Sledujeme li vývoj sídel na Mostecku, dojdeme k poznání, že se zde nejprve vycenila zemědělská oblast, kterou tvořilo zpočátku území s řadou vesnic sahajících k úpatí Krušných hora ležících v Mostecké kotlině kolem bývalého Komořanskéo jezera nebo v povodí řeky Bíliny a říčky Srpiny, protékajícími Českým středohořím. Oblast charakterizovaly zemědělské usedlosti uskupované kolem návsí, řazené podél komunikací či toků.
Souběžně s rozvojem rudného dolování proniklo zemědělství také do urbanizovaného Krušnohoří, kde se spíše uplatnil chov dobytka a pastvinářství. V horském prostředí jeví zemědělské usedlosti charakteristické znaky přizpůsobení se nepříznivým povětrnostním podmínkám. Zástavba sleduje komunikaci a mnohdy souběžně linii vodního toku, často doplněna volným rozptýlením staveb v terénu.
Od 17. století na základě dochovaného srovnávacího materiálu sledujeme vývoj zemědělských usedlostí podle jejich rozložení v geograficky odlišných územních celcích, které prolínají Mostecko v podobě Krušných hor, Mostecké kotliny a Českého středohoří.
Nejdéle si charakteristické znaky lidové zástavby podržely obce v horské oblasti. Zásadní změny se začaly prosazovat nejprve v okolí Horního Litvínova, kdy již od 18. století ovlivňovala jeho rozvoj manufaktura na výrobu sukna. Tvořila základní element při proměně zemědělské vsi v trhovou ves městys, povýšenou roku 1852 na město. Prosadily se typy staveb městského charakteru, které se rozšířily natolik, že potlačily původní zemědělský ráz.
Rozvoj průmyslu od 2. poloviny 19. století začal zásadně měnit strukturu historicky daných vsí a měst. Nejvýrazněji se změny sídel projevily na přelomu 19. a 20. století ve střední části Mostecka, kterou tvoří pánevní oblast. Na proměnu charakteru zemědělských obcí v obce hornické nebo s převahou dělnického obyvatelstva stačilo necelých padesát let. Během této doby se celkově změnil architektonický a urbanistický vzhled všech obcí v pánevní oblasti.
Na počátku historického vývoje sídel Mostecka byl jediným městem Most. Náležel do sítě královských měst, kterým přidělovali privilegia panovníci. Ležel na křižovatce obchodních cest, z nichž důležitý význam měla zemská cesta spojující Prahu s Freibergem. Soustřeďovali se zde řemeslníci a obchodníci, kteří určovali charakter sídla.
Město bylo obehnáno kamennými hradbami se vstupními branami, kterými vedly přístupové cesty do města. Společensky nejvyužívanějšími místy byla sídla, z nichž se stala důležitá kulturní střediska. Náležely do nich městský farní kostel obklopený hřbitovem a kláštery s kostely (minoritě, kapucíni, magdalenitky, piaristé), ze kterých se šířila kultura a vzdělanost do širšího regionu.
Obdobně ve větších vsích byly společensky významnými středisky kostely, které rovněž obklopovaly menší hřbitovy. Teprve od počátku 19. století byly hřbitovy překládány mimo vlastní sídla.
Před branami města byly založeny dva špitály. Jeden náležel městu Most (špitál s kostelíkem sv. Ducha na Pražském předměstí), druhý byl pod patronací řádu křížovníků s červenou hvězdou.
Nedůležitějším tržním střediskem byla v Mostě tři náměstí, která se rozvinula během středověkého vývoje města. Nejstarším bylo I. náměstí, jež sloužilo jako tržiště na křižovatce obchodních cest, k němu pak přibylo náměstí svázané se stavbou kláštera minoritu. Třetí náměstí bylo zváno český rynek.
Na I, náměstí stála radnice, která byla zbourána v 80. letech 19. století a na jejím místě byla postavena rozlehlá budova krajského a okresního soudu, jež dodávala na významu novověkému městu. Na jiném místě I. náměstí byla postavena nová radnice.
