Prosím čtenáře, zda někdo zná historii vytesaného oličeje ve skále pod hradem Osek (Riesenburg).
Ať mi dá vědět.
Vzpomínky učitele na Rudém severu ve 20.letech 20.století.
Asi 2. dubna roku 1920 mi přinesl listonoš z Hořček do Brzic korespondenční lístek: okresní inspektor v Mostě mi oznamoval, že mám ihned nastoupit učitelské místo v Záluží. — Záluží? Kde je to? Kam jsem se to dostal? — Hledali jsme v naučných slovnících a dověděli jsme se, že je to hornická osada, kterou obývají Češi i Němci. Pojedu tam přes celé Cechy: z Podkrkonoší pod Krušné hory! Maminka balila prádlo, já knihy, oba jsme rovnali můj studentský majetek do černého kufru, s kterým už kdysi začínal učitelskou dráhu i tatínek.
A tak jsem jel — a po prvé v životě jsem se octí na Mostecku! Krajina tu byla jako nějakým obrovským netvorem rozrytá, všude haldy, z kterých dým zamořoval celou krajinu, bažiny a jezera nad propadlými šachtami. Komíny dolů mířily jako dalekonosná děla přímo do nebe. Vlaky dupou po kolejích, lokomotivy houkají, vezou uhlí od dolů nebo prázdné vlaky k dolům. Daleko za celým obrazem se táhne Krušnohoří.
Škola je v řade hornických domků, je to smutná kolonie, „mašina na bydlení", jak říkají Němci. Do r. 1918 vydržovala školu Ústřední matice Školská, nyní je tedy postátněna. V maličké ředitelně mě vítá ředitel Ed. Weichet, dobrý a mírný člověk, autor knih Boje proti předsudkům, dějepisných a biologických náčtrníků a knih o kreslení a o českých krojích. Má tradiční učitelskou bradku a trochu K podobá básníku Březinovi. Pak je tu učitel Zpěváček, mladý Tesař, Svěchota, legionář Petržilka, učitelka Šedivá, Duchoňová, Vrbová a jiní. Mají nade mnou poradu: kde budu bydlet? Kde se budu stravovat? Zatím mě učitel Zpěváček zve na oběd. Mají omelety se zavařeninou. Nyní teprve oceňuji maminčinu péči o mladé učitele doma, když jim vařila, třeba měsíce na dluh, když o ně na vsi všemožně pečovala.
Byt mi sehnali v koupelně na poště. Vyndali vanu, dali postel, stůl a židli. Okénko je maličké, zamřížované, skla. prasklá, ale co počít? V obci se léta nestavělo!
Učím pátou třídu, 54 dětí. (Po prázdninách mám čtvrtou třídu, 73 dětí, v tělocvičně německé školy.)
Snídani mi vaří v Dělnickém domě. Trochu černé bryndy, vařící, kterou sotva mohu pozřít, protože už bude osm hodin a děti jistě hlučí na celou školu. Obědy budu mít v hostinci. Večeře, co kde seženu. Rodiče by se rádi postarali o učitele, aby jim tu vydrželi, ale celý kraj je nadobro vyjeden. Bylo to těžké, přijímat od nich pomoc, ale horší bylo nepřijmout ji! Dne 20. V. 1920 jsem si napsal do deníku: Ráno mi jedna z žaček přinesla do školy hrneček mléka. Jiné mi přinesly pivoňky. Rády pracují. Ráno se učily místo do jedenácti do půl dvanácté, odpoledne také ještě od čtyř do tří čtvrtí na pět.
25. V. 1920 mi odpoledne na schodech jedna holčička říkala: „Pane učiteli, babička vás prosí, jestli byste chtěl od ní mléko, ona má kozičky." Z Prahy mi syn Landové—Stychove a kamarád Černý poslali boch-ník chleba a tabák! (Já však nekouřím!)
