Historie Litvínovska

Málo jest hradů, které zachovaly prvotní své rozdělení. Obyčejné jsou to taková sídla, která v 16. století opuštěna, nežli ještě tu vystavovány dlouhé kasárnické domy, a k těm patří Osecký hrad stojící severozápadně od Oseka v úžlabině na úpatí Krušných hor Stará cesta k němu je nyní dobrou silnící, pokud běží severozápadním směrem.

Od ní odbočuje vozová cesta stoupajíc podle chaloupek pod hradištěm rozložených a vedle potoka bublajícího až pod myslivnu při samém hradě položenou.
Tento stojí na příkrém skalnatém a táhlém návrší, které vybíhá od severozápadu k jihovýchodu a na třech stranách strmě do údolí spadá. Hrad podle toho byl dlouhý a nepříliš široký.

Za samou myslivnou objevuje se příchozímu hradba, v níž byla první brána, neb již ta kolna, která jest za myslivnou, stojí v rohu bývalého zavření. Odtud se jde nově upravenou cestou vedle hradby, která celou západní stranu hradu zavírá, kdežto v levo jest horní hrad na strmé skále položený. Spousta, která se tu naskytuje, jest veliká; neb celé kusy hradeb se utrhly a padše leží na cestě.

Několik kroků za myslivnou objevuje se v právo rozsáhlé stavení čtverhranaté, k západu ven povydané, v němž lze viděti, jak tu byly dvoje podlahy nad sebou a tudíž troje patro. V druhém či prostředním ještě viděti lze střílny.

Zde asi byly byty pro čeleď a obilnice a v přízemí konice; povydání pak tohoto stavení bylo velmi důležité pro obranu. Cesta běží pak dále týmž způsobem, jako prvé, mezi hradbou a horním hradem, jehož vetchá hradba tu na jednom místě jest pilířem, již za starých dob postaveným, podepřena až k místu, kdež hradby horního hradu blízko k venkovské hradbě přistupují.

Tu bývala druhá zase prostá brána a tedy příchozí nepřítel po této dosti dlouhé cestě nepřekonával příliš mnoho obtíží, maje levici k hornímu hradu obrácenou krytou štítem. Za druhou branou překážela mu vysoká okrouhlá véž sama o sobě stojící; neb mezi ní a horním hradem, za oněch dob nedostupným (nyní jest hradba provalena), bylo mu procházeti. Věž tato jest průměru takového, jako bývají obyčejně věže.

Do jejího vnitřku, hrubou zdí zavřeného, prolomili v přízemí otvor a obroubili veřejemi; také schody na věž se zřídily, ale poněvadž jsou schody pokaženy, jest nyní ustavičně uzavřena. Starý vchod býval na severní straně asi ve výšce druhého poschodí, takže se z hradby horního hradu pro velkou vzdálenost po mostě choditi nemohlo a tedy se k ní jen po vysokém žebříku přestupovati mohlo. Jeden krakorec pode vchodem ještě zbyl. Zvláštností jest, že se venkovská omítka na velké části věže udržela, což se na Osece zřídka spatřuje. Sice položení této věže připomíná podobné položení, které se vidí i na Klapém.

Mezi horním hradem a touto věží musilo se tedy dříve projiti a pak se ještě dále šlo po venkovské ohradě. Tato táhne se ještě za věží k jihovýchodu a jest tu o něco nižší, nežli dno věže; jest tu dosti prostranný parkán zavřený hradbami, v nichž se také nacházejí některá okénka. Bezpochyby tu postaveny bývaly praky; neb se odtud mohlo výhodně házeti na cestu již popsanou i na tvrz, o které bude řeč. Pod věží totiž západně byla branka ven do stráně a na pěšinu ke hradu. Tato již od počátku hradu založená pěšina začíná se malý kousek nad tím místem, kde stará cesta odbočuje od silnice, vine se klikatě nahoru, zejména okolo srázné skály, jejíž povrch upraven býval srubem za baštu. Hned za tím je hradba a na jejím konci vlevo skála uměle přitesaná, jež hradbu nahrazovala. Pěšina tu jde mezi touto hradbou a hradbou dobu ohrady, z níž vystupuje k ní čtverhranná bašta.

