Architekt Billy, na konečné v Litvínově, vymyslel na střeše takovýto "parčík" . Chybí ale lavičky, či případně nějaký strom, jenže ten by mohl prorůst do obchodu..:-)
Kolem roku 1887 se rozhodla úvěrová banka Greditanstalt für Industrie und Handel in Dresden k investování finančních prostředků do výstavby Dolu Pluto na zakoupených důlních mírách poblíž obce Louka u Litvínova a proto zadává zeměměřičské firmě Julius Thielle v Oseku provedení geologického průzkumu dolového pole. Toto dolové pole se však brzy stává předmětem kapitálových transakcí. Drážďanská úvěrová banka jej zakrátko výhodně prodává Německo-rakouské horní společnosti ve Vídni, z jejíž rukou pak přechází do vlastnictví Těžařstva lomských uhelných dolů, a to hned poté, co na Dole Pluto v Louce u Litvínova došlo dne 11. listopadu 1894 ke vznícení třaskavých plynů a výbuchu, při kterém přišlo o život 21 horníků. Tou dobou však probíhá v severní části tohoto dolového pole výstavba dalšího hlubinného dolu Paulschacht.
Důl Pavel v Louce u Litvínova byl založen v roce 1894 a jeho dolové pole se rozprostíralo severně od ochranného pilíře trati dráhy Chomutov – Podmokly mezi obcemi Lom, Louka u Litvínova a Horní Litvínov. Těžba uhlí byla na Dole Pavel zahájena koncem roku 1895, do trvalého provozu byl důl uveden v roce 1896. Když v roce 1907 zakoupilo Těžařstvo lomských uhelných dolů nedaleký hlubinný důl v Horním Litvínově nesoucí název Eichler (Gukenack), jenž byl následně přejmenován na Důl Pavel II., byl název dolu upraven na Důl Pavel I. Ve své době patřil Důl Pavel I. v Louce u Litvínova k největším hnědouhelným dolům v revíru. Jednalo se o důl s náročnými báňsko-technickými podmínkami způsobenými hloubkou rubání až 300 m.
Jako samostatný závod existoval Důl Pavel I. až do 30.4.1922. Dne 1.5.1922 bylo jeho dolové pole připojeno k dolovým polím závodu Pluto v Louce u Litvínova (XV. revír) a Pavel II. v Horním Litvínově (ostatní dolové pole: Západní a Východní pole). Od 20.9.1925 se stal Důl Pavel I. znovu samostatným závodem, XV. revír však zůstal i nadále přidělen Dolu Pluto. Po vyrubání veškeré uhelné substance v předmětném dolovém poli byl závod Pavel I. dnem 1.4.1930 zrušen. Když Důl Pavel II. vyčerpal v roce 1933 prostor přidělený pro těžbu, byl mu k dalšímu rubání přidělen ochranný pilíř bývalého Dolu Pavel I.
Majetkové poměry:
Důl Pavel I. v Louce u Litvínova vlastnil Těžařstvo lomských uhelných dolů (Gewerkschaft Brucher Kohlenwerke), která tento hlubinný důl zakoupila v roce 1895 od Německo-rakouské horní společnosti ve Vídni. Závod byl v majetku těžařstva až do svého uzavření.
Závodní správa:
V čele závodu stál závodní vedoucí, zkráceně závodní. Samostatnou závodní správu měl Důl Pavel I. až do roku 1922, kdy převzala vedení závodu správa Dolu Pluto. Dne 20.9.1925 byla však samostatná závodní správa na Dole Pavel I. znovu obnovena. Samostatnou závodní správu měl pak Důl Pavel I. až do roku 1930, kdy byl tento závod dán do likvidace. Z dochovaných úředních spisů jsou známa jména pouze pěti závodních vedoucích Dolu Pavel I.:
- závodní vedoucí období *
Ing. Julius Laier 1907
Ing. Richard Rother 1919 – 1920
Ing. Schärr 1921
Ing. Mrkwiczka 1922
Ing. Karl Bähr 1923
Ing. Karl Bähr 1925 – 1930
* uváděné období se neshoduje se skutečným obdobím působení uvedených závodních vedoucích v čele závodu; uvedena je pouze ta část období, kdy bylo jejich působení v čele závodu skutečně potvrzeno dochovanými úředními spisy
Závodní vedoucí měl k dispozici jednoho asistenta (báňského inženýra) a směnového mistra, 4 úředníky a obvykle 2 praktikanty.
