Mělo by město vzít projekt Historie Litvínovska pod svá křídla, nebo by měly zůstat stránky nezávislé ?
Začátek
Velké dílo, důstojný pomník české elektrotechniky, bylo právě započato. Na rozlehlém území státního dolu Hedvika u obce Ervěnic započato bylo se stavbou obrovské elektrárny, která má zásobovati elektrickou energií nejen hlavní město Prahu, ale i přilehlá města. Velké dílo buduje se za účasti státu, země i obce pražské. Tři mocná parní beranidla upravují zde terén pomocí více jak půl třetího tisíce betonových pilot, jichž zaráží se do země denně 140 - 180. Tímto způsobem zabezpečuje se dokonalé položení základu ku stavbě kotelen, zatím co v bezprostředním sousedství kladou se mohutné základy pro stavbu strojírny, ve které budou instalovány pro první čas tři turbogenerátory, každý o výkonnosti 15.000kilowattů. Blíže strojírny buduje se veliká stanice rozvodná pro napětí 100.000 Volt, odkud bude již snad za rok přenášena elektrická energie dálkovým vedením do Prahy, a sousední rozvodny pro 22.000 Volt napětí do bezprostředního okolí.
Mohutná elektrárna ervěnická využitkuje na 40 % materiálu, který se dosud zahazoval do jam, poněvadž pro nedostatečnou tepelnou hodnotu nesnesl zatížení dopravních tarifů. Po této stránce znamená ervěnická elektrárna značné, dosud plně neoceněné plus v našem uhelném hospodářství. Byla to právě tato okolnost, že zužitkuje se méně cenné uhlí a proplavky, zvláštních to slínovitých, živičným olejem prosáklých vrstev, která umožnila výstavbu ervěnické elektrárny za dnešních nejvýš obtížných hospodářských poměrů. Výrobní cena 1 kilowattové hodiny, pokud se týká uhlí, bude v této elektrárně téměř osmkráte nižší nežli v dosavadních elektrárnách. Budovatelé a navrhovatelé této obrovské elektrárny jsou čeští technikové, radové ministerstva veřejných prací, pánové Mölzer a Vanouček, kteří tímto obrovským ekonomickým podnikem vybudují nejen sobě, ale české elektrotechnice důstojný pomník.
Psal dobový časopis Strojník a elektrotechnik
***
Historie
Historie československé uhelné energetiky se ale začala na Mostecku psát již ve 20. letech minulého století. V roce 1923 se u obce Ervěnice začala stavět tepelná elektrárna, nejprve s výkonem 45 MW, aby pokryla rychle rostoucí potřeby hlavního města. 26. února 1926 začala dodávat první energii do pražské rozvodné sítě a Mostecko získalo novou dominantu - tři stometrové komíny. Elektrárna měla 16 kotlů, spalujících hnědé uhlí z dolu Hedvika, tři turbosoustrojí, ke kterým v roce 1932 přibylo čtvrté o výkonu 25 MW.
Během okupace se elektrárna stala majetkem německého koncernu, který má v plánu vybudovat energetický komplex o výkonu 1 000 MW. Kromě stavby chemických závodů tak začíná v roce 1941 také stavba Ervěnic II., na níž se podílí hlavně ruští zajatci. Po skončení války pak výstavbu v letech 1948 až 1952 postupně dokončují už českoslovenští technici a dělníci.
Provoz elektrárny Ervěnice I. se stává neekonomickým a definitivně konči v dubnu 1965; stejný osud pak potkal v roce 1980 i Ervěnice II. Poslední zbytky ervěnické elektrárny mizí o šest let později.
Součástí německých plánů je také elektrárna Komořany. Její výkon 272 MW má být zásobárnou energie pro německou říši. V roce 1943 začínají projekční práce i samotná stavba, kterou po osvobození přebírají československé firmy. V březnu 1951 se roztáčí první turbína elektrárny Komořany I., další následují až do roku 1952. Celkem má zdroj pět kotlů a tři turbíny a výkon představuje 96 MW. V září 1955 začíná slavnostním výkopem výstavby Komořan II. s pěti roštovými kotli a čtyřmi turbínami, čímž se výkon zvyšuje na 212 MW.
***
1923
v severočeských Ervěnicích se začíná se stavbou prvního bloku elektrárny, jejímž úkolem je zásobovat Prahu elektřinou, což se také stalo poprvé v roce 1926
1940
na území tehdejších německých Sudet začíná příprava výstavby Ervěnic II; velkolepé německé plány těžařské společnosti SUBAG počítají s výstavbou mosteckého kombinátu s výkonem 1000 MW
1941
začíná stavba Ervěnic II s výkonem 140 MW, na které se podílí hlavně ruští zajatci;
první kotel a turbíny jsou uvedeny do provozu v roce 1948, ale stavba trvá až do roku 1952.
