Historie Litvínovska

Úvod

Vyhnání Čechů ze Sudet se uskutečnilo v roce 1938 po přijetí Mnichovské dohody, jejímž hlavním bodem bylo odstoupení pohraničí Československé republiky, v hranicích, jež stanovila Německá Říše. Vyhnány byly desetitisíce Čechů, českých Židů a německých antifašistů.

Z různých zdrojů se toto číslo pohybuje někde mezi 150–250 tisíci osobami, přičemž je nutno mít na zřeteli skutečnost, že nucený odchod Čechů do vnitrozemí nebyl jen nárazovou záležitostí v říjnu 1938, ale odehrával se i v pozdějším období.

Situace před 30. zářím 1938

Nástupem Adolfa Hitlera k moci roku 1933 došlo ve vzájemných vztazích Čechů a Němců v českém pohraničí k postupným změnám. Nacistické Německo začalo podporovat prostřednictvím sudetoněmeckých stran a spolků národnostní a rasovou nesnášenlivost. V této činnosti se vůdčí role ujala Sudetoněmecká strana, kterou založil Konrád Henlein. V druhé polovině třicátých let se neustále stupňovaly nejen požadavky českých Němců vůči československé vládě, ale docházelo i k formám otevřeného nepřátelství vůči Čechům, kteří byli slovně i fyzicky napadáni, kterým bylo odmítáno poskytování služeb a prací ze strany Němců, či znemožňováno své služby a práce Němcům poskytovat. Stále častěji se konaly pochody německých hajlujících výrostků, Čechům a Židům bylo vyhrožováno, byla jim rozbíjena okna, ničen majetek. Mnoho smíšených česko-německých manželstvích bylo z důvodu německé nenávisti k Čechům rozvráceno. Nenávist se též projevovala i vůči českým dětem, které byly svými německými vrstevníky napadány a bity, přičemž docházelo i k těžkým zraněním.

Tato situace vyvrcholila 12. září 1938, když Adolf Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku nevybíravě zaútočil proti Československu, což podnítilo sudetské Němce k vyvolání puče. Ještě téže noci došlo v pohraničí k útokům henleinovských bojůvek proti čs. policejním stanicím, celnicím a poštám, při nichž bylo zavražděno několik desítek úředníků a vojáků. Na tuto situaci odpověděla čs. vláda posláním vojska do pohraničí k potlačení puče. Dne 29. září však byla uzavřena Mnichovská dohoda mezi Německem, Itálií, Velkou Británií a Francií o odstoupení pohraničí nacistickému Německu. Když československý prezident Edvard Beneš zjistil, že ztrácí spojenecké vojenské záruky Francie a Velké Británie, 30. září Mnichovský diktát přijal.

Situace po 30. září 1938

Ihned po přijetí Mnichovské dohody nastalo vyhánění Čechů a Židů z pohraničí. K nim se v útěku přidali i němečtí antifašisté, kteří se obávali represí. Vyhánění nebylo prováděno na základě žádného oficiálního dokumentu, ale realizováno bylo masově pod obrovským nátlakem a výhrůžkami zejména německých ordnerů, ale i těch, kteří se slovního i fyzického napadání Čechů a Židů dopouštěli již dříve. Utečenci nakládali svůj majetek na vozy, do automobilů a železničních vagónů a prchali zpět do své zmenšené vlasti. Při útěku docházelo i k událostem, jako byly například krádeže, vyhrožování střelnými zbraněmi, či jiným. Kromě národnostní a rasové nesnášenlivosti českých Němců hrála v mnohých případech útoků na Čechy i touha po kořisti.

V první vlně utečenců byli nejen státní zaměstnanci (finanční stráž, úředníci, pošťáci, policisté), kteří byli od Němců nenáviděni nejvíce a doslova přes noc přišli o práci, ale i dělníci, živnostníci, zemědělci a jiní zaměstnanci. Záleželo na situaci v různých místech a oblastech, na poměru národnostního složení, na aktivitě místních sudetoněmeckých vůdců a skupin. Po převzetí moci Němci a nastolení řádných orgánů se situace zklidnila. V českém pohraničí zůstalo 319 tisíc Čechů, zejména zemědělců, kteří zde měli svoji půdu, ale i dělníků a ostatních zaměstnanců. Bylo zapotřebí pracovních sil a nebylo možné pokračovat v politice okamžitého vyhánění. To se však jevilo jako dlouhodobý cíl, jež v dobách války nakonec přerostl i ve snahu vysídlit český národ ze svého historického území úplně.

Česká menšina v odtrženém pohraničí

Po 1. říjnu 1938 se české obyvatelstvo ocitlo v pozici národnostní menšiny, která neměla naprosto žádná národní práva. Byly zrušeny všechny české politické strany a spolky, jejich majetek byl zabaven ve prospěch Říše. V úředním styku byl zakázán český jazyk, česky se nesmělo mluvit ani na veřejnosti a v dopravních prostředcích. Češi nesměli vykonávat zaměstnání v kterékoliv instituci státní správy, dále nesměli vykonávat žádné politické funkce, ani na obecní úrovni. Postupně byly zrušeny všechny české noviny, byl zakázán tisk českých knih, do kin nesměl přijít žádný český film, bylo zrušeno české vysílání v rozhlasu. Omezována a nakonec zakázána byla i česká divadelní ochotnická představení, fotbalová utkání, taneční zábavy, poutě, veřejná procesí i kázání a bohoslužby v češtině. Zavřena byla většina českých veřejných knihoven, české střední školy, omezen byl počet základních škol. Češi byli znevýhodňováni při získávání práce, a po okupaci Čech a Moravy odcházeli do Protektorátu. Postupně byly hospodářským tlakem likvidovány drobné české podniky, docházelo ke konfiskaci českého zemědělského majetku. Do roku 1943 se ocitlo v německých rukou zhruba 75 tisíc hektarů půdy, kterou dříve vlastnili Češi. Kromě toho byli Češi omezováni v nakládání se svým majetkem, nesměli ho dále prodávat do českých rukou apod.

***

Vyhnání Čechů z pohraničí 1938 - vzpomínky

Pocházím ze smíšeného manželství. Otec byl Čech a matka sudetská Němka. Rodiče žili skromně a v pohodě od roku 1919 v Měcholupech u Žatce, kde si otec otevřel malířskou živnost. Matka pocházela z velmi chudé devítičlenné německé rodiny a po provdání se vždy a ve všem hlásila k československému státu. Moje sestra, narozená v roce 1921, chodila v Měcholupech do české školy, mně bylo v roce 1938 šest let.

Až do doby uchopení moci nacisty v Německu žily obě národnosti celkem v pohodě. Pak se vše postupně zhoršovalo. Sudetští Němci, zfanatizovaní Henleinovým štvaním, začali vše české bojkotovat. Také němečtí obyvatelé naší obce byli henleinovskými letáky nabádáni, aby bojkotovali živnost mého otce.

Z pohraničí jsme tedy byli doslova vyštváni. Sotvaže si rodiče za těžkých podmínek dostavěli rodinný domek, byli nuceni jej ještě částečně zadlužený opustit. Za dočasný pobyt si zvolili Slaný.
L. L., tehdy Měcholupy u Žatce

***

Také moje rodina musela v roce 1938 při okupaci pohraničí opustit svůj domov. Dne 26.11.1938 byl manžel říšskoněmeckou správou závodu z práce propuštěn. Pracoval třináct let v Ervěnické elektrárně. Já s dvouletým synkem jsem musela opustit bydliště hned po oznámení, že Němci obsadí pohraničí, a odešla jsem k rodičům, kteří měli ještě tři školou povinné synky.

Když manžel konečně dostal práci u Elektrických podniků pražských, opět jsme v Praze byt nesehnali a já byla stále s chlapcem u rodičů. Celé zařízení bytu jsme zanechali v Ervěnicích. Časem nám bylo přestěhováno do Panenské Týnice a uskladněno v sokolovně. Když jsme si je konečně měli kam přestěhovat, notnou část věcí jsme již vůbec nenašli. Byl to neradostný úsek života.
Jarmila Pejřilová, tehdy Ervěnice

***

Bylo mi tenkrát sice devět let, avšak hanebné vyhnání a nucené opuštění domova se hluboce vrylo do mé paměti. Na to nelze zapomenout!

Utíkal jsem se svými rodiči a se svým mladším bratrem z Krásného Dvora u Podbořan, kde jsme museli zanechat všechny věci, protože nám normální odstěhování nebylo umožněno. Vzali jsme si pouze to nejpotřebnější k životu, co jsme mohli unést.

Odjeli jsme k rodičům mého otce do Chotěšova u Stodu. Zde jsme se však dlouho nezdrželi, jelikož sem rovněž přišli Němci a toto území zabrali. Takže jsme se opět octli v hrozné životní situaci. Ještě dnes po tolika letech vidím, jak Němci při svém příchodu začali zatýkat naše lidi a na nákladním autě je odvážet. Utekli jsme do našeho vnitrozemí a ocitli se opět bez přístřeší, opravdu skoro v beznadějném životním strádání, což ještě více zformovalo moje vlastenecké cítění.
K. H., tehdy Krásný Dvůr u Podbořan

***

Naše rodina žila v Petrohradě u Podbořan od r. 1914. Otec tam byl úředníkem na panství hraběte Czernina. V roce 1922 jsme se přestěhovali do vesnice Brody u Podbořan. V červnu 1927 otec náhle zemřel. Matka z toho vážně onemocněla a byli jsme s bratrem na všechno sami. Pro nás se poměry hodně změnily, zvlášť po stránce finanční.

V roce 1938 jsem jezdila do obchodní školy, bratr byl na vojně v Rakovníku.

Před záborem začalo velké stěhování všemi možnými prostředky, jak se dalo, auty, traktory. Měli jsme slíbený podnájem u tety v Praze, ale nepodařilo se nám sehnat dopravu. Tak nás 6. října okupovala německá armáda.

Za pár dní nás přišli ordneři přemlouvat, abychom neoptovali pro ČR. Tedy matku, neboť mně bylo teprve šestnáct let. Ne, řekla jsem mamince, přece jsme Češky. Tak nám oznámili, že se musíme vystěhovat. Teta v Praze nám sdělila, že byt už je obsazený. Bratr v Rakovníku nám však našel nouzový jednopokojový byt v Kněževsi u Rakovníka, a tam jsme žili až do konce války.
Melánie Dolejšová, tehdy Brody u Podbořan

***

Rodiče žili v pohraničí od roku 1909, nejprve v Petrohradě, pak Sedčicích a nakonec v Podlesicích . Otec byl hospodářským správcem u hraběte Czernina v Petrohradě, měl gymnázium a čtyřletou hospodářskou akademii, matka měla měšťanskou školu v Táboře.

V Podlesicích, kde si rodiče zakoupili zbytkový statek, jsme byly jen tři české zemědělské rodiny. Německá škola byla v místě, ale my jsme chodili od 1. třídy 4 km pěšky do české menšinové školy do Vilémova u Kadaně.

Situace se zradikalizovala v roce 1938. Po záboru území vtrhli Němci na statek, kde zůstal jen otec, protože matku a sestru poslal již do Račiněvse u Roudnice ke vzdáleným příbuzným. Já jsem tehdy studovala v Plzni. Jeden místní slušný Němec se postavil k otci a řekl, že mu nesmějí zkřivit ani vlas na hlavě.

Přišli jsme tak o statek ve výměře přes 110 ha, na kterém pak po dobu války hospodařila Deutsche Ansiedlungsgesellschaft se sídlem v Hamburku. Zabrala jej v říjnu, takže tam zůstala celá úroda toho roku, mimo několik metráků máku a chmele, která otec dodal již dříve do Hospodářského družstva v Lounech. Z utržených peněz pak rodiče žili, než si najali statek v Nechybě na Sázavě.

Matka se sestrou odjely z Račíněvse k matčině sestřenici do Divišova u Benešova, kam se pak přestěhoval i otec. Směli si odvést nábytek, který uskladnili ve stodole, a žili v této rodině asi půl roku, než v obci dostali jednopokojový byt. Tam pak žili do září 1940.
Milada Nebeská, tehdy Podlesice

***

V září roku 1929 jsem nastoupila jako učitelka domácích nauk v Prunéřově u Kadaně.

Do roku 1935 jsem žila klidně. Pak začali Němci vlivem Hitlera, Henleina a Franka provokovat a po zabrání Rakouska vystupovali už zcela nepřátelsky. Příkaz z Prahy zněl: Buďte na svých místech, neprovokujte. Chodili jsme tedy „po špičkách". 14. září 1938 po Hitlerově projevu nás Němci přepadli na nádraží – utíkali jsme do strání podél řeky a trati do Klášterce n. Ohří. Stříleli, řvali „Heil Hitler", Heim ins Reich" apod.

Za několik dní jsme posledním vlakem – již ostřelováni – jeli od 6 do 24 hod. do Rakovníka. Těžko všechno vylíčit, zbyl mi jen strach a strašná nedůvěra. Museli jsme znovu začínat, nikdy jsme nic nežádali, byli jsme vděční, že jsme vyvázli s holým životem.
M. D., tehdy Prunéřov

***

Narodil jsem se ve Spořicích roku 1914 a když jsme vyšel ze 4. ročníku měšťanské školy, chtěl jsem se učit v huti Poldi v Chomutově elektrikářem, ale nebyl jsem přijat. Zde v Chomutově bylo německé gymnázium a Češi jezdili do gymnázia v Teplicích. Němcům se jejich gymnázium nelíbilo, tak jim stát postavil nové a Češi jezdili dál do Teplic. Na vojně jsem byl v letech 1936 – 1938. Naše rota byla v roce 1938 nasazena v Krkonoších na stavbu lanovky z Pece na Výrovku. U našeho pluku bylo hodně Němců, a ti většinou zběhli s plnou polní přes hranice do Německa.. Protože věděli, kde ležíme a hlídkujeme, tak po nás stříleli.

Když k nám vtrhl wehrmacht a my museli vyklidit Krkonoše, obce, kterými jsme ustupovali, již byly ozdobeny jejich prapory a obyvatelé nám hrozili klacky, košťaty a častovali nás nadávkami. Byl to smutný a bolestný pohled. Já, narozený v tzv. Sudetech, jsem 14.10.1938 ukončil vojenskou službu. Když jsem přišel domů, můj bratr Josef, který byl strojvůdcem ČSD, byl již v Kralupech n. Vltavou a druhý bratr Karel byl zatčen gestapem.

Tehdy jsem se dozvěděl, co se zde vše událo. Henleinovci chodili po vesnici a přetírali české nápisy. Tehdy hlídkovali v noci po dvou osobách Češi, aby zabránili Němcům v jejich počínaní. Toho dne měl hlídku můj bratr ještě s p. Černým a chránili českou školu, ale henleinovci ho tak ztloukli, že měl na hlavě tři tržné rány. Musel se ukrývat na půdě v seně. Když mu rány začaly hnisat, šel k lékaři, a to až do Horní Vsi. Cestou se stavil u známého naproti kadaňské škole, ale tam už však byli Němci a hned se ptali, jak se jmenuje. Když jim řekl své jméno, už ho nepustili, protože ho měli na seznamu, a tak ho odvezli do Chemnitz v Německu a potom do koncentračního tábora v Dachau. Domů se vrátil až asi za dva a půl roku. A musel se pak dvakrát týdně hlásit na obecním úřadě. Rodiče chtěli evakuovat, ale neměli kam. Němci měli v úmyslu jejich majetek zkonfiskovat, ale oni je předešli a vše předali dceři, která byla provdána za Němce.

V roce 1939 jsem s rodiči optoval u Okresního soudu v Chomutově pro české občanství. Potom jsem v roce 1940 odešel do Pardubic.
Vilibald Rus, tehdy Spořic

***

Jako ruský legionář dostal otec v roce 1927 půjčku 260 000 Kč a bylo mu přiděleno 17 ha pozemků bez budov v Pesvicích u Chomutova, kam jsme se přestěhovali. Trvalo to dva roky, než jsme postavili obytné budovy a hospodářskou část.

V roce 1937 jsem narukoval do československé armády. V roce 1938 jsem byl z armády propuštěn a vrátil se opět do svého bydliště do Pesvic u Chomutova. My, co jsme se vrátili z československé armády, jsme museli znovu do Chomutova k německé odvodní komisi. Jelikož jsem se hlásil jako Čech, byl jsem propuštěn.

Do roku 1939 jsme hospodařili v Pesvicích, odtud jsme ale byli Němci vystěhováni bez náhrady. Vše jsme zde museli zanechat, mohli jsme si vzít pouze nábytek.

Na naše hospodářství dosadila německá osídlovací společnost Němce, který tam hospodařil až do května roku 1945. Já jsem se navrátil hned 5. května 1945. Hospodářství však bylo zcela prázdné. Tehdejší uživatel, Němec, rozprodal co mohl a odstěhoval se do Německa.

Žádnou náhradu jsem nedostal a protože za války Němec žádné splátky na půjčku neplatil, narostly mi výlohy i o úroky. Začal jsem znovu hospodařit vlastně z ničeho.
Jan Bernášek, tehdy Pesvice u Chomutova

***

Bydleli jsme v Chomutově na Kodaňské ulici, takže jsme viděli, co se dělo v dílnách ČSD. Pamatuji se, jak Masarykova škola volala o pomoc. Chlapi v dílnách ČSD popadli do rukou, co se dalo, a běželi škole na pomoc; ta byla obklíčena ordnery, kteří měli v rukou řetězy a vyzbrojeni byli vším možným. Policie na vše sama nestačila.

Ordneři přepadali osamělé chodce, věšeli je na stromy, rozpárali jim břicha. Nebo vypichovali oči, to si budu pamatovat do smrti. Já sám jsem jednou vyběhl z bytu, ale dole pod schody jsem byl chycen za rameno, dostal jsem ránu přes ucho, naletěl jsem na zeď a padl na zem. Pomalu jsem vstal. Nikdo tehdy nebyl doma, matka i otec byli v práci. Šel jsem tedy pomalu za otcem, na vrátnici jsem ale zvracel. Hned zavolali otce. Ten mě ještě s dvěma svými kamarády odvedl domů. Němec, který mne tak praštil, tam už samozřejmě nebyl.

Byl jsem značně otřesen, zprvu jsem nemohl ani mluvit. Koktání mi už zůstalo. Se sluchem to bylo ještě horší. Dostával jsem pak deset dní v nemocnici injekce a dalších deset injekcí doma. Od té doby jsem měl ve škole potíže, špatně jsem slyšel, vyslovování mi dělalo obtíže. Když jsem nemohl vyslovit odpověď a naznačil, že to napíši, dostával jsem pětku, přestože jsem to uměl.

Pak jsme museli Chomutov opustit. Otci byl v poledne přidělen otevřený vagón a hned začali s matkou vozit na dvoukoláku naše věci. Muselo se objíždět až do města, teprve pak se dostali na nákladové nádraží. Nakládali až do půlnoci, ráno že to doloží. Když ráno přijeli, vagón už byl pryč. Během tří týdnů, co byl vagón na cestě, byl vykraden, navíc vše bylo promočené, tak toho moc nezbylo. Takže jsme skoro o vše přišli a nikdy žádnou náhradu nedostali. Já pak mám na ordnerské řádění památku na celý život!
Ladislav Skalický, tehdy Chomutov

***

V pohraničí jsem se narodila a žila tam s rodiči a všemi příbuznými, naposled v Chomutově. Lidí, kteří dnes Sudeťáky a jejich odsun litují, by měli vědět, jak jsme my, Češi, ve vlastní republice byli ubozí a jak trpěli nadvládou Němců, kteří byli na všech vlivných místech, jak jsme museli chránit svá obydlí, aby nám Němci neházeli do oken ruční granáty a kamení, jak jsme opouštěli své domovy – nábytek v otevřených železničních nákladních vagónech (jak asi vypadal klavír po dešti a několikatýdenní cestě!!)

Nechci se dál podrobně rozepisovat, co všechno jsme zažili, nerada na to vzpomínám, bude mne to bolet do konce života. Kromě materiálních škod jsem ani nemohla dokončit gymnaziální studium, protože ve vnitrozemí, kde byly školy přeplněné, jsem nebyla přijata.

Veřejnost by se měla o uvedených skutečnostech dozvědět víc. Jsem již stará (70 let) a nás pamětníků z té doby je již málo. Všichni by měli vědět, jak páni Němci, kterým bylo v Sudetech tak „ubližováno", museli požádat Hitlera, aby je „vysvobodil" a zabral, jak zbili po záboru české občany, kteří z existenčních důvodů museli v Sudetech zůstat, např. horníci na Mostecku, pro které nebyla ve vnitrozemí práce. O této razii na Čechy málokdo ví. Škoda, že naši příbuzní, kteří to zažili, jsou již mrtví a nemohou to dosvědčit.
Libuše Bartušová, tehdy Chomutov

***

V roce 1938 mi bylo dvacet let, byla jsem svobodná, učitelka a žila jsem s rodiči a bratrem v Chomutově. Můj otec byl v roce 1937 přeložen z Kladna do Chomutova jako správce policejního úřadu a jeho expozitur.

Celá naše rodina byla v září 1938 vyhnána z Chomutova (s bytovým zařízením vezeným na otevřeném nákladním autě) do Kladna, kde jsme se dočasně ubytovali u známých. Nábytek, zčásti odcizený a poškozený, byl uložen ve skladišti. Otec podle nařízení ministerstva vnitra opustil Chomutov s celým policejním sborem a se spisovým materiálem až jako poslední.

Na dobu svého ročního pobytu v Chomutově v roce 1938 se dobře pamatuji, a to hlavně na histerické běsnění sudetských Němců a na jejich napadání Čechů tam žijících.
V. K., tehdy Chomutov

***

Narodila jsem se v lednu 1938 v Chomutově, kde moji rodiče v té době bydleli. Otec byl obvodním inspektorem státní policie v Chomutově I. Z vyprávění rodičů vím, že jsme se v září 1938 museli z Chomutova vystěhovat a náš byt obsadili henleinovci. Vystěhovali jsme se do Strakonic u Loun, kde v té době měl otcův bratr mlýn. Zde žila celá rodina čtyři měsíce bez bytu, než byl otec přeložen do Náchoda. Za věci zanechané v Chomutově jsme neobdrželi žádné odškodnění.
Antonie Kočlíková, tehdy Chomutov

***

Otec byl havířem na dole v Mostě. Bydleli jsme v Braňanech u Mostu. V říjnu 1938 jsme byli v noci vyhnáni. Vzít jsme si mohli to, co jsme uvezli na vozíčku (tři osoby celkem 70 kg, a to jen nejnutnější prádlo a peřinu). O vše ostatní jsme přišli. Spolu se dvěma dalšími rodinami jsme se dostali do Mirošovic, odkud nás naše armáda odvezla na Ranou u Loun. Zde se nás pak ujal řídící učitel Richtr, který jako státní zaměstnanec odešel čtyři dny před námi, a zajistil nám prozatímní ubytování u své sestry v Opočně u Loun. V jedné místnosti bydlely tři rodiny. Spali jsme na zemi na slámě. Jakmile otec sehnal práci na malodole v Přerubenicích na Slánsku, přemístili jsme se do Kroučové, kde jsme žili po celou okupaci.

Nebudu se rozepisovat, jak jsme žili, když jsme si museli znova vše zařizovat od toho nejzákladnějšího, byli jsme bez prostředků, ve strachu atd. Díky tomu, že jsme žili vesměs mezi dobrými lidmi, kteří se nám snažili pomáhat, jsme přežili. Nikomu jsme nic neudělali a museli jsme odejít, protože táta se otevřeně hlásil k Čechům a hájil zájmy české menšiny jak v obecním zastupitelstvu, tak na závodě.
Václav Rendl, tehdy Braňany

***

Ve svých dvaceti letech jsem se také stal obětí nacistického vpádu do našeho pohraničí. Již od počátku září 1938 začali i v mém rodišti v Louce u Litvínova a v Mostu řádit henleinovci. Pořádali různé srazy, přepadávali české úřady i občany. Naši četníci, většinou starší lidé, nestačili v mnoha případech udržovat klid a bránit české občany. Od školních let jsem cvičil ve Střelecké jednotě v Louce. Naše jednota měla krásný, hedvábím vyšívaný prapor: na jedné straně sokol s rozevřenými křídli držící terč se dvěma zkříženými puškami a lipovými listy, na druhé straně heslo – Pravda vítězí. V mobilizaci v září 1938 byli naši bratři požádáni místní četnickou stanicí o spolupráci v zákrocích proti henleinovským provokacím. Spolu s námi se zúčastnili akcí i členové Sokola. Také jsme dělali na lesních silnicích stromové zátarasy, ale jak se ukázalo, bylo to zbytečné. Rodiče a mnoho českých občanů se připravovalo s malými ručními vozíky, naloženými přikrývkami a s nádobím, na odchod do vnitra Čech, ale nebylo kam. Tak naši zůstali na místě.

2. listopadu 1938 v noci mezi 1-2 hodinou někdo silně zabouchal na dveře našeho bytu (bydleli jsme v hornických koloniích, otec i můj starší bratr byli horníci). Otec otevřel a do bytu nám vtrhlo šest ozbrojených esesmanů s napřaženými puškami s bodáky. Začali nám převracet náš skromný jednopokojový byt a obrázek našeho T. G. Masaryka shodili ze zdi a rozšlapali. Hned se ptali otce „Wo ist ihr Sohn?" Já jsem již nespal, probudil mě jejich kravál. Otec se mě snažil bránit, ale odstrčili ho. Jen jsem stačil si vzít boty a blůzu a již mi dali želízka na ruce. Krátce jsem se rozloučil s matkou a otcem a hned mě spoutaného odvedli k obecnímu úřadu, kde již stáli další bratři čelem ke zdi a s rukama nad hlavou. Za chvíli přivedli i mého staršího bratra Jana, který byl již ženatý a nebydlel s námi. Za námi stálo několik esesmanů se samopaly. Potom jsme byli donuceni nasednout asi do tří vojenských nákladních aut, vždy po šesti vedle sebe, a za námi a před námi asi tři esesmani v dlouhých vojenských pláštích a v rukou samopaly.

Odvezli nás do mostecké věznice na náměstí. Sem sváželi také židovské občany i německé sociální demokraty (říkali jim Atusáci). Byli to většinou starší lidé.

V malé cele, kde jsem byl, nás bylo dvanáct. Němečtí dozorci nám hned zakázali, abychom mezi sebou mluvili česky. Zvlášť byl uvězněn tajemník naší obce Louka. Dali ho do tmavé komory asi 1,5 x 1,5m, jen s trochou slámy na zemi. Chodili jsme okolo jeho cely na dvůr na hodinu na vzduch. Museli jsme chodit v kruhu, bez opasků a přidržovat si kalhoty. Jeden den se na schůdkách věznice objevilo asi pět vysokých důstojníků wehrmachtu a dívali se po nás. Najednou dozorci zavolali jednoho německého sociálního demokrata a on vešel na schůdky, kde ho jeden z důstojníků hned objal. Byl to jeho bratr, a tak ho museli hned propustit.

Postupně nás volali k výslechu, kde sedělo asi šest hodnostářů SS. Židovští občané byli pak odváženi do terezínské pevnosti. V naší cele byli dva Židé. Jeden hodně starý, ředitel cukrovaru, nepamatuji si už jeho jméno, a druhý jménem Kohn, velmi bohatý velkoobchodník z Mostu. Zaměstnával jen německé občany.

Mezi sebou jsme moc nemluvili, byli jsme všichni zaraženi a čekali to nejhorší. Jen jsme mysleli na naše nejbližší doma. Můj starší bratr byl v jiné cele, bylo to asi ve 2. patře.

V listopadu byla velká demonstrace henleinovců na náměstí v Mostě, kde měli tribunu umístěnou hned pod věznicí. Dozorci nám dali na vědomí, že se nikdo nesmí objevit v okénku (velikost asi 30 x 40 cm), jinak že bude zastřelen. Dále že bude mluvit Rudolf Hess, nevím už jak ho titulovali.

My jsme to vyřešili tím, že jsme asi 1,5 m od okénka nastavili na sebe dvě postele (železné s prkny) a kdo měl odvahu, podíval se na ten hluk venku, kde bubnovali a nadávali Čechům. Byl to asi skutečně Rudolf Hess, když jej vyvolávali vedle jiných jejich řečníků. Kdyby tenkrát otevřeli vrata věznice, tak nás určitě zmlátili, že by z nás nic nezbylo, jak byli zfanatizováni.

Protože naši rodiče žili v převážně německé obci, kde byly staré selské rody, a než nastoupil Hitler a henleinovci, velice dobře se Němci s Čechy snášeli, obrátil se otec na jednoho sedláka, jehož syn byl advokát. Ten svým vlivem (byl od začátku v Henleinově straně) vymohl, že mě a bratra Jana propustili z vězení. Měli jsme se však každý týden hlásit na gestapu. Já byl propuštěn koncem listopadu, bratr Jan až za dva měsíce.

Po jeho propuštění jsme uprchli do Čech. Přeběhli jsme u obce Lenešice do Loun. Spali jsme několik dnů v altánu v lounském parku, kam nám nosil jídlo městský strážník pan Kratochvíl. Po několika dnech jsme se pěšky vydali na Kladno hledat práci.

Bratr se tam usadil v Libušíně u Kladna, kam se za nim dostala i jeho žena. Já jsem pak odešel hledat zaměstnání do Mnichovic u Říčan, kam byl jako železničář přemístěn švagr.
Karel Švamberg, tehdy Louka

***

Před válkou jsem s manželem a dvěmi dětmi žila v Dolním Jiřetíně na Mostecku, tedy v bývalých Sudetech. Manžel pracoval jako horník na šachtě. Již tehdy byl členem KSČ, pracoval v tělovýchovné jednotě a byl předsedou závodní rady na dole Centrum v Dolním Jiřetíně. Zažili jsme tedy z první ruky ono dnes tak „nevinné" jednání sudetských Němců. Manžel byl v té době na vojně. Když byl demobilizován a zjistil, že se po něm Němci již ptali na šachtě, rozhodl se utéci. Musel reagovat rychle a tak ihned odjel na kole do Doks u Kladna, kde měl tehdy domovskou příslušnost.

Já jsem s dětmi odjížděla za ním až za nějakou dobu, kdy se mu podařilo sehnat místnost k bydlení. Ani to naše stěhování se neobešlo bez problémů. Podařilo se mi sehnat nákladní auto, které jsem mohla zaplatit jen s pomocí příbuzných. Vážnost situace dokresluje i to, že s námi utíkal i otec švagrové, komunistický a dělnický funkcionář, v té době již jednonohý invalidní důchodce, kterého jsme při přejíždění hranic ukryli do převážené skříně. Tenhle převoz se na štěstí podařil. Samotnou válku jsme pak prožívali v obci Družec u Kladna. Manžel pracoval na šachtě v Libušíně a já jsem dělala u sedláků.
Anna Šímová, tehdy Dolní Jiřetín

***

Maminka pocházela z Dolního Jiřetína u Mostu. Žili tam její rodiče i celý náš rozsáhlý rod. Dědeček pracoval od patnácti let až do důchodu v místním uhelném dole jako kovář, pak ve strojovně. Po záboru zůstali na místě, ale optovali jako Češi. Perzekuce Čechů začala v roce 1941 a postihla krutým vyhnáním dědečka a babičku. Dostali tzv. pasy a foto označené hákovým křížem. Že byli těžce nemocní, byli deportováni k nám do Rokycan. Směli si vzít do 20 kg věcí, každý jedno převlečení, peřinu a polštář. Jinak vše museli zanechat v bytě Němcům, kteří se tam nastěhovali.

Prarodiče byli patrně vyhnáni proto, že proti jejich bytu byl umístěn zajatecký tábor, a tak asi nebylo vhodné, aby bylo vidět, jak krutě se zachází se zajatci. Byty také potřebovali pro hlídající Němce. Dědeček a babička přišli o veškerý majetek – leštěný nábytek, prádlo, vybavení bytu, broušené sklo a porcelánové figurky, kterých si babička velmi vážila, koberce, knihy atd.
J. S. za prarodiče Hudecovi z Dolního Jiřetína

***

Můj otec byl zaměstnán jako vlakvedoucí ČSD v Mostě. Bydleli jsme v Konobrži, kde otec působil jako starosta obce a zakladatel Sokola a byl také zvolen i jeho starostou. Na podzim roku 1938 jsme museli opustit tzv. Sudety. Byly jsme tři dcery, nejmladší bylo 10 dnů. Spaly jsme ve stodole ve Vrbičanech do doby, než nás otec našel a zajistil pro nás přístřeší. Bydleli jsme pak v Praze na Letné v sokolovně ve skladu nářadí, po krátkém čase se dík členům Sokola našlo pro nás slušné ubytování.
Emilie Knopová, tehdy Konobrž

***

Byli jsme dva kluci v rodině železničáře, já měl třináct roků, bratr o tři méně a bydleli jsme v Lomu u Mostu. S německými sousedy jsme žili v dobré pohodě a s jejich dětmi se běžně stýkali. S některými dokonce kamarádili, třebaže jsme s nimi nechodili do školy; Němci totiž měli vlastní školu. Když se schylovalo k roku 1938, němečtí chlapci se od nás začali odtahovat a vznikaly mezi námi rozbroje. Tomu jsme nerozuměli a ani jsme to nebrali vážně. Brzy se však jejich postoj změnil v úplné nepřátelství. Němečtí kluci nás provokovali nadávkami a začali na nás házet kamení. Protože jsem měl školu v Horním Lomu, nemohl jsem chodit přes náměstí, a proto jsem raději obcházel po polích. Chodil jsem také do Sokola, kde nás cvičil bratr Hlas, v civilu horník, později skončil v německém koncentráku. Poučoval nás o Henleinovi a jeho záměrech a nabádal nás, Abychom se nebáli, ale s Němci se neprali, aby neměli důvod si stěžovat. Nebylo to však moc platné, agresivita Němců se stupňovala, po městě chodily tlupy ordnerů v bílých punčochách, napadaly naše občany, židovským obchodníkům pomalovaly výkladní skříně hákovými kříži. Řádění henleinovců ukončil až příchod naší armády. To však netrvalo dlouho.

Jednoho dne přišel otec ze služby s tím, že musíme rychle odejít, protože naše kraje obsadí sousední Německo. Pamatuji se, že jsme všechno nechali ve svých domovech, každý měl jen to nejpotřebnější – pouze to, co jsme unesli. Šlo nás tisíce, dospělí lidé plakali. Po strastiplné pěší túře se nám podařilo dostat se do přeplněného vlaku, který nás odvážel do vnitrozemí. Jeli jsme dlouho, já s ranečkem na zádech, několikrát přestupovali, až jsme dorazili do Pacova, do domovské obce, kde se otec narodil. Tam se nás ujali cizí lidé a já znovu začal chodit do školy. Po dvou měsících jsme se přemístili do Modřan u Prahy, a to už natrvalo. Tam nás zastihla okupace zbytku republiky a začala pro nás druhá světová válka. Takové jsou vzpomínky z mého dětství na sudetské Němce, které ani za víc než půl století nemohou vymizet.
Jiří Zábranský, tehdy Lom u Mostu

***

Až do roku 1936 jsme žili v Dolním Litvínově u Mostu, kde byl otec nájemcem statku. Již od roku 1934 začali ordneři provokovat české a židovské občany. Každou sobotu táhli za rachotu bubínků, řvaní a s pochodněmi v rukou přes Dolní Litvínov, Růžodol a Kopisty do Mostu, a to z Horního Litvínova, někdy až z Janova. V roce 1937 začali ordneři vytloukat Čechům okna a toho, kdo se jim postavil, zmlátili. A to se stalo osudným i mému otci. Při jednom takovém tahu ordnerů se otec zastal rodiny českého kočího, který byl u tatínka zaměstnaný. Co se pak stalo, se mi velmi těžce popisuje. Otce zbili, zkopali a polomrtvého hodili do potoka. Maminka s bratrem ho našli až pozdě v noci, zavolali lékaře, který ho ošetřil. Otec si velice dlouho poležel, než byl schopen vůbec chodit. Vedle nás byl obecní úřad i četnická stanice, všichni odmítli proti ordnerům něco podniknout, ačkoliv byl znám jejich vůdce, který se hlavně podílel na násilnostech na mém bezbranném otci. Byl to štajgr (důlní) Lapaczek z dolu Neptun.

Otec se rozhodl, že z Litvínova odejdeme, protože ordneři byli stále zpupnější. V roce 1937 jsme se nejdříve my tři děti přestěhovali k bratrovi mé matky do Chodouně u Zdic. Otec s maminkou pak za námi utíkali velmi brzy, zanechali doma skoro vše, přijeli v noci jen s tím, co mohli naložit do bryčky. Když se totiž ordneři dozvěděli, že otec rozprodává dobytek a koně, začali mé rodiče tak tyranizovat a provokovat, že nebylo možné v Dolním Litvínově zůstat.

Otec zemřel za půl roku poté na následky zranění způsobených ordnery.
Ladislav Velan, tehdy Dolní Litvínov

***

Bylo mi deset let, když jsme utíkali před Hitlerem, a na tyto události si dobře pamatuji, neboť se nedají nikdy zapomenout. Narodila jsem se v r. 1928 v Dolním Litvínově, kde naše rodina bydlela až do našeho útěku. V obci s 2/3 Čechů a 1/3 Němců měli Němci svoji německou školu. Němci se od Čechů vždy distancovali a chovali se nadřazeně. Hned po záboru Sudet všem Čechům vytloukli okna a po mém strýci, který byl starostou Sokola, stříleli. To jsme se dověděli od babičky, která v Litvínově s dědou zůstala a přijela nás později navštívit.

Vzhledem k tomu, že otec byl železničář, dostali jsme pro ubytování tří rodin železničářů k dispozici jeden poštovní vagón, s sebou jsme měli pouze nejnutnější věci. Jiní toto štěstí neměli. Vagón jsme obývali asi jeden měsíc, z toho jsme stáli v Senohrabech na slepé koleji asi tři týdny. Po mnoha dalších strastech jsme si našli byt v Uhříněvsi.

V Dolním Litvínově jsme bydleli v rodinném domku s babičkou a s dědečkem, na kterých jsem velmi lpěla. Domek patřil mému strýci, dědečkovu synovi. Ostatní příbuzní a přátelé bydleli v nejbližším okolí a scházeli jsme se s nimi převážně u nás. Zpívalo se, chodilo na výlety a jinak společensky žilo. To všechno zničil nesmyslný fanatismus sudetských Němců a následující válka.

Velice jsme toužili opět uvidět prarodiče a ostatní příbuzné, kteří v Sudetech zůstali. Veškerá námaha byla marná, povolení k překročení hranic protektorátu se získávalo jen na pohřeb přímého příbuzného. To jsme dostaly s matkou až v roce 1941, kdy mi zemřela babička, pak už jsme se tam nedostaly.
Marta Wagnerová, tehdy Dolní Litvínov

***

Celá naše rodina bydlela v malé pohraniční obci Světec u Bíliny, okres Teplice. Tam jsem se také narodil. Otec zde pracoval jako dělník na dolu Ruday II. Působil jako funkcionář Sokola, některé období byl i v zastupitelských orgánech obce.

Pohraničí jsme opustili s matkou na podzim roku 1938 bez nároku na majetek, který nám byl zabaven. Otec byl v té době jako voják mobilizován. Odstěhovali jsme se do Kladna, kde měli naši své příbuzné. Byli jsme živi z jejich laskavosti a z podpor celostátních sbírek- Oba rodiče prakticky začínali celý život znovu, nebo·o všechno v minulém bydlišti přišli.
Jindřich Janda, tehdy Světec

***

Můj otec byl horník a od roku 1918 jsme žili v Hostomicích n. Bílinou. Češi většinou pracovali v uhelných dolech a tvořili největší skupinu nezaměstnaných. Mezi německou a českou mládeží začaly potyčky, někdy dost prudké. Všichni jsme chodili do Sokola a pěveckého spolku Hlahol. Již po první světové válce vznikly spory o školu. Byly tam dvě a Němci museli jít do té menší, protože jich bylo méně než Čechů. V místě byla sklárna a cihelna , ta už tehdy byla doménou Němců.Když se ustavila Henleinova strana, tak se situace přiostřovala. V roce 1935 jsme měli v Duchcově veřejné cvičení Sokola, avšak nesměli jsme uspořádat žádný průvod městem, aby to prý nepobuřovalo Němce. Za rok pak bylo župní cvičení v Chomutově, a tam se průvod městem prosadil. Když jsme procházeli, tak po nás Němci plivali, řvali protičeská hesla a házeli po nás různé předměty.

Zůstali jsme v Hostomicích, neboť ve vnitrozemí jsme nikoho neměli a mysleli jsme si, že když Hitler dostane pohraničí, tak už bude pokoj. Jak jsme pak žili, to už bylo horší. Já jsem se učila švadlenou, ale paní mistrová utekla s rodinou před Němci do Čech a bylo po učení. V německém krejčovství mě nevzali, že prý Čechy nesmějí zaměstnávat. Ještě horší to bylo s mým bratrem. České školy se zrušily, učitelé a vůbec všichni státní zaměstnanci ze spořitelny, pošty a dráhy utekli do Čech. Jak se s mým bratrem a ostatními českými dětmi v německé škole zacházelo, na to vzpomínám nerada. Těch ran, co dostal, když učitelce neodpověděl německy, a on moc neuměl; jednou o něho přerazila rákosku. To se dělo po celou dobu jeho školní docházky. Tak byla česká mládež šikanována při každé příležitosti.. Jednou nám bratra přivedli, ležel v příkopu zbitý a pomlácený a jeho kolo bylo rozbité na kousky. A nikam jsme si nemohli jít stěžovat. Do učení Čecha nikde nebrali, mohl jít jedině do dolů. Němci říkali, že Češi jsou „knechtvolk" a patří na Sibiř. Tak nás stále uráželi.

Nejhrůznější zážitek jsme měli ze 14. Na 15. Březen 1939. Tu noc se staly z Němců hyeny. Tušili jsme, že se bude něco dít, protože německé vojsko bylo soustředěno na silnici ku Praze a Němci velmi provokovali. Když se večer setmělo, tak to začalo. K našemu domu přišla horda SAmanů, sekerou rozsekali domovní dveře, rozbili okna a našeho domácího zbičovali a zkopali do bezvědomí. Pak se hnali po schodech nahoru – kdo neutekl půdou nebo nevyskočil oknem, byl zbit.

Já v té době sloužila v Teplicích, neboť jsem jinou práci nesehnala, ale tam to nebylo o nic lepší. Kde zůstal ještě nějaký český obchod nebo hostinec, tak byly zdemolovány a lidé se rozutíkali na všechny strany. Měla jsem kamarádku, její otec také utekl a stále se nevracel. Pak ho našli oběšeného – nebyl schopen dále žít. Také u nás v Hostomicích si několik lidí vzalo život. Tu noc Němci čekali na české horníky, kteří šli z odpolední směny, a zbili je. Potom začalo zatýkání. V naší obci zatkli šest mužů, možná, že jich později bylo víc, ale na ty první si dobře pamatuji. Všichni zahynuli v koncentračním táboře. Pro našeho domácího přišli později.

Když byly zavedeny potravinové lístky, tak my Češi jsme dostali menší příděly než Němci a bez lístků nám nikde nic neprodali; ani ovoce pro děti, to prý je jen pro děti německé. Příděly byly malé a dost lidí mělo hlad. My jsme měli kousek políčka, takže pár brambor a zrní jsme měli, to zrní jsme mleli na ručním šroťáku – tajně, to se nesmělo a Němci stále špehovali. Z toho mletého zrní se daly dělat jen takové placky, které jsme jedli s omáčkou nebo se sirobem, který jsme vařili z cukrové řepy. Můj bratr byl stále hladový, tak si umyl pár bramborů a jen tak je upekl v troubě na sucho a snědl. Chodili k nám známí a prosili alespoň o pár brambor. Někdy jsme měli štěstí, že ve mlýně byl jen starý mlynář, ten nám obilí vyměnil za mouku. To byly hody, protože mouku nám zase pekař vyměnil za chleba, kterého byl také nedostatek. Byl-li ve mlýně přítomen mladý mlynář, tak nás hnal s nadávkami ven.

Naše pole o rozloze 17 arů jsme si nechali vždy orat, ale po zabrání se němečtí sedláci vymlouvali, že už orat nesmějí. Tak můj otec, matka a bratr pole zryli ručně. Dnes by nikdo neuvěřil, že je to možné, ale hlad byl hlad. Také s mlácením obilí byla potíž, ty prvé roky se muselo mlátit jen s cepy, až později otcův známý sehnal starou ruční mlátičku, kterou spravili, a navzájem si pomáhali. Byla to všechno velká dřina, ale věřili jsme, že to skončí dobře.

Němci provokovali stále. Otec mé kamarádky vyšel jednou z domu a viděl, že jde nějaká skupina Hitlerjugend a rychle se vrátil. Ale to už ho zahlédli a jeden za ním skočil do chodby, tam mu nafackoval a vytáhl ho ven, kde musel vzdát poctu německé vlajce. Když jsme byli nuceni jít na úřad, tak jsme museli zvednout pravou ruku a říci „Heil Hitler". Stále nás hlídali, zda neposloucháme cizí rozhlas.

Také můj strýc musel s rodinou narychlo utíkat, vzít si mohli, jen co unesli. Byl vedoucím dělnického konzumu a náčelníkem DTJ (Dělnické tělovýchovné jednoty). Byl upozorněn jedním známým Němcem, že SA mají seznam Čechů, které budou zatýkat, a on je mezi nimi. Tak v noci odjel a skutečně za pár dnů ho hledali. Všichni Němci nebyli zlí, ale museli mlčet, nebo by na to doplatili. Také někteří němečtí majitelé domů vypovídali české nájemníky. Majetek Čechů, kteří utekli, samozřejmě Němci zabavili.

Já jsem později pracovala v Teplicích v pekárně, ale v roce 1942 nás Češky přeložili do Velvět u Ústí n. Labem do muniční továrny, kde se plnily bomby (nyní se tam vyrábějí spreje a laky na vlasy Lybar). Tato práce byla nejen nebezpečná, ale i značně nezdravá. Po čase byl každý přiotráven, zmodraly mu rty a špatně se mu dýchalo. Tak nás poslali pracovat na pole, které také patřilo k továrně, a když se náš stav zlepšil, musely jsme zpět do továrny. Byli tam nasazeni i chlapci z protektorátu a zajatci – Francouzi a Jugoslávci. Se všemi se však špatně zacházelo, i Za domnělé přestupky se zle trestalo. Až do konce okupace jsem tam však nezůstala, měla jsem štěstí, že potřebovali větší počet děvčat na úklid do rodin úředníků, lékařů a všech vedoucích, kteří si přivezli z Říše rodiny. Byla jsem také vybrána.

Hned jak bylo po válce a naši vojáci obsadili továrnu, šla jsem si pro osobní doklady, které jsme musela při nástupu odevzdat. Dozorčí důstojník měl v kanceláři asi dvacet dokladů, ale mé mezi nimi nebyly. Než prý Němci utekli, všechno spálili. Tak pro mě skončila okupace našeho domova v pohraničí.
B. V., tehdy Hostomice nad Bílinou

***

Ačkoliv mi byly v roce 1938 pouze dva roky, znám celou situaci této doby od svých rodičů. Celá naše rodina žila tehdy v Bílině. Otec tam pracoval u ČSD. V roce 1938 musela celá naše rodina opustit svůj domov a přestěhovat se do vnitrozemí. Podle vyprávění rodičů jsme se s sebou nemohli vzít moc věcí, pouze pár kousků nábytku a oblečení. Naložili jsme vše do přistaveného otevřeného vagónu a dojeli až do Dolních Kralovic u Vlašimi.

Otec – železničář začal pracovat na nádraží jako skladník. Museli jsme však týden čekat, než se starostovi městečka podařilo nás všechny nějak umístit, sehnat pro nás práci a bydlení.

Během celé 2. světové války jsme nedostali povolení k návštěvě staré babičky – matčiny matky, ani její sestry. Bylo nám umožněno navštívit je pouze jednou na hranicích Sudet v Lounech. A to ještě jenom na dvě hodiny. Po válce se v roce 1946 opět celá naše rodina vrátila do Bíliny.
Dagmar Miháliková, tehdy Bílina

***

V říjnu 1938 jsme byly s mladší sestrou jako studentky gymnázia vyhnány z Duchcova. Můj otec, nájemce dvora v Ohníči u Bíliny, byl vězněn gestapem; v 9 hod. dne 31. prosince 1938 byl v Bílině z vazby propuštěn s tím, že do dvanácti hodin musí být na hranicích. Vše zůstalo na místě; rodiče opouštěli s holýma rukama majetek, který v roce 1938 právě splatili.

Jsem přesvědčena, že je nutné mnoha lidem dnešní společnosti objasnit tragedii těchto let, aby si o ní dokázali vytvořit správný obraz.
Bohuslava Nováková, tehdy Bílina

***

Narodila jsem se v roce 1918 ve Vražkově. V roce 1935 jsem se přestěhovala do Bíliny s rodinou, u níž jsem sloužila jako pomocnice v domácnosti. V roce 1938 jsem se provdala za sladovnického dělníka tamního pivovaru. Odešla jsem ze služby a věnovala se vlastní domácnosti.

V Bílině se poměry a národnostní spory přiostřily až v roce 1938. Příslušníci nacistických korporací provokovali naše lidi a vyvolávali potyčky. Češi pak omezovali vycházení z domů jen na nezbytné případy. Během roku 1938 se nacistické provokace stupňovaly a nacistické vedení pořádalo častější srazy s průvody městem a vyhrožovalo nám, Čechům. K naší obraně měli příslušníci české policie a armády jen omezené možnosti. Také můj manžel byl povolán do armády, a proto k nám přijela matka z Vražkova. Sílící nenávist většiny německého obyvatelstva nás přesvědčovala, že nám nezbývá, než opustit pohraničí a odejít do vnitrozemí. Někdy koncem září – počátkem října jsem se náhodou dověděla, že již o půlnoci nás obsadí německá armáda. Odpoledne jsem zahlédla nákladní auto, které – částečně naložené – se chystalo k odjezdu do vnitrozemí. Obrátila jsem se na řidiče, a ten byl ochoten odvést i naše bytové zařízení. Naložili jsme je a má matka jela s nimi, já musela ještě něco zařídit a odjela jsem pak posledním vlakem v noci. Jeli jsme k mým rodičům, kde jsme pak pobyli až do roku 1941.
Marie Balatá, tehdy Bílina

***

Od narození v roce 1925 až do vyhnání jsem žil v městě Hrob (dříve okres Duchcov, nyní Teplice). Tehdy tam žilo 3500 obyvatel, z toho asi čtvrtina Čechů. Odtud jsme odjeli jen s taškami v ruce a na poslední chvíli, neboť rodiče věřili na slibovaný plabiscit. Ze zážitků té doby mi zůstal v paměti nástup a ústup naší armády z hranice, postupné zfanatizování Němců a jejich masový přechod pod prapory Henleinovy strany (SdP), a to včetně části sociálních demokratů, z nich mnozí se z obavy před tím, co přijde, odmítali s českými sousedy i zdravit. Mladí nacisté nás při našich návratech z cvičení v Sokole přepadali a jednomu z nás zlomili ruku. Hlavně však nemohu zapomenout na neblahý osud českého pekaře, který se choval stejně uctivě k českým i německým zákazníkům, nikdy nezdůrazňoval své národní cítění a přesto ho na půdě jeho vlastního domu, kam se ukryl, mladí nacisté zmlátili a zkopali tak, že na následky zranění v lounské nemocnici zemřel.
S. K., tehdy Hrob

***

Jsem narozen v roce 1924 v Hrdlovce, bývalý okres Duchcov. Po záboru pohraničí byl náš otec po demobilizaci ihned zatčen. Při zatýkání byl surově zbit hrdlovským henleinovcem Karlem Wolfem a odvezen na gestapo do Duchcova. Matka, já a mladší bratr jsme od obecního úřadu dostali ultimativní výpověď k vystěhování ze Sudet, a to do 48 hodin.

Vzali jsme to nejnutnější a p. Šenfela nás malým nákladním autem stěhoval do vnitrozemí. Nevěděli jsme, kam pojedeme, až jsme se na něčí radu dostali do Pcher na důl Kréta. Zde jsme našli jednu místnost u p. Frolíka. Po šesti měsících byl otec propuštěn z vězení, celý potlučený – následky nesl až do své smrti – a přijel za námi do Pcher. Našel zaměstnání na dole Anna v Rynholci. Tam jsme se pak odstěhovali a bydleli do května 1945. Ihned po válce jsme se opět vrátili do Hrdlovky, neboť se nám stýskalo po našem krásném kraji v pohraničí.
Vlastimil Rambousek, tehdy Hrdlovka u Duchcova

***

Otec byl funkcionářem obce legionářské v Duchcově. Co nám tam v roce 1938 dělali henleinovci, to všichni jistě dobře víte! Otec byl mezi prvními, kdo museli utéci, byl na něho vydán zatykač. Matka mí dva bratři a já jsme utíkali před řádícími henleinovci dva dny poté v noci, pouze se dvěma ranci, kde jsme měli jen to nejnutnější – peřiny a prádlo. Všude byl zmatek, neboť nás vyhnaných bylo mnoho. Otec byl zaměstnancem ČSD, v Praze jej zařadili pracovně do Kolína, kde tři týdny spal na nádraží. Než sehnal malou světničku, žili jsme ve Světlé n. Sázavou u příbuzných. Za pár dnů za námi přijela sestra se čtyřčlennou rodinou. Byli také vyhnáni z pohraničí.
Růžena Marková, tehdy Hrdlovka u Duchcova

***

Narodil jsem se v roce 1924 v severozápadních Čechách v Ledvicích, tehdy okres Duchcov (nyní Teplice). Mé téměř pětitisícové rodiště bylo bydleno zhruba stejným počtem Čechů a Němců. V té době na mne nejvíce působil otec s matkou, parta kluků, sokolská jednota, skautský oddíl, učitelé a profesoři na školách. Otec se do Ledvic přistěhovalv roce 1903 z Dobrohostova na Českomoravské vysočině. Pronajal si obchod se smíšeným zbožím. V silné konkurenci s českými a německými obchodníky, vytvořil prosperující rodinný „podnik". V něm pracovala jeho první manželka, která brzy zemřela, a po ní druhá – má matka, bratr Miroslav (nar. 1905), dále učeň nebo příručí. Po deseti letech otec koupil dům, ve kterém byl obchod.

Otec od samého počátku svého pobytu v Ledvicích pracoval v českých spolcích a při vzniku Československé republiky v r. 1918 se stal prvním místním předsedou národního výboru. Své vlastenectví vyjádřil již daleko dříve členstvím v Sokole (od r. 1903). Přesto mezi jeho zákazníky bylo i hodně Němců, V představenstvu okresního obchodního grémia v Duchcově dobře vycházel s jeho německými členy.

Vztahy mezi mnou a mladými Němci jsem dlouho vůbec nevnímal. Neměl jsem s nimi žádné konflikty. O velikonocích jsem s nimi chodil, když „odletěly" zvony, po obci v průvodu a „řehtáním" jsme občanům oznamovali čas. Nevím, co o mé účasti na těchto průvodech rozhodlo, zda otcovo přání, aby neztratil německé zákazníky, nebo že jsem každý rok dostával novou ruční klapačku či „řehtající" trakař.

Bitky „indiánů" a „kovbojů" jsme sváděli mezi partami českých kluků u různých míst v Ledvicích, nikdy ne s německými.

Osobně jsem pocítil kardinální změnu ve vztazích občanů české a německé národnosti v Ledvicích až v osmatřicátém roce. Na jaře jsem poprvé viděl místní henleinovce v akci. Otec jako známý člen Sokola se stal, mimo jiné české občany, středem jejich pozornosti. Za výklad otcova obchodu sloužila i okna ložnice. Na noc se zakrývala dřevěnými okenicemi. Dvakrát jsme byli vzbuzeni tlučením do nich a řvaním Heim ins Reich. Než otec s dospělým bratrem a příručím vyběhli před dům, po henleinovcích nebylo ani vidu, ani slechu.

Poté mám v paměti cvičení před IX. všesokolským sletem, které se konalo v roce 1938 v Ledvicích. Našim patronem byla sokolská jednota z Braníku. Někteří sokolové z Prahy byli ubytováni v místních rodinách. Větší část přespávala v sokolovně. Zde umístěné sokolské prapory z Braníku a dalších jednot – vzhledem k napjaté situaci – hlídali skauti, také já jako rádce jedné družiny. Henleinovci si však na žádnou akci netroufli.

V září jsme se setkávali v Ledvicích a Duchcově s odhodláním bránit republiku a se zjevným strachem, aby nás Západ nenechal ve „štychu" v konfliktu s nacistickým Německem. Od mise anglického lorda Runcimana, který měl navrhnout mírovou dohodu Čechů s henleinovským hnutím, si otec s matkou – stejně jako většina Čechů, a to nejen v pohraničí – moc neslibovali. Důvěřovali jsme však stále Franci, stejně jako Malé dohodě, a zvláště královské Jugoslávii.

Zářijové týdny mi v paměti splývají v jeden černý den. Ráno jsem stával s nadějí, že nás Západ přece nemůže zradit. Tato víra byla posílena perfektně provedenou mobilizací, jak se tehdy říkalo, se souhlasem Francie i Anglie. Tenkrát mi řekl kamarád ze školy, že i Sovětský svaz je připraven zasáhnout tisíci letadly.

Naději na zahraniční pomoc však nahlodávaly jiné zážitky. Místní henleinovci si znovu troufli několikrát zabouchat na rolety obchodu a dokonce jednou vystřelili na náš dům. Vystoupení henleinovců byla součásti jejich pokusu o puč, který měl být předehrou k vojenskému zásahu hitlerovského Německa proti Československu. A pak Chamberlain a Daladier za asistence Mussoliniho podepsali v Mnichově dohodu „o nás bez nás". Už nevím přesně, který den koncem září přijel bratranec z Kostelce n. Č. Lesy a odvezl mne do Kolína k tetě, abych pokračoval ve studiu. Ani jsem se nemohl rozloučit se spolužáky a s ledvickými kamarády. Na silnicích jsem na vlastní oči viděl nepřetržitý řetěz utečenců z pohraničí. Někteří táhli jen malé čtyřkoláky, jiní měli jen ruksaky na zádech.

Mnozí Češi však neměli kam utéci. Poslední den před obsazením pohraničí přijeli pro mé rodiče a pro malou část zařízení jeden náš bývalý příručí s náklaďákem. Odvezl je do Kostelce n. Černými lesy, kde měla otcova sestra obchod a hostinec.

Můj bratr Miroslav zůstal v Ledvicích, pravděpodobně hlavně proto, aby zachránil obchod, než se zase vrátíme. Stálo ho to skoro život. Místní henleinovci uspořádali něco jako malou „bartolomějskou" noc. Nejen v Ledvicích. Horda několik desítek bývalých občanů Československa – Němců, zaútočila na obchod a dům, ve kterém bydlela bratrova rodina. Vyvrátili pevné domovní dveře a za křiku „Tschechischer Hund raus ...raus!" vytáhla bratra ven, henleinovci tehdy už naci, ho bili už v chodbě, hnali ho uličkou hrůzy ven, kde ho předhodili soukmenovcům. Nejzuřivější byla sousedka z vedlejšího domu, která si přinesla na bratra sekeru. Účelem zřejmě nebylo bratzra zabít, ale dát Čechům „na vědomí", že by měli z Ledvic odtáhnout. Bratr zůstal ležet na prahu domu celý zakrvácený, přičemž řada „nadlidí" plenila obchod. Pan doktor Havlíček ho v Kostelci léčil několik týdnů. Brzy k nám přišla jeho žena Anna s dcerkou Aničkou. Stejně jako bratr jen s malým kufříkem a ruksakem. Stejný osud potkal víc než desítku místních Čechů a mnoho ostatních, kteří zůstali v zabraném pohraničí.

Kolik Čechů „opustilo" pohraničí před Mnichovem a po něm a po „divokém" vyhnání ze své československé vlasti, snažilo se spočítat mnoho českých historiků v řadě studií a knih. Čísla 130 000 – 170 000 nepokládám za odpovídající – zdají se mi příliš nízká.
Jan Moravec, tehdy Ledvice u Duchova

***

Na Mostecku či v Duchcově jsem byl jen asi 10 týdnů před započetím školního roku 1938. Za tuto krátkou dobu jsem tam toho viděl dost a dost. Večerní nájezdy ordnerů byly vždy nebezpečné. Byla to německá mládež, převážně ve věku od čtrnácti do dvaceti let, vedená nějakým starším mužem. Mlátili vše, co jim přišlo do cesty. Odnesly to výklady obchodu Čechů a české domy. Tam vytloukali okna a rozbíjeli dveře. Bylo to hrozné a jejich brutalita se postupně stupňovala. V září 1938 to snad bylo nejhorší. Mně nezbylo nic jiného, než si rychle sebrat pár svých věcí a začátkem října 1938 jsem z Duchcova uprchl pěšky do Loun.
O. P., tehdy Duchcov

***

Můj strýc bydlel se svou rodinou až do roku 1938 v Želénkách u Duchcova. V témže domě bydlel jeho syn i jeho provdaná dcera se svým manželem. Strýc pracoval 38 let u německé strojírenské firmy Berndt v Malém Újezdě u Teplic zprvu jako dělník, později jako dílovedoucí. Jeho dcera byla čtrnáct let u téže firmy jako sekretářka. Syn se zde vyučil. Všichni vždy žili s Němci v míru. Strýcův zeť byl v Želénkách starostou. Když byly zabrány Sudety, vnutili mu zdejší Němci nacistickou vlajku s hákovým křížem, aby ji vyvěsil na svém domě, jinak že ho zastřelí. Protože ji vyvěsil na nepatřičném místě (ze záchoda), přišli si v noci pro něho s lehkým kulometem a osobními zbraněmi. Tou dobou však již byl na cestě do Prahy. Přišel k nám jen s aktovkou a požádal mého otce o přístřeší, než si najde pro sebe a svou manželku podnájem. Brzy nato jsme obdrželi vzkaz, že Němci nutí i staré rodiče jeho manželky, aby se vystěhovali z domku, na nějž šetřili celý život.
Za Josefa Bublíka, tehdy Želénky u Duchcova, ing. Jan Kratochvíl, synovec

***

Narodila jsem se pod Krkonošemi, kde v některých vesnicích i městech bylo Němců hodně, a můj manžel byl z Teplic v Čechách. Vzpomínám si, jak začínali henleinovci vystrkovat rohy, najednou se jim zdálo, že jim ubližujeme, přestože měli svoje školy, řeč i kulturu. Začali se scházet a volat po připojení k Německu a Hitler byl pro ně vším. Dobře si pamatuji, jak naši lidé museli opustit své domovy, s čím přišli do vnitrozemí, co na této cestě prožili a kolik z nich to zaplatilo životem. Lidé, co zůstali v obsazeném území, byli vedeni jako méněcenná rasa „Češi a cikáni", dostávali menší příděly, měli zvláštní potravinové lístky růžové barvy. Co jsme prožívali úpo obsazení celé republiky, nemusím psát, ale přesto na to do konce svého života nezapomenu.
Marie Šindlerová, tehdy Teplice

***

Bylo mi 17 let, když jsem s rodiči a bratrem prchali před zfanatizovanými hordami henleinovců. Opustili jsme všechen náš majetek na menším hospodářství. Byli jsme šťastni, že se nám nic horšího nestalo. Podle sdělené mé sestřenice, která zůstala v zabraném území, rota ordnerů vytřískala všechna okna v našem domku za řvaní: "Ty český pse, dobře že jsi utekl, my bychom tě zabili!" To platilo mému otci. Já jsem pak v protektorátu na základě nařízení kladenského oberlandrátu musel na zvláštní práce – na polomy v lánských lesích, do šachty „Anna" a hned nato jsem byl totálně nasazen do reichu. Po jednom náletu, který jsem šťastně přežil, jsem s kamarády utekl do Čech ke svým rodičům.
Václav Hříbal, tehdy Košťany u Teplic

***

Jsem ročník 1922 a myslím, že mám velmi dobrý přehled jak o problematice uprchlíků a vyhnanců z roku 1938, tak i o roce 1945. Odsun sudetských Němců jsem prožil v nynějších Chemických závodech v Záluží, kam jsem byl v roce 1942 totálně nasazen a zůstal tam ještě v květnových dnech 1945. V okolních táborech jsem přijímal tisíce občanů německé národnosti a zařazoval je na odklizovací práce v závodě.

Naše rodina (rodiče a čtyři synové) musela opustit Sudety již 14. září 1938. Den předtím se ve večerních hodinách narodil můj třetí bratr, takže matka musela jít šestnáct hodin po porodu 7 km pěšky ze Mstíšova do Teplic. Uprchli jsme do domovské obce Libeň, okres Jílové, protože jsme v nočních hodinách byli napadeni henleinovci. 8. Prosince 1938 jsme se přestěhovali do Libochovic, kde jsme skoro čtyři roky bydleli v malé podkrovní místnosti.
Bruno Pašek, tehdy Mstišov

***

Na naše vyhnání ze Sudet se pamatuji moc dobře. Můj otec byl dost politicky angažovaný. Byl velitelem CO atd. Večer před záborem měl schůzi, něco zapomněl a náhodou se vrátil, když zrovna v rádiu hlásili, že přijdou Němci. Honem s maminkou hodili do kufrů oblečení a otec šel na vlak do Proboštova. Byl to poslední vlak, co projel.

Hned v noci asi v 1 hodinu někdo bouchal na dveře. „Aufmachen." Přišli henleinovci v dlouhých gumových kabátech. Museli jsme všichni z postelí ven (bylo nás šest dětí). Všechno nám rozházeli a řvali. Když však tátu nenašli, vzali sebou bratra, kterému tehdy bylo dvacet let. Za dva dny ho pustili a zakázali mu mluvit o tom, kde byl a co se dělo. Nám pak hlídali dům, zahradu, kontrolovali poštu. Stěhovali jsme se za pár dní na Roudnicko.

Pocházím ze smíšeného manželství. Nedávno nás navštívil příbuzný, narozený v roce 1953, tedy dávno po válce, a německy řekl „Tady stejně bude zanedlouho Německo". Hrozně jsem se rozčílila. Z toho je vidět smýšlení mladých Němců. Tehdy volali „Heim ins Reich", dostali, co chtěli a co si zasloužili!
Helga Žižková, tehdy Dubí

***

V pohraničí jsem žil s rodiči od narození roku 1922 až do vyhnání v roce 1938, a to ve Vyklicích a Řehlovicích v okrese Ústí n. L. Otec žil v pohraničí od svého narození v roce 1901 a matka od roku 1921.

Zaměstnán jsem byl jako laborant ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí n. L. Byl jsem členem Sokola a Junáka. Otec byl zaměstnán jako železniční zřízenec na nádraží v Ústí n. L. a matka příležitostně vypomáhala u sedláků. Matka i otec byli členy národně socialistické strany a Národní jednoty severočeské. Oba měli základní školní vzdělání. Protože však v té době nebyla v místě a okolí česká škola, musel otec navštěvovat školu německou.

Období před nástupem Hitlera k moci se vyznačovalo dobrým vzájemným soužitím Čechů s Němci. S mnohými jsme byli přáteli, jeden druhého respektovali. Od dětského věku jsme si společně hráli, sportovali atd., aniž by nám vadil jiný jazyk. Byly případy, kdy české děti měly více kamarádů mezi německými dětmi a opačně. I když byli čeští občané proti německým v menšině, ovládalo více českých dětí němčinu než německých češtinu. Nedomnívám se, že by důvodem byla averze k českému jazyku, ale přičítám to tomu, že němčina byla světovým jazykem. I tak docházelo k výměnám dětí z českých a německých rodin, aby se naučily druhé řeči.

Protože Němci patřili k sociálně silnějším a lépe situovaným vrstvám, a Židé, kteří se tehdy převážně národnostně hlásili k Němcům, vlastnili s Němci převážnou část průmyslu, byla lépe placená místa obsazována Němci. Díky českému kapitálu Živnobanky, reprezentované dr. Preisem, se podařilo ke konci první republiky v letech 1937-1938 získat kapitálovou majoritu nad některými koncerny v pohraničí. Od Petschků koupila Severočeské uhelné doly, atak se jedním rázem kdysi německá doména v pohraničí zhroutila a pozice, o které česká menšina usilovala, se tak v Duchcově, Mostu, Litvínově, Bílině, Teplicích a Ústí n. Labem dostaly pod český vliv. Živnobanka také získala majoritu ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí n.L., kam dosadila za generálního ředitele doc. Dr. Basche a centrálního ředitele dr. Ing. Ettela, kteří se zasloužili o zaměstnávání Čechů. I já jsem patřil mezi ty šťastné, kteří se dostali do Spolku, kam jsem byl přijat jako laborant do koloristického oddělení.

Němci si neměli nač stěžovat, měli všechna občanská práva, veřejné nápisy byly dvojjazyčné, měli německé školy, zastoupení v obecních, městských a okresních úřadech (kde měli často většinu), kromě toho měli zastoupení v parlamentě a ve vládě. Přesto bylo podle mého otce již od vzniku čs. státu několik německých politiků, kteří nelibě nesli své začlenění do státu s českou převahou a vyvíjeli snahu přivtělit německé regiony k Rakousku a Německu. Jako příslušníci bývalé mocenské a hospodářské elity se cítili národně, kulturně a sociálně nadřazeni Čechům. Toho po nástupu k moci využil Hitler k ovlivňování Němců u nás, kterých použil jako revoluční organizaci proti našemu státu. Většina Němců u nás bezvýhradně přijala nacistický program a ideologii, která zahrnovala i genocidu českého národa. Strana sudetských Němců (SdP) se tak ve spojení s Berlínem cílevědomě podílůela na rozbití Československa. K tomu měly sloužit i ozbrojené záškodnické a teroristické akce henleinovských ordnerů a sudetoněmeckého „freikorpsu" se potom rekrutovali příslušníci wehrmachtu, gestapa, SS atd.

Pod rouškou tělovýchovného spolku byla pro branné složky na několika místech v republice připravována ve velkém počtu Henleinova mládež. Jedním takovým místem branného výcviku mládeže s nacistickou a protičeskou výchovou se stal i statek a zámek p. von Voszáka v Hliňanech – Řehlovicích. Pro členy Henleinovy strany se stal nacismus náboženstvím a Hitler s Henleinem se stali božstvem pro většinu německých žen, které to dávaly veřejně najevo nošením medailonů s fotografiemi Hitlera a Henleina.

Perzekuce Čechů Němci se datuje od pronikání nacismu k nám a vyvrcholila v roce 1938. Ordneři naše lidi napadali, byli je a ničili jejich majetek. Častým jevem bylo vytloukání oken kameny, dále se poškozovaly státní budovy, mosty atd. To nás donutilo organizovat k ochraně bezpečnosti našich lidí, jejich, ale i obecního majetku, v obci noční hlídky po dvou lidech na úsek. I přes uvedené opatření se otec musel z obav o svou bezpečnost dva týdny před příchodem německých vojsk skrývat v Ústí n. L. Důvodem bylo, že byl Čech a funkcionář národně socialistické strany a Národní jednoty severočeské. Vzhledem k nebezpečí, které otci hrozilo, jsme nezůstali v obsazeném území a rozhodli se pro evakuaci do vnitrozemí.

V době vyhlášení mobilizace jsem byl odveden k vojenské pracovní povinnosti, kde jsme s nadšením kopali zákopy, stavěli protitankové zátarasy a drátěné překážky. Nezapomenutelné jsou a zůstanou mé vzpomínky na to ohromné nadšení našich lidí bránit svou vlast. Avšak většina sudetských Němců se v té době čs. státní příslušnosti dobrovolně zřekla s tím, že chtějí „Heim ins Reich", a to i za cenu použití síly.

Z velkého nadšení došlo k ohromnému zklamání, když nám byla čtyřmi velmocemi vnucena ostudná Mnichovská dohoda. Nastalo období nejistoty, ponížení, napětí, strachu o vlastní bezpečnost, o ztrátu zaměstnání a majetku, o rozdělení rodin atd. Tato psychická traumata připravovala Čechům většina sudetských Němců.

Nařízené likvidace zákopů, drátěných překážek a protitankových zátarasů jsem se již nezúčastnil. Využil jsem tohoto období k tomu, abych společně s matkou odvezl své dvě sestry, nejnutnější oblečení a prádlo k příbuzným do Záp u Brandýsa n.L. Obratem jsem se s matkou vrátil, abych nastoupil do zaměstnání a připravoval se s rodiči na evakuaci. Po návratu do zaměstnání jsme zjistil, že došlo ke dvojí dělbě práce. Zatímco němečtí pracovníci chystali slavnostní uvítání německých okupačních vojsk přípravou praporů s hákovým křížem, tak se čeští pracovníci zabývali balením a stěhováním části laboratorního zařízení a laboratorních potřeb s popisem místa určení Pečky.

Bydleli jsme v té době v železničářském strážním domku v Řehlovicích, odkud jsme také evakuovali. Otec sehnal otevřený vagón, do kterého jsme s matkou za účinné pomoci našich vojáků, střežících vojenská opevnění, naložili nábytek a peřiny.

S matkou jsme odjeli do Ústí n. L. a vyhledali otce. Spolu jsme ještě prošli ulicemi naplněných atmosférou radosti německých občanů. Poté jsme se odebrali na nádraží, kde v čekárně a restauraci panoval pláč, smutek a vzdor odjíždějících českých občanů. Tam jsme se také od našich železničářů dozvěděli, jaké úsilí museli vyvinout, aby zabránili německým zřízencům zdržovat vagóny a zásilky do vnitrozemí tak dlouho, až by se po příchodu okupantů staly jejich kořistí.

Před našim odjezdem přistoupilo z vlaku od Chomutova několik německých sociálních demokratů z Falknova, kteří stačili utéct jen ve spodním prádle. Odjížděli jsme z Ústí n. L. předposledním vlakem a henleinovci na nás ze železničního mostu stříleli. Někteří pracovníci Spolku, kteří v Ústí n. L. zůstali až do příchodu německé správy, mi po svém příjezdu do vnitrozemí vyprávěli, co se pak dělo. Hned v prvních dnech došlo k zatčení Židů a později i angažovaných Čechů. Zatčení byli internováni, Němci se na nich dopouštěli fyzického násilí, nutili je pít z plivátek apod.

V pohraničí jsme museli nechat veškeré domácí zvířectvo. Z nábytku po více než měsíčním putování v otevřeném vagónu zůstalo jen dřevo na topení a z peřin nic. Žádná škoda nám však nikdy nebyla uhrazena.

Při jedné z mých návštěv v SRN jsem se seznámil s dvěma odsunutými Němci. Při rozhovoru s nimi ani jeden nepřipustil, že zhoršování vztahů mezi Čechy a Němci způsobil nastupující fašismus, který henleinovci přijali za ideologii. Oba zastávali názor, že veškeré zlo pochází od Čechů.
Vratislav Chládek, tehdy Řehlovice

***

Dětství a obecnou školu jsem prožil v dnes již vybagrovaných Ervěnicích u Mostu. Od roku 1935 jsme bydleli v Ústí nad Labem. Jak šly měsíce, narůstaly provokace a posléze i teror henleinovců. Pořádali okázalé srazy s vlajícími prapory, s girlandami a hlavně s ordnery v rajtkách, vyleštěných holinkách a „dohodách" přes bílé košile. Přibývalo i auditoria namnoze v „tyroláckém" oblečení s dirdly a bílými podkolenkami. Kolosové parníky Českosaské paroplavební společnosti, která provozovala pravidelnou linku Drážďany – Litoměřice, jezdily asi pětkrát denně. Byly plné říšskoněmeckých výletníků, na zádi vládla vlajka s hakenkreutzem. Tu naši „loajální" němečtí spoluobčané zdravili zdviženou pravicí a voláním „Heil Hitler".

Když byl Střekov – dnes součást města Ústí – povýšen na město, byla u radnice vztyčena nepříliš povedená socha TGM. Jedné noci byla Němci „obohacena" o lucernu v ruce a tlumok na zádech. Za českým řezníkem Houdkem, který velkým nákladem přestavěl svůj závod, přišli nedlouho před obecními volbami sudetoněmečtí „demokrati", aby závod ozdobil vlaječkou Henleinovy strany. Jinak bojkot. Němci v předválečném Ústí představovali 80 % obyvatel, česká menšina by Houdka neudržela, jistě byl zadlužen. Tak se jednoho dne ve výkladní skříni objevila mísa škvařeného sádla a v ní zapíchnutá vlaječka SdP. Hokynář Sieber musel přestoupit ze strany německých sociálních demokratů do SdP. Ani jeho by při bojkotu Němců těch pár českých rodin v okolí neuživilo. Na jaře 1938 přijel do Střekova Henlein. Seběhly se Němky z okolí, na pohled docela obyčejné ženské z domácnosti, a líbaly vůdci ruce, ba i stupátko auta, kam vkročila noha Osvoboditele Utiskovaného Sudetoněmeckého Lidu.

Před jarními volbami organizovali místní Němci ve Střekově hon na Čechy.- Na různých místech města se shromažďovali ordneři, ordnerské spojky na motocyklech se míhaly sem a tam. S úzkostí jsme čekali, co se bude dít. Dělo se. S hukotem po silnici z Litoměřic přijely obrněné vozy naší armády a náklaďáky s pěchotou v přilbách a s nasazenými bodáky. A opět se míhaly henleinovské spojky – akce se odkládá na neurčito. Bylo to mobilizace čs. armády 21. Května 1938. Vojáci obsadili všechny důležité body ve městě na labských mostech umístili nálože, chodci se na mostě nesměli zastavovat. Pěší družstvo bylo ubytováno v elektrárně na Masarykově zdymadle. České rodiny nosili vojáčkům z vděčnosti buchty a jiná vylepšení menáže, což ovšem goebbelsovská propaganda interpretovala tak, že vojáci mají mizernou stravu, takže se musí přiživovat u obyvatel.

Pak přišly komunální volby.Svobodné, demokratické, tajné. Henleinova strana v pohraničí získala nejvíce hlasů. Kdo ji asi volil? Češi? Ne, to devadesát procent sudetských Němců se zcela svobodně rozhodlo pro rozvrat republiky, pro Hitlerův nacismus, pro úlohu páté kolony v tomto státě! Po odchodu českých vojáků byl sice klid, ale napětí trvalo. Počátkem září pronesl Hitler svůj známý projev na Parteitagu strany v Norimberku. Poslouchal jsem jej s tátou, já tehdy uměl německy nevalně, táta dobře. Najednou se táta rozesmál: „Víš, co povídal: - Pak přišel bubeník, a to jsem byl já!" Tedy demagog, kašpar, s nímž se omylem zacházelo jako se státníkem.

Té noci uspořádali henleinovci v Ústí velkou demonstraci. Mnohatisícový průvod táhl ke Krásnému Březnu za provolávání slávy Hitlerovi, za pokřikování protistátních hesel, mezi nimiž nechybělo ani okřídlené „Wir wollen heim ins Reich!""A žel, i za střelby, jíž padli za oběť dva lidé -–jeden Čech a jeden Němec.

Za rostoucího napětí nás táta v půli září odvezl k babičce do Kutné Hory. Tam jsem zažil Mnichov, rozhodnutí vlády jsem poslouchal na ulici z rádia. Ženy plakaly, večer byla ve městě demonstrace, muži volali „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!"

Bylo jasné, že se do Ústí nevrátíme a táta začal odesílat naše zařízení. Sám musel zůstat v Ústí, kde s několika zaměstnanci předávali Němcům elektrárnu. Když přišli okupanti, chovali se rezervovaně, netrpěli štvanice. Přišli do elektrárny, vytáhli plány a hned se ptali, kde je jeden z transformátorů, ten nejnovější. Generální ředitel jej dal dopravit před několika týdny do Prahy. Stroj se musel vrátit, připojit, přezkoušet. Češi zůstali v elektrárně do zaškolení nového personálu. Táta za námi směl jet jednou za pár týdnů, pro propustky si chodil na gestapo. Natrvalo se vrátil až v létě, a to již do protektorátu.

Pár týdnů po záboru se konečně pár českých zaměstnanců elektrárny odvážilo do místní hospody na pivo. Místním Němcům nadšení viditelně opadlo: výnosná místa obsadili soukmenovci z Říše, popřípadě nevyšší špičky henleinovské strany. Ti dole museli do práce jako dřív, po demokratické volnosti, kdy si každý říkal, co se mu zachtělo, si čím dál víc museli dávat pozor na jazyk. Přesto návštěvníci kritizovali kdeco. Debatu uzavřela hostinská ironickou poznámkou: Zwanzig Jahre ist uns Unrecht geschehen, jetzt geschiet uns Recht! – Tatínek to pokládal za malé, ale hřejivé zadostiučinění.
Jiří Vavřina, tehdy Ústí nad Labem

***

Narodila jsem se v obci Předlice (nyní předměstí Ústí n. L.) v roce 1924. V roce 1938 musela celá naše rodina uprchnout do vnitrozemí. Otec byl v té době povolán k vojenské službě. Proto jsme utíkaly jen s matkou a s oběma sestrami posledním vlakem vypraveným z Ústí n. L. Na tento vlak ordneři stříleli a první zastávka byla ve Všetatech, kde se spalo na rancích v přeplněné čekárně, restauraci apod. Další den se pokračovalo směrem na Lysou n. L., kde jsme opět hladoví čekali na další cestu. Pak jsme jeli na Nymburk, kam měl být otec přeložen, protože pracoval jako dělník v depu ČSD. Od prosince jsme společně s otcem bydleli u vzdáleného bratrance (cestář) v osadě Drahno, patřící k obci Chleby. Podařilo se nám sehnat deputátní byt u sedláka. Tam jsme byli až do 12. Května 1945, kdy jsme se s otcem vraceli zpět do Ústí n. L.Od této doby se celá rodina zase usídlila v Předlicích. Byl nám přidělen malý rodinný dům, který do května 1945 obýval vysoký důstojník SS.
Věra Kvízová, tehdy Ústí n. L.

***

Můj dědeček žil a pracoval v cukrovaru v Ústí n. L. od začátku 90. let minulého století – rodina žila v Žehuni. Jeho čtyři synové pracovali u ČSD, v pohraničí se oženili a založili rodiny. Já jsem přišla do Ústí n. L. jako jedenáctiletá v roce 1935 a chodila jsem tam do měšťanské školy. Žila jsem v rodině svého strýce, který byl vlakvedoucím ČSD, členem sociálně demokratické strany. V roce 1937 se politická situace velmi zhoršila. Nejdříve Němci napadali Židy a německé antifašisty. Mnoho židovských i německých dětí přešlo do českých škol. V mé třídě jich bylo asi deset. Přestože strýček vlastnil ve Střekově domek a velkou zahradu, odešla celá jeho rodina i já s ní do vnitrozemí. Odjeli jsme vlakem 14. Září 1938 do Žehuně. Strýček jako zaměstnanec dráhy dostal vagón a mohl odstěhovat veškeré zařízení – nábytek, osobní věci. Zde žila celá rodina až do konce války.

Hned v květnu 1945 se celá strýčkova rodina vrátila do Střekova do svého domu.

Byla to brutální, šovinistická politika nacistického Německa, která vyvolala nejprve okupaci našeho pohraničí a později obsazení celých Čech a Moravy. Štvavá národnostní nenávist byla tím hlavním podnětem henleinovců k vyhnání Čechů, dávno v pohraničí usazených. A vlastní Hitlerovy plány s celými Čechami byly mnohem dalekosáhlejší, a to vystěhování obyvatel celých Čech a Moravy až někam na Sibiř. Při odjezdu z Ústí n. L. nám to také Němci dávali jasně na srozuměnou. Na jejich nenávistné výkřiky si nerada vzpomínám.
Anežka Řípová, tehdy Ústí n. L.

***

Jsem jeden z tisíců, kteří se svými rodiči museli nedobrovolně opustit svůj domov, rodné město Ústí n. L. – Krásné Březno. I když mi bylo tehdy čtrnáct let, plně jsem chápala všechno to zlo, které nám přivodila tehdejší SdP. Je zbytečné popisovat, co vše jsme jako Češi v té zlé době od roku 1937 až do konce války prožili.
Jaroslav Janata, tehdy Ústí n. L.

***

Rodiče žili od roku 1925 v Rosbachu u Aše a asi v roce 1933 se přestěhovali do Ústí n. L. Otec byl celní úředník, matka v domácnosti, oba byli členy Sokola, otec v něm měl nějakou funkci. Snad byli v národně socialistické straně, tak jako po válce. Podle vyprávění rodičů bylo soužití s Němci v Rosbachu bez problémů, ne tak v Ústí n. L. Sama se pamatuji na některé střety asi od roku 1937, např. při národním svátku vychrstli z oken německého bytu na průvod splašky. V roce 1938 jsem si nesměla sama hrát venku, protože mě honili němečtí kluci a chtěli mě zbít. Otec měl problémy s henleinovci, někdo nám jednou střelil do okna, ale to vím jen z vyprávění svých rodičů.

V noci těsně před obsazením nás někdo přišel varovat, že naše rodina je na seznamu osob s „nepřátelským vztahem k Německu".

Byla jsem sama doma s matkou – otec byl jako záložní důstojník mobilizován. V noci mě vzbudila a řekla, že musíme utéct. Dostala jsem jako zavazadlo na cestu jakýsi „chlebník" přes rameno, ve kterém byla má plynová maska. Při odchodu matka plakala a já jsem jí řekla: „Mami, nebreč, my se sem někdy vrátíme." Na cestu vlakem k příbuzným se již nepamatuji. Rodiče se neodvážili po obsazení vrátit do Ústí n. L., nechali jsme tam veškeré zařízení třípokojového bytu, ale nějaké oblečení jsme snad prostřednictvím známého dostali.

Napřed jsme bydleli u různých příbuzných v okolí Prahy, pak jsme dostali byt na Letné a po třech měsících v Holešovicích. První třídu jsem navštěvovala postupně v pěti školách, nebyla jednotná metodika výuky, takže to nebylo snadné. Učitelky však pro mne měly pochopení. Otec dostal místo jako celní tajemník v Praze 7, kde pracoval celou válku až do zpětného přeložení do Ústí n. L. v roce 1945. Odškodnění za ztracený majetek jsme nikdy nedostali.
Marie Krejčová, tehdy Ústí n. L.

***

Můj strýc Karel Pech byl po první světové válce jako strojvedoucí přidělen do Ústí nad Labem, tam se oženil a bydlel se svou rodinou. Po dlouhá léta první republiky žili Češi a Němci vedle sebe, kamarádili spolu, děti si spolu hrály a chodily do školy. Nástupem Hitlera k moci a vinou Henleinovy strany se všechny přátelské vztahy přetrhaly, dospělí i děti spolu přestali mluvit. Netýkalo se to však německých sociálních demokratů, ti se chovali normálně. Nejhorší to bylo ve městech, v některých místech na venkově byla situace přece jen mírnější.

Nikdy nezapomenu na horký červencový večer, kdy jsem byla u strýce na návštěvě. To tehdy byl ve Vratislavy sjezd německých žen a mluvil k nim Hitler. Všechna okna v městě byla otevřená, v nich radiopřijímače a z nich se po dobu dvou hodin ozýval Hitlerův řev a dlouhotrvající skandování německých žen „Heil Hitler!" Po zádech mi až běhal mráz. A proti tomu nemohla naše policie nic dělat.

Často se tvrdí, že Hitlera podporovali jen lidé s nízkým vzděláním. To však není pravda. Stýkala jsem se s jednou německou dívkou, abych se zdokonalila v němčině. Pamatuji se na rozhovor s jejím otcem, který obhajoval Hitlerovy názory, a to byl velice inteligentní člověk!

Každý týden přijížděli do Ústí autobusy plné říšských Němců, nahrnuli se do řeznictví pana Matouschka, aby se pořádně nacpali českými uzenkami. Lodníci, kteří jezdili po Labi do Hamburku, říkali, že se Hitler již od roku 1933 připravoval na válku, že v Německu mají jen „dřevěné máslo", čímž mysleli margarín. Známý je též výrok německých představitelů „Kanóny místo másla!"

Po podepsání dohody v Mnichově musel také můj strýc s celou rodinou utéci a s sebou si mohli vzít jen to nejnutnější.
Za Karla Pecha, tehdy Ústí nad Labem, neteř L. Č., Praha

***

V roce 1931 se naše rodina přestěhovala z Kolínska do pohraničí. Otec dostal zaměstnání s bytem v Ústí n. L. – Pětidomech. V této kolonii bydleli vedle Čechů také občané jiných národností. Nejvíce bylo Němců a smíšených manželství. Žilo se nám relativně dobře. Jako děti jsme si společně hrály, chodily do školy v Předlicích a cvičit do Sokola. Na návštěvu přijel také pan prezident Masaryk. Zpráva, že zemřel, nás velice zarmoutila.

Na to snad Hitler s Henleinem čekali. Němci i ze smíšených manželství podléhali sílící propagandě. To se pochopitelně také přenášelo na děti. O nadávky „ty česká svině", du tschechische Sau" nebyla žádná nouze. Později došlo i na fyzické násilí. Rvačky, bitky, různé provokační akce, průvody s hákovými kříži, bílé podkolenky, bubínky, hajlování, srazy ozbrojených ordnerů a sabotáže. Psal se rok 1938. Byli i ranění a mrtví.

Pro udržení pořádku po částečné mobilizaci přijelo naše vojsko. To se spojilo s českou domobranou a ochranou železnice a zařízení ČSD. Jedinou zbraní, ač velmi účinnou, byly pendreky, vyrobené z vagónových hadic. Jednou ráno jsme se probudili a mezi domy byly položeny hákové kříže vyrobené z prken. Situace se přiostřila tak, že jsme raději odjeli, abychom nepřišli o holé životy. Nedalo se nic pěkného čekat. Narychlo jsme odcestovali do vnitrozemí jen s tím nejnutnějším. Přišli jsme skoro o všechno a nikdy jsme žádnou náhradu nedostali.
Josef Vokáč, tehdy Ústí n. L.

***

Žila jsem s otcem a matkou do září 1938 v Ústí n. Labem. V září 1938 jsme musely s maminkou během dvou hodin v noci opustit náš domov a odjet jen s malým kufříkem. Tatínek zůstal v Ústí n. L. až dokonce září a potom za námi přijel do Prahy. Velmi dobře se pamatuji, jak sudeťáci v našem pohraničí vyváděli.
Libuše Komperová, tehdy Ústí n. L.

***

Rodiče mého otce žili v Křešicích, kde otec vychodil německou školu. Celý svůj život tedy prožil v pohraničí. Matka pochází od Mladé Boleslavi. Otec byl průvodčí vlaků a matka v domácnosti. Do roku 1937 nebyly mezi námi a Němci problémy. Vím, že se rodiny stýkaly. Až s nástupem Henleina a vyhrocováním situace se začali Němci oddělovat. V roce 1938 jsme chodili do školy v Děčíně. S narůstajícím časem jsme však museli chodit ve skupinkách, protože jsme jako Češi byli zprvu napadáni německými dětmi a později i dospělými. Agresivita postupně rostla – nejdříve jen slovní urážky a později i fyzické napadání. Museli jsme chodit postranními cestami a pak nám museli chodit rodiče ke škole naproti. To samé bylo i v místě bydliště, ale v menší míře, neboť jsme žili za městem v domě, který byl majetkem ČSD a bydlelo tam 72 rodin, takže jsme tvořili určitou komunitu.

V polovině září 1938 (asi 13. Nebo 14.) jsme doslova ze dne na den opustili domov. Matka vzala peřiny a do tašek jen nejnutnější věci. Pamatuji se, že ten den pršelo a my jsme jeli malým žebřiňáčkem naloženým peřinami a několika taškami na nádraží. Dodnes vidím, že když jsme jeli pod železničním mostem, potkali jsme Němce a ti se nám smáli, i nějaké nadávky padly. Nezapomenu na pohled z vlaku, když mi maminka říkala: „Podívej se naposled, kde jsme bydleli." Také nezapomenu, když jsme se válce vraceli zpět. Již dlouho jsem stál u okna a čekal na pohled, který jsem si pamatoval, když jsme utíkali.

Otec zůstal jako průvodčí do poslední chvíle. My s matkou jsme našli útočiště u mé tety v Krpech u Kropáčovy Vrutice. Přestože měli jen dvě místnosti, tak přijali nás i mou babičku a tetu, takže nás ve dvou místnostech bylo deset.
Jiří Dvořák, tehdy Křešice u Děčína

***

Otec žil od roku 1925 v Děčíně, kde pracoval jako pomocný skladník u ČSD. Matka byla v domácnosti. Po nástupu Adolfa Hitlera roku 1933 v Německu k moci stupňovali sudetští Němci v českém pohraničí své požadavky. Od roku 1936 se situace radikálně zhoršila. Zvyšoval se však agresivita Němců vůči Čechům. České děti byly napadány Hitlerjugend. Sama jsem to prožívala. Velmi dobře si pamatuji na 1. Máj 1938. Němci provolávali slávu Hitlerovi, celé město bylo zaplaveno prapory s hákovými kříži. Němci pochodovali hlavní třídou; byly jich tisíce z celého okolí. Čeští pořadatelé vedli český průvod postranními ulicemi, aby nedošlo ke střetu. Němci chtěli český průvod napadnout. Tato doba byla plná hrůzy a strachu, co bude následovat. V českých domech muži drželi již celý měsíc ve dne i v noci hlídky. V noci se nesmělo rozsvítit ani na chodbě, aby Němci dům nenapadli. Zprávy z hranic od finanční stráže informovaly české obyvatelstvo o pohybu Němců na hranicích. Vypadalo to na válku.

V obsazeném území jsme nezůstali. Moje rodina i všichni sousedé utíkali jen v tom, co měli na sobě. Rodiče měli u sebe doklady a něco málo peněz, jinak nic. Nebyl čas něco si zabalit. Všechen majetek zůstal v Děčíně. – zařízený byt, sklep plný zásob na zimu, pěkná chata se vším potřebným, nářadí na zahradu. Za tyto věci jsme nedostali žádnou náhradu.

Otec pracoval v Brodě u dráhy. Každý den ráno chodil 10km pěšky tam a večer zase 10 km zpátky. Matka od rána do noci pracovala u bratra a švagrové na polích a ve chlévě z vděčnosti, že nám poskytli střechu nad hlavou. Oni sami neměli nic, čím by nám pomohli.
Marie Kučírková, tehdy Děčín

***

Můj otec byl přeložen v roce 1922 do železničních dílen ČSD v Podmoklech (nyní součást Děčína) a v témže roce se za ním přestěhovala celá naše rodina – matka, starší sestra a já – z Dobronic u Chýnova, okr. Tábor, a zde jsme žili až do našeho odchodu v roce 1938. Jelikož v té době nebyl ještě dostatek vhodných bytů, byli jsme ubytováni prozatím u jedné německé rodiny v podnájmu. Zde jsme, podle vyprávění mé matky, měli jednu světnici, kde bylo vlhko a pod postelemi rostla houba. Toto prostředí se pak podepsalo na mém zdraví. Domácí na nás pohlížel jako na vetřelce. Po nějaké době se otci podařilo zajistit pro nás byt v tříposchoďovém domě zvaném „Tereza". Otec byl členem sociální demokracie, byl rovněž pokladníkem „Gentského systému" v dílnách ČSD. Pamatuji se to proto, že za ním do našeho bytu přicházeli dělníci propuštění z práce na dráze. On jim pak vydával určitou částku jako podporu. Rodiče měli svoji vlast velmi rádi a hájili ji proti pomluvám a nepravostem. V tomto duchu nás též vychovávali. Chodil jsem do DTJ, kde jsem cvičil i hrál divadlo.

Soužití Čechů a Němců bylo podle mne dobré. Ovšem tato „pohoda" trvala jen do doby, než začal svou kampaň Konrád Henlein, tj. do roku 1933. Předtím se některé české a německé rodiny přátelily, navštěvovaly a podobně. Pamatuji si, že rovněž moji rodiče podnikali výlety s jednou německou rodinou a dokonce moje mladší sestra učila jejich dceru česky.

Po roce 1933 a pak po volbách 1935 troufalost a zpupnost jednotlivých členů SdP stoupala, a to hlavně vůči Čechům, které již tehdy začali považovat za méněcennou rasu. V Podmoklech byly tři velké německé školy, dvě byly ve středu města u náměstí a třetí s technickým zaměřením pak na vršku nad městem. Česká menšina měla jen jednu školu, a to mimo střed města. K této škole jsme museli procházet uličkou mezi ploty. Stávalo, že jsme se zde setkávali se žáky německé školy, a tehdy docházelo k různým neshodám a později i k napadání českých dětí. Hřiště DTJ bylo za městem na kopci a muselo se k němu jít kolem kostela „Jánská kaple", kde pak v letech 1937 – 1938 docházelo k přepadům českých občanů zfanatizovanými členy různých německých bojůvek. Na cvičení jsme proto chodili vždy ve skupině, neboť na větší počet lidí si tito „hrdinové" nedovolili zaútočit. Abychom se mohli bránit, udělali jsme doma z gumových hadic pendreky, které jsme pak nosili s sebou.

Při zvolení dr. E. Beneše prezidentem ČSR v roce 1935 se večer na náměstí sešlo tak málo Čechů, že to bylo až bolestné. Neúčast lze vysvětlit velkými obavami Čechů před sudetskými Němci. Ti totiž nevynechali žádnou možnost, aby nenapadli nějaké shromáždění Čechů a německých sociálních demokratů a přitom nevyvolali nějakou rvačku. O německých sociálních demokratech je nutno říci, že jejich oddíly RW (Republikanische Wehr) byly velmi agilní a dovedly tvrdě republiku proti násilníkům bránit. Otec mi jednou vyprávěl, že členové RW při naší květnové mobilizaci odešli mezi prvními na hranici a pomáhali ji až do příchodu posil střežit.

Ve městě byla městská policie složená z Němců. Rovněž tak starosta byl Němec. Stalo se ku příkladu, že Němci pořádali různé demonstrace, ale naše česká státní policie byla proti nim bezmocná, neměla od vlády povoleno, aby mohla zakročit. Když však tento demonstrační průvod přišel před radnici, vyšel starosta a prohlásil asi toto: „Nadělali jste rámusu už dost, jděte domů", a celá demonstrace se v klidu rozešla. Jednou jsme šli ze hřiště DTJ domů a v prvních obydlí jsme zastihli asi jedenáctiletého hocha, který v uniformě a s obnaženou dýkou hlídal domy, neboť starší Němci opět řádili ve městě. On prý hlídal, aby nikdo z jejich domů nic neukradl. Stalo se též, že při jedné potyčce byli napadeni čeští policisté. Jeden henleinovec povalil českého policistu, namířil na něj svůj půllitr se slovy: „Tak mě uhoď, nesmíš, že?" Aby měli Němci, tj. henleinovci, hodně hlasů, tak k volbám v roce 1935 přinášeli na nosítkách nemocné, nechali je odvolit a pak je nechali ležet na chodbách, takže členové volební komise museli zajišťovat jejich odvoz domů. To jsem se dověděl od svého otce, který byl členem volební komise.

V novinách z té doby bylo hodně článků o tom, že zfanatizovaní Němci napadli četnickou stanici nebo úřadovnu celní a pasové kontroly. Výsledkem pak byli mrtví a ranění z řad četníků, policie, celní a finanční stráže. Němci, a to hlavně mladí, odcházeli do Německa, zde se vycvičili a vyzbrojili, aby pak mohli v republice přepadávat české obyvatelstvo i české úřady. Rovněž do Československa pašovali zbraně, munici a trhaviny, maskované jako potraviny (v plechovkách, pytlích apod.), aby pak mohli u nás provádět různé sabotáže. Hodně členů SOS (Stráž obrany státu – složená z četníků, policie, celní a finanční stráže) bylo zabito nebo zraněno právě těmito německými bojůvkami vycvičenými v Německu. Nebylo by správné, aby se na ně zapomínalo, neboť si zaslouží úctu. Tito lidé byli vlastně prvními mrtvými a raněnými ve válce, která vypukla později.

V roce 1936 jsem ukončil školní vzdělávání, tj. vychodil jsem 4. Ročník měšťanské školy. Měl jsem jako učeň nastoupit do továrny, kde pracovala má starší sestra, ale oni učně nepřijímali, prý proto, že tam nějaký učeň něco ukradl. Byl jsem tudíž doma bez práce. Až teprve začátkem roku 1937 se mému otci podařilo pro mne sehnat práci. Dne 15.3.1937 jsem byl přijat jako učeň – mechanik šicích strojů v továrně na šicí stroje Böhmische Clemens Müller Werke A.G. v obci Bynov u Podmokel. Zde jsem se měl učit řemeslu do 14.3.1940 V této továrně pracovali samí Němci, jen já a ještě třu učňové jsme byli Češi. Snad tím chtělo vedení dokázat, že přijímá také Čechy. Všichni němečtí zaměstnanci byli členy SdP, kdo nebyl členem, nemohl zde být zaměstnán. Věřím tomu, že někteří byli členy jen proto, aby měli práci, neboť se ke mně chovali celkem slušně.

Jako učeň jsem jednou až dvakrát týdně docházel do české pokračovací školy. Asi tak 20. nebo 21. září mi v továrně jeden dělník řekl „Zítra půjde všechno Heil Hitler!" Já mu nevěřil, ale 22. září se to stalo. Dívali jsme se z oken školy na město a tu jsme zpozorovali, že se všude objevuje mnoho červených praporů s hákovým křížem. Náš učitel Jakeš ihned ukončil vyučování a poslal nás domů. Když jsem přeběhl náměstí před náš dům, tak jsem se zhrozil. Po celém náměstí plno rozvášněných Němců, někteří oblečení do černých rajtek, s hákovými kříži na rukávech a roznášeli další prapory k vyvěšení. Z německé školy na náměstí každou chvíli za velkého smíchu a křiku vylétl z oken chuchvalec roztrhaného papíru – byly to roztrhané české knihy. Po celém náměstí se rozléhalo jejich „Heil Hitler!". Naši českou ani německou policii jsem neviděl. Do celého tohoto dění nazasahovali: Němci nechtěli a Češi nemohli, neboť měli instrukce „neprovokovat, nezasahovat, nedávat záminku ke stížnosti atd." Je třeba podotknout, že tehdy ještě existovala Československá republika, bylo to před Mnichovem!

Jelikož hrozilo nebezpečí, že rozvášnění Němci vniknou do našeho domu, rodiče rozhodli, že nás otec odvede na nádraží a my pojedeme k příbuzným na Táborsko, kam jsme už nějaký čas před našim odjezdem poslali bednu s našim lepším oblečením. V přeplněném vlaku bylo hodně těch, co odjížděli ze stejného důvodu jako já s matkou a se sestrou – též prchali před Němci.

U příbuzných v Ratibořicích (okres Tábor) byli jsme dobře a s pochopením přijati. Když jsme s matkou a sestrou odjeli, musel otec v Podmoklech ještě zůstat. Když pak za námi přijel do Ratibořic, tak se slzami v očích vyprávěl, co vše se v Podmoklech a hlavně v dílnách ČSD dělo při stěhování strojů. Museli se bránit přepadům ozbrojených a zfanatizovaných německých bojůvek, které používaly i zbraně. Tehdy jsem otce viděl poprvé a naposled v životě plakat.

V listopadu 1938 odjeli otec a má mladší sestra do Podmokel pro náš nábytek a zařízení bytu. Museli se tam hlásit na městském úřadě, do místních novin dát inzerát, že se hodláme odstěhovat, za to zaplatit pak 50,- Kč. Dále se musel pořídit česky a německy seznam věcí, které si odvezou. Tento seznam musel být na městském úřadě potvrzen. Dále zde museli asi týden počkat, zda se nepřihlásí někdo, komu jsme něco dlužní, a teprve potom se mohl nábytek a zařízení nakládat. Vagóny přidělila česká dráha.

I když jsme nepřišli o žádný majetek, strádali jsme duševně a morálně, neboť všichni jsme naši republiku milovali. To dokazuje i to, že jsem se ještě v Podmoklech, stejně jako mnoho jiných českých mladíků, dobrovolně přihlásil do oddílů na obranu republiky. Vojáci nás cvičili ve zbrani, ale pak k našemu nasazení již nedošlo a oddíly byly před našim odjezdem z Podmokel rozpuštěny.
Josef Bednář, tehdy Podmokly nad Labem 

1

2

/gallerous/get_image/Vyhnani_Cechu_ze_Sudet_v_roce_1938_-_osobni_vzpominky.jpg/normal/gallerous/get_image/Vyhnani_Cechu_ze_Sudet_v_roce_1938_-_osobni_vzpominky2.jpg/normal