V roce 1906 byly všechny doly těžařstva rozděleny do tří skupin, z nichž každá měla svoji správu. Důl Pavel I. patřil do II. skupiny dolů se závodním oddělením v Mariánských Radčicích, kam spadal také Důl Jan (Jan I., Koh-i-noor I.) v Lomu, Moritz a Guttmann v Lomu, Pluto v Louce u Litvínova, Kníže nebes v Hamru, Kaisergrube (Jan II., Koh-i-noor II.) v Mariánských Radčicích a Venuše v Konobržích.
Dolové pole:
Dolové pole závodu Pavel I. se rozkládalo v katastru obce Louka u Litvínova kolem těžní jámy Pavel I. mezi dolovými obvody Dolu Pavel II. v Horním Litvínově a Pluto v Louce u Litvínova. Rubání v dolovém poli bylo značně omezeno ochrannými pilíři těžní a větrací jámy, ochrannými pilíři tratí státní dráhy Chomutov – Podmokly a Praha – Moldava a rovněž ochrannými pilíři Pickovy a Schickovy přádelny v Horním Litvínově.
Uložení sloje v dolovém poli:
V dolovém poli závodu Pavel I. se nacházela jediná uhelná sloj, jejíž mocnost se pohybovala v rozmezí 19 – 25 metrů. Největší hloubka rubání činila 300 m. Nadložní sloje bylo tvořeno jílovitými horninami. V nadložních vrstvách se nenacházely žádné zvodnělé písky (kuřavky). V roce 1902 se uvádí kalorická výhřevnost uhlí z Dolu Pavel I. 4.882 kcal/kg, v roce 1928 pak 5.600 kcal/kg.
Úvodní díla:
Důl Pavel I. měl jednu těžní a jednu větrací jámu. Těžní jáma Pavel I. byla vyhloubena v roce 1894, byla 266,991 m hluboká, její průměr činil 3,800 m a měla cihlovou výztuž o síle 20 cm. Nad jámou se nacházela ocelová těžní věž 22 m vysoká. Asi 30 m severně od této těžní jámy se nacházela větrací jáma Pavel I., která byla vyhloubena v roce 1896. Tato jáma byla 223,115 m hluboká, její průměr činil 3,1 m, měla cihlovou výztuž o síle 30 cm a byla opatřena lezným oddělením se železnými žebříky.
Vyřízení dolového pole:
Původní dolové pole Pavel I. bylo rozděleno na dvě části – Západní a Východní pole. Obě tato pole se pak následně členila na svou severní a jižní část. Od náraziště těžní jámy Pavel I. vedla tzv. základní chodba, která obě pole spojovala. Uhelná sloj byla rozdělena na tzv. horizonty (též patra, obzory).
Dne 25.2.1903 nastal výbuch na Dole Pluto v Louce u Litvínova. Za dané situace musel Důl Pavel I. převzít těžbu z XV. revíru Pluto, který byl připojen k původnímu dolovému poli závodu Pavel I. Díky tomuto spojením mělo být zpřístupnění starých přerubů bývalého Dolu Phillip snadnější a mohl být uskutečněn průraz chodby do dolového pole Franz-Adam.
Ražba hlavních dopravních děl byla na Dole Pavel I. vedena dvojitým předkem z důvodu zajištění průchozího větrního proudu. Porubní chodby se razily vzhledem k úklonu sloje převážně po vrstevnici.
Způsob dobývání sloje:
Uhelná sloj se dobývala hlubinným způsobem. Těžba byla prováděna systémem z pole, a to úpadně. Ložisko uhlí se dobývalo následujícími porubními metodami: komorováním na zával na plnou mocnost a v šikmo uložené sloji komorováním na zával v etážích (v patrech).
