První písemný údaj
Za první písemný údaj o krajině pod Krušnými horami, připomínající popisem zvláštnosti přírodního prostředí kolem bývalého Komořanského jezera, je s oblibou považována část ze vzpomínek židovského obchodníka Ibrahíma ibn Jakuba na cestu Německem a slovanskými zeměmi, které se zúčastnil v letech 965 až 966 jako člen poselstva cordobského chalífy al Hakama II. k císaři Ottovi I.
Výsledky archeologických výzkumů však nejsou příliš příznivé pro lokalizaci této rané písemné informace do předpokládaného území. Přesto zůstává faktem, že v raném středověku podobu Komořanského jezera na toku řeky Bíliny tvořily spíše rozlehlé mokřiny a močáliska než jednolitá vodní plocha.
Spolu se Srpinským jezerem na říčce Srpině, tekoucí jižně od řeky Bíliny, tvořily výrazné a důležité hydrologické prvky ve zdejší krajině.
Hlavně v okolí Komořanského jezera se vytvořila většina osad, které se od doby vzniku města Mostu v první polovině 13. století staly součástí jeho místního trhu se vzájemnými vazbami nejrůznějšího druhu.
Postupem doby nabyl na historickém významu jeden z přechodů přes řeku Bílinu v blízkosti úpatí vrchu Hněvín, který se stal důležitým strategickým místem v konfiguračně složitém terénu. Míjely se zde důležité obchodní cesty, z nichž po několik století dominovala zemská cesta vedoucí do Saska přes Krušné hory, jejíž linii na české straně určovaly Janov, Křížatky a Mníšek.
Přechod přes řeku a bezpečnost cest zajišťovala pravděpodobně tvrz na vrchu Hněvín, z jehož vrcholku byla přehledná krajina při pohledu na všechny světové strany. Důležité byly zejména výhledy hluboko do Krušnohoří a do vnitrozemí.
Založení Hněvína a rod Hrabišiců
Založení tvrze na Hněvíně připisujeme Hněvovi z rodu Hrabišiců. Jeho jméno ve spojení s mostem přes řeku Bílinu najdeme v nejstarší české kronice latinsky psané, jejímž autorem je děkan pražské kapituly Kosmas (+1125).
V popisu událostí, k nimž došlo roku 1040 v boji českého knížete Břetislava I. (1034 -1055) proti německému císaři Jindřichovi III., můžeme poprvé číst jméno Pons Gnevin, v českém znění Most Hněvův. Právě u tohoto místa byla zastavena saská vojska, když se dozvěděla o porážce císaře, který chtěl vojenským zásahem zabránit rozvoji samostatné politiky českého státu.
Závažnost výrazného a zároveň důležitého stavebního prvku v terénu byla určujícím momentem pro označení původní sídelní lokality, jejíž jméno zůstalo uchováno také v názvu pozdějšího města. Most s věžemi a přetínající řeku se dostal jako znamení rovněž do obrazu městské pečeti i znaku města.
V rané fázi feudální společnosti ovládal podstatnou část Podkrušnohoří a k tomu přilehlých částí Krušnohoří mocný rod Hrabišiců, který toto území počal kolonizovat zřejmě od konce 12. století. Hrabišicové patřili k nejstarším českým panským rodům. Jejich dějiny, i když s přeryvy, lze sledovat od 11. století. Rodoví příslušníci zastávali hlavně v průběhu 13 století vysoké úřady na panovnickém dvoře Přemyslovců. Především z kastelánství v Bílině plynulo výjimečné postavení tohoto rodu z Podkrušnohoří. Vysloužili si tím většinou zeměpanské zboží kolem Bíliny, která byla původně střediskem správní moci podkrušnohorské župy.
Bezpečnost pohraničních hvozdů jistili Hrabišicové systémem obranných hradů rozložených podél úpatí Krušných hor. Své mocenské pozice rozšiřovali také do Krušnohoří, kde se dostávali až na území později náležející Sasku.
Nadacemi církevním řádům a rodovým rozdělením na větev mosteckou a oseckou, později zvanou rýzmburskou, se začalo jednotné území pod správou Hrabišiců postupně majetkově drobit. Slávko z Rýzmburka pozval roku 1196 na své panství příslušníky řádu cisterciáků, které osadil v Oseku. Se štědrostí se ujal kolonie řeholníků vyslaných z cisterciáckého kláštera ve Waldsassen do Mašťova, odkud byli pro nepřízeň iniciátora Milhosta donuceni k odchodu a umožnil tak bezradnému konventu pevněji se uchytit. Řeholníky podporoval ve snaze založit klášter přímo v místě, který postupně ze svého majetku obdaroval mnohými vesnicemi a statky v poměrně souvislém pásu, jenž na západě územně zabíral část Mostecka.
