Masarykova univerzita v Brně Fakulta sociálních studií -Katedra sociologie
Domov v ohrožení-Lokální identita obyvatel Horního Jiřetína
Vedoucí práce: PhDr. Csaba Szaló, Ph.D Imatrikulační ročník 2000 Učo.: 55052
Brno, květen 2006
Chtěl bych poděkovat Csabovi Szaló za podnětné a odborné připomínky k mé práci. Také bych rád poděkoval těm, se kterými jsem se setkával v Horním Jiřetíně a kteří mi dovolili nahlédnout do jejich soukromí a poznat jejich životní situaci.
Můj dík patří také Janě, Báře a Davidovi za podporu a kritické připomínky.
„Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval samostatně a vyznačil v ní všechny prameny a literaturu".
V Brně 20.5.2006
Přicházeli sem lidé z celé země; „zlatokopové", kteří se vrátili časem zpátky do vnitrozemí, a takoví, kteří ještě dnes pijí na Silvestra ze sklenic pohřebního bratrstva Chevre kadiša, narabovaných po Němcích a chodí na oslavy Velké říjnové revoluce v perziánovém kožichu po židech z druhé a třetí ruky; mladí lidé, kteří doufali, že si tu založí novou existenci; Slováci a cikáni z Prešova a ze Siny a pro mnohé z nich byla cesta sem jejich první cestou vlakem; repatrianti z belgicko-francouzské uhelné pánve; a idealisté, kteří chtěli „roztáčet kola," i smolaři, kteří sem byli přiděleni proti své vůli, anebo tu chtěli zapomenout na válečné ztráty; profesoři a lékaři po urychlené promoci, na níž čekali v protektorátní Avii anebo v rozbombardovaném Dortmundu sedm let; dívky, které sem poslali učit na dva roky a které tu už začínají druhou desítku let, trávíce staropanenské večery na rozvrzané židli, koupené kdysi za deset korun od Fondu národní obnovy.
(Josef Jedlička Kde život náš je v půli se svou poutí, str. 34)
V Sudetech poznáte první generaci přistěhovalců - buď ke krajině nemají vůbec žádný vztah, nebo ji začnou objevovat až ke stáru. Druhá a třetí generace se tady narodila a už je tu doma. Začínají vlastnit krajinu a krajina taky začíná vlastnit je.
(Václav Cílek Krajiny vnitřní a vnější, str. 116)
2. ÚVOD
Člověk vytváří k obrazu svému určitý typ krajiny, ale ta jej zpětně ovlivňuje a dotváří. Staráme-li se o krajinu, tak se věnujeme dvěma činnostem - péči o stromy, vody, petrklíče, brhlíka... a také o svoji duši. (Cílek 2005: 5)
Tato myšlenka byla impulsem, který mne přivedl k úvahám o charakteru vztahu člověka a krajiny. Náhodou se mi poté dostal do rukou soubor fotografií srovnávajících Sudety před druhou světovou válkou a padesát let po ní. Z fotografií byla na první pohled zřejmá změna, která nebyla způsobena jen technologickým pokrokem v oblasti fotografie. Celkový ráz krajiny se na několika místech radikálně proměnil, především tam, kde vesnice zůstaly neosídleny a podlehly přírodní sukcesi. Také dosídlené lokality doznaly velkých změn, jimiž se na tváři horských vesnic podepsalo čtyřicet let socialistické architektury.
„Nové" obyvatelstvo, často s jinou kulturní tradicí1, přicházelo do zcela cizího prostředí. Představa, že bych se mohl pokusit popsat a zachytit vztah nově příchozích k jejich novému domovu, byla velmi lákavá. Byla to pro ně krajina plná cizích staveb a míst, která měla význam pro domorodce, jim však zatím nic neříkala. Zabývali se vůbec takto novým domovem, nebo je pohltily každodenní starosti života v poválečném pohraničí? Jaké byly pocity lidí, kteří dorazili na místa, kde chtěli začít nový život, nebo ten starý v poklidu dožít? Petr Mikšíček o tom ve své knize Znovuobjevené Krušnohoří píše: „Na rozhlížení se po kraji nebyl čas. Po zdvořilém pozdravu „Dobrý den" následovalo vždy „Odkud jste?". Lidé si spíše vyprávěli příběhy z války a z míst, odkud přišli, než aby rozebírali, kde se co v jejich novém bydlišti nachází." (Mikšíček 2005: 187).