Těžba:
Původně se veškerá těžba v dole prováděla manuálně, a to jak na vlastních porubech, tak i při horizontální způsobu dopravy rubaniny. Počátkem 20. století byl však důl prokazatelně vybaven elektrickými pásovými dopravníky a horizontální těžba v dole byla již zajišťována prostřednictvím elektricky poháněné lanovky se svrchně a spodně vedeným lanem. V porubech probíhala těžba již s pomocí trhací práce.
Pokud jde o vertikální dopravu, ta byla zajišťována prostřednictvím těžní jámy Pavel I. Nad těžní jámou se nacházela ocelová těžní věž 22 m vysoká, která byla opatřena dvouetážovou těžní klecí, jíž byly jednotlivé důlní vozíky s uhlím vytěženy z náraziště těžní jámy až na povrch. Těžbu zajišťoval ležatý dvojitý parní těžní stroj s pístovým ovládáním, jehož výkon činil 280 koňských sil (205,94 kW). Těžní stroj se nacházel ve strojovně poblíž těžní jámy Pavel I. Vytěžené důlní vozíky se pak následně dopravovaly k místní třídírně, kde se vybírala z vytěžené zásoby hlušina a uhlí se roztřídilo na jednotlivé druhy.
V roce 1923 byl parní pohon těžního stroje vyměněn za pohon stlačeným vzduchem. V roce 1926 byl namísto těžního stroje instalován na těžní jámě Pavel I. elektrický těžní vrátek a demontovaný těžní stroj byl následně přeložen na vodní jámu B Dolu Pluto, kde pak sloužil k tzv. dvoupatrovému těžení.
Dne 1.5.1922 byla těžba z dolového pole Pavel I. převedena na sousední Důl Pluto v Louce u Litvínova. K tomu sloužila spojovací důlní lanovka, kterou se vydobyté uhlí dopravovalo až k těžní jámě A Dolu Pluto. V roce 1927 byla pak vyražena další spojovací chodba mezi Dolem Pavel I. a Dolem Pluto v jihovýchodním směru, která sloužila k dopravě vytěženého uhlí z XV. revíru k těžní jámě A Dolu Pluto a rovněž k ovětrávání tohoto revíru. Byla vedena přes oblast se značným tlakem způsobeným dobýváním komorami v dřívějších dobách v horní etáži. Byla profilu 2,00 a 1,80 m a upadala v úhlu 12 stupňů, aby se dosáhlo spojení se stávající chodbou na Dole Pluto, která se nacházela níže. Těžba rubaniny se prováděla ručně až k vrátkovému vrchu, odtud se dopravovala těžním vrátkem na horizont lanovky a tou pak k těžní jámě A Dolu Pluto.
V dubnu 1929 byla předložena báňskému úřadu ke schválení nová porubní osnova, která spočívala v novém spojení Dolu Pavel I. s Dolem Pluto a Pavel II. a řešila otázku těžby a větrání dolu.
Hlavní podíl těžby Dolu Pavel I. našel svůj odbyt v tuzemsku, část byla prodána do zahraničí (Německo, Rakousko). Např. v červenci 1920 bylo prodáno 87 % z celkové těžby Dolu Pavel I. odběratelům v ČSR, 8 % odběratelům v Německu a 5 % odběratelům v Rakousku.
Doprava mužstva a materiálu:
Mužstvo fáralo do dolu těžní jámou Pavel I., která sloužila rovněž k dopravě materiálu potřebného k zajištění provozu v dole. V případě nouze sloužila pro fárání mužstva do dolu větrací jáma Pavel I., kde se nacházelo lezné oddělení se železnými žebříky. Když byla v roce 1924 větrací jáma Pavel I. zrušena, fáralo mužstvo do dolu v případě nouze na vodní jámě B Dolu Pluto.