V měšťanských domech vznikaly hospody a zájezdní hostince, kde mohli přenocovat formani přepravující rozmanité náklady. Podobné zájezdní hospody stály na úpatích strmého stoupání komunikací ke krušnohorským hraničním přechodům. Mnohdy byly spojovány s řeznictvím a jinými obchodními aktivitami.
Na Mostecku vznikala malá šlechtická sídla zemanů a vladyků. Jejich tvrze byly součástí zemědělských vsí. Mnohé z nich zanikly během středověku, některé přestavbami splynuly s okolní zástavbou (Ervěnice, Záluží, Lipětín, Kopisty, Zeleníce, Bedřichův Světec, Bělušice ad.). Pouze v Horním Litvínově bylo zděných částí bývalé tvrze využito v základech stavby zámku na počátku 18. století.
Šlechtickými sídly panských rodů byly hrady, které se zakládaly na úpatí i na hřebenu Krušných hor. Spolu s královským mosteckým hradem na vrchu Hněvín měly správní a strážní funkci. Mnohé z nich byly již ve středověku opuštěny (Žeberk, Hausberg, Brandov, Český Jiřetín), pouze hrad Eisenberg byl přestavěn do podoby zámku, který je dnes známý pod názvem Jezeří. Menší zámecká sídla byla také v dalších obcích Mostecka (Hořany, Chrámce,Stránce,Líšnice).
Vztahy těžby a průmyslu k sídlům
Od druhé poloviny 19. století se výrazně začalo měnit město Most a vesnice ve směru k úpatí Krušných hor v souvislosti s industrializací pánevní oblasti.
Od 80. let 19. století stála města Most a Horní Litvínov stejně jako ostatní v pánevní a v přilehlé jižní zemědělské oblasti před řešením složitého geografického problému. Prudký nárůst počtu obyvatel způsobený imigrací a populační explozí musel být řešen zvýšenou stavební činností. Postupně se rozšiřuje osídlení jednotlivých katastrů obcí.
Demonstrativním příkladem se stal hlavně Most, kde byla nejprve povolena výstavba nových obytných domů kolem výpadových silnic a na předměstích. Rozmohla se do takové míry, že poměrně rychle dosáhla hranic vlastního města, aby s ním srostla v jeden celek. Smazal se tím venkovský kolorit mosteckých předměstí, která se proměnila v dělnické čtvrti. Nově vzniklé ulice lemovala řadová zástavba tvořená z párových nájemních domů.
Přestavbou prošla řada objektů původně určených k jiným účelům, svoji tvářnost začalo měnit i historické jádro města, kde se na úkor architektonicky cenných staveb prosazovala výstavba nových administrativních, správních nebo veřejným účelům sloužících budov. Podobně se rozšířily obce v těsné blízkosti Horního Litvínova, kde se zástavbou stýkají na katastrální hranici (Chudeřín, Šumná, Louka).
Na druhé straně těžba uhlí hlubinným způsobem začala ohrožovat sídla, obzvláště když se důlní pole přiblížila až k samé hranici zástavby. Poddolované plochy se začaly propadat a poklesy půdy ohrožovaly zejména okrajové části měst a obcí. Zásahy do krajiny těžební činností se zvětšovaly s postupujícím technickým rozvojem uplatňovaným hlavně na povrchových dolech od počátku 20. století.
Prvním varováním proti bezmyšlenkovité těžbě uhlí v těsné blízkosti města a nevhodnému zacházení s krajinou byla katastrofa způsobená průvalem kuřavkových písků do Dolu Anna v Souši. V letech 1895 až 1896 se v Mostě pod tímto vlivem uvolnilo uhelné nadloží na městském katastru, kde se v jeho východní části zcela propadla nová městská čtvrť.