1986
definitivně končí likvidace poslední části ervěnické elektrárny; Ervěnice I byly odstaveny z provozu v roce 1965, výroba v Ervěnicích II končí v květnu 1980
***
Hledisko stavební
Po I. světové válce vznikla akciová společnost Ústřední elektrárny se sídlem v Praze, jejímž cílem bylo najít nový dostačující zdroj elektrické energie pro hlavní město nového státu. Po úvahách o využití vodní energie na střední Vltavě se přistoupilo ke snadnějšímu a rychlejšímu vybudování tepelné elektrárny v severočeském hnědouhelném revíru. Byl vybrán státní důl Hedvika na území Ervěnic, kde se vedle kvalitního uhlí těžily i méněcenné vrstvy, přičemž tyto tzv. lupky a proplástky zůstávaly uskladněné na haldách, samovznícením se zapalovaly a kouřem znečišťovaly krajinu. Nová elektrárna byla proto navržena tak, aby dokázala tyto méně hodnotné uhelné produkty zužitkovat. Podle projektu Bohumila Hypšmana stavbu provedly pražské stavební firmy Bohumila Belady, Jaroslava Polívky a Františka Strnada, výrobní zařízení dodaly mj. Škodovy závody v Plzni.
Provoz byl zahájen v březnu 1926. Elektrárna měla celkem 16 kotlů soustav Garbe, Sládek a Breitfeld – Daněk a 4 turbogenerátory o celkovém výkonu 70 000 kW (3 x 15 000 kW, 1 x 25 000 kW). Napětí bylo měněno v transformátorech pro tři okruhy – na 110 kV pro přenos do pražské transformovny v Holešovicích a na 24 kV a 6,6 kV pro dodávky elektřiny do bezprostředního okolí elektrárny – např. důlním podnikům v okolí Mostu, Chomutova a Sokolova. K zásobování vodou sloužila vodárna na řece Ohři ve 22 kilometrů vzdálených Tvržicích, odkud se voda vytlačovala potrubím do nádrží na pozemku elektrárny. Areál byl komponován s ohledem na přehlednost celku a na autorovu snahu řešit výrobní celky jako účelně a zároveň výtvarně hodnotné "chrámy práce". Základem byla provázanost jednotlivých provozů. Na příjem uhlí a kotelnu navazoval objekt strojovny s turbogenerátory a rozvodny. Této části areálu dominovala trojice cihelných komínů a uhelná zásobovací věž. Rozvodny se nacházely i na protilehlé straně vstupní silnice, tvořící pomyslnou dělící osu asymetricky rozvrženého celku. Této části dominovaly chladící věže a věž vodní. U chladících věží se nacházela nádrž na užitkovou vodu. Konstrukce hal byla železobetonová, vyzdívaná cihlami, zčásti byly použity i ocelové konstrukce.
Z výtvarného hlediska bylo pojetí areálu dotvářeno prvky klasicizující moderny, patrné v rytmizování některých průčelí přízedními železobetonovými pilíři či ve formách štítů. Ohlas kuboexpresionismu je zřetelný v tvarování horních partií pilířů strojovny. Vjezdu dominovala mohutná vodní věž s nádrží, jejíž plášť byl členěn motivem prolamování, typickým i pro další Hypšmanovy stavby (Hostivařské mlýny a pekárny, Čs. továrny na dusíkaté látky ad.). V sousedství věže vedený dopravní železobetonový krytý most, spojující rozvodny s hlavním blokem závodu, přetvářel hlavní vjezd do podoby monumentální brány. Celý areál ervěnické elektrárny byl postupně upravován, další přístavba proběhla ve 40. a 50. letech 20. století. V důsledku zastaralého vybavení a nekvalitního paliva však byla elektrárna definitivně odstavena v dubnu 1965. S ohledem na rozšíření povrchové těžby hnědého uhlí byla nakonec, stejně jako samotné Ervěnice, zbořena. Zachovány zůstaly dva objekty sloužící původně pro ubytování zaměstnanců (zvl. čp. 376), umístěné západně od elektrárny při vstupu do areálu Dolu Čs. armády. BOHUMIL HÜBSCHMANN / HYPŠMAN -OD R. 1945 (PRAHA, 1878 – PRAHA, 1961)
Nejprve působil v ateliéru Friedricha Ohmanna v Praze a posléze s ním r. 1898 odešel do Vídně. Tam začal studovat na Akademii výtvarných umění u Viktora Luntze. Po roce přestoupil do tamní architektonické speciálky Otto Wagnera. Studium na akademii dokončil r. 1904. Poté působil v pražské kanceláři Quida Bělského. R. 1906 založil vlastní ateliér. Byl členem S. V. U. Mánes, Společnosti architektů, Klubu Za starou Prahu ad. Publikačně byl činný mj. ve Stylu a Věstníku Klubu za Starou Prahu. Příklad tvorby O. Wagnera se mu stal východiskem k moderně založené na racionální osnově, zprvu s folklórními a posléze s klasicizujícími motivy. K jeho první zakázce v oblasti průmyslových staveb patřil průmyslový závod v Radotíně – nejspíš areál továrny Janka z r. 1908 naproti tamnímu železničnímu nádraží, tvořený souborem objektů z režného cihelného zdiva, členěných rastrem pilastrů, říms a trojúhelníkových štítů ve formě geometrické moderny. Dalším jeho dílem je průčelí Akciového parního automatického mlýna v Holešovicích (1909) v ještě radikálnější formě geometrické moderny, vypracované jako náhrada za značně konzervativní eklektické řešení mlýna od stavitele Josefa Vaňhy.
Výrazně se tvůrčím způsobem B. H. uplatnil při výstavbě souboru průmyslových závodů v Praze -Hostivaři, kde kromě areálu strojírny firmy O. Ing. Podhajský (1914 – 1918) navrhl sušárnu Dr. Čapka, strojní mlýn a pekárny (1918 – 1922), areál Pražských skláren (1919 – 1921) ad. Na okruh průmyslových staveb navazoval projekt nedaleké družstevní obytné kolonie, z níž bylo realizováno jen torzo (ul. V Nových domcích, 1919 – 1925). Tato enkláva představuje jednu z prvních jednotně urbanisticko-architektonicky řešených průmyslových zón na našem území. Ve 20. letech patřil B. H. k členům Státní regulační komise pro hl. město Prahu, mj. řešil soubor budov pod Emauzy na Novém Městě pražském. Z průmyslových areálů té doby navrhoval elektrárnu v Ervěnicích (1923 – 1925) a především Československé továrny na dusíkaté látky v Ostravě – Mariánských Horách (1926 – 1927 ad.). V těchto projektech se snažil skloubit zásady racionalismu, nového klasicismu a tradice s kuboexpresionistickými prvky, novými konstrukcemi a střízlivostí detailu. U posledně uvedeného areálu je patrný též vliv holandské architektury a ohlas nové věcnosti, konstruktivismu a purismu. FOTOGRAFIE A PLÁNY dobové fotografie elektrárny ( 1 -4, 6 ); dům pro zaměstnance ( 5 ); dobové vyobrazení ( 7 ); dobové plány ( 8 )
***
Ve vzpomínkách
Marcela Dadučová-Hejkalová
Moji rodiče bydleli v Ervěnicích a otec pracoval v ervěnické elektrárně.Než jsem se narodila v roce 1951 se přestěhovali do nových bytů, které postavila elektrárna pro své zaměstnance, přímo u elektrárny,ale do Ervěnic jsem chodila do školy i když bohužel jenom dva roky,pak začala postupná likvidace.Měla jsem tam prarodiče , tety,strýce, sestřenice ti se potom všichni přestěhovali do Nových Ervěnic v Jirkově.I když jsem byla dítě na naše"staré" Ervěnice nikdy nezapomenu.
Pavel Polanecký
Také jsem strávil mládí u Ervěnické elektrárny.Bydleli jsme vedle Fišerů a Siebengerových,s mým bráchou dvojčetem Petrem jsme kamarádili s Jirkou Zmatlíkem,s Vencou Špryňarem, s holkama Supkovýma,tak se někdo ozvěte.
Joklová Jaroslava
Narodila jsem se v r.1951 a až do začátku třetí třídy do r. 1959 jsem chodila do školy v Ervěnicích. Bydleli jsme pod kostelem ve Fibingerově ul. v elektrárenském činžáku. Rodiče pracovali na elektrárně. Za svobodna jsem byla Herodesová.Byli jsme přesídleni do králíkáren v Nových Ervěnicích v Jirkově.
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.JPG/normal)
.JPG/normal)
.JPG/normal)
.JPG/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.JPG/normal)
.jpg/normal)
.JPG/normal)
.JPG/normal)
.JPG/normal)
Poslední komentáře
2 roky 1 týden zpět
6 let 6 týdnů zpět
6 let 19 týdnů zpět
6 let 19 týdnů zpět
6 let 19 týdnů zpět