Také moji prarodiče se účastnili tohoto „národního stěhování". Děda přijel do Podkrušnohoří prvním poválečným vlakem a babička jej následovala několik měsíců poté. Jejich cílem se stala do té doby německá obec Horní Jiřetín. Litoval jsem, že jsem nemohl zachytit jejich vyprávění - zemřeli už dávno.
Rozhodl jsem se alespoň vrátit do míst, kam přišli moji předkové, mladí, na začátku společného života, na začátku nové éry, jak jim alespoň tato doba po prožitých válečných letech mohla připadat. Jak si tvořili vztah k tomuto cizímu prostředí? Kdy se pro ně stalo domovem? Zabývat se domovem může být na první pohled banální. Vztah k prostředí, kde se cítíme v bezpečí a které důvěrně známe, je často nevědomý. Většina lidí nějaký domov má a někteří jej také občas dobrovolně mění. Snad jen při ohrožení nebo v případě nechtěné ztráty se vztah k domovu stává bolestivým. Takové ohrožení nyní nastalo i v Horním Jiřetíně. Proto je téma této práce, i když původní záměr byl zabývat se vztahem obyvatel k jejich prostředí, značně poznamenáno hrozbou ztráty domova. Obci Horní Jiřetín, kde se tento výzkum odehrával, hrozí demolice v důsledku prolomení těžebních limitů hnědého uhlí. Ačkoliv tento hornický kraj již zažil „tradici bourání" a vypěstoval si jistou „kulturu stěhování", limity těžby, které schválila vláda ČR, zaručovaly místním konec této „historie". Jak se však později ukázalo, jen přechodně.
A tak se ústředním tématem této práce stala hrozba zániku domova. „Nejúpěnlivější hlas má domov, na němž jsme se provinili," napsal Milan Kundera2, a ačkoliv tuto větu vyslovil v jiných souvislostech, pro oblast Mostecka platí dvojnásob. V podmínkách plánovaného hospodářství proti hodnotě domova a krajiny vždy měla přednost těžba a slovo UHLÍ bylo téměř posvátné. V Horním Jiřetíně jsem se setkal i s lidmi, kteří se před postupující těžbou stěhovali několikrát. Po „sametové revoluci" doufali, že Jiřetín je konečně tím domovem, kde budou moci svůj život v poklidu dožít. Nestalo se tak. Dnes, patnáct let po deklarovaném myšlenkovém posunu, je hrozba bourání obcí opět aktuální. Mezitím však Horní Jiřetín, chráněn územními limity těžby3, prošel nebývalou proměnou. Z šedé a zanedbané obce se stal doslova „ostrovem života", neboť směrem do kraje se rozprostírají již jen krátery velkolomů, výsypky, průmyslové komplexy a dopravní koridory. Samotný Jiřetín byl doposud uchráněn této industriální přeměny. Svou polohou na úpatí Krušných hor, v těsné blízkosti mohutného bukového porostu, se stal vyhlášenou lokalitou kvalitního bydlení. Lidé se již nebáli investovat do oprav domů, o stavební parcely byl velký zájem. Avšak během roku 2004 začaly obcí kolovat první zprávy o obnoveném zájmu těžební společnosti o uhlí pod jejich obcí. S tím, jak se blížil konec územních limitů, které měly pouze přechodný charakter, bylo více než jasné, že je tento záměr reálný.