Podle nové porubní osnovy, která byla v dubnu 1929 předložena báňskému úřadu ke schválení, mělo mužstvo fárat do dolu těžní jámou Dolu Pavel II. v Horním Litvínově a následně po svážných schválených pro jízdu mužstva. Později pak na hlavní jámě Dolu Pluto v Louce u Litvínova.
Větrání dolu:
V prvopočátcích bylo dolové pole ovětráváno prostřednictvím těžní jámy Pavel I. a větrací jámy Pavel I. Čerstvé větry vstupovaly do dolu těžní jámou Pavel I., sloužila tedy jako vtažná jáma, a po ovětrání jednotlivých pracovišť v dole pak vystupovaly větrací jámou Pavel I. z dolu, která sloužila z hlediska větrání jako výtažná (výdušná) jáma. U větrací jámy Pavel I. se nacházel sací ventilátor systém „Pelzer" (elektricky poháněný, výkon ventilátoru 32 koňských sil = 23,536 kW, 4.000 m3/min), který zajišťoval umělé větrání dolu.
V roce 1924 byla větrací jáma Pavel I. zrušena a jako náhrada za tuto jámu byly zřízeny dvě spojovací větrací chodby a pro pracovní místa s vysokou teplotou byly zabudovány lutnové ventilátory. Po zrušení větrací jámy Pavel I. bylo ovětrávání dolového pole zajišťováno také prostřednictvím Dolu Pavel II. a Dolu Pluto: vtažné větry vstupovaly do dolu těžní jámou Pavel I. a výtažné větry vystupovaly větrací jámou „Ausbisschacht" Dolu Pavel II. a větrací jámou č. II. Dolu Pluto. Vtažné větry, které vstupovaly těžní jámou Pavel I., se rozdělovaly na dva dílčí hlavní proudy.
První z těchto proudů táhl jižním směrem jednak do Východního pole po V. a VI. úpadní a jednak do severní části Východního pole, odkud pokračoval až k výtažné jámě Dolu Pavel II. (tzv. Ausbisschacht), kterou vystupoval na povrch. Druhý dílčí proud táhl jednak po hlavní lanovce až do dolového pole Pluto a ovětrával XV. revír, kdežto část tohoto proudu vstupovala do Západního pole a také směrem skoro severním do severní části Západního pole, odkud proudil posléze jmenovaný proud chodbou ke shora jmenované jámě „Ausbisschacht", před kterou se sloučil s prvním shora uvedeným dílčím proudem. Druhý dílčí proud ústil vesměs až na zmíněnou nepatrnou část v množství asi 40 m3/min. výtažnou jámou v Horním Litvínově (větrací jáma č. II.) společnou pro závody Pavel I. a Pluto.
Nebezpečí vod:
Nebezpečí průvalu vod do Dolu Pavel I. nehrozilo. Až do 8. srpna 1897 byly důlní vody z Dolu Pavel I. odčerpávány na povrch prostřednictvím čerpací stanice na Dole Pluto v Louce u Litvínova. Následně byly odčerpávání důlní vody z Dolu Pavel I. zajišťováno prostřednictvím čerpací stanice Dolu Jan (Jan I., Koh-i-noor I.) v Lomu, kam byly jeho důlní vody svedeny.
Třaskavé a nedýchatelné plyny:
Důl Pavel I. náležel z hlediska výskytu třaskavých plynů do skupiny dolů plynujících, III. třídy nebezpečí s uzavřeným osvětlením. Během existence Dolu Pavel I. došlo na tomto závodě pouze k jedné mimořádné události. Byl jím výbuch, pravděpodobně třaskavých plynů, ke kterému došlo v roce 1909 u zdi v komoře č. 25 ve druhé lávce.
Nedýchatelné plyny se na Dole Pavel I. vyskytovaly především při poklesech barometrického tlaku. Důlní atmosféra byla pravidelně kontrolována na obsah nedýchatelných plynů tzv. bezpečnostními benzínovými lampami (tzv. benzínové větérky). Indikaci nedýchatelných plynů prováděli jednak požární hlídači a jednak důlní dozorci.
Zápary a ohně:
Na Dole Pavel I. byla pravidelně jako na ostatních dolech v revíru konána požární hlídka. Kontrolou záparů a ohňů byl vždy pověřen požární hlídač, a to v každé směně. Ten vykonával dvakrát za směnu pochůzku po dole a kontroloval, zda v některých místech dolu nevznikl nějaký zápar nebo oheň. Po své druhé pochůzce se pak vystřídal s druhým požárním hlídačem ve výtažných větrech, jenž nastoupil na další směnu, a vyfáral na povrch.
Zápary a ohně se na Dole Pavel I. vyskytovaly velmi často. Jednalo se o důsledek náročných báňsko-technických podmínek, se kterými se Důl Pavel I. běžně potýkal. Hlavní příčinou tohoto stavu byla značná hloubka rubání, jenž dosahovala na Dole Pavel I. až 300 m. Četnými chodbami, jimiž byla prostoupena porubní fronta, byl v uhelné sloji vyvolán značný tlak. To vyžadovalo neustálé zdolávání zapařenin a zabezpečení trhlin vzniklých v důsledku značného horského tlaku.
K likvidaci záparů se používalo vápenné mléko, kterým se lokalizovaný zápar zakaloval. K likvidaci požárů a ohňů bylo v hlubině dolu rozvedeno rozsáhlé vodovodní potrubí až na nejspodnější místa v dole. Potrubí se rozvětvovalo do směrných chodeb. Tam, kde nebylo potrubí rozvedeno až k pracovním místům, byly po ruce hadice, které bylo možné k vodovodní potrubí připojit. Potřebná voda se přiváděla potrubím od Dolu Pavel II. Únikové cesty vedly na Důl Pluto.
Střelná práce:
Střelné práce se na Dole Pavel I. prováděly při odstřelování v komorách a při ražení chodeb. Běžně se používalo trhaviny dynamonu a rozbušek Astry č. 6. Rána se odpalovala zápalnou šňůrou (tzv. zápalnicí). Střelou práci vykonával pouze střelmistr. Hlavní skladiště trhavin se nacházelo na povrchu závodu, příruční skladiště se nacházelo přímo v dole poblíž těžní jámy Pavel I. Od roku 1922, kdy bylo dolové pole Pavel I. připojeno k Dolu Pluto a Pavel II., využíval závod skladiště třaskavin, které se nacházelo na Dole Pavel II. v Horním Litvínově.
Osvětlení a elektřina:
K osvětlení v dole používali havíři karbidové lampy, které byly uloženy v tzv. lampovně na povrchu závodu. Rovněž se zde vydával také karbid. V lampovně byly uloženy také bezpečnostní benzínové lampy, tzv. benzínové větérky, kterými se indikovalo důlní ovzduší. Na hlavních chodbách v dole byly instalovány žárovky. K osvětlování na povrchu závodu sloužily obloukové lampy a žárovky.
K pohonu ventilátorů, důlních lanovek a dalších strojního zařízení odebíral Důl Pavel I. potřebný elektrický proud z elektrické centrály Dolu Pluto v Louce u Litvínova a z Dolu Jan II. (Koh-i-noor II.) v Mariánských Radčicích.
Na spodním nárazišti Dolu Pavel I. byl zabudován telefon zařízený pro potřebu hlubiny dolu a byl všeobecně přístupným. Telefonní ústřednu měl závod vlastní, po připojení dolového pole Pavel I. k sousedním dolovým polím závodu Pluto a Pavel II. měl závod telefonní ústřednu společnou s Dolem Pavel II. v Horním Litvínově.
Další úlovky zbytků staveb dolu Pavel I.
Přídáno 9.února 2009
Záchranná služba:
Důl Pavel I. měl ustanovenou záchrannou četu. Mužstvo pravidelně cvičilo dvakrát do roka, a to s nasazenými sebezáchrannými přístroji přímo v dole. V záchranné stanici se nacházely sebezáchranné přístroje Dräger s příslušenstvím, kyslíkové láhve a draslíkové patrony. V roce 1922, kdy bylo dolové pole Pavel I. připojeno k Dolu Pluto a Pavel II., byla záchranná stanice Dolu Pavel I. zrušena a následně využíval závod záchrannou stanici na Dole Pavel II. v Horním Litvínově, která byla pro oba tyto hlubinné doly společná.
Povrchové zařízení:
Na povrchu závodu se nacházela jámová budova, která stála nad ohlubní těžní jámy Pavel I. Nad touto budovou byla postavena těžní věž, která byla z ocelové konstrukce. K ní náležela dvouetážová těžní klec. Pohon těžní klece obstarával dvojitý ležatý parní těžní stroj s pístovým ovládáním, jehož výkon činil 280 koňských sil (205,94 kW). Nacházel se ve vedlejší budově označované jako strojovna. V roce 1923 byl na Dole Pavel I. vyměněn parní pohon těžního stroje za pohon stlačeným vzduchem.
Asi 30 m severně od budovy těžní jámy se nacházela budova větrací jámy Pavel I. Ve ventilátorově byl umístěn sací ventilátor systém „Pelzer" (elektrický pohon, výkon ventilátoru 32 koňských sil = 23,536 kW, 4.000 m3/min), který zajišťoval umělé větrání dolu.
Dalším důležitým objektem byla kotelna. Nacházela se v sousedství strojovny severním směrem. V době největšího rozmachu těžby na počátku 20. století se zde nacházely 2 parní kotle systém Bouilleur a 4 dvojité parní kotle. Tyto kotle měly výhřevnou plochu 784 m2 a byly konstruovány na tlak 8 atmosfér (810,6 kPa). Sloužily k výrobě páry, jíž byl poháněn těžní stroj a další zařízení, popř. sloužila k vytápění budov závodu.
Vedle kotelny stály dva cihlové kouřové komíny, kterými se odváděly spaliny vzniklé při spalování uhlí v jednotlivých kotlích. Vzniklý popel se z kotlů vymetal a odvážel na odval za dolem. Když byl v roce 1923 vyměněn parní pohon těžního stroje za pohon stlačeným vzduchem, bylo možno provoz v kotelně úplně zastavit. V roce 1927 byla pak stará kotelna přestavěna na výrobnu železobetonových kvádrů.
Vedle závodní kotelny stála budova kompresorovny. V té se nacházel kompresor, jenž sloužil k výrobě stlačeného vzduchu pro pohon některého strojního zařízení.
Vlastní elektrickou centrálu Důl Pavel I. neměl. Elektrický proud v potřebném množství pro pohon elektrických důlních lanovek, ventilátorů a jiného strojního zařízení odebíral z elektrické centrály Dolu Pluto v Louce u Litvínova a z Dolu Jan II. (Koh-i-noor II.) v Mariánských Radčicích.
Třídírna uhlí, která se nacházela západním směrem v sousedství jámové budovy těžní jámy Pavel I., sloužila k úpravě vytěžené zásoby. Jednak se zde vybírala hlušina z uhlí, která jej znehodnocovala, a jednak se zde uhlí třídilo podle velikosti na jednotlivé druhy sortimentu (kusy, kostka, ořech, hrášek). K třídění uhlí sloužilo elektricky poháněné třídící zařízení, které sestávalo z jednoho kolotavého třídiče systém „Seltner", z jednoho kolotavého třídiče systém „Coxe" a 4 třídících roštů systém „Škoda" a „Distl-Susky". Z dalšího strojního zařízení, jenž se nacházelo v třídírně, můžeme jmenovat 3 výklopné důlní vozíky, 4 sběrné pásy, 6 dopravníkových pásů, jeden výtah a jedno odprašovací zařízení.
K pohonu tohoto strojního zařízení v třídírně sloužil parní stroj o výkonu 45 koňských sil (33,1 kW). Upravené a vytříděné uhlí se pak nakládalo do přistavených železničních vagónů na nákladišti, kde se nacházelo 6 kolejišť kolejí (i když počet kolejí a výhybek se během let různě měnil), 2 posuvné plošiny pro uhelné vagóny (tzv. přesuvny) a jedna vagónová váha. Ta sloužila k vážení prázdných i plných železničních vagónů. Třídírna s nákladištěm byla napojena na železniční vlečku dlouhou přibližně 0,9 km, po které se uhlí dopravovalo v železničních vagónech do stanice Louka – Horní Litvínov na tratích Most-Moldava a Chomutov-Podmokly.