Radikální zásah do sídelní sítě se projevil v souvislosti s dalším rozvojem hlubinné těžby a velkoplošným lomovým dobýváním uhlí v podkrušnohorské pánevní oblasti po roce 1945. Od 50. let 20. století nastala cílená likvidace historických sídel, která uvolňovala prostor postupující těžbě uhlí. Mostecko bylo takto rozděleno na dvě sídelně oddělené aglomerace, které propojují rychlostní komunikační spoje.
V obcích průmyslové části se zpočátku uplatňovala výstavba novodobých sídlištních celků na volných plochách nebo došlo k přestavbě původní zástavby. Vznikala nová sídliště menšího rozsahu, která v mnohém nahrazovala dřívější hornické kolonie a zároveň přílišně nepřevyšovala původní zástavbu. Jejich vnitřní vybavení splňovalo vyšší nároky na sociální zázemí a hygienu bydlení (Loučná, Hamr, Chudeřín).
S nástupem velkoplošné povrchové těžby uhlí byl otevřen prostor pro výstavbu rozsáhlejších sídlištních celků tvořících satelitní útvary k obcím, ve kterých museli najít nový domov obyvatelé z likvidovaných obcí. Nejvýrazněji tuto formu zástavby můžeme pozorovat u města Mostu, kde po likvidaci starého města vzniklo město nové. Byl to největší zásah do původního historického sídla kvůli povrchové těžbě uhlí.
Také Litvínov, respektive Horní Litvínov, můžeme zařadit mezi sídla, která prošla zásadní proměnou. Řada historických částí zanikla a na jejich místech byly vystavěny sídlištní celky. K nim přibyla sídliště postavená na volných plochách.
Největší sídlištní aglomerace vznikla v 70. až 80. letech 20. století v Janově, který od 80. let 20. století tvoří součást města Litvínova. Asanací části obce byl rozrušen původní sídelní útvar.
Proměnou z horské zemědělské vsi v novodobé město prošlo Meziboří, kde pod vlivem potřeby vytvořit zázemí pro hornictví a ostatní průmysl Mostecka byl potlačen původní význam sídla. Výstavbou unifikovaných zděných objektů pro školské účely byla již koncem 40. let 20. století doplněna historická zástavba.
Následně přibývala výstavba obytných domů. Ta dala vzhled novému městskému sídlu, v němž byla historická zástavba zcela potlačena se výstavba nového sídliště v jihozápadní části Mostecka dotkla Bečova. Likvidace zasáhla historickou zástavbu ob částečně, proto zde působí nesourodé historické objekty s panelovými domy.
Bydlení
Základem bydlení je dům. Na Mostecku, se vyskytovaly domy přízemní a patrové. Nejstarším a nejrozšířenějším typem byl lidový dům. Jeho vnitřní uspořádání odpovídalo potřebám bydlení odlišovalo se podle geografických podmínek.
V Krušnohoří se vyskytovaly domy přízemní a patrové se spojením všech prostor vnitřní dispozice pod jednu střechu tzv. domy jednotraktové.
Vnitřní dispozice je horizontálně vždy členěna tak, že část stavby byla obytná, druhá část sloužila hospodářským účelům.
Pro tento druh lidového domu ve východní části Krušnohoří se vžil název dům chlévního typu (něm. Wohnstallhaus). Dodnes se s tímto domem setkáváme v řadě horských obcí, kde mělo toto řeše sté opodstatnění.
Bralo v úvahu dostupnost ošetřování dobytka i v zimních měsících, kdy množství sněhu znemožňovalo přístup do domu. Proto ze síně bylo možno vstupovat nejen do světnice či dřevěným schodištěm do patra nebo podkroví, ale také do chléva, který byl po opadnutí sněhu přístupný rovněž ze zápraží.
Při vertikálním řešení přízemních domů je respektováno, že nad světnicemi byla umísťována jedna nebo dvě podkrovní světničky. Do prostoru nad chlévem byly směrovány hospodářské ložné prostory, zejména pro seno, slámu, obilí apod.
