalou jeptiškou Kateřinou von Bora. 1528 se reformátor účastní vizitací na farnostech v saském kurfiřství, při kterých se přesvědčí o jejich duchovně zaostalém stavu. Marburské náboženské rozhovory 1529, na kterých diskutuje Luther mj. s Zwinglim, s cílem vytvořit teologickou jednotu evangelické strany proti katolíkům, ztroskotají.

Se svým spolupracovníkem Philippem Melanchthonem pokládá Martin Luther základy institucializované nové, evangelické církve (Melanchthonovo Augsburské vyznání z roku 1530). Překlad Starého zákona Luther dokončuje za spolupráce jiných wittenberských teologů v roce 1534. Ve zbývajícím období svého života se Luther věnuje podpoře nově vznikající instituce, řešení církevněpolitických a praktických teologických otázek a vydává v neposlední řadě řadu ostrých polemických spisů. Před svou smrtí trpí přepracováním. Umírá v Eislebenu dne 18. února 1546 ve věku 62 let.

Teologická pozice

Luther zpočátku neusiloval o založení nové církve, ale o reformu stávající církve na základě těchto principů:

Sola scriptura: Autorita Písma je vyšší než autorita církve.Sola fide: Člověka ospravedlňuje jeho víra, nikoliv dobré skutky.Sola gratia: Boží milost je dar, není možné si ji nijak zasloužit nebo koupit.

Z nich vyplývají i negativní stanoviska k otázkám pelagianismu (skutkaření), sedmi svátostí, uctívání svatých a Marie, učení o očistci, papežství atd. O sto let starší kritickou pozici Husovu Luther zpočátku neznal. Teprve po výtce svých protivníků, že se hlásí k Husovu kacířství, se s dílem Husovým seznámil a otevřeně se pak přiznal k tomu, že s Husem (a J. Viclefem) sympatizuje.

Postoj k židům

Lutherův postoj k židům prošel určitým vývojem. Zpočátku je v jeho díle patrná jistá snaha o vstřícnost vůči Židům: Ve spise Daß Jesus Christus ein geborener Jude war (1523) vyzýval křesťany, aby židy nepohrdali, protože „spása přišla z nich a nikoli z nás". Později své názory přehodnotil a zařadil se mezi ostré kritiky židovství, o čemž svědčí Lutherovy pozdní spisy Brief wider die Sabbather an einen guten Freund (Dopis proti Sabatistům dobrému příteli) (1538), Von den Jüden und ihren Lügen (O Židech a jejich lžích) (1543) a Vom Schem Hamphoras und vom Geschlechte Christi (1544); v těchto pozdních spisech však již neargumentuje exegeticky z Bible.