V předvečer svých narozenin, 1. června 1920, jsem si napsal do deníčku: Ráno snídám špatnou kávu a chléb. Obědy jsem dosud míval v hostinci, pak jsem mezi svačinou a večeří měl chléb s povidly nebo marmeládou. Málo na celkové napětí nervů! —. A pomyslím-li, jak dlouho už tak žiji! Ve čtvrté třídě gymnasia jsem se sestrou bydlel ve Dvoře Králové nad Labem u Bujárků. Spatná káva, špatné polévky, k večeři jeden vuřt a krajíc chleba.fSe sestrou jsme to jeden druhému chválili a sami jsme to nemohli pozřít. Šetřili jsme a jen málokdy, když jsme měli hlad, jsme si kupovali za 6 krejcarů chleba.
Pak jsme bydleli u Brzků. Byla válka. Hlad! A potom už jsme si vařili jen sami. Tak ledacos. A pak jsem šel na vojnu. Hlad, hlad, hlad! I v důstojnické menáži po dortech hlad. Honyatycze, hlad, Rozdól, hlad, Horožaná Malá, hlad, Verbiž, hlad. Pak jsem se dostal na studie do Prahy. V době všeobecného nedostatku a bídy jsem neměl zajištěny snídaně ani obědy. Jeden řas - a dlouho - jsem jedl ráno chléb s cukrem, v poledne chléb s vodou, večer se solí. Onemocněl jsem a dostal jsem se na důstojnické oddělení do nemocnice. A i tam byl hlad. Pak studentská Mensa . .. nechutné polévky, černé brambory — a i těch málo. Knedlíky mazlavé, říkali jsme jim syndetikonové ... A dnes nám v Záluží hostinská vypověděla obědy. Už prý nemá z čeho vařit! Co budu jíst? Jak tu vydržet? Toužím po síle, večer aspoň po něčem teplém... darmo mluvit! Svírám hlavu v dlaních a přemýšlím: boháči, milionáři, republika, velkostatky. A hlad! Třída, kde vzdělávám přes 50 dětí pro stát — o hladě!Chci, aby náš prapor rudě vlál!
Z 2. VI. 1920 Čtu v zápise: Byly moje narozeniny. Právě v ten den jsem neměl kde obědvat. Byl jsem tedy na polévce a pro kakao v německé mateřské školce. Stravují se tam chudé děti.
3. VI. jsem obědval u učitelky Šedivé. Odpoledne mi dal horník Rotta několik koláčů a kávu.
4. VI. jsem měl k obědu zas jen polévku z dětské kuchyně. Byla nechutná, ubohá, s takovým odporem jsem ani na vojně nic nejedl. Nebylo ji možno pozřít a jen sugescí jsem dokázal, že jsem jí snědl celý hrnek. Odpoledne mi žákyně Cmíralová přinesla do školy bramborový „drn". S učitelkou Šedivou jsem se tentokrát zase já rozdělil. Ta u mne byla i 2. června, sedla si na pelest — měl jsem jen jednu židli — a beze slova plakala a plakala, zoufalá nad tím životem. Neříkala nic a opět odešla. Ona, takový maloměšťák, jistě trpí víc než já!
10. Června. Celý týden uplynul v starosti o zásobení a v trpkosti, když jsem si svůj život uvědomoval. Polévka byla nechutná, někdy připálená, jídal jsem ji se zavřenýma očima. Děti mi různými drobnostmi dokazují svou lásku. Cekají na mne vždycky, chodí se mnou do školy i ze školy. Jsem tomu rád. Vím, že láska k učiteli zmůže při učení více než napomínání. Dal jsem dětem slohový úkol: „Co bych dělal, kdybych měl milion." Psaly: Dala bych milion tatínkovi, aby nemusil chodit na šichtu. Vidím-li nemocniční vůz, vždycky se bojím, že vezou tatínka. — Dala bych peníze tatínkovi, aby nemusil těžce pracovat. Většina psala: Koupili bychom domek, kousek pole, louku a kozičku koupila bych sirotčinec . . . rozdělila bych milion chudým, protože vím, jak hlad bolí.. . pekla bych kolace rodičům, aby měli radost. Dala bych za to milion, kdybych měla rodiče, abych nemusila být stále sirotek. Dala bych milion, aby se mi vrátil tatínek, protože toho mi nenahradí ani zlato, ani stříbro. Koupila bych tatínkovi a mamince šaty,kalhoty, košili.
19. VI. Život plyne stále stejně. Polévka bobová nebo rýžová, zapražená a kakao vařené ve vodě, to jsou mé obědy. A večeře?
Hlad jsem přece neměl. Děti se o mne starají a ledacos mi do školy přinesou: placky nebo kus buchty, i první třešně daly mně. Třešně jsem rozdělil trém chudým dětem, nechtěly je přijmout.
Pak přinesly nejkrásnější z nich znovu za mnou. Některým se prý ztratily výkresy. Byl jsem nad tím rozmrzen. Dal jsem jim své peníze, aby si koupily nové. Ale druhý den mi je všecky vrátily. Mám hodné děti. Včera mě navštívily: Cmíralová, Rusá, Ryšánková. Mnoho mi vyprávěly a já se přitom seznamoval s životem i duší proletářských dětí Ráno před sedmou jsem byl u učitelky Šedivé, hned jsme šli skládat slib hejtmanovi do Mostu. S věže Zámeckého vrchu jsem se díval na kraj. Jak je krásné, dívat se na beránky, kterak zvolna plují žitnými poli! Zelené moře se stříbrnými vlnami! Věcně bych se rád z nich radoval. A to jsem si včera myslil, že by bylo lépe se zastřelit!
Doma mne cekal studený oběd: polévka s fazolemi a studené kakao. Byl jsem sám,v pokojíčku, hlavu jsem si opřel o stůl a hořce jsem se rozplakal.
Odpoledne mne navštívilo velké děvče s chlapcem a řekli: ,,Pane učiteli, maminka a tatínek vás zvou na zítřek na oběd a určitě vás budou cekat." Slíbil jsem, že přijdu. — „A kde zůstáváte?" „V kolonii."
Tak takoví jsou ti zdejší chudí lidé! Máme se rádi, všichni mne přátelsky zdraví, dávají se se mnou do řeči o svých dětech. Pozoruji, jak mnozí, i ti zaostalí, pozorují duševní vývoj svých dětí a jak jim pomáhali
22. VI. Od lidí, u nichž jsem obědval, jsem dostal vepřovou i domů a druhý den mi poslali do třídy baňku kávy a lívance. Učitele Tesaře také tak podporují. Dnes mi dal dokonce i bochník chleba!
V den mého svátku dívky vyzdobily třídu zelení a praporky, na tabuli napsaly přání. Na stole byl ubrus a váza s květinami a talířek s dorty. Zikudová přinesla buchty s třešněmi a i do bytu mi daly koláče a cukroví.
Asi 26. 6. jsem skončil školní rok a odjížděl do Prahy, kde byl slet. Dívky vezly na žebřiňáčku moje zavazadla na dráhu,- celá třída šla se mnou, cestou děti zpívaly, když vlak odjížděl, běžely ještě za ním a mávaly šátky.
Nový školní rok začal lépe. Stal jsem se podnájemníkem panu Valného, vdovce, který prodával vuřty po dolech a kantýnách. Učil jsem na dolech horníky, dozorce a inženýry česky. Dostával jsem na dole uhlí, „fasoval" jsem s horníky někdy trochu hrachu, jindy kroupy nebo rýži.
Chodil jsem do čítárny konsumu „Budoucnost", kde jsem četl denní tisk, v „Dělnickém domě4 jsem četl jiné časopisy; ze starých jsem si směl vystřihovat zprávy a dělat výpisky. Byl jsem funkcionářem bezvěrecké organisace a přednášel jsem na schůzích o Francisku Ferrerovi, kterého' dala španělská justice popravit za to, že hájil volné školy, četl jsem horníkům Neumannovy básně a sám jsem psal verše do pražských časopisů i do Matice svobody, kterou vydávali v Lomu. Navštěvoval jsem anarchistu Fišera, který mi vypravoval, jak se musili za Rakouska skrývat a jak konali ilegální práci. Tyto informace mi byly později velmi užitečné.
