Před čtvrt stoletím meškal jsem na nejvyšším bodě hřbetu krušnohorského nad Horní Krupkou, na Muckenbergu, uprostřed zaniklých dolů na cín a měď, po nichž tam zůstalo plno památek, hald kamení a prohlubní zarostlých většinou stromy a křovinami.
V dolině byl nádherný den letní, zde však teprve rašilo jaro. Usednuv u liduprázdně cesty, pohlížel jsem dolů do oblasti hnědouhelné, která pode mnou jako na dlani ležela. Od Chabařovic až daleko za Most červenaly se střechy domků lidnatých obcí, nad nimiž stály chomáče kouře a mlh.
Mezi obcemi kouřily nesčetné komíny šachet a továren a slabě sem doléhalo supění lokomotiv nekonečných vlaků, naložených uhlím, směřujících k Ústí nad Labem. Z nenadání vánek sem přinesl zvuky hudby — smutečního pochodu. »Až se bude suchá lípa u Nymburka zelenat...»To někde pohřbívali českého havíře, jemuž příbuzní dali zahrát jeho zamilovanou píseň..
Neznámý básník, který prostonárodní píseň složil, jakoby vystihl celý život horníkův. Suchá lípa se nikdy nezazelená, zmařeny zmařený život se nevrátí... A tam dole po všech hřbitovech roztroušeny jsou jednotlivé i hromadné hroby českých havířů, kteří ze všech koutů země české sem přišli hledati chléb a zaplatili ho draze svým potem, krví a slzami.
Pod dojmem této chvíle napsal jsem tehdy verše:
Pruh země, kdys vábná zahrada,
dnes pokryt komínů lesy;
žár výhní, dým těžký, dusivý
tam radost nezavýskne si!
Po cestách zčernalých den co den
jde matným uhlokop krokem,..
Časem se zvedne pěst zaťatá,
a v jamách řine krev tokem
Přibývá bídy i paláců,
oboje zášť smrti dělí.
Vzduch dusný a mraky šedivé,
blesk rudě Vyšlehne smělý!
Severočeská oblast hnědouhelná, v níž na kilometry leží půdy zpustošené, v níž beze stopy zmizely i některé starobylé vesnice (Srbice a Zabrušany), jest vsazena v nádherný rámec přírodní,neboť ji po obou stranách ji vroubí zalesněné hory. Tiché, rovné, melancholické Krušnohoří na severu, malebné, homolovité i zvonovité Středohoří na jihu a mezi těmito pohořími ji protínají stromořadí silnic a pokrývají rozsáhlé zahrady.
Všude plno kontrastů přírodních i lidských, Vedle krásného parku kouřící obrám, vedle skvostné vily boháčovy odporná, kasárnická kolonie, příbytky bledých horníků, čisté potůčky, z hor spěchající, »posilovány« jsou dole v kotlině smrdutou vodou z čerpadel důlních, znečišťovány splašky továren a kanálů dlouhých obcí, takže v nich už od půl století ani rybka žíti nemůže.
Ovzduší hornických obvodů Vylíčil jsem rovněž už před čtvrt stoletím. Od té doby se mnoho nezměnilo:
Z Duchcova k Mostu jsem v letni den šel,
pražilo slunce na obzoru nízkém,
zlostný hlas páry vstříc ze všech stran zněl
v sousedství továren a šachet blízkém.
Od vážných, pochmurných tam Krušných Hor
nehybná klenba se vznášela tmavá,
v močálech kuňky svůj zkoušeli sbor,
píšťaly ječely z leva i z prava
Vesnice rozlehlé vzrostlé přes noc
v ulicích křičely skupiny dětí,
jež nikdy neznaly otcovskou moc
(vrhaly smělý hled a mraky smetí).
Okolo kostela zahnul jsem dál,
prázdným tam lavicím kněz kázal mladý
a vedle při schůzi nabitý sál:
" Nechceme, bratři, víc umírat hlady ".
Domluvil řečník a hned lidstva proud
do ulic, do kraje rozlil se prudce,
praporec rudý vlál s odznakem pout,
hořely oči a hrozily ruce.
Bída je vyhnala z českých vsí,měst,
zde Nouzi ve náruč kostnatou padlí,
duše své ztratili, zbyla jen pěst
a hněv na Život svůj v podzemí svadlý.
V stanici chvílemi zastavil vlak,
vychrlil četníků urostlých řady:
hlad kvasí a hlav má více než drak...
Pořádek a pokoj musí být všady!
Z Duchcova k Mostu jsem v bezvětří šel.
Zoufalost číhala na svoji chvíli,
duněla půda a Sever se chvěl,
ztajeně budily se hrozné síly.
Hnědouhelná pánev severočeská, zaujímající osm soudních okresů, pomohla k hospodářské moci Němcům, současně však jim způsobila těžké starosti po stránce národnostní. Německý žaludek nemohl prostě ztrávit tučné sousto, desetitisíce českých dělníků, na sever přicházející, třebaže jejich děti Němci honili do svých škol a krutě pronásledovali rodiče české, domáhající se českých škol. Český horník v těchto zápasech kulturních prokázal mnoho statečnosti, obětavosti a sebezapření, avšak hromadnému odnárodňování svých dětí úplně čeliti nemohl, nemaje pro ně škol.
Proto potomci prvních českých horníků v okresích ústeckém a chabařovickém, částečně i teplickém, jsou německým prostředím pohlceni, kdežto na Duchcovsku a Mostecku utvořili silné české ostrovy a vůbec celé tyto okresy národnostně tak proměnili, že je tam český živel početně skoro tak silný jako německý.
Český horník s účtoval také s Římem. Výmluvným důkazem toho je počet osob bez Vyznání v každém jednotlivém okresu. Jsou to téměř sami Čechové, mezi Němci je počet osob bez vyznání nepatrný.Hornické okresy pánve hnědouhelné poskytují tento obraz národnostní a bezcírkevní:
V táboře hornickém pod Krušnými Horami vyhlíželo to před čtvrt stoletím zrovna jako dnes. Havíř se pustí z mnohem větší chutí do svého soudruha, než do svého vykořisťovatele, v pádu společného nebezpečí přece však podá druh druhu ruku, neklesá malomocně nýbrž projevuje silnou vůli a houževnatost rváti se s osudem.
Stotisíc nás chodí denně pod Horami,
stotisíc nás dýše otrávený vzduch.
Když utichne Moloch — pereme se sami:
jeden sražen a hned jiný vztyčen bůh.
Hynuli jsme, hynem, budem hynout dosti,
kde ční komín, tam je otevřený hrob,
a přec rostem, rostem (nevíme, k čí zlosti)
a všechny nás těší hvězda lepších dob.
Hvězdička ta milá ještě v kosmu dříme
či snad pro kouř černý nemůže k nám jít?
Nechť! My se neptáme, zdali žiti smíme:
stotisíc nás hyne, stotisíc chce žít!
Severočeští havíři
Poslední komentáře
3 roky 24 týdny zpět
6 let 1 týden zpět
7 let 2 týdny zpět
7 let 2 týdny zpět
7 let 3 týdny zpět