Později se na vlečku dolu Pavel I připojila i vlečka dolu Pavel II. Po převedení těžby z Dolu Pavel I. na sousední Důl Pluto v roce 1922 byla třídírna dolu zrušena. Uhlí vytěžené na Dole Pavel I. se pak dopravovalo spojovací důlní lanovkou až k těžní jámě A Dolu Pluto, kterou bylo vytěženo na povrch a následně se upravovalo na třídírně Dolu Pluto. V roce 1927 bylo třídící zařízení ze zastavené třídírny Dolu Pavel I. předáno na Důl Elbe III.
Závod měl také skladiště, kde byl uložen materiál potřebný k zajištění provozu dolu (stavební materiál, elektromateriál, náhradní díly, důlní výztuž apod.). V hlavním skladišti výbušnin byly uloženy průmyslové trhaviny, jejichž řádná evidence byla pravidelně kontrolována úředníky z báňského úřadu.
Na závodě byly také tesařské, dřevičské a zámečnické dílny, které se nacházely v sousedství jámové budovy těžní jámy Pavel I. jižním směrem. Tesařské dílny zajišťovaly nejrůznější tesařské a truhlářské práce nutné k udržení chodu provozu. Dřevičské dílny měly na starost budování důlní dřevěné výztuže, kterou se zajišťovaly stropy a boky důlních chodeb, popř. ústí komorových porubů. Zámečnické dílny prováděly nejnutnější opravy strojního zařízení a další práce důležité pro provoz dolu. Kromě zámečnických dílen se zde nacházela také kovárna. V kovárně, zámečnické a tesařské dílně se nacházelo celkem 6 pracovních strojů a jeden hnací stroj o výkonu 12 koňských sil (8,83 kW), které sloužily jejich provozu.
Materiál potřebný pro provoz si řemeslníci jednotlivých dílen i kováři vyzvedávaly ve dvou blízkých skladištích. Další sklad se ještě nacházel poblíž jámové budovy větrací jámy Pavel I. Po připojení dolové pole Pavel I. k dolovým polím sousedních závodů Pluto a Pavel II. byly dílny na Dole Pavel I. zrušeny a závod začal využívat pro své potřeby dílny na Dole Pavel II. v Horním Litvínově, které se staly pro oba závody společné. V roce 1926 byla ve zrušené dílenské budově Dolu Pavel I. vybudována provozovna na výrobu tukovin a mazadel pro průmyslové účely, která patřila firmě „Nordwestböhmische Oel- und Fettwerke", společnost s. r. o. v Teplicích – Šanově. Následujícího roku 1927 byl jeden z objektů provozovny olejů, tuků a mazadel přestavěn na obytný dům se dvěma pokoji a dvěma kuchyněmi, verandou a dvěma spížemi.
V blízkosti větrací jámy Pavel I. se nacházela remíza lokomotiv, požární nádrž s vodou a složiště materiálu. Dřeviště spolu se složištěm kulatiny a výdřevy se nacházelo v areálu nákladiště u železniční vlečky.
Kromě hospodářských budov se na závodě nacházela také správní budova, ve které byla kancelář závodního, kanceláře důlních dozorců, důlních měřičů a jednotlivých úředníků. V této budově byla umístěna také koupelna mužstva a cáchovna, kde si havíři odkládaly své oblečení před fáráním do dolu. Od roku 1922, kdy bylo dolové pole Pavel I. připojeno k Dolu Pluto a Pavel II., byla koupelna mužstva na závodě zrušena.
Pro své potřeby pak osazenstvo dolu začalo používat koupelen mužstva na Dole Pavel II. v Horním Litvínově. Objekt správní budovy se nacházel v severní části areálu dolu na východ od jámové budovy větrací jámy Pavel I. Kromě správní budovy se nacházela v prostřední části areálu dolu ještě jedna menší kancelářská budova. V roce 1928 byla správní budova, která měla být původně zbourána, odprodána pro výstavbu bytů pro horníky.
Jihozápadním směrem od areálu Dolu Pavel I. byl založen odval, kam se vyvážel popel z parních kotlů a hlušina či uhelný mour z třídírny.
Vliv dobývání na povrchové objekty závodu:
Hlubinný způsob dobývání na Dole Pavel I. se projevoval pozvolným sesedáním půdy na povrchu. Hluboké propadliny nebo trhliny se zde nevytvářely. Nedocházelo ani k hromadění povrchové vody v dolících sesedajícího terénu nebo dokonce k jejich zaplavování.
V letech 1922 – 1923 v souvislosti s připojením dolového pole Pavel I. k sousedním dolovým polím závodů Pluto a Pavel II. byly jednotlivé povrchové objekty na Dole Pavel I. opuštěny. V provozu nadále zůstaly jen těžní jáma a její šachetní budova a strojovna.
Až na několik budov, které byly v průběhu roku 1926 adaptovány na bytovky pro horníky, byly ostatní povrchové objekty postupně zrušeny. Z těchto důvodů přestala být také věnována náležitá péče o údržbu a opravu jednotlivých povrchových objektů závodu a nebylo již zapotřebí vést porubní frontu tak, aby nedocházelo k jejich poškození v důsledku podrubání. Např. severovýchodně od šachetní budovy bylo zavaleno několik komorových porubů v podsednutí v místech, kde probíhala silnice vedoucí z Horního Litvínova do Lomu.
Následně se u některých budov na nádvoří dolu začaly objevovat značné trhliny ve zdivu. Bylo poškozeno např. skladiště, které se tou dobou právě adaptovalo na dělnické byty, nebo budova bývalé koupelny, která se sice již nevyužívala, ale pro rozsáhlé trhliny ji už nebylo možné opravit a dále používat k jiným účelům.
Jámový stvol těžní jámy Pavel I. ani šachetní budova zatím nevykazovaly výraznější poškození vlivem dobývání, ale i zde se nakonec po několika letech od ukončení těžby začaly projevovat, a to na výztuži těžní jámy, trhliny. Z tohoto důvodu bylo přikročeno v letech 1929 až 1930 k investičním pracím na zajištění stvolu těžní jámy Pavel I.
Pracovní a sociální poměry:
Důl Pavel I. patřil mezi středně velké hlubinné doly a měl zhruba 500 zaměstnanců. Jaké byly pracovní a sociální poměry na dole v dřívějších dobách není známo. Je však známo, že počátkem 20. století byla pracovní doba na dole již osmihodinová: ranní směna (6. – 14. hod.), odpolední směna (14. – 22. hod.) a noční směna (22. – 6. hod.).
Lokalita dolu Pavel I.v současné době
Když se dnes (2008) projdete do míst, kde stála důní věž a technické budovy dolu, najdete z těch časů už jen málo.
Stojí zde tři objekety z bývalého dolu a totiž čp.2778, 2771, 2773 (který později sloužil jako příbytek hrobníkův) , dále zde najdete torza budov a nakonec jediný důkaz, že se zde těžilo,je technické uzavření těžní jámy s údaji o jejím uzavření a totiž v r.1933.
Na dohled bývalého dolu, byl vystavěn v 70 letech 20.století "nový" hřbitov ,najdete zde též chovné rybníky (ty jsou na stejném místě jako Brodní rybník (Schewemmeteich) z dob těžby), a všudypřítomné garáže a tři objekty dolu, sloužící dnes jako domky i prostory k podnikání.
Podle mých informací, se zde budou stavět rodinné domky, a již nyní si připravuje majitel zdejší firmy slunečí elektrárnu
pro své rozsáhlé podnikatelské aktivity.
Poslední komentáře
1 rok 8 týdnů zpět
4 roky 25 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět