Objekt má být, nebo měl být v Litvínově.
Na fotce je sice vidět uniformovaná osoba, ale podle dalších osob bych tipoval na personál restaurace...
Mezi nejstrašnější události která Osek nejvíce zasáhly, patří katastrofa na dole Nelson III. Není snad nikoho, kdo by nebyl s podrobnostmi této hrůzy obeznámen. Tedy snad jen na připomenutí. V pozdních odpoledních hodinách dna 3.1.1934 se ze zmíněného dolu ozvala ohlušující rána. Nikdo ještě v tu chvíli netušil, že se zde odehrálo jedno z největších neštěstí v místních dějinách.V dole došlo k výbuchu a následnému závalu, kde zůstalo na 144 horníků.
Vyprošťovací práce trvaly celá léta, ale některá těla nebyla nalezena nikdy. Možná právě proto dochází stále k jevu, který si nedokáže nikdo dosud vysvětlit ,a který mělo možnost spatřit již několik lidí
Jistý pan Vladimír Mayer, který zde také pracoval, dnes již sice nežije, ale jeho vyprávění bralo dech. V den, kdy ho čekala odpolední směna, se stalo něco velmi zajímavého. Jeho paní vstala poměrně brzo, vzbudil ji totiž sen, který jí nedovolil, aby znovu usnula. Bála se. Viděla plameny, plačící lidi, velké zoufalství.
Přichystala tedy manželovi snídani a chystala se ho vzbudit, když se z ložnice ozval podivný zvuk. Obraz, který visel celá léta nad manželskou postelí, spadl. Jenže tak nešťastně, že panu Mayerovi poranil ošklivě hlavu. Přestože rána nevypadala vůbec dobře, neustále trval na tom, že do práce prostě půjde. Zranění zpočátku velmi podceňoval. Jenže se přidaly silně bolesti a když se k tomu připočetlo i přemlouvání manželky, aby vyhledal lékaře, nakonec uposlechl.
Skončil s několika stehy na hlavě a jedním dnem volna. Promarodit více dní prostě odmítl. Netušil, že tento jediný den mu zachrání život. Co se stalo v odpoledních hodinách, tedy v době, kdy měl být v práci, není již třeba popisovat. Pan Mayer tomu velkou váhu nepřikládal. Tedy ne moc dlouho.
Byl to člověk velmi materialisticky založený a přesvědčený, že všechno byla jen souhra zajímavých okolností či náhod. Jenže názor změnil. I když s pravým důvodem toho, co se děje uvnitř jeho duše, se pochlubil až o mnoho let později.
Po válce se odstěhoval do nedalekého Litvínova. Jednoho dne se rozhod navštívit svého dlouholetého kamaráda v Oseku, proto se za ním vydal na kole, ostatně jako již několikrát.
Bylo to začátkem března, počasí bylo hezké, proto se rozhodl, že se zastaví na hřbitově, kde odpočívala část jeho rodiny. Pomalu se blížil ke hřbitovu, když v dálce zahledl průvod lidí, který šel naproti němu. Za chvíly rozeznal skupinu horníků v tradičním oblečení a s kahany v nikách. Domníval se, že jdou do práce. Pozvedl ruku na pozdrav a prohodil téměř automaticky "Zdař Bůh". Pokračoval dál v jízdě, když si uvědomil jednu věc. V jejíchch tvářích poznal své kamarády, kteří ovsem zahynuli při katastrofě.
Zastavil a sledoval ten záhadný průvod. Ještě nějakou chvil pozoroval, jak pochodují kamsi po cestě, když se mu najednou ztratil z očí. Jako opařený sesed z kola a přemýšlel. Kamaráda sice ten den navštívil, ale o svém zážitku pomlčel. Věděl, že by ho každý, komu by se s ním svěřil, pokládal za blázna. Mlčel dlouhé roky. Svěřil se až ve vysokém stáří svému synovi. Konec konců, nebyl jediný, kdo onu skupinku potkal. Svědků, kteří měli to "štěstí'' jako pan Mayer, je několik. Horníci, kteří z nějakého důvodů dosud nenalezli klid, jsou jednoduše občas vidět.
Proč? To nikdo neví. A těžko se to někdy dozvíme. Možná nám chtějí něco sdělit, možná jen připomenout událost, která tehdy otřásla lidmi, a kterou dodnes připomíná památník, jenž zhotovil sochař Karel Pokorný.
Poslední komentáře
1 rok 8 týdnů zpět
4 roky 25 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět
4 roky 38 týdnů zpět