Ubíraje se příchozí bývalou cestou mezí horním hradem a okrouhlou věží, přicházel za starých dob (nyní ovšem každý leze po rumu) kdež se mu hodí za věží ještě do dolní ohrady, a to do její východní částí, a šel tu zase ulicí mezí horním hradem a východní venkovskou hradbou Konečný když obejel, skála mu činila překážku a obrátil se po strmé pěšině ke její bráně, z níž zbyly jen dva pilíře, i tato brána byla jen prostá ve zdi. Tu vstoupil do nižšího oddělení horního hradu. V levo od brány spařil čtverhranaté stavení, bezpochyby také s konici. Příchozí přišel,tu koně svého odevzdal, poněvadž dále sotva již s koněm jeti mohl. jako roztomilý háječek objevuje se nám tato prostora nižšího oddělení, které se bezpochyby plac říkávalo. Snad tu mívali páni nijakou zahrádku ke svému obveselení. Nad tím výše jest horní oddělení hradbami a věžemi předobře chráněné, do něhož se přímo odtud přijití nemohlo.

Nyní ovšem jest po zříceninách přístup volný, ale byl v starých dobách obtížnější. poněvadž byl v cestě hluboký příkop. Nyní ovšem přistupujeme volné k čtvrté ozdobné bráně, snad nejkrásnějšímu kousku, který se na Osece zachoval, ale čtverhran k zapadání zvodítého mostu, těsným kamenem obložený, a díra pro kladku svědčí o tom,že se tu v staré době jen po mostě chodívalo. Kdo touto končitým obloukem sklenutou brankou projel, otočil se hned za ní do čtvrtkruhu a octl se před pátou branou, která ho vedla teprve do horního oddálení. Brána ta byla prostá, ale okrouhlá věž, nad ní na skále stojící, výborně jí chránila, k věži té se nemůže; jest celá rozrušená, podebraná a kusá.
Na jihozápadní straně tohoto oddělení jest napřed obdélné stavení a vedle toho čtveranatá věž. jejížto rohy obloženy jsou štukovím. V jejím vnitřku není kromě velikého okna nic pozoruhodného. Před dotčeným stavením jest prohlubeň, bezpochyby bývalá nádržka vody, nacházející se nádržka vody nacházející se v rohu tohoto stavení a jiného obdélného, které se od věže vedle hradby táhlo.

Na nejvyšším místě hradu stojí palác čtverhranaté stavení věžovaté. V přízemí jeho pozoruje se předně vchod, naproti tomu dvéře na nějakou pavlač. Vchod zavíral se hrubou závorou. Východní strana byla bez oken; za to byla na západní straně okénka obložená pěkným těsným kamením a tak ozdobná, že jím málo rovných na hradě nacházíme. První podlaha nad přízemím spočívala na velkých kamenech, které byly ven ze zdí povydány. V prvním poschodí jest jediné okno tak ozdobně pracované, jako v přízemí, ale dvojaté (j. t. dvě okénka podle sebe). Podlaha nad tím byla na trámech do zdi zapuštěných, ale pro lepší pevnost byl v jednom rohu hrubý kámen povydán. V druhém poschodí jest jediné obdélné okno. Starší popisovatel tvrdí, že tu byly známky starých maleb z 15. století; já již nic takového neviděl.

Hrabišicové a Osek

Nynější obojí Osek stojí na vysekaném lese,jak již jméno samé svědčí, staršího osídlení jest krajina Duchcovská. Tu povstala trhová ves založená od Hrabiše (snad toho. který žil I. 1109) a po něm Hrabišín jmenovaná, která asi od r. 1240 toto staročeské jméno opustila nazývajíc se Tokzaw.

Potomci zakladatelovi drželi ve zdejší krajině hojné statky. Z jejich rodu pocházeli bratří Hrabiše (1180-1197) Slavek ( + 1266) a Boreš (1188-1207). První z nich měl Most,aspoň jej měli pak synové jeho s okolní krajinou. Slávek držel veliké zboží u Oseka a kromě toho zboží na Loketsku. na nichž založil města Slavkov a Ostrov.