Také Slávkův bezdětný synovec z mostecké větve, Kojata, spolu se svým bezdětným bratrem Všeborem, bývají považováni za fundátory kláštera Strážců Božího hrobu na pražském Zderaze, k jehož založení prý došlo před rokem 1188. Průkazné však je, že později dopomohli Kojata a Všebor této méně známé řeholi ke slušnému jmění, jehož základ tvořily Most, trhová osada s hojnými důchody a s několika okolními vesnicemi podle Kojatovy závěti z roku 1227 a četné statky hlavně z oblasti Mostecka na základě Všeborova odkazu z roku 1238.
Královské město Most
Rozhodujícím obdobím pro další vývoj Mostu a jeho okolí se stala druhá čtvrtina 13. století. K jeho zásadním změnám došlo po mocenském zásahu posledních Přemyslovců do odkázaného majetku klášteru na Zderaze. Klášter ustoupil politickým požadavkům krále Václava I. a umožnil mu připojit většinu území Mostecka k panovnické doméně. Václav I. (1230-1253) vyvlastnil osadu i tvrz pro uplatnění svého výsadního postavení v blízkosti zemské hranice, aniž by zcela zbavil klášter vlivu ve zdejším prostředí.
V letech 1238 až 1248 nechal Václav nad tržní osadou vybudovat kamenný hrad, který po následující staletí tvořil charakteristickou dominantu ve vedutě Mostu. Po novém uspořádání mostecké provincie se stal vzhledem ke své vhodné poloze jejím správním centrem. Hradní družina Střežila zemskou hranici, obchodní cesty i postupně se rozvíjející město na Úpatí. Hrad byl samostatným subjektem s přiděleným zbožím v podobě statků, vesnic a jiných nemovitostí. Jeho držitelem a správcem byl vždy některý z příslušníků šlechtického stavu.
Proměnu Mostu v královské město lze předpokládat ve spojitosti s rostoucím významem hradu. Přesné datum, kdy se tak stalo, nelze spolehlivě doložit, protože se nezachovala původní zakládací listina města. Úsudek o předpokládaném roce, kdy byl Most zařazen mezi královská města, odvozujeme z některých listin panovníků, kterými jsou od dob Přemysla Otakara II přesněji od roku 1273, opakovaně potvrzována Mostu jeho předchozí městská práva.
Most měl charakter města již před rokem 1247. Dokládají to zprávy vážící se k tomuto datu, v nichž se vyzývá k podpoře založení špitálu s komendou pod vedením řádu Křížovníků s červenou hvězdou. Podle jejich poslání, které jim předurčila Anežka Přemyslovna, zakladatelka řádu a sestra krále Václava I., měly své komendy zřizovat při důležitých městech. Z toho můžeme usuzovat, že Most již v té době musel být městem, neboť o deset let později (1257) potvrzují jiné zprávy jejich přítomnost přesně lokalizovanou vně městských hradeb. Křížovníci s červenou hvězdou se usadili na předměstí, kde dostali farní kostel sv. Václava s přilehlou vsí téhož jména. Přistavěli špitál s komendou a změnili původní funkci získaného kostela ve špitální kostel. Toto vlastnictví jim již v roce 1253 potvrzoval Václav I..
V dalších středověkých písemných pramenech se Most, již jako město, objevuje v souvislosti s mocenským rozporem posledních Přemyslovců. V kronice Františka Pražského, psané sice až roku 1341, následovně čteme: „Václav odešel k markrabímu míšeňskému, aby od něho žádal radu a pomoc. Ten mu dal na pomoc veliké množství ozbrojenců, a když Václav vrátil se do Čech, svedl u města Mostu se svým synem bitvu a porazil jej i jeho lidi....". Takto autor kroniky popisuje otevřené střetnutí mezi Václavem I. a jeho synem Přemyslem Otakarem II., který se v roce 1248 pokusil veškerou moc v zemi strhnout na sebe.
Přemysl získal zpočátku nad svým otcem převahu a stal se pánem téměř celé země. Václav si udržel moc pouze v severozápadních Čechách, kde mu mezi jiným mělo zůstat také město Most. Za pomoci Boreše z Rýzmburka ve funkci nejvyššího maršálka krále Václava, vojsk pánů ze Švamberka a z Lemberka i míšeňské posily, se podařilo situaci změnit ve Václavův prospěch. Při svedené bitvě někdy v polovině listopadu 1248 utrpěl Přemysl Otakar nočním přepadem úplnou porážku u Mostu, která ho přiměla počátkem roku 1249 uzavřít dohodu s Václavem o rozdělení vlády v zemi.
