Historie Litvínovska

Horní Jiřetín – U pusy se v ranním mraze sráží pára, hladinu Nové vody u Horního Jiřetína pokrývá půlcentimetrová vrstva ledu. Křup. Skořepinu proráží velká ploutev a jako ledoborec si razí cestu pryč od gumových holínek, které právě vstoupily do vody.

Gumáky patří rybářům, kteří se prchajícího amura a další rybí osazenstvo snaží chytit do sítě a podběráků. Ryby nepůjdou na talíř, alespoň ne dnes, ale musí se přesunout do vedlejšího rybníka. Z jejich současného domova se totiž ztrácí voda, nejspíš do některého z četných starých důlních děl, která jsou hluboko pod námi, a nová už nepřitéká. V zimě by zbývající kaluže zcela promrzly.

Je to namáhavá práce, nohy se v ledové vodě boří do bahna a mrznou, ruce jakbysmet. Hned při prvním zátahu končí v připravené přepravce osmdesáticenti­metrový amur, čelo sedřené, jak prorážel led. Za ním s postupujícím dopolednem přibývají další. „Podařilo se nám chytit tři amury, třicet kaprů a asi deset kilo cejnů. Největší radost mám z dvaadvaceti štik," shrnuje hospodář místní rybářské organizace Ladislav Trousil.

Rybáři mohli být ještě úspěšnější, kdyby je nepředběhli pytláci. „Nedávno jsme tady tři chytali, ale utekli," vzpomíná Jan Novák z rybářské stráže. Černých lovců ale bylo nejspíš daleko víc. Jejich přítomnost dokládají trojháčky, které se zamotávají do sítě. „Pytláci jedou s vlascem a tímto háčkem podél břehu. Jak narazí na odpor, tak rybu podseknou," vysvětluje techniku Jan Novák. Jeden z vylovených kaprů má na boku od trojháčku vyrvaný kus masa. Pro opravdového rybáře smutný pohled.