Když se nábožnému Mihostovi nepovedlo udržeti klášter v Maštově, založil Slávek s ním klášter v Osece (prý 1196).

Slavek byl v letech 1212-1222 nejvyšším komorníkem. Synové jeho byli Hrabiše (1197-1203) a Bohuslav (1201-1240) a tento zase měl syny Slávka (1231-1254 opata v Osece a biskupa v Průších) a Borše (1226 atd.). Tento Boreš poprvé se nazývá z Oseka, a to léta 1255) Hrad tedy již stál. Prvotní jméno jeho bylo Riesenburg, což se jen ujalo v latině a němčině, Češi i páni hradu vždy mu říkali Osek.

Podle staršího kronikáře založen prý léta 1220) což pokládáme za možné, ale ve svých hlavních rysech, jak jej dnes vidíme, vystavěn byl později, ač vždy za panování krále Přemysla. Postavení okrouhlé věže na volné místo v dolní ohradě nachází se u několika hradů (totiž Klapého, Krumlova, Rožmberka) této doby.

Založen byl pak Osek na království a to soudíme odtud, že Boreš slove léta 1264 purkrabí na Osece a domníváme se, že bylo purkrabství to dědičné. Léta 1275 založil klášterec na svém panství Třebovském na Moravě, ale list na to vydán na Osece . Dopustiv se zrady na králi Přemyslovi (1276), zajat jest a tuším vtom vězení zemřel. Od soudu zemského odsouzen jest svého statku, ale vykonání tohoto odsudku tuším pro královu smrt zmařeno.

Boršovi synové byli Slovek (1264-1277) a Bohuslav. Onen zemřel asi v týž čas, jako otec, tento pak nedlouho po otci. Léta 1280 byl již mrtev. Nad sirotkem ujal se poručenství Bedřich ze Šumburka, bratr matčin. Mladý Boreš, jinak Bohuslav řečený, došel let svých 1éta 1291), kdež zasedl na soudě zemském. L. 1302 učinil smlouvu s opatem Oseckým v ten rozum, kdyby se kdekoliv na obojích panstvích ruda našla, aby každý jí měl polovici.) Klášteru Oseckému učinil hojná obdarování a vzdělávaje svá panství, došel velkého bohatství. Král Jan (1323) jemu a »všem jeho nástupcům, purkrabím hradu Oseka« poručil, aby klášteru Oseckému překážek nečinili.) Léta 1326 cítili na hradě veliké zemětřesení. Hlásní, kteří byli na věžích, tak byli roztřeseni a postrašeni, že sběhli s věží a strachovali se, že přišel soudný den.) Léta 1333 byl již hodně při letech a se syny svými Boršem a Slávkem prodal hrad Kostomlaty v manství a zastavil ves svou Ledvice.

V poměru držitelů ke králi stala se 1éta 1339 změna; Boreš totiž Osek a všechna svá zboží králi Janovi podal v léno; neztratil tím nic, anobrž vyzískal, poněvadž byl i s many svými vyňat z pravomocnosti krajských soudů a podřízen jedině dvorskému soudu. Kromě toho mu král Jan 1. 1341 i tu milost učinil, že mohl posavadní cestu do Míšně přeložiti na pohodlnější místa, při ní stráž zříditi a clo vybírali.) Zemřel nedlouho po r. 1344. Synové jeho byli několik let nedílní. Léta 1349 společně se odřekli nějakých statků v Míšeňsku, 1éta 1350 přijali zboží Zavidovské, při němž stál hrad Boršenštein (od některého předka založený), od Bedřich markrabě Míšeňského v léno.