Obdobná vnitřní dispozice je zachována také u patrových domů s tím, že patře byly další prostory, jejichž členění na obytné a hospodářské bylo obdobné jako u přízemních domů. Teprve mnohem později se u některých jednotraktových objektů objevují jako samostatné stavby stodoly nebo kolny.
Z použitých materiálů pro konstrukci převažovaly kámen a dřevo. Ve východní části Krušnohoří a jeho podhůří se ženěna ve středověku uplatňoval lidový dům s roubeným přízemím s podstavou, který se v ojedinělých případech vykytoval ještě na přelomu 19. a 20. sto3tí (Malý Háj, Horní Litvínov).
Od 17. století bylo roubení nahrazováno kamenným zdivem, což způsobilo postupnou proměnu zejména přízemích lidových domů. U patrových lidových staveb se uplatňovalo kamenné zdivo rovněž u přízemí, na něž navazovala dřevěná konstrukce tvořící hrázděné patro. Řada těchto objektů zůstala dodnes zachována (Hora Svaté Kateřiny, Brandov, Český Jiřetín).
V zemědělských obcích jižní části Mostecka, zvláště tam, kde zasahovaly do Českého středohoří, bývalo hrázděné patro lidového domu doplňováno pavláčkou (Lužice, Liběšice).
Během 19. století začaly do obcí sahajících až k úpatí Krušných hor pronikat celozděné vícetraktové zemědělské statky, dispozičním sevřením připomínající dřívější dvorce. Charakterizovaly je dva souběžné objekty se štíty orientovanými do ulice, jež spojovala zdobná vjezdová brána, za níž byl rozlehlý dvůr uzavřený hospodářskými budovami se zadním průjezdem do polí. Přestože procházejí tyto dosud existující stavby adaptačními úpravami a modernizací, zůstaly zachovány ještě v některých obcích (Vtelno, Zeleníce, Mariánské Radčice).
Lidové stavby východního Krušnohoří se dodnes vyznačují specifickým znakem, kterým je užití šindele jako střešní krytiny a ochranné krytiny štítů domů a hrázděných pater. Jeho použití bylo uplatňováno v 19. století.
Od poloviny 19. století byla šindelová střešní krytina postupně nahrazována krytinou z pálených tašek, které našly uplatnění na střechách celozděných statků v zemědělské oblasti Mostecka.
Ve městech byly určeny k bydlení měšťanské domy. Zároveň v nich byly umístěny řemeslnické dílny a obchody. V Mostě obklopovaly náměstí a vytvářely síť ulic. Využití plochy pro bydlení bylo směrováno do pater, aby přízemí mohlo sloužit živnosti. Stavební plocha byla podstatně menší než u venkovských domů, protože koupě stavební parcely ve městě byla finančně nákladná. Proto se během historického vývoje u měšťanských domů zvyšují patra, jejich prostor nelze zvětšovat do šířky. Při stavbě městského domu jeho architektonický vzhled a vnitřní členění včetně výzdoby respektoval stavební sloh dané doby. Totéž platilo pro nájemní domy, které se v rozšířeném počtu stavěly v době průmyslového rozvoje regionu, zejména koncem 19. a na počátku 20. století.
Ve stejném časovém údobí se v hornických obcích, hlavně v blízkosti dolů, stavěly dispozičně ujednocené stavby, které byly řazeny do celků. Převažovaly dlouhé patrové domy, které měly v patře mnohdy řešen vchod do jednotlivých bytů z dlouhé pavlače. Domy souběžně doprovázely řady kůlen.
Uskupení těchto domů bylo lidově nazýváno hornické kolonie. Svým charakteristickým vzhledem se odlišovaly od okolní zástavby v mnoha obcích (Záluží, Dolní Jiřetín, Komořany, Louka, Kopisty ad.). Dodnes slouží k bydlení hornické kolonie v Lomu (ul. Hornické a Uhelná), které byly postaveny koncem 19. století.
Ve 20. letech 20. století byly postaveny hornické osady (Horní Litvínov, horní část Lomu, Záluží), které měly již vhodnější architektonické řešení formou dvojdomků s parcelou pro zahrádku. Jejich uspořádání vytvářelo urbanistický celek zasazený do volné plochy. Od 20. let 20. století se také začala uplatňovat výstavba rodinných domů, kterými se rozšířila zástavba původních městských sídel (Most-Zahražany a Litvínov, ul. Mezibořská).
S novou formou bydlení se na Mostecku setkáváme během druhé světové války. Plánovaná výstavba sídlišť byla komplexně urbanisticky a architektonicky řešena již projekčními ateliéry v Německu. V Záluží a na několika místech , Litvínově měla kapacitní sídliště zajisti dostatek bytů pro inženýry, techniky a kvalifikované dělníky zaměstnané při výstavbě chemického komplexu v Záluží. V Mostě pak pro obdobné pracovníky v hornictví. Ve zcela novém prostoru východně od města Litvínova byla počátkem 40. let 20. století zahájena výstavba sídliště v Litvínově-Osadě. Plánovaný rozsah sídliště měl přejít po jeho dokončení v samostatné město. Do konce války byla zrealizována pouze část sídliště, která dodnes slouží k bydlení.
Právě tato forma bydlení byla základem pro výstavbu obdobného typu domů, pouze v jiném urbanistickém a architektonickém řešení. Podstatná část poválečné výstavby využívala typ domů s unifikovaným zcela novém prostoru východně od města Litvínova byla počátkem 40. let 20. století zahájena výstavba sídliště v Litvínově-Osadě. Plánovaný rozsah sídliště měl přejít po jeho dokončení v samostatné město. Do konce války byla zrealizována pouze část sídliště, která dodnes slouží k bydlení.
Právě tato forma bydlení byla základem pro výstavbu obdobného typu domů, pouze v jiném urbanistickém a architektonickém řešení. Podstatná část poválečné výstavby využívala typ domů s unifikovaným uspořádáním bytů v horizontální a vertikální rovině. Na tomto technologickém postupu pak vyrůstala všechna zdejší sídliště. V posledních letech ovlivňuje rozložení zástavby na katastru obcí územ-ně plánovací dokumentace. Jsou přesněji vymezeny plochy pro bydlení, pro podnikání, pro příměstskou zeleň apod. Mezi jiným jsou vymezeny rozvojové plochy pro výstavbu rodinných domků a nízkopodlažních domů, které by měly doplnit převažující počet vysokopodlažních objektů hlavně v Mostě a Litvínově.
Chataření a chalupaření
Neřešená problematika dosídlení horských obcí po roce 1945 vedla k tomu, že opuštěná stavení byla zpočátku bourána. Tímto zásahem do původní zástavby se začal měnit vzhled obcí k horšímu. Zároveň se snižoval počet stálých obyvatel. Aby se této situaci zabránilo, byly neobydlené objekty nabídnuty k rekreačnímu bydlení. Mnozí chalupáři našli vztah k lidové architektuře Krušnohoří a snaží se zachovat její vzhled bez radikálnější modernizace. Přispěli tím k zachování osobitého rázu regionu. Jiní naopak změnili zcela vzhled chalup, což mnohdy nerespektuje horský ráz krajiny.
Chalupy jsou rozmístěny v horském terénu podle záměru původního stavebníka. Volná místa zbořenišť zaplnily chaty, k nimž na sousedních volných plochách přibyly další, takže se místy vytvořila chatoviště.
Chalupaření se převážně soustředilo do Českého Jiřetína, Nové Vsi v Horách a Mikulovic, Mníšku, Hory Svaté Kateřiny a Brandova.Největší chatoviště se vytvořila v Klínech a Rašově.
Poslední komentáře
1 rok 49 týdnů zpět
5 let 14 týdnů zpět
5 let 27 týdnů zpět
5 let 27 týdnů zpět
5 let 28 týdnů zpět