Obcí se vzedmula vlna protestu, která byla deklarována v obecním referendu odmítnutím jednat s těžební společností o podmínkách zániku obce. V době, kdy jsem začal navštěvovat Horní Jiřetín, podpora záchrany obce poněkud ochladla. Obcí se šířily zvěsti o částkách, které chce těžební společnost nabídnout za odkoupení domů. Problém byl neustále medializován, z okolí, především z Mostu a Litvínova se stále více ozývaly hlasy volající po zbourání obce. Situace nápadně připomínala vleklou zákopovou válku, jak ji ostatně označili sami aktivisté zasazující se proti bourání. A tak, i když mne původně zajímal pouze vztah poválečných přistěhovalců ke krajině, zkoumal jsem nakonec stejný fenomén, ovšem na pozadí ohrožení obce.
V tomto výzkumu jsem se pokusil pochopit vztah obyvatel Horního Jiřetína k jejich domovu a okolí v podmínkách jeho ohrožení. Hlavním metodologickým nástrojem této práce byly nestrukturované biografické rozhovory s deseti občany Horního Jiřetína. Jako metodologický doplněk jsem využil mentální mapy vzniknuvší během rozhovorů. Pro metodologickou triangulaci jsem do výzkumu zahrnul i fotografický dokument, který se nesnaží jen o pouhou ilustraci, ale je i určitou analýzou situace v Horním Jiřetíně.
V tomto výzkumu si nekladu za cíl přesně vymezit identitu obyvatele podkrušnohorské obce, ani porovnávat identity přistěhovalců a starousedlíků, byť na začátku výzkumu jsem tento záměr měl.
Základní myšlenkou této práce je porozumět jednání konverzačních partnerů v jejich situaci a pochopit jejich jednání a strategie zaujaté k otázce bourání obce. V práci vycházím z konstruktivistické perspektivy vnímání sociální reality a pracuji zde s termíny jako identita, domov, strategie, které je nutné jasně vymezit. Proto první část této práce věnuji vymezení konstruktivistického přístupu a vysvětlení fenoménu identity a lokální identity z fenomenologicko-heuristické pozice. V druhé části práce se budu věnovat metodologii kvalitativního výzkumu a použitým technikám, především pak biografickému rozhovoru a mentálním mapám. Třetí část obsahuje samotnou analýzu nestrukturovaných rozhovorů a mentálních map s popisem prostředí, ve kterém rozhovory probíhaly.
Abych předešel jisté tématické nekoherentnosti, zařadil jsem fotografický dokument Horního Jiřetína spolu s krátkým úvodem do vizuální sociologie až na samý závěr práce jako přílohu.
3. TEORETICKÁ VÝCHODISKA VÝZKUMU
V první části této práce nejprve zmíním teoretická východiska. Poté se pokusím vymezit koncepty, které budu v dalších částech používat.
3.1 Konstruktivismus
Klíčovým paradigmatem tohoto výzkumu je konstruktivismus. Konstruktivismus vychází z fenomenologického pojetí společnosti, podle kterého je „společnost jevem, jenž je vytvářen a znovu permanentně reprodukován v duchovní interakci individuí, která jej vytváří tím, že sociálním faktům dávají význam a smysl" (Petrusek 200: 168). Lidé se pokoušejí vysvětlit svět i sebe sama, a vytvářejí si tak určité teorie. Každý popis, každá z těchto teorií je však zároveň dodáváním významu, jednou z nespočetných konstrukcí možných verzí reality. Tak, jak věci podáváme a vysvětlujeme, takovými pro nás ve svých důsledcích jsou (Berger, Luckmann 1999). Konstruktivismus odmítá existenci významů věcí, jevů nebo událostí, které by vyplývaly z nich samotných - pojímá realitu jako výsledek lidské interpretace.
Konstruktivismus se tak řadí k interpretativní sociologii, která se snaží odpovědět na otázku „jak aktér, účastník sociálního života rozumí tomu, co dělají jiní lidé... co jiní lidé vytvořili... jak rozumí objektům soc. světa, především jazyku a symbolům a všemu ostatnímu, co jej obklopuje, s čím přichází do styku a má tedy pro něj nějakou důležitost" (Petrusek 2000: 158). Konstruktivismus i interpretativní sociologii někteří autoři (Jandourek 2003,Petrusek 2000) považují za antipozitivistické, neboť: a) odmítají „zvěcňování" sociálních fenoménů, vnímání sociálních fakt jako věcí, b) proti velkým abstraktním teoriím sociální reality stavějí popis jednotlivých situací, c) odmítají ontologický absolutismus - předpoklad vyšších úrovní skutečnosti, které překračují každodenní zkušenost sociálních aktérů a d) upozorňují na důležitost kritické teoretické sebereflexe (Petrusek 2000).
Tématem tohoto textu však není vymezení vztahu konstruktivistické teorie a interpretativní sociologie. V této práci konstruktivismus vnímám jako způsob nahlížení na sociální realitu a interpretativní sociologii spíše jako způsob zkoumání. Tento vztah bych se pokusil velmi zjednodušeně popsat heslem: „pochopit a vyložit".
Konstruktivismus v tomto případě pomáhá, díky fenomenologickému přístupu, pochopit jednání a vnímání aktérů a interpretativní sociologie se „pokouší" vyložit významy a jednání těchto aktérů z jejich vlastní pozice tak, jak je oni sami chápou. Záměrně zde uvádím termín „pokouší", neboť tato interpretace může být mylná, zakládá-li se na špatném pochopení. To, co je tedy silnou stránkou tohoto přístupu, je i jeho slabinou. Proto by to měl být především přístup reflexivní, který kriticky hodnotí i vlastní teoretická východiska, reflektující terénní pozorování a výpovědi aktérů. Je tedy zřejmé, že nejvhodnější metodologickou technikou je v tomto případě kvalitativní přístup, který se pokouší o „hlubinný vhled" do sociální reality a pochopení jednání sociálních aktérů. Tento přístup dále rozvádím v metodologické části této práce.
Nyní bych chtěl z takto vymezeného paradigmatu definovat jednotlivé koncepty, se kterými budu v třetí analytické části pracovat.
3.2 Koncept identity
Identita je termín používaný v různých významových variantách, a to nejen v sociologii. Je zmiňována především v souvislosti s diskuzí o modernitě a postmodernitě, kdy někteří autoři hovoří o krizi identity. Slovo identita pochází z latinského identicus -totožný, stejný.
Sociologie tento pojem vnímá jako „jednotu vnitřního psychického života a jednání, která bývá též nazývána autentickým bytím" (Velký 414). V psychologii se hovoří o vědomí trvalé totožnosti a prvku vědomí - já. Vývojová psychologie v díle E.H. Eriksona (1980) hovoří o formování identity jako o podstatné vývojové fázi adolescence, které je spojeno s otázkami „Čím vlastně jsem? Jsem už dospělý?"
V teoriích sociální psychologie je kladen důraz na rozpor mezi autentickým bytím a rolí, kterou jedinec zastává. K tomu přispěl sociolog E. Goffman svou shakespearovskou tezí člověka-herce (Velký sociologický slovník 1996).
V sociologii jako paradigmatické vědě existuje mnoho perspektiv a diskurzů pojmu, resp. fenoménu identity. Těžko bychom proto hledali jeho jednotnou a přesnou definici. V rámci sociálních věd však lze přece jen rozlišit dva základní přístupy k tématu identity: esencionalismus4 a konstruktivismus.
Esencionalismus považuje identitu za pevně danou vlastnost jedince, se kterou se rodí, popřípadě ji získá během života. Tato statická vlastnost je objektivní složkou jedince, s níž tento metodologický realismus dále analyticky a systematicky pracuje. Základem kolektivní identity je etnos, etnická skupina, národnost a národ. Celý tento systém má hierarchický vztah a lze jej objektivně vymezit a zkoumat. Je zdůrazňována jednotnost, stabilita a integrační funkce identity.
Konstruktivistické pojetí identity vychází přímo z kritiky tohoto realistického přístupu. Z konstruktivistické perspektivy není identita objektivně pozorovatelným jevem. Nelze ji odvozovat od biologického či genetického základu. Identita je především sociálním konstruktem, subjektivním stavem mysli. „Konstruktivisté nepracují s etnickými skupinami jako s objektivními kulturními jednotkami, ale jako se subjektivními kategoriemi" (Ferencová 2005: 35). Lidé se nerodí s identitou, neexistuje sama o sobě, záleží na jednotlivci, kam zařadí sebe sama a ostatní. Důležitým bodem je proces socializace, kdy se identita konstruuje a vyjednává v sociálních interakcích probíhajících v určitém konkrétním kulturním a historickém kontextu (Calhoun 1994).
Tento konstruktivistický pohled vychází z fenomenologické sociologie Alfreda Schutze, který spojil fenomenologii Edmunda Husserla s přístupem Maxe Webera. Shutzova koncepce předpokládá, „že žijeme ve světě, který pokládáme za reálně existující, o němž se domníváme, že je spolu s námi obýván našimi současníky, a v němž můžeme smysluplně komunikovat s ostatními lidmi na bázi společných významů, které dáváme objektům, situacím a činnostem" (Petrusek 200: 168).
Z této fenomenologické perspektivy se časem vyvinula sociologie vědění, jak ji definoval P. Berger a T. Luckmann ve své teorii sociální konstrukce reality (1999). Zde je identita utvářena vzájemným působením organismu, individuálního vědomí a sociální struktury v průběhu socializace, kdy jednotlivec přijímá nejen svou identitu, ale i sociální svět, k němuž tato identita odkazuje. To vše je zprostředkováno prostřednictvím významných druhých jako objektivní realita, přičemž hlavním prostředkem přijímání sociální reality je internalizace jazyka a přijímání typizačních schémat, která jedinci umožňují jeho subjektivní zkušenosti utřídit do obecných kategorií, jež jsou srozumitelné a mají význam i pro ostatní. Umožňují tak sdílení zkušenosti, která se tím stává jak subjektivně, tak objektivně reálnou.
Takto definovaná subjektivní realita je neustále otevřená a nestabilní, neboť se přetváří v každodenních sociálních interakcích, jejichž součástí je například běžná konverzace, osobní zkušenost s daným prostředím apod. a vztahem mezi biologickou podstatou jedince a přijímanou sociální rolí. „U plně socializovaného jedince se projevuje neustálá vnitřní dialektika mezi identitou a její biologickou podstatou" (Berger, Luckmann 1999: 179). Díky těmto každodenním zkušenostem vznikají sice typizační schémata, která svému protějšku připisují určitý typ identity, nelze je ovšem ztotožňovat s identitou jedince jako „navždy" dané vlastnosti, neboť: „Identita je jev, který je výslednicí dialektiky vztahu jedince a společnosti, typy identit jsou však výhradně sociálními produkty a představují relativně stabilní prvky objektivní sociální reality" (Berger, Luckmann 1999: 171).
I když Berger s Luckmannem varují před vnímáním lidské identity „zvěcňujícím" způsobem, především v otázce kolektivních identit, snaží se o syntézu Durkheimovské sociologie (sociální fakta jako věci) a Weberovské sociologie (subjektivní význam činnosti). „Tato dvě tvrzení nejsou protikladná. Společnosti je vskutku vlastní objektivní skutečnost. A společnost je také vytvářena činností, která je vyjádřením subjektivního významu... Právě tento dvojí charakter společnosti ve smyslu objektivní skutečnosti a subjektivního významu utvářejí její realitu sui generis" (Berger, Luckmann 1999: 24).