Od Karla IV. obdrželi svobody, aby ze zlatých a stříbrných dolů, které by se na jich panství Oseckém a Bečovském objevily, po dvanácte let celý užitek brali. Asi 1. 1355 se rozdělili. Každý dostal po polovici hradu Oseka a města Duchcova a kromě toho jisté vesnice, rozdělení na hradě trvalo do r. 1378. Tehda prodal Slávek polovici hradu Oseka i s horou, polovici městečka pod hradem, ovocný sad, potok bratru svému Boršovi. Podržel si na panství polovici Duchcova s vesnicemi, ale i to vše 1éta 1385 bratrovi prodal.) Oba zemřeli nedlouho potom.

Oba synové Boršovi jmenovali se Boršové a rozeznávali se přídavky starší a mladší (tento též Morávek). Boreš starší založil 1. 1392 stálou mši v kapli sv. Kříže mimo hradby města Duchcova, Toho roku podával sám a 1éta 1395 s bratrem ke kostelu Duchcovskému. Také drželi Bečov. Boreš mladší přepadl v měsíci dubnu l. 1394 spojiv se s pány ze Švamberka a několika many hrad a kostel Toužimský, vytloukli jej a probošta jatého zavezli na hrad Osek, kdež jej drželi v krutém vězení.)

Nedlouho potom ujal Boreš mladší Osek, ale zadluživ se prodal 1.1398 hrad Osek, klášter Osecký a město Duchcov Vilémovi, markrabí Míšeňskému, a Elišce, manželce jeho.
S těmi zbožími odevzdal mu asi 25 manství, vysazených tuším ke konci 13. století. Markrabě pak zapsal Osecké panství (1399) Elišce, pokud by měl bez dědiců sejiti, protože mu peníze na jeho koupení zapůjčila; avšak Eliška již r. 1400 zemřela. Pobyt na Osece se mu líbil; v 1.1398, 1400,1402,1404 se tu zdržoval a rozličná ustanovení o manstvích, zejména věnování na nich, činíval. Fojty jeho tu byli Jindřich z Einsiedlu až ke sklonku srpna 1399, pak Gunter z Bynu od konce srpna L r. L. 1404 byl hejtmanem Žibřid ze Šomberka, maje tu kruče Guntera dotčeného a jiné úředníky.

Když markrabě Vilém l. 1407 v únoru zemřel, panovalo v okolí rozčilení, ale nikoliv z války. Jakýsi Petr Ebrhartův z Prahy byl l. 1394 od bratří Boršův koupil 22 lánův v Ledvicích s patřičnými požitky a robotami, což vše syn jeho Jan, klerik, zdědil. Ledvičtí sedláci činili mu v tom překážku, ale po žalobě odsouzeni a odvolání jich v Římě 1éta 1405 zamítnuto. Protože na svém odporu setrvali, došel 1. 1406 dne 4. března rozkaz všem farářům okolním, aby je v kostelích z církve vyobcovali. Sedláci nepovolovali a proto dne 20. dubna vyobcování obnoveno a služba Boží v kostele, kam Ledvičtí chodili, zastavena. Přes celé léto tak vydrželi, takže vyobcování dne 2. října zase opakováno.

Okolním třem farářům nařízeno, aby ve dni nedělní stříkali svěcenou vodu k zapuzení zlých duchů, kteří je ve svých řetězích drží, a na znamení zatvrzelosti Lednických házeli tři kameny v tu stranu k jich obydlím. Ledvických se ujali úředníci Osečtí a sami na sebe vzali vinu tím, že Janovi ve vybírání užitkův překáželi. I oni t. r. dne 26. listopadu dáni v klatbu. Klatba opětována 1. 1407, dne 23. dubna a napomínáni opat a klášter Osecký, všichni purkrabí a měšťané okolní, aby se všeho obcování s vyobcovanými zdržovali.

