Historie Litvínovska

Ve sbírkách duchcovského muzea se dochoval objemný rukopisný svazek v dřevěných deskách potažených hnědou kůží se zbytky kožených proužků po stranách desek na svázání knihy. Hned na první straně tohoto barokního manuskriptu je uvedeno, že majitel duchcovského panství Jan Bedřich z Valdštejna nechal „ze své vrchnostenské milostivé vůle" nalézt starou „Soudní knihu" z Ledvic a za účasti úředních služebníků, rychtáře, přísežných a celé obce ledvické s obzvláště velikou pílí (mit besondern Grossen Fleiss) vyhledat kdy a v jakém roce každý z ledvických majitelů gruntů svůj statek získal, dále od koho a jak draze jej koupil, co bylo do určitého data zaplaceno, co naopak ještě splaceno nebylo. To vše pak dal přepsat a vložit do nové „Soudní knihy", což se stalo dne 30.I. 1681. Již přečtení prvního listu v tomto rukopise ukazuje, že označení „ Gerichtsbuch" není alespoň z hlediska současné terminologie diplomatických písemností úplně vhodně zvolené. Obsahem svazku jsou totiž takřka výlučně údaje o zdejších selských i vrchnostenských statcích a dvorech a to konkrétně o jejich nákupech a prodejích. Přiléhavější by proto snad bylo označení „Kaufbuch"- kniha trhová. Výše uvedené zápisy však mohou představovat vítaný pramen nejen k hospodářským ale i kulturním dějinám Duchcovska v 17. a 18.století.

Na listech 53- 54 nacházíme například pozoruhodné údaje, které osvětlují společenský vzestup duchcovského rodu Zessnerů ze Spitzenbergu, o němž již bylo v DN psáno. Nachází se zde totiž transkribovaná listina Jana Bedřicha z Valdštejna ze dne 22.III.1664, v níž Valdštejn píše, že svému bývalému komořímu panu Georgu Ulrichovi Zessnerovi ze Spitzenbergu za věrné služby , které pro něj vykonal v dobách jeho „chválabohu šťastně završené cesty do cizích zemí" předává vrchnostenský dvůr v Ledvicích stejně jako vypálený dvůr v Želénkách se všemi k tomu náležejícími polnostmi, loukami, statky, grunty a půdou bez jakýchkoliv poplatků, robot a dalších povinností, které mu jako vrchnosti náleží (ovšem s výjimkou válečných kontribucí a finančních příspěvků na sněmy apod., které leží mimo Valdštejnovu kompetenci).

Všechen výše psaný majetek tedy daruje do svobodného a dědičného držení Georgu Ulrichovi Zessnerovi avšak nejen pouze jeho osobě ale také Zessnerově manželce, dětem, dětem jejich dětí a veškerým jeho budoucím dědicům. V případě, že by Zessner přirozené dědice neměl, může se sám rozhodnout komu zmíněné dvory odkáže, stejně tak se připouští možnost oba dvory odprodat. Další zápis z 1.I. 1703 již popisuje prodej zmíněných dvorů, které od Georga Ulricha Zessnera koupil jeho syn Johann Ulrich Zessner ze Spitzenbergu. Závěrečná formulace této kupní smlouvy ukazuje, že k jejímu originálu byly přitištěny obvyklé šlechtické pečeti syna a otce Zessnerů :„Gewohnl. Adeliches Pettschaft Beygetrucket". Johann Ulrich Zessner byl majitelem zmíněného dvora osm let. Dne 10. II. 1711 od něj kupuje tehdejší majitel duchcovského dominia Jan Josef z Valdštejna zpět dvůr v Želénkách i Ledvicích.

Ledvická „ Soudní kniha" však nepřináší jen informace o elitních vrstvách duchcovské společnosti v době barokní. Např. na listě 10 je popsána dědičná koupě selského statku, který získává Hans Schindler od své tchýně Marie Eckertové dne 20.1. 1716. Díky této kupní smlouvě si můžeme udělat představu o tom jaká hospodářská zvířata byl součástí živého inventáře běžného selského gruntu doby barokní - je zde uveden jeden kůň a jeden vůl (oba s postroji), jedna dvouletá kráva, osm slepic s jedním kohoutem, jedna husa, jedno roční prasátko. Ve stejném zápise je uvedeno také další příslušenství statku - např. vůz pobitý železem a opatřený „rezervou" -jedním náhradním kolem nebo pluh s hráběmi.

V jiném oddíle této knihy (na listu 81) zase nalézáme údaje o příbuzném výše uvedené prodávající (Marie Eckertové) Franzi Eckertovi, který měl v roce 1730 prokazatelné ekonomické vazby k jednomu ze dvou duchcovských zbožných bratrstev. 

1

/gallerous/get_image/Drobnosti ze starého Duchcovska.jpg/normal