Ačkoliv pojem identita používal i představitel fenomenologického přístupu Alberto Melucci, kritizoval jej za jeho nepřesnost, neboť v sobě nezahrnuje proces změn, kterými jedinec prochází. Otázka identity se podle něj vždy zabývá kontinuitou subjektu v čase, adaptací individua na prostředí, vymezením subjektu a vztahu k druhým a schopností poznávat a být poznaným (Melucci 1996).
Zjednodušeně bychom mohli říci, že identita je potřeba vlastního já ve vztahu k ostatním a k prostředí. Z hlediska tvorby osobní identity je důležitý prvek identifikace, přibližování se druhým, ačkoliv k úplnému ztotožnění dojít nemůže. Takovou nejsilnější identifikací je láska jako mimořádný lidský vztah, pramenící z potřeby sebeidentifikace. V kontextu této práce upozorňuji, že tato láska nemusí být jen směrem k jinému jedinci, tj. k člověku nebo jiné bytosti, ale též k věci či prostředí. Reflexivnost takto konstruktivistické identity v sobě tedy zahrnuje nejen vztah vůči každodenní interakci, ale též vnímání fyzického prostředí, ve kterém se jedinec pohybuje. Identita proto není jen vztahem k určité skupině osob, ale může nabývat různých podob.
Proto na lidskou identitu musíme nahlížet jako na pluralitní, multidimenzionální fenomén: „Pluralitní povaha identity člověka znamená, že jeho identita se vztahuje nejen k jednotlivcům, sociálním subjektům, skupinám, hodnotám, vzorcům, kulturám, ale také k různým událostem, fyzickému prostředí a různým hmotným objektům" (Zich 2003: 21).
3.2.1 Lokální identita
Z výše zmíněného tedy vyplývá, že díky pluralitní povaze identity můžeme stanovit její určité kategorie. To vše v duchu fenomenologické sociologie, kde k lidské komunikaci dochází díky přiřazení smyslu nejen situacím a činnostem, ale i objektům. Zohledněním specifické stránky identity jedince bez snahy tuto kategorii vyčleňovat můžeme hovořit o kategorii sociální, kulturní, etnické nebo regionální, resp. lokální, kterou „celková" lidská identita obsahuje. Žádnou z těchto kategorií ani lokální identitu bychom neměli vytrhávat z kontextu, a proto ji dále budeme chápat jen jako jakousi složku identity člověka, část, která se vztahuje k místu, krajině, prostředí a komunitě, nebo prostě jako odpověď na otázku: „Kam patřím?".
Ani v pohledu na lokální dimenzi identity nepanuje v české sociologii shoda. Vencálek hovoří o územní identitě a vymezuje ji jako „nezaměnitelnost, jednotu, shodnost, a především pak harmonii v chování souboru obyvatel daného území v konkrétním momentu (čase). Územní identitou lze také rozumět přijetí hodnot a ideálů, přijetí motivů a aspirací od jiných a ztotožnění se s nimi" (Vencálek 2003: 16).
Abych však nečinil definiční zmatek, zůstává i nadále pro tuto práci platný koncept lokální identity, který je slučitelný s konceptem regionální identity tak, jak ji nastínil Zich, když definoval regionální identitu obyvatel euroregionu Nisa jako určitou kategorii obecné identity, „která je založena na určitém historickém vědomí a na existenci systému hodnot a norem, jež jsou nejen individuálně osvojeny, ale kterými se individuum ztotožňuje s daným územím a skupinou" (Zich 2003: 22).
Jediným rozdílem lokální a regionální identity tedy zůstává jakási institucionální a měřítková rozdílnost, neboť se tato práce nevztahuje k většímu územnímu celku (měřítko) s jasnou institucionální definicí (region). I když se tento výzkumu odehrává na území s více či méně jasnou hranicí, podoba této hranice je sama analytickou jednotkou5.
3.2.2 Koncept domova
S ohledem na četnost různých perspektiv také nebude lehké vymezit koncept domova, neboť termín domov nabývá různých zabarvení a konotací. V podstatě však budu vycházet z konceptu lokální identity, protože pojmem domov obecně myslíme území, bod, prostor materiální i nemateriální povahy, ke kterému má subjekt určitý vztah.
I tento vztah je podřízen času, resp. vývoji, není neměnný, je svou povahou stejně pluralitní, proto ho můžeme vnímat jako určitou kategorii identity, resp. lokální identity6. Pluralitní povaha domova navíc vyplývá z možnosti mít více domovů, ať již z fyzicko-právní stránky (přechodné a trvalé bydliště), především však z psychologické perspektivy - pocitu domova. S tím úzce souvisí koncept hranice domova: domov někteří cítí k obydlí, vesnici, kraji, republice, Evropě, nebo i celé Zemi.
3.2.3 Lokální identita a postmodernita
Jelikož je sociologie reflexivní vědou, bylo by chybné nezmínit problematiku lokálních identit v souvislosti s procesy modernizace, evropské integrace a působením globalizačních vlivů. Koncept identity byl významně rozvíjen ve vztahu k procesu utváření národních států. V historickém kontextu českých dějin je to více než poutavý příběh o konstituci Českého národa během tzv. Českého národního obrození a tvorbě národní identity, který vedl až k vyhlášení samostatného Československého státu po první světové válce.
Naopak jako neúspěšný pokus z historické perspektivy můžeme vidět snahu o přijetí československé identity, masivně podporované nejen politickými představiteli meziválečného období. Tento „sen" definitivně ztroskotal po rozdělení obou republik v roce 1993.
V současné době je velmi „atraktivní" zkoumat identity obyvatel zemí, které jsou zapojeny do integrace evropského prostoru. Obavy o zánik tradičních pospolitostí a regionálních kultur vedou k rozsáhlým výzkumům regionální a lokální identity obyvatel. Na našem území například výzkum Sociologického ústavu AV ČR Regionální identita obyvatel Euroregionu Nisa (2003). Z tohoto pohledu je zajímavé sledovat vztah lokálních identit a globalizujících procesů ve společnosti. Celkově (a velmi obecně) lze rozdělit myslitele, kteří se věnují postmodernitě, na dva základní „tábory" ve vztahu k lokálním identitám: na „pesimisty" a „optimisty". „Pesimisté" vidí lokální vazby jako nevyhovující pouto, které odporuje nové éře. Vůbec trvalejší pouto jakéhokoliv druhu je neslučitelné s étosem postmodernity.
Druhá skupina „optimistů" naopak v lokálních vazbách vidí určitou budoucnost poté, co padnou národní státy, a Evropa se bude „regionalizovat". Podle této teorie dojde k posílení lokálních vazeb na úkor vazeb národních. Vlivem anticentralistických tendencí budou regiony neustále posilovat svou vyjednávací pozici s Evropskou unií, až národní státy ztratí svou praktickou i symbolickou moc.
Z postmoderní perspektivy mnoho autorů hovoří o tříštění, těkavosti a rozpadu identity na několik drobných identit (Hall 1992). Jakoby esencí této postmoderní doby byla nestálost a pohyb. Základní charakteristikou, na níž se shoduje většina autorů, je časoprostorová komprese, která se odráží především ve způsobu využití času a prostoru. Jednak je spotřeba těchto komodit jasně diferencována, jednak sama diferencuje.
Časoprostorovou kompresí se nemyslí jen pouhé Hrabalovské „zkracování" vzdáleností. Tato komprese, jak uvádí například Zygmund Bauman (1995; 2000), umožňuje vysokou mobilitu lidí, statků i myšlenek bez ohledu na lokalitu a její dopady na životní prostředí. Mobilita se stává základní hodnotou globalizované společnosti a zároveň jejím stratifikačním faktorem, neboť ne všichni mají k tomuto statku přístup (Bauman 2000). Ti „úspěšní" se stávají „globály" a mají možnost vytvářet pravidla hry. Ti „neúspěšní" zůstávají ve světě trvalé změny připoutáni k dané lokalitě. „Být usazený, zakořeněný, být na něco fixovaný znamená v postmoderní řeči totéž, jako být naprosto nepoužitelný, nevhodný, neperspektivní, přímo nemožný" (Keller 2000: 84). Schopnosti mobility a přizpůsobení jsou považovány za kladné vlastnosti a jsou podporovány i představiteli exekutivy: „Chybí nám něco jako „kultura mobility", a to je velká překážka" (Respekt 9: 9), prohlásil český eurokomisař Vladimír Špidla u příležitosti vyhlášení Evropského roku mobility, který má „rozpohybovat" pracovní trh v Evropě.