Přestože zůstane nadále otevřenou otázkou stanovení přesného roku určujícího Most královským městem, nechť je rozhodujícím faktem, že zrod i tohoto města jako privilegovaného stavu je odrazem pronikavých hospodářských změn, které se během 13. století odehrávaly v Čechách a jež s sebou přinesly novou společenskou dělbu práce vedoucí vedle zemědělství ke specializaci řemesel i k rozvoji obchodu a nových tržních vztahů.
Hospodářský rozkvět
Existence farního kostela, několika klášterů, stavebně prokázaných měšťanských domů a dalších objektů v přibližně stejné době, svědčí o prudkém hospodářském, společenském a kulturním rozmachu Mostu v průběhu 13 století, jehož další rozvoj, nesoucí všechny atributy vrcholného středověku, byl podporován přemyslovskou politikou, jejíž součástí byla také kolonizace pohraničního území spojená s kultivací půdy prosil ednictvím domácího obyvatelstva a příchozích osadníků z německých /enu, což podporovalo vytváření širokého zemědělského prostředí.
Vážnost města podtrhovala také skutečnost, že po celou druhou polovinu 13. století bylo povoleno v mostecké mincovně razit mince, než byla Václavem II. (12831305) provedena v roce 1300 mincovní reforma. Poté byla mincovna převedena do Kutné Hory, kde to potvrzuje znak města Mostu umístěný ve Vlašském dvoře nad vchodem do mostecké šmitny.
Klíčovou důležitost kompletně opevněného města v severozápadních1 Čechách si uvědomovali také Lucemburkové. Přestože byl Most oporou panovnické moci, byl dáván v době Karla IV. (1346-1378) a Václava IV. (137-419) do zástavy míšeňským markrabatům jako záruka pro vyrovnáním finančních závazků z české strany. Ti jej považovali za vhodného prostředníka k možnému rozšíření svých mocenských zájmů do podkrušnohorského úvalu. Ovládnout tuto část Podkrušnohoří se podařilo ještě před husitskými válkami Wilhelmu Míšeňskému, který roku 1398 získal koupí od pánů z Rýzmburka do držení Duchcov a hrad Rýzmburk se všemi jeho vesnicemi a statky. V kupní smlouvě jsou mezi početnou řadou jmen konk ni ně z Mostecka uváděny např. Horní a Dolní Litvínov, Chudeřín, I.oiuiice, Janov, Meziboří, Louka, Kopisty, Růžodol, Záluží, Saběnice, Želenil e Konobrže, Polerady.
Husitské války
Na prahu období husitských válek byl Most zastižen v poměrném bohatství, které držela ve své moci silná vrstva bohatých patricijů převážné německé národnosti. Časté zastavování města saským markrabatům a národnostní skladba obyvatel přivedly Most do tábora nepřátel kalicha o své úloze rozhodl tím, že dal přednost přiznání starých práv, která za Věrnost císařské straně potvrdil měšťanům sám císař Zikmund, jehož vojenským spojencem a oporou byl míšeňský markrabě. Tak se stal Most střediskem protihusitských snah podporovaných přítomností početné míšeňské posádky. Tažení husitských vojsk proti Mostu v roce 1421 i 1424 skončila vždy neúspěšně. Navíc se roku 1425 dostalo samotné město do míšeňské zástavy.
Míšňané byli z Podkrušnohoří definitivně vytlačeni teprve rázným zásahem zemského správce a pozdějšího českého krále Jiřího z Poděbrad v roce 1455. Uzavřením chebského míru roku 1459 se potvrdilo, že bývalé míšeňské državy včetně Mostu jsou opět součástí České koruny.
Po připojení Mostu zpět k Čechám zůstal katolickým městem, ale uznal za českého krále Jiřího z Poděbrad (1458-1471). Taktně se nezapojoval do žádných závažných politických akcí. Pouze jeho zástupci byli účastni poselství při vyjednávání nástupnictví Vladislava Jagellonského na český trůn v roce 1469. Již jako králi mu město Most složilo obvyklou přísahu.
Politika vlády Jagellonců ve druhé polovině 15. století umožnila stabilizaci poměrů ve státě. Návrat k ekonomickému rozvoji již v jiných společenských podmínkách sebou přinesl nové perspektivy obchodu a podnikání. Nový ekonomický element se prosadil také v krušnohorské části tehdejšího Mostecka .
Přejít na:
Poslední komentáře
3 roky 24 týdny zpět
6 let 1 týden zpět
7 let 2 týdny zpět
7 let 2 týdny zpět
7 let 3 týdny zpět