Ve třídě, která byla v tělocvičně německé školy, jsem měl 73 žáků. Z nich jen tři se dali zapsat do hodin náboženství. Vystupování z církve se dálo hromadně, na tisíce lidí opustilo církev, odhlášky si vybírali na radnici a hromadně jsme je posílali do Mostu. Jen několik německých rodin setrvalo ve víře. V Mostě byla v největším sále bezvěrecká schůze, byli na ní delegáti z celého Severu. Zvolili mne do předsednictva jako zapisovatele. Nevěděl jsem, co dělá zapisovatel, ale promluvil jsem ke shromážděným. Slibovali jsme pochod na Prahu, nepřestane-li ministr financí Rašín nadržovat církvi a klášterům.
Už když jsem byl v Záluží čtrnáct dní, povídalo se po celém Severu, Že mají v Záluží učitele-bolševika. Prvního máje jsem poznal jiného — Františka Rajtra, který přišel do Záluží řečnit až z Duchcova.
Stal jsem se také obecním knihovníkem. Byla to čestná funkce, ale práce dala mnoho: hornické organisace věnovaly své knihovny obci a bylo zapotřebí knihy roztřídit a pořídit nové seznamy á kartotéční lístky. Zkusil jsem hodně, ále žil jsem zato bohatý život: v knihovně jsem poznával „Nový kult" Kropotkina, Gellnerovy obrázky ve „Křtu sv.Vladimíra", všecku dělnickou literaturu. Ve škole jsem žil bídně, měl jsem starou konev místo koše na papír, hrnec místo umyvadla a doma jsem našel dokonce i štěnice. Ale mezi knihami byl můj ráj, zde se mi otvíral nový pohleď na život. .
Někdy jsem se procházel po obci s páterem z Jiřetína. Horníci mne pozdravovali „Dobrý večer, pane učiteli!" (aby si páter nemyslil, že pozdravují jeho). Měli mi za zlé, že s ním chodím, ale naše debaty byly zajímavé pro oba. On nakonec opustil církev, stal se obecním úředníkem, a protože to byl už třetí zběh z fary, dalšího tam církev neustanovila. Ale byla tehdy ještě velmi mocná: naše odhlášky z církve zůstaly na hejtmanství nevyřízeny a po mnoha a mnoha letech jsme je musili podávat znovu!
Ve volných dnech jsem se vypravoval ze Záluží také do kraje ,navštívil jsem k květnu zámek a nádhernou zahradu v Jezeří, byl jsem u údolní přehrady, lovil jsem racky a pstroužky v potoku nad Janovem.
V lednu 1921 jsem se v Praze oženil, ženu jsem si přivedl na sever, ale nevydržela tam ani tři neděle, musila se odstěhovat, protože jsem ji nemohl uživit. Sever byl bez zásob, stravování bylo bídné.
Děti k nám přišly do české školy z německých škol. Ve čtvrté třídě jsem začínal nejprve malou a velkou abecedou. Vybízel jsem je, aby si zhotovovaly hračky. Ve třídě jsem dával za okno jejich panáky z kaštanů, váhy, střevíčky z žaludů, motýly a můry z chleba a javordvých semen a spousty jiných hraček, které děti vyrobily. Vydávali jsme vlastní časopis a v něm děti uveřejňovaly své práce.
Jednoho dne jsem vstoupil do třídy a zůstal jsem ohromen stát; děti usedavě plakaly. Všichni horníci odešli demonstrovat do Mostu a vojáci do nich stříleli; bylo několik mrtvých a raněných. Děti se bály o své rodiče. Uklidnil jsem je, jak jsem mohl, ale učení nestálo za nic. Za několik dní byl pohřeb zastřelených. Všechny doly na rudém Severu žalostně houkaly. Jejich sirény tak žalovaly, že z nich šla hrůza. Kráčel jsem po vsi s hlavou skloněnou. Nikdo nikde nepromluvil,jen sirény znovu a znovu naříkaly. Myslím, že tehdy už republika ztratila důvěru proletariátu Severu. Bylo to strašné vystřízlivění. Napsal jsem v rozechvění báseň, která pak byla v Praze uveřejněna v našem tisku, jmenovala se „Pohřeb zastřelených" a vyšla později ve sbírce básní k východu.
POHŘEB ZASTŘELENÝCH
Od Mostu, z Lomu i od Komořan
doly k nám zemdleně svítí.
Soudruhu, soudruhu, vzpomínáš si?
Před vládní budovou výstřely nováčků třeskly
a zvlhlou dlažbu dělnický potřísnil mozek
a krev.
A tři dny potom
mučivý výkřik se rozletěl krajem
mosteckých dolů, Lomských i od Komořan,
sirény houkaly žalně a táhle
a jejich nářek, jak šířil se krajem,
v srdcích nám nítil po pomstě vášeň,
která v nás zůstala navždy!
Hornické vesnice, podivně chudé a pusté
mračí se pod mračným nebem.
Poutnice, rozumíš tichu?
Na naší zemi, která nás z.ví,
a která nás zasype jednou,
našli jsme otisky vojenských škorní
— a kde jsme hledali spravedlnost, našli jsme svou vlastní krev!
—Poutníče, rozumíš tichu?
Pro cizí blaho jsme zrývali zem,
pro cizí národ jsme stavěli školy,
pod cizím vládcem jsme trpěli věky,
v srdci svém živíce touhu
po vlastní vlasti.
A když jsme po tří sta letech ji uzřeli posléz,
— stojíme tiši a mrační a stíráme potupnou slinu, kterou nám vmetla dnes v tvář.
Jako dnes také pamatuji na chvíle, kdy byla zakládána komunistická strana. V Dělnickém domě bylo každého dne nabito. Havíři chodili do sálu hned ze šichty. Sál byl naplněn kouřem a výpary k zalknutí. Světlo jen mizerně osvětlovalo postavy, které vystupovaly na stůl, aby promluvily. Debaty byly vášnivé, hlahol občas propukal, potlesk a zpěv revolučních písní. Ta radostná chvíle, když jsme dostali první Rudý večerník a pak i Rudé právo! a konečně jsme měli i svou stranu! Když jsem odjížděl do Prahy, abych spatřil první spartakiádu, potkávaly nás vlak jiné vlaky, jedoucí od Prahy. Horníci se vykláněli z vozů a volali na nás: „Je to tak nádherné a tak veliké, že ani nic neuvidíte! Tolik nás je!" A opravdu, spartakiáda, připravovaná jen několik dní, ukázala revoluční sílu dělnictva, kázeň a pevnou organisaci! Na Maniny, kde se cvičilo, jsem se ani nedostal.
Přišel jsem na Sever z Unionky, od anarchistických přátel, jako byl S. K. Neumann, obuvník-redaktor Kácha, Vorlíček (syn Landové-Stychové), Borek a jiní. Na Severu jsem prošel hlubokým ideovým převratem. Sever jsem opouštěl jako komunista. A na Štěstí jsem se odtud dostal zase mezi horníky - na Kladno. Na Kladně totiž existovala volná Škola, na které učil vedle jiných učitelů učitel-bouřlivák, spisovatel Náprstek. V kladenských bouřích se velmi angažoval a byl proto s horníky uvězněn na Pankráci. Škola potřebovala jiného učitele a informoval o tom veřejnost inserát v denním tisku. Psal jsem na volnou školu, ze bych řád místo přijal. A volná škola o mně věděla a psala mi, že by mne ráda přijala. Naše dopisy se minuly, ale byly svědectvím, že vůle ke spolupráci byla na obou stranách..
A tak jsem už v září 1921 přesídlil na Kladno. Nikdy jsem však na Sever nezapomněl — na horníky Rottu, Cmírala, Hrícha, Fišera, na starostu Housku a na mnohé jiné. Poznal jsem, že horníci studují z brožur, že jsou lépe informováni než maloměšťáci, že mají vysoké ideály, a také sílu, aby jich dosáhli. Také já jim zůstal do dneška věren, V deníku čtu, jak mi bylo za těžko, přijímat od chudých dary, jak jsem se za to do krve styděl. Později jsem poznal, že taková vzájemná pomoc byla za všech okolností mezi horníky samozřejmá. Učil jsem se proletářské morálce, stával jsem se bojovníkem, říkal jsem si, že jsem státem placený dělnický agitátor. Doufám, že tím agitátorem zůstanu do posledního dechu.
Poslední komentáře
1 rok 49 týdnů zpět
5 let 14 týdnů zpět
5 let 27 týdnů zpět
5 let 27 týdnů zpět
5 let 28 týdnů zpět