Na druhou stranu představitelé tzv. nového regionalismu vyzdvihují jedinečnost regionálních pospolitostí a autenticitu lokálních kultur, zdůrazňují vazbu člověka k místu a jeho zakořenění v sociálním i fyzickém prostoru (Szlachcicova 2003). Předpokladem myšlenky „Evropy regionů" jsou lidé, kteří se identifikují se svou krajinou a regionem, ale zároveň mají silný pocit společné evropské identity (Jamieson 2002).
V kontextu tohoto výzkumu by dle Baumanovské (a Špidlovské) logiky měli být obyvatelé Horního Jiřetína vděčni příležitosti, která je vymrští do proudu globalizační mobility, systémově zbaví „přebytečných" kořenů a vybaví potřebným finančním kapitálem. Avšak část těchto obyvatel tuto „příležitost" vnímá jinak, jak ukazuje tento výzkum.
3.3 Koncept strategie
Vedle popisu lokální identity se v této práci pokouším pochopit jednání obyvatel Horního Jiřetína v situaci ohrožení obce těžbou hnědého uhlí. Každý občan obce je konfrontován s touto situací a zaujímá určitou strategii. Koncept strategie je pro tento výzkum přínosný, neboť v sobě zahrnuje nejenom to, jak se člověk chová, ale také to čeho chce dosáhnout. Pomocí kvalitativních technik pak chci hledat odpověď na otázku: proč se tak chová. Nejdříve však musím vymezit koncept strategie.
Strategie7 je z obecného pohledu „řízení určité činnosti k dosažení základních cílů" (Diderot 1998). Z psychologického pohledu je to způsob, jak jedinec využívá své předchozí vědomosti, dovednosti a zkušenosti v následném konání. V sociologii se věnuje velká pozornost konfliktní strategii, kterou slovník popisuje jako „postupy a organizace řešení interpersonálních i interskupinových konfliktů" (Velký 1996).
Produktem dobré strategie je úspěšné dosažení cíle, přičemž způsob jeho dosažení je zcela podřízen okolním podmínkám. V sociální sféře můžeme například hovořit o strategii domácnosti, partnerského či sousedského soužití, pracovního procesu jedince, strategii zdraví, a v kontextu sociální reality Horního Jiřetína pak o strategii, kterou zaujímají jedinci nebo celé skupiny k hrozbě bourání obce.
Každá zaujatá strategie je závislá jak na vnějších faktorech, tak na faktorech vnitřních. Vnějšími faktory se rozumí nabízená suma možností a nástrojů k dosažení cíle a vnitřní faktor vypovídá o tom, jak je jedinec nebo skupina jedinců schopna tuto sumu nabídek využít. Vnějšími faktory tak mohou být proces fungování lokální politiky, v případě Horního Jiřetína i praktiky tzv. „vysoké politiky", využití práva sdružovacího, svobody slova a shromažďování, sousedské soudržnosti, marketingové dovednosti, finanční možnosti apod.
Mezi vnitřní faktory můžeme řadit kulturní kapitál jedince či skupiny, vytrvalost, inteligenci, tedy schopnost vybrat si z nabízených možností tu nejvhodnější a vynaložit tímto směrem energii.
Přejít na:
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
Poslední komentáře
1 rok 8 týdnů zpět
4 roky 25 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět