Historie Litvínovska

Duchcov byl v 17. a 18.století obehnán hradbami se třemi městskými branami a to Teplickou, Hájskou, Mosteckou. V hradbách se po třicetileté válce nacházelo padesát šest domů, z nichž pět bylo „pohořalých" a šest pustých . Za hradbami pak bylo dalších dvacet domů. Požár v roce 1709 zničil 66 domů, jen deset jich zůstalo zachováno. Trvalo několik let než se město z požáru vzpamatovalo.V roce 1715 však počet domů závratně stoupl. Ve městě se nacházelo velké náměstí (Marktplatz) k němuž přiléhalo panské sídlo a děkanský kostel sv. Jiří s hřbitovem, později přibyl nový kostel Zvěstování P.Marie. Na náměstí, naproti zámku stála radnice s loubím a věžičkou.Nedaleko Teplické brány se nalézalo ještě jedno menší náměstíčko „Laurenziplatz". Za Mosteckou branou se nacházelo Mostecké předměstí „BrüxerVorstadt" s dvory Johanna Christopha Heymanna a rodu Öttlů z Greiffenau, dále s chalupnickými a zahradnickými usedlostmi a rovněž vrchnostenský špitál, s „apatykou". Za Teplickou branou byl malý panský rybník a velký rybník Barbora, vedle něj kaple sv. Barbory s novým hřbitovem a městským špitálem. Za Hájskou branou se nacházel valdštejnský hospodářský dvůr, panský pivovar a ovčinec.

Počet obyvatel v Duchcově v roce1654 nepřekročil 400. Konkrétní představu o stagnující duchcovské populaci dává zápis v duchcovské matrice, z roku 1744 o počtu zpovídaných a svátosti přijímajících ve velikonočním čase. Celkově jde o 491 obyvatel (nejsou zde pochopitelně zaznamenány děti před prvním přijímáním). Pokud jde o přirozený přírůstek obyvatelstva, naznačuje ta stejná matrika následující čísla (nejedná se však výhradně o děti narozené v Duchcově, jsou zde i některé děti z Ledvic a Liptic) 1704 - 51 dětí, 1705 - 45 dětí, 1706- 41dětí, 1707 - 40 dětí, 1708 - 48 dětí. Z počtu měšťanských přísah lze vyčíst, že během jednoho roku se novými duchcovskými měšťany stávali např. v letech 1721 a 1723 jen dva lidé, v roce 1722 dokonce pouze jeden člověk.

Národnostní složení Duchcova bylo ve sledovaném období silnou převahou německé. Už od 16.století byl patrný německý charakter města ve srovnání se sousedními Teplicemi a Bílinou, v nichž naopak tehdy ještě převládal český živel. Typická jména duchcovských rodin v daném období byla Emerling, Hoschmann, Heymann, Köhler, Lebwohl, Öhlschlägel, Pusch, Schirmer, Strobel, Wiedon, Zauper, Zechel apod. Pouze ojediněle se v duchcovských matrikách setkáváme s českými jmény Součků, Kalinů, Smetanů, Popelů- jejichž nositelé patřili mezi významné duchcovské měšťany. Českého původu byli evidentně také někteří další obyvatelé, ovšem nižšího společenského postavení. Na počátku 18. století však v Duchcově žila a s místním měšťanstvem se spříznila též původně italská rodina Martinelli (Mattinelli, Mattanelli).

Na vrcholu městského společenského žebříčku stáli v druhé polovině 17. století rodinní příslušníci někdejších vysokých panských úředníků, náležející k duchcovské „gentry". Jednalo se konkrétně o rodiny Öttlů z Greiffenau, Zessnerů ze Spitzenbergu a Mibesů. Všechny tyto tři rodiny mohou být pokládány za duchcovskou honoraci se specifickým postavením v rámci tehdejšího obyvatelstva Duchcova .

Městským radám zůstal v 17. a 18.století nadále dozor nad cechy. A představitelé jednotlivých řemeslných sdružení v Duchcově tak skládali přísahu městské radě a vší obci duchcovské, s odvoláním na Boha, Pannu Marii a všechny svaté. V Duchcově ve sledovaném období existovalo osm cechů, přičemž některé z nich sdružovaly více profesí. Byl zde sdružený zednický, kamenický a tesařský cech, mlynářsky cech, až později spojený s cechem pekařským, ten je v Duchcově doložen pečetí z roku 1636, sladovnický cech, sdružený kovářský, bednářský a kolářský cech, ševcovský cech, krejčovský cech a punčochářský cech. Překvapivě vysoké počty členů jednotlivých cechů měly svůj původ v přijímání přespolních členů, lidí, kteří dané řemeslo přímo neprovozovali a v zapisování žen a dětí mezi cechovní spolubratry.

Např. v roce 1733 nechala Elisabeth Zechelová s povolením celého ctihodného cechu zapsat jako spolubratry a spolusestry nejen svého syna Johanna Antona Zechela a další živé příbuzné Salomenu Millerovou a Barbaru Schneiderovou, ale dokonce také dva mrtvé Georga Millera a Jacoba Schneidera. V žádném případě se tu tedy nejednalo pouze o profesní sdružení. Členové cechů se také aktivně podíleli na náboženských slavnostech ve městě, měli vyřezávané krucifixy, baldachýny apod. Když se v roce 1728 účastnil duchcovský zednický cech Slavnosti Božího Těla , přelétly v důsledku vanoucího větru z rozžehnutých svící, které v průvodu drželi „spolubratři" na nový drahocenný cechovní baldachýn jiskry a látka začala hořet.

Kromě řemeslných cechů byla v Duchcově ještě dvě bratrstva: brartstvo sv. Cecílie při děkanském kostele sv. Jiří a bratrstvo Navštívení Panny Marie při kapli sv. Barbory před hradbami. Bratrstvo ke cti sv.Cecílie bylo založeno roku 1677 , kdy se na jeho ustavení dohodli „páni muzikanti" s dovolením děkana od sv.Jiří. Druhé duchcovské bratrstvo, zasvěcené Navštívení Panny Marie při kapli sv.Barbory bylo založeno už roku 1611. Na starosti mělo nejen kapli svaté Barbory, ale náboženské slavnosti v celém městě a zajišťovalo vše potřebné při procesích do Mariánských Radčič, Bohosudova a Horního Jiřetína.

V barokním Duchcově působila ještě střelecká gilda založená nejméně roku 1578, kdy je zmiňován prvním „střelecký král", který zvítězil na každoroční střelecké slavnosti za Teplickou branou. Byly to právě střelecké slavnosti, které narušovaly vedle náboženských slavností poklidný život nevelkého města.

Všichni členové duchcovských cechů, bratrstev i střelecké gildy se pokládali za „ctné měšťany a spoluobyvatele". O tom jak důležitá byla neporušená čest duchcovských měšťanů svědčí zápisy o soudních jednáních o nařčení cti . Toho se dopustil např. zdejší měšťan Georg Brosche, když nazval Georga Albrechta Heinricha duchcovského dvorního zahradníka šelmou a zlodějem. Oba si následně museli při urovnání sporu rukoudáním slíbit, že se budou nadále pokládat za ctné měšťany a že se k sobě budou chovat přátelsky.

Nejzasší výspu duchcovské společnosti v 17. a 18.století představovali zloději, vrazi a další zločinci, kteří byli souzeni před městskou radou. Roku 1701 byla duchcovská obyvatelka Maria Elisabetha Heymanin usvědčena jako osoba „zlo konající" čili jako čarodějnice. Většinou šlo o přivandrovalce či nekřesťany nebo o loupežníky. To je případ Samuela Schickela, člena proslulé bandy Lipse Tulliana, který v roce 1703 na duchcovském předměstí zavraždil a oloupil Johanna Christopha Heymanna, kněze a někdejšího komorníka Jana Bedřicha z Valdštejna.

1

/gallerous/get_image/Zivot_v_Duchcove_v_dobe_baroka.jpg/normal