Protože to nepomohlo, opakována klatba na Ledvické dne 7. května a farářům nařízeno, kdyby se Ledvičti v jich kostele objevili, aby ihned službu Boži přerušili, a kdyby zatvrzelost jich měsíc trvala, aby v míli okolo Lcdvic všechna služba Boží přestala. L. 1408 byli úředníci poháněni do Říma, ale nestáli a znova vyobcováni. Totéž se opakovalo t. r. ještě jednou i proti nim i proti Ledvickým. Konečně 1. 1410 i Bedřich markrabě a Falc z Turgova, jeho purkrabě, dáni do klatby. Konec nám není znám, ale aťsi jakkoliv dopadl, to jedno zřejmo jest, jakou práci způsobilo tehda rušení držby, jež nyní vyřídí místní soud, a to pro tu umíněnost, že každý soudcem svého stavu má býti souzen.
Když se 1. 1410 knížata Míšeňská o všechny své země a statky dělili, dostal se Osek Bedřichovi mladšímu, synu Vilémovu. Osek byl manstvím a prodán 1. 1398 bez svolení králova. Také se opakovaly půtky mezi Cechy a Míšnany od r. 1401. Teprve 1. 1411 učinil král Vácslav příměří s Bedřichem a slíbil, že mu v drženi Oseka, Duchcova a Litvínova nebude překážeti. T. r. také odstoupil hejtman Falč. Po něm se vyskytuje hejtman Pasek. Příměří po sedmi měsících vypršelo a válka začala znova. Král Vácslav opanoval Duchcov, na němž učinil hejtmanem Hynce z Kaufunku. Někteří měšťané markrabí věrní odběhli, ale statky jejich za to zabrány a Hyncovi darovány (1412, 16. července); také mu peníze povoleny, aby rybničně hospodářství polepšil. Konečný miř s Bedřichem i jeho bratranci učiněn I. 1417 a Osek, Duchcov a Litvínov ponechány v jich moci.

S předešlými válkami asi to souviselo, že markrabě Bedřich Hynce z Paseka jal a že jej pak Klaus z Utenhotu na Osece ve vězeni držel. L. 1418 od markrabí Bedřicha staršího a Viléma propuštěn z vězeni a kromě toho zavázali se, že hrad Osek dají v moc Hanušovi Pasekovi, bratru jeho a Hyncovym dědicům, slibujíce k tomu spíži, lidi i vyzbrojeni dáti začež Pasekové povinni byli, jim hrad každé chvíle otvírali. Císař Zikmund zapsal 1. 1422 všem třem markrabím některé statky, vymíniv při tom, aby Osek pokládán byl za zástavu, která však by se musila zlatými rýnskými vyplacovati.

Od r. 1423 vyskytuje se Gelfryd z Trachenfeisu jako purkrabě Osecký. T. r. podával kněze ke kostele Duchcovskému. Týž setrval ještě v úřadě, když Prokop Holý na jaře 1. 1426 opanoval Duchcov po těžkém boji. T. r. odevzdán mu Osek od obou Bedřichův znova na rok. Na chováni hradu povoleno mu bylo 1500 fl. začež měl držeti 90 lidi na hradě. Střelbu a prach byli povinni páni na hrad poslati a také mistra vypravili, který by na hradČ stavčl a opravoval, Smlouva ta rok co rok prodlužována. Ještě 1. 1432 tu byl a postavil se knížatům za rukojmě, když si mír se Sirotky za 10.000 f1. vykoupili.

Po smrti knížete Bedřicha (r. 1438) drželi synové jeho Bedřich, Zikmund a Vilém hrad Osek společné. L. 1434 postoupil Gelfryd hrad Žibřidovi ze Šomberka a tento zase po roce Kašparovi z Rechenberka. Kníže Bedřich se tu také 1. 1437 zdržoval, když jisté statky v Duchcově v manství udílel. Po bitvě u Želcnic mnoho zajatých Čechův zavezeno na hrady, jež byly v moci Míšeňských. Kašpar jich měl 130 a tisíc za 961 kop vyručili. Kašpar zůstal hejtmanem až do počátku listopadu r. 1441. Tehda Brož z Hojnestu převzal úřad Osecký na tři léta, ale buď odstoupil anebo zemřel, protože od počátku 1. 1442 zase byl Kašpar hejtmanem. Posledním Saským hejtmanem byl Gunter Karas. L. 1454 dal sepsali veškeré příslušenství many k němu patřící.

Od r. 145S stavěl a opravoval na Osece a stavěl komnatu (topenou světnici). Kupovali cihly, vápno, nářadí. Možná, že jen sváželi a že ani ke stavbě nedošlo.
Jiří Poděbradský již od r. 1449 usiloval o to, aby byl Osek ke koruně vrácen, avšak teprve po desíti letech se mu to povedlo. Smlouvami Chebskými (1459, 25. dubna) postoupeny mu Most a Osek s Duchcovem. Král Jiň zapsal Osek (1459, 23. května) Zbiňkovi Zajíci z Hazemburka a nazejtří požádal knížete Bedřicha, aby Zbyňkovi hradu i s střelbou a spíži postoupil a lidí v poddanost uvedl. Zbyněk pak hrad a úřad svěřil Hanušovi z Naptic. Avšak již příštího roku vyvadil král Osek a zastavil jej 1. 1460 dne 15. ledna Prokopovi z Rabšteina tak, aby hrad zůstal králům otevřen. Při tom mu dovolil prostavěli naň až do 200 kop, pokud by to svědomím opata z Oseka okázal.

Když pak si v 1. 1464-1465 nové peníze od něho vypůjčil, zase mu je na Osece zapsal. Prokop byl věrným přívržencem královým a do r. 1468 kancléřem. Zemřel 1. 1472. Události na Oseku z posledních jeho let nejsou nic vysvětleny. L. 1468 uhnízdili se v Duchcově křižáci, kteří do Čech táhli a 1. 1469 prý hrad Osek od královského vojska obležen. Jisto jest, že I. 1471 vojsko posíláno k Duchcovu, a že byly velké žaloby na posádku Oseckou pro škody, které v okolí dělala. Snad toho všeho příčinou byl Jindřich z Rabsteina, jenž Osek po Prokopovi držel. Tento zajisté 1. 1473 takové Škody v Saších tropil. Že knížata Arnošt a Albrecht sebravše vojsko, oblehli hrad Osek a opanovali jej i s Duchcovem.

Dobyté zboží odevzdali králové Johance jako ředitelce zemské a ta zase jim slíbila (17. října), že mu Osek nikdy nebude navrácen, že hradby Duchcova budou pobořeny ve 14 dnech a Jindřich, jenž byl zajat, že postaven bude před králem, aby byl souzen a knížatům dosti učinil. 2) Hned potom donucen Jindřich, aby udělal Pavlovi Knížeti ze Sulevic řádný zápis na Osek, ale když pak stál Jindřich 1. 1474 na sněmě Svatomatějském, aby knížatům práv byl, tito poslů neposlali.

Král Vladislav zapsal Osek 1. 1474 Pavlovi a strýcům jeho Vácslavovi, Buškovi, Purkartovi, Petrovi a Janovi bratřím a připsal mu peníze na Osece (1475), protože mu vrátili zápisy své na Perno a Královský Kámen. Konečné 1. 1479 všem připsal životy. 4) Mél však ustavičné nechuti s RabŠtcinem, který o něm roztrušoval, že jej o Osek připravil (1477). Také měli spory o nějaké hory za Osekem. 3) Ještě 1. 1488 psali se Sulevští seděním na Osece, zejména když Bušek zapisoval věno manželce své Brygytě z Leisncka a Pavel, Vácslav, Purkart a Petr se za něho zaručili. Pavel zemřel nedlouho potom a panství společné řídil Purkart jménem bratří, avšak nepsával se již seděním na Osece, nýbrž na Duchcově.

Od krále Vladislava obdrželi (1499) frystunk na horách u Oseka na 15 let a 1. 1501 lovy a roboty na duchovenstvích, která k Oseku byla držena. 7) Naposled držel panství Jan Kaplíř ze Sulevic a ten ho postoupil dobrou vůlí Děpoltovi z Lobkovic. To se stalo 1. 1523 a t. r. Děpolt vyčetl peníze pánův duchcovským za Osek.

Po smrti Dipoldově dostaly se mnohé jeho statky, jež šetrným hospodařením získal, synům jeho. Byli to Jiřík, Jan, Litvín, Děpolt Kryštof, Petr a Vacslav. Ti si vyprosili u krále Ferdinanda (1530), že jim hrad Osek a město Duchcov k dědičnému držení doprodal. Za to postoupili mu beze všeho úplatku panství Dobříšské, jež měli v zástavě. Král si zůstavil vrchnost a užitek hor, ale bez újmy pánův.

Z dotčených bratří zemřeli nejdříve Petr a potom Jiřík. Ostatní rozdělili se 1. 1538 o Bílinu, Osek, Pravdu a jiné statky. Zámek Osek s městečkem pod ním, tvrz a město Duchcov s mnohými vesnicemi dostaly se Vácslavovi za díl. Tento a jeho potomci již stále sídleli v Duchcově.

V Duchcově připomíná se již 1. 1385 »tvrz u rybníka«, tedy patrně již na místě nynějšího zámku. Jak již řečeno, býval Duchcov obyčejně příslušenstvím hradu Oseka a jen na krátký čas býval oddělen. V městě bývaly statky svobodné, které bývaly manstvím k Oseku. Asi od r. 1491 bývalo obyčejem, že držitelé Oseka na tvrzi Duchcovské bydlívali. Vácslav tuším tvrz rozšířil a proto se 1. 1544 nazývá zámkem.

Za Vácslavovy vlády stala se tato příhoda. Asi 1. 1561 kázal devatenáctero hovězího dobytka přihnali na horu až k městečku Dol. Jiřetínu, aby se tu pásl na občinách, a žádal toho při poddaných svých, kteří dobytek v obci měli, aby každý jedno k sobě vzal a opatroval vedle svého, což jim také rychtář oznámil. Tu se lidé obávali, dají-li to na své statky připsati, že to lak věcně na nich zůstane.

A tak nechtíce toho učiniti. Šli k pánu svému a prosili ho, aby toho na ně nedopustil, aby na jich statku připsáno bylo, a pověděli, chce-li to tak míti, že ten dobytek do obce (t. j. ke společnému paseni) vezmou, ale že za Škody slíbiti nechtí. Tedy řekl pán, že toho nežádá, aby za to slíbili, a kde jejich zůstane, aby jeho také ostalo.

Pak poručil, aby přece dobytek do obce vehnali, skrze rychtáře (tedy ten jednotlivý dobytek k sobě nebrali). Tu přišli lidé Mikuláše z Hochauzu a na Eisemberce, prosíce, aby sousedé dobytka tam vehnati nedali, že tak dobře právo k té pastvě mají jako oni. Rekl rychtář, že přímo od svého pána poručení má, že je tam vehnati mají. A tak je tam vehnali. Tu přišli zase lidé Hochauzárovi, vzali jim je mocí, vehnali je do městečka a prosili rychtáře, aby psaní pánu učinil, aby jim je pán nevháněl; pakli by se vždy stalo, že je také mocí vyženou.

Na to rychtář pánu oznámil a pán zase psal, aby je zase vehnali, a jestli je zase vyženou, aby se s nimi o to nehadrovali, než aby se jich optali, z poručení-li vrchnosti to Činí Čili o své újmě. Když se obojí potkali, pověděli Hochauzárovi, že pana Vácslava ještě prosí, aby jim ten dobytek mocí nevháněl, však že ho prvé prosili, že se jim žádný pán v to nevkládal a že mají na to listy zpečetěné. Měli Hochauzárovi zbraně, ale nikomu nic neučinili. Konec není znám; mezi vrchnostmi přišlo ke sporu, o němž na ten čas také není známo, jak rozsouzen.

Vácslav zemřel L 1574, zůstaviv několik synů a dcer, avšak zvětší části nezletilých. Proto jim sdělal poručníky a poručenství též vložil na manželku svou Bonuši z Veitmile. K témuž pořízení přiložil též seznam, co každému ze svých služebníkův odkazuje. Synové Jiří nejmladší, Adam Havel, Jan Vácslav a Matouš Děpolt 1. 1583 let svých došli (kromě nejmladšího) a hned se potom rozdělili. Jiří dostal Duchcov s hradem Osekem tuším již opuštěným a několik vesnic, Adam Blatno, Jan Dolní Jiřetín s vesnicemi od Duchcova a Matouš Všechlapy též s vesnicemi od Duchcova.

Jiří držel také Střekov, byl kr. radou a presidentem nad apelacími a udělil 1. 1586 Duchcovským prodej vína, soli a smůly. Také jim dovolil, aby mohli pivo vařiti ve společném, obecném pivovare, ani dříve směli jen po domech vařiti. Jiří zemřel L 1590 a pohřben u sv. Víta v Praze. Na důkaz jeho »svátosti« vypravuje jezovita Chanovský, že zvony při jeho smrti beze všeho přičinění lidského a jakoby Božím povzbuzením hrany zvonily. Duchcov a Střekov přišly na bratra jeho Adama Havla. Tento držel také Všechlapy a 1. 1594 zapsal sestrám svým Barboře a Anně každé po 7500 kopách na zámku Duchcově a několika vesnicích.

S tím souviselo to, že obě panny Duchcov, Všechlapy a Střekov za mnohá léta spravovaly, i když okolo 1. 1606 Adam zemřel a strýc jeho Jan Vácslav byl poručníkem Vácslava Viléma, syna jeho nezletilého. Přes to, že se v Duchcov zvedl, zůstaly Šlechtičny v držení Duchcova a teprve 1. 1612 ho Vácslavovi postoupily. Současně nabyl od Jana Vácslava statku Jiřetínského s Litvínovem.

Na Jiřetíně věnoval manželkám svým 1. 1612 první Anně Marii roz. z Fyrštemberka a 1. 1616 druhé Markétě Františce roz. z Dictrichšteina. Vácslav zemřel kdysi okolo 1. 1625. Syn jeho Front Jazef z druhého manželství ujal Duchcov, došed let svých, a 1. 1635 městské svobody potvrdil Zemřel také brzo, odkázav Duchcov manželce své Polyxeně Marii roz. z Talmterka.

Tato se po druhé vdala za Maxmiliána hr. z Valdšteina a s ním potvrzovala 1. 1644 svobody Duchcovských. Zemřela 1. 1651, odkázavši Duchcov z polovice manželovi a z polovice jich obou dětem. Maximilian zemřel 1. 1655 a Duchcov dostal se nejmladšímu jeho synovi Janovi Bedřichovi, jenž se stal 1. 1668 (vlastně 1674) biskupem Hradeckým a 1. 1675 arcibiskupem Pražským. Zemřel 1. 1694, zřídiv z Duchcova panství nápadní.

To byl určeno především pro Jana Jozefa, mladšího syna Arnošta Jozefa, synovce arcibiskupova. Týž zemřel 1. 1733, nezanechav mužských dědicův. Duchcov spadl tedy na Jozefa Jana Jiřího, mladšího syna bratrova, jenž vyženil Litomyšl a 1. 1771 zemřel. Po něm následoval syn Jiří Krystyan (r. 1792), po tom zase syn Jiří Jozef (r. 1823). Jediný syn tohoto byl Antonín, jenž zemřel 1. 1848. Syn jeho Jiří zemřel již 1. 1854, zústavaviv syna Vladislava (r 1877) a tento syna Jiřího Jana.

Vysvětlivky:

fl.- floren neboli zlatka
povydán - vystouplý

1

2

3

4

5

6

/gallerous/get_image/Hrad_Osek_dle_Augustina_Sedlacka.jpg/normal/gallerous/get_image/Hrad_Osek_dle_Augustina_Sedlacka_2.jpg/normal/gallerous/get_image/Hrad_Osek_dle_Augustina_Sedlacka_3.jpg/normal/gallerous/get_image/Hrad_Osek_dle_Augustina_Sedlacka_4.jpg/normal/gallerous/get_image/Hrad_Osek_dle_Augustina_Sedlacka_5.jpg/normal/gallerous/get_image/Hrad_Osek_dle_Augustina_Sedlacka_6.jpg/normal