Historie Litvínovska

Mapa, kterou nakreslil pan Beran, je rozdělena do tří částí, aby do detailu zachytila důležitá místa. Systematicky v jednotlivých oknech postupně přibližuje („zoomuje") pro něj relevantní území. Na prvním nákresu zachycuje široké okolí: „Todle beru jako celý území, prostě domov je to celý. Taky tomu říkám Horno Jiřetínsko Jezerská oblast, to je širší domov... A je to v podstatě poslední, co tady zbylo" (1: 688). Je to oblast, kde prožíval dětství, a která již z velké části, vlivem těžby uhlí zanikla.

„V tom lese, eště když stály Albrechtice, tak já jsem vždycky velice často několikrát tejdně chodil pěšky z Jiřetína, lesem tady do Albrechtic, tam bydlela babička, eště když žila a když Albrechtice eště stály. Takže opravdu ten les znám, tady v tom úseku mezi Albrechticema a Jiřetínem znám úplně každej strom, každej kámen v tý cestě" (1: 293). Zde je důležité znovu si povšimnout pevné vazby ke konkrétním místům, která hrají v životě pana Berana důležitou roli. Nejde jen o místa s duchovním rozměrem, ale obecně o místa s osobním, symbolickým významem. Tato pevná citová vazba k místům v kraji a obci je charakteristická pro všechny Aktivisty.

Zámek, jakožto dominanta obce, se objevuje na téměř všech zachycených mentálních mapách. U pana Berana je navíc místem současného bydliště a symbolem vítězného boje proti těžařům. Kromě toho je zámek Jezeří místem, kde se mohl pan Beran poprvé podílet na obnově památek v Podkrušnohoří. „V devadesátých letech jsem pak získal od Národního památkového ústavu drobnější zakázky na opravách zámku Jezeří. Zámek znám celý život a vždycky jsem toužil něco tam dělat. Je to vyloženě srdeční záležitost" (1: 626).

Kostel, fara a hřbitov jsou dominantou i na nákresech ostatních konverzačních partnerů. Pro pana Berana to jsou místa s duchovním významem. Na posledním nákresu pak zachytil dům rodičů a hostinec, kam rád chodí na pivo.

Vedle generační a duchovní dimenze lokální identity pana Berana hraje důležitou roli ekologická citlivost ve vnímání krajiny, kterou jsem nazval enviromentální dimenzí lokální identity: „...že to skutečně není náplň života... Neustále hromadit a za sebou nechávat svinstvo. A tady bohužel třeba po tom 89. roce ty lidi, to bylo opravdu, jako když se utrhne ze řetězu, protože viděli v tý svobodě jenom ten majetek. ... fakt je nejdůležitější, jestli budeme mít co dejchat a co pít a teprve potom všechno další" (1: 185).

Jak jsem již uvedl, pan Beran pochází z lesnické rodiny a od dětství měl úzký vztah k přírodě. Odmítá povrchovou těžbu uhlí a průmyslovou produkci nejenom proto, že ničí okolní lesy a ohrožují obec, ale též obecně, jako negativní dopad lidské chamtivosti: „se chováme jako lupiči ve vlastní zemi" (1: 261). Negativní postoj má tak nejenom k těžbě uhlí, ale též k jaderné energetice a spotřební kultuře. Tržní hospodářství a spotřební kulturu vnímá pan Beran negativněji než éru komunismu, kdy sice došlo k největší devastaci kraje, avšak koncem 80. let se začala karta obracet23. „Konzumismus" a honbu za majetkem chápe jako úplnou degradaci lidských hodnot, která je dle pana Berana největší hrozbou nejen pro Jiřetín, ale pro celou společnost. Navíc uvolněná podnikatelská kultura způsobila, že těžební společnost ovládají „čtyři lotři", proti nimž dnes není žádné odvolání.

Tyto tři dimenze (generační, duchovní a enviromentální) jsou dominantní pro konstituci lokální identity pana Berana. Jeho vztah k domovu výrazně ovlivňuje to, co pan Beran dělá a co si myslí, resp. jeho profesní zaměření a aktivity v obci, myšlení a názory. Mezi všemi komunikačními partnery je pan Beran jistou výjimkou, neboť vztah k domovu je leitmotivem jeho života. O domov se zajímá profesně, protože jako stavební inženýr zaměstnaný Litoměřickou diecézí má na starost obnovu a údržbu památek.

Ve funkci místostarosty se podílí na obnově bytového fondu obce (obecní mlýn zrekonstruovaný na byty, hasičská zbrojnice, barokní mlýn). Navíc boj za záchranu obcí Horní Jiřetín a Černice pana Berana situoval do role aktivisty. Organizuje petice, protestní akce a jedná s médii.

„...ale kdyby to bylo navíc bez boje [zbourání Horního Jiřetína], tak by se člověk musel propadnout hanbou před svýma dětma. Já si neumím přestavit, že bych těm dětem, jo, kdyby se todle stalo, tak ty děti, ty vnuci za mnou přišli a: proč, dědo, proč ste proti tomu něco nedělali? ...To bych se musel propadnout, a proto třeba nechápu ty lidi, který v tom opravdu nic nedělaj. Který tam opravdu třeba chtěj bydlet, ale nic v tom nedělaj, jsou bez jakýkoliv aktivity. Já je nechápu, protože ty by potom těm svejm potomkům říkali: „víš ono to stejně nešlo víš, to nemělo cenu." No tak pak nemá cenu za cokoliv bojovat" (1: 721)

Pan Beran obranu domova vnímá jako otázku cti. Kdyby se této snahy vzdal, prohrál by i svůj osobní boj, styděl by se nejen před sebou, ale především před svými dětmi. Odpovědnost vůči dalším generacím pan Beran vůbec vnímá velmi silně a spatřuje v ní princip zdravého fungování lidské společnosti. Svou generaci a tím i sebe hodnotí podle toho, co přenechá svým dětem. V případě vyhraného sporu s těžební společností tak nezachrání kraj pro sebe, ale především pro své potomky. V této logice pan Beran vidí jasný smysl života. Ve svém boji nemůže pochopit spoluobčany, kteří jsou pasivní, a výraznou antipatii cítí k těm, kteří již deklarovali svoji ochotu vesnici opustit, a neváhá být v tomto soudu radikální:

„Já si myslím, že základ musí být vždycky v sobectví. Jestliže ten člověk přece absolutně nemyslí na generaci po sobě, ani tu nejbližší, tak je to hrubý odporný sobectví. V tom, že si říká: já budu mít lepší, já teď tady bydlím v baráku, ale už sem starej, už na to nestačím, tak mi stačí garsonka. Tak ať si zbouraj vesnici. ...nebo že eště, že jsem tak starej, že se toho nedožiju. Ale že jejich děti a vnuci jsou tady, tam se s nima mazlí někde na gauči, ale ve skutečnosti mu chystá peklo! A je mu to jedno! A řekne to už se starejte vy, mě už to nezajímá. Ale hlavně, že tam dělá ťuťuťu, já tě miluju, ale ve skutečnosti v podstatě ve skutečnosti jako by říkal, dělej si co chceš, ty parchante, mě už to nezajímá! Tak to je přece strašný! To nebylo nikdy" (1: 574).

Jednání obyvatel Jiřetína svolných prodat svůj dům vnímá pan Beran jednoznačně jako sobectví, neboť takto popírají jeho představu o významu odpovědnosti jednotlivých generací vůči generacím následujícím. Ve svém názoru je neústupný, v rozhovoru ještě několikrát tyto lidi ostře odsoudil. Pokud chci vysvětlit tuto neústupnost, musím se vrátit k duchovní dimenzi pana Berana.

Víra v Boha sice není hlavní deklarovanou motivací jeho boje, v podstatě je ovšem nejdůležitější, protože je zdrojem jeho hodnotového žebříčku a klíčem k distinkci od obyvatel, kteří s ním nesdílejí jeho názor. Křesťanská víra v jednoho Boha, v jeden princip, nepřipouští jinou víru. Zde nejde o nějaké striktní nařízení Bible. Hluboce věřící člověk, jakým pan Beran je, pevně věří svému hodnotovému žebříčku, vnímá svět podle jeho jasné logiky. A tato optika nedovoluje přijmout jiný hodnotový rámec, jiný smysl života. Tak trochu oprávněně nechápe názory a jednání lidí, kteří smýšlejí jinak.

„To místo nejsou jen šutry a dřevo, ale nějak to na Vás, nebo na mě, působí, něco mi to říká, nějak promlouvá. My už vůbec neumíme naslouchat tý přírodě. Dřív to bylo vo vztahu vzájemným, vo pokoře, dneska by člověk jen rubal, už nenaslouchá, jenom rube" (1: 269). Příroda je personifikovaná (schopna dialogu). I když je, nebo spíše byla, člověku partnerem („dřív to bylo vo vztahu"), vystupuje z vůdčí pozice („pokora"). Pokud jsem na začátku této kapitoly napsal, že smyslem života pana Berana je boj o obec, pak se musím poopravit a uvést, že smyslem života pana Berana je boj o Boha, neboť jeho Bůh je v krajině, ve stavbách, v místních lidech, a za zachování tohoto Boha pan Beran musí bojovat.

Paní Králová pracuje na Státním zámku Jezeří jako kastelánka. Pochází z Albrechtic, vesnice pod zámkem, která musela ustoupit těžbě. Dříve pracovala jako zpěvačka v Teplickém divadle, poté se odstěhovala do Prahy. V mládí vypomáhala tehdejší správě zámku a přátelila se se správci zámku. Když se uvolnilo místo kastelána na Jezeří, neváhala, vrátila se a od té doby tam působí. Svoje zkušenosti z účasti v hnutí za záchranu Jezeří hodlá nyní uplatnit i v boji za záchranu obcí Horní Jiřetín a Černice. V době rozhovoru byla iniciátorkou založení občanského sdružení za záchranu obou obcí24, shromáždila kolem sebe převážně mladé lidi s cílem bojovat proti bourání. Stojí u zrodu časopisu pro Černice a Horní Jiřetín, který se má zabývat nejen problematikou ohrožení obce, ale též kulturou, historií a děním v obci obecně.

„My nejsme ani přistěhovalci. My jsme přímo odsuď. My nejsme ta sudetská náplava, protože předci přišli dávno předtím v devatenáctým století" (2: 18). Mezi důležité dimenze lokální identity paní Králové patří dimenze generační - přesto, nebo právě proto, že místa, kam přišli její předkové, již neexistují. Identifikace s místem, které již neexistuje (obec Albrechtice), je pro paní Královou stále traumatizující.

Odmítavý postoj některých občanů Horního Jiřetína k účasti na akcích za záchranu obce či jejich souhlas s bouráním vnímá paní Králová jako nevědomost. Připouští sice opodstatněnost teze pana Berana o egoismu těchto lidí, na rozdíl od něj však věří, že jednají jen na základě nevědomosti. „Já vlastně chci chránit lidi, co tam jsou, já je ani neznám všechny, ale před tou hrůzou, která by je čekala. Že ty lidi si to nedokážou představit" (2: 875). Při rozhovoru několikrát zmínila své přání přenést zkušenost člověka, který již jedno bourání zažil (sebe), na ty, kteří si hrůzu této zkušenosti stále neuvědomují, a klidně by se z Jiřetína odstěhovali. „Je škoda, že zkušenost je nesdělitelná. To někdo řek kdysi a je to pravda, že jenom můžu říkat: „vy, vy to jednou poznáte, jak je to hrozný" (2: 892). Ačkoliv je skeptická vůči „přenosu zkušenosti", neustále se o to snaží. Nevyhýbá se konfrontaci s lidmi rozhodnutými opustit Jiřetín, organizuje kulturní setkání, vydává kulturní časopis.

„...nejde to udělat na zkoušku. To bourání a ten odsun. Já, když jsme se stěhovali, mě bylo devatenáct, já sem se nikdy nechtěla stěhovat, já jsem to tady milovala. Ale pak jsem si říkala: „já budu mít tu teplou vodu!" jo, takový to: ježišmarjá, já budu mít koupelnu umakartovou, to bude hezký a budu ten civilizovanej člověk! Jenže to člověku vydrží měsíc, a pak co! Najednou pak zjišťujete, že už to nemůžete vrátit zpátky ...Jo, ten pocit toho domova je důležitej, to je jako to nejdůležitější, že ho vám nemůžou vzít, to je jako váš život, a když vám vemou domov, tak vám seberou kus života" (2: 855).

Nevratnost volby je v tomto případě zásadní25. Paní Králová pochybuje, že si tuto skutečnost lidé, kteří souhlasí s bouráním, uvědomují. Neuvědomují si ani, jaké důsledky může mít ztráta domova na jejich psychiku. Tyto lidi neodsuzuje tak ostře jako pan Beran, sama na chvíli uvěřila v ideu „nového domova", spíše se je snaží přesvědčit argumenty čerpajícími z vlastní zkušenosti. „...Teď je to hrozný, když je tam ta díra! Ta obrovská díra... Teprve teď vidím tu hrůzu" (2: 860). U paní Králové, která měla své rodiště ráda, vyvolal jeho zánik hluboký pocit ztráty. I když se fenoménem „uvědomění si vztahu k domovu" budu ještě v tomto textu zabývat, je důležité tento moment zmínit, neboť je jedním z iniciačních důvodů, proč paní Králová bojuje za záchranu obcí a proč přesvědčuje lidi, kterým by nevadilo se odstěhovat.

Naopak na občany, kteří se postavili těžební společnosti a zažitému zvyku ustupovat před těžbou, je paní Králová hrdá. „Já jsem právě ráda, že ten Jiřetín, že právě ti Jiřetínský ukázali, že žádný náplavy, žádný sudeťáci, Češi, nebo Němci jo, že si bojujou o ty svý domovy, že to je úplně jedno, jaká to je národnost, že když ten člověk je dobrej, tak si uvědomuje svoje priority životní" (2: 147). Ačkoliv není tolik radikální jako pan Beran, přistupuje na jeho černobílé vidění světa: slušný člověk s dobrými prioritami a špatný člověk se špatnými. Termín „náplava" zmínila během rozhovorů paní Králová několikrát. V tomto kontextu jde o přistěhovaleckou vlnu, v jiných případech „náplavou" označovala skupinu obyvatel, kteří si neváží svého okolí.

Hlavního nepřítele vidí paní Králová v těžební společnosti, která neváhá využít všech prostředků k dosažení svého cíle. Občany, kteří jsou ochotni se kvůli těžbě stěhovat, vidí jako oběti mediální kampaně.

„...je to umění vlastně nátlaku, kterej mediálně vyvíjí mostecká uhelná plus lobby, protože podle mýho názoru si mysleli, že to bude jednodušší, jo, že prostě se řekne, vy se budete stěhovat (předtím se stěhovali všichni), my vám něco dáme, a vy pudete! A oni nepočítali s tím, že ty lidi jsou tady hodně myslící, nějak rozumně uvažující lidi, a že si prostě nenechaj nějakým způsobem říct, jako hele ty se sebereš a pudeš, jo? ...Hlavně je tragédie, že se věří médiím. ...Tam řeknou, že hodnej je on a on je špatnej. To samý si může zaplatit ta společnost. Voni na to maj celej aparát tady těch lidí, který pracujou mediálně, jsou v tom managementu. To jsou žoldáci, který za plat dělaj nějakou kampaň26. Takže oni na to peníze maj, aby neustále ty lidi masírovali" (2: 84).

Víra v myslící lidi je u paní Králové dominantní. Sama se pak situuje do role zprostředkovatele „pravdivých informací". Je si vědoma dominantního postavení svého soupeře (těžební společnosti), který může využívat neomezených finančních prostředků pro svou kampaň. Svůj boj však nevidí jako marný, naopak. Lidé v Jiřetíně podle ní mají zájem získávat informace a úroveň vědění o těžbě uhlí je v obci, nejen díky hornické tradici, abnormální: „Tady by moh bejt každej báňskej inženýr" (2: 288). Paní Králová si je vědoma, že jsou dnes lepší podmínky na obranu před bouráním, než tomu bylo v minulosti. Dříve byl vydán direktivní příkaz k opuštění vesnic a obyvatelům nezbylo nic jiného, než se přestěhovat do nového, náhradního, moderního, panelového sídliště. Na druhou stranu připouští, že boj s průmyslovým podnikem (lobby), je ve světě spotřební kultury, kde se vše přepočítává na peníze, těžší.

Sice je na svobodném uvážení každého, zda-li prodá svůj dům či nikoliv, ale lákadlo peněz je příliš velké. I přesto doufá, že její boj bude úspěšný. Inspirační zdroj svého boje a „sílu" čerpá především z historie, o kterou se zajímá nejen profesionálně.

„Já pořád argumentuju historií. Protože z historie se musíme učit, protože tak to funguje. ...že kdo si myslí, že je nejlepší, nejchytřejší, tak skončí ze dne na den. A když někdo tu vůli má a zná svý práva a bude cílevědomej a bude důslednej v tom odporu, tak to dokáže" (2: 868). V české historii paní Králová nejvíce argumentuje národním obrozením, které vnímá jako událost, kdy „hrstka" lidí, kteří si stáli za svými ideály, dokázala tyto ideály prosadit. Určitou paralelu vidí paní Králová také v boji severoamerických indiánů o svá území a je hrdá na to, že se lidé z Horního Jiřetína a Černic rozhodli bourání obcí bránit. Jakkoliv pochybná se mohou tato srovnání zdát, v situaci reálného ohrožení Jiřetína mají svá opodstatnění. „Jak oni chovali k těm indiánům, to je to co dělaj nám. Přišli, řekli: nám se to tady líbí, my chceme tady todle a vy běžte. Vy jste tady žili celou dobu a běžte si, my vám uděláme rezervaci, táhni si někam" (2: 1092).

Nákres č.3 Mentální mapa paní Králové

Znalost historie se projevila i při konstrukci mentální mapy. Paní Králová během kresby zdůrazňovala historická místa, ke kterým podávala ihned výklad. Na mapě se tak objevily zříceniny Hausberk a Alberk, keltské obětiště, švédské šance i Jezírka, spojovaná s nedávnou tragédií. Pouze paní Králová s panem Beranem ve svých mentálních mapách a vyprávěních zachytili dávnou historii kraje (středověké poutní místo, obě zříceniny, prehistorická sídliště, švédský val). Ostatní konverzační partneři v souvislosti s historickými událostmi nejčastěji hovořili o nedávné historii spjaté s druhou světovou válkou, sudetskou otázkou a s Jezírky, kde v padesátých letech 20. století „vraždil Mrázek". Toto rozdílné vnímání historie kraje a místopisu se projevilo i v mentálních mapách. Aktivisté zdůrazňovali stará místa (ve smyslu pravěká, historická), zatímco ostatní (Vlažní i Pragmatici) místa každodenního užívání, popř. dominanty (zámek Jezeří) a výletnické trasy.

Vedle subjektivního pocitu domova se snaží paní Králová exkluzivitu Horního Jiřetína objasnit i objektivně.

„Když jedete směrem od Mostu a vidíte ty hory a pod tím to území, tak jako ty žádosti tady, jako ten zájem je velikej. Taky byste chtěl bydlet v okolí, že jo? Šachty nevidíte, pod horama okolo vás je příroda, nahoře je to kousek do hor, v zimě v létě, moc pěkný tam jsou turistický cesty i houby tady rostou. Ještě když nevidíte pod silnicí tu hrůzu, tak jsou tam pěkný rybníky. To je vlastně komplex, je to rekreační oblast. Tady máte jak hory, tak vodu, tak vlastně to, co lidi potřebujou k životu" (2: 201)

Hlavní argumentací paní Králové je kvalita bydlení, která je v prudkém kontrastu k okolním vesnicím a městům, především Litvínovu a Mostu. Sice připouští, že kvalitou služeb nemůže Horní Jiřetín městům konkurovat, věří však, že záchrana obce mnohé služby resuscituje27. Svoje objektivní měřítko významnosti Jiřetína dokládá zájmem o stavební parcely, který v obci panuje. Četní zájemci o tyto parcely jsou shodně pro všechny Aktivisty důkazem, že Horní Jiřetín je dobrým místem k životu a jeho hodnotu si neuvědomují jen oni sami.

Enviromentální dimenze lokální identity paní Králové pramení především z jejího vztahu k přírodě, ke kterému ji vedla její babička. „To bylo tak nádherný a ta příroda, je to třeba o vztahu k přírodě hodně. A to, kdo vás k tomu vede.

Já jsem měla úžasnou babičku, která mne naučila vnímat" (2: 849). I přes fakt, že životní prostředí v severních Čechách bylo v 70. a 80. letech citelně poznamenáno těžbou uhlí a průmyslovou výrobou, paní Králová je přesvědčena, že je to krásný kraj. „Zeptejte se někde, vidět tu takovou nádheru, ty hory a ty lesy, že jo, vždyť ta poloha tý vesnice je ojedinělá, to je úžasný. Tady by to samozřejmě bylo hezký, kdyby se tak nerabovalo, protože ta krajina jako taková, je jedna z nejhezčích vůbec co v Čechách je" (2: 141).

Díky zkušenosti s pobytem mimo rodiště a smyslu pro analytické uvažování je paní Králová schopna přemýšlet o svém regionu v širších souvislostech. „Tragédie jsou města. Most. To je město bez duchovna, bez ničeho, to prostě je tragédie. Jenom v těch betonovej panelákách, jim takovýhle věci už ani nic neříkaj, takovýhle hodnoty okolo sebe. Ty si žijou ve vlastním světě. ...Tady to dejchá tou spotřebou" (2: 375). Stejně jako pan Beran kritizuje paní Králová hodnoty konzumní společnosti, kde každý hledí jen na sebe a komunitnímu životu nepřikládá žádný význam. Tyto atributy společnosti však přisuzuje pouze severočeskému regionu, neboť: „kousek dál ty městečka žijou" (2: 380). Paní Králová si dokonce vytvořila jakýsi indikátor spotřeby, kterým jsou květinářství a krámky s dárkovými předměty. Dle jejich počtu v určitém městě usuzuje, jestli lidé myslí jen na sebe, nebo i na druhé. Hlavním protivníkem v boji o obec je sice odosobněná těžební společnost, svou odpovědnost však nesou sami občané, kteří díky oddanosti spotřebě nechápou „hodnoty kolem sebe."

Lokální identita paní Králové tak vedle enviromentální dimenze zahrnuje dimenzi generační (předkové) a historickou (zájem o historii kraje). Boj o obec vidí jako jediné možné východisko, jako jediný možný způsob reakce na vzniklou situaci. „Určitě mně to hodně obohatilo, je to paradox, ale ty roky tady toho, člověka to donutí úplně jinak přemejšlet" (2: 306). Tak hodnotí roky bojů za zámek Jezeří a nyní za obce Horní Jiřetín a Černice. O krajní situaci (tak jako pan Beran) odmítá přemýšlet a pevně věří, že jejich boj bude úspěšný. Celkově tak lze, stejně jako u ostatních Aktivistů, nazvat její strategii strategií bojovníka, která je i jasně artikulovaná: „Vždycky člověk bojoval proti nepříteli, zahraničnímu, když si hájil svý území, a my vlastně bojujem proti svejm, taková občanská válka je to" (1: 359).

Mezi další Aktivisty lze zařadit také pana Mládka a paní Samkovou. Oba byli přítomní rozhovorům s hlavními konverzačními partnery a svou přítomností a reakcemi dokreslovali probíranou situaci a vysvětlovali svůj postoj.

Proto nemohu „odpovědně" hovořit o jejich lokální identitě, pozornost byla zaměřena především na hlavní konverzační partnery. I když některé charakteristiky jejich lokální identity byly zmíněny, mezi Aktivisty je řadí především fakt, že se angažují v boji proti bourání.

Pan Mládek pochází z Horního Jiřetína, je mu kolem čtyřiceti let a pracuje na zámku Jezeří. Byl přítomen části rozhovoru s paní Královou a netají se svými radikálními názory. Celý život prožil v Horním Jiřetíně. Dříve pracoval jako dělník v lese a nyní je zaměstnán na zámku Jezeří. „To se i těžko logicky zdůvodňuje, proč já mám opouštět barák, kvůli nějákejm, jak voni se odvolávaj, dalších deseti milionům, aby měli čím svítit a topit, když vlastně já vím, že tady žiju, ju, nadřel jsem se tady, je to můj domov, za barákem mám šachtu, v okrese mám šest elektráren" (2: 329). Pan Mládek odmítá argumentaci zastánců těžby, kteří tvrdí, že na uhlí pod Jiřetínem je závislá celá naše republika, a proto hrstka občanů nemůže blokovat zájem státu. Podle něj již Jiřetínští i obyvatelé celých Severních Čech zaplatili dost tím, že mají zničené životní prostředí a v regionu největší nezaměstnanost.

Po roce 1991, kdy vláda schválila limity těžby, si pan Mládek splnil sen a v Jiřetíně koupil dům, který svépomocí opravuje. Představy o tom, že by měl svůj starý dům vyměnit za modernější odmítá: „Já jim na ty jejich domy seru! Mě se to tady líbí, protože starej barák má ducha! Já na nějaký ty novostavby, co stojej na betonový desce, seru! Ať si je nechaj! Já mám v baráku tří metrový zdi" (2: 539). Novostavbu pan Mládek odmítá nejen proto, že se na svém domě „nadřel" šestnáct let a je na své dílo hrdý, ale také proto, že vnímá hodnotu starých věcí, genius loci místa („starej barák má ducha"). V Historii svého kraje věnuje značnou pozornost, zvláště sudetské otázce, a neváhal pátrat i po původních majitelích svého domu.

Důležitým bodem argumentace proti „zastáncům těžby pro blaho státu" je pro pana Mládka fakt, že těžební společnost je dávno v soukromých rukou a navíc energii z uhlí stát prodává do zahraničí. „Mě to tady připadá jako banda pitomců. Jiný státy si svoje přírodní bohatství chráněj. Tady na jednu stranu říkaj strategická surovina, na druhou stranu se vyváží, tak jaká pak strategická surovina? A já mám svojím životem platiti za to, aby si nějákej posranej stát a posraná MUSka namastila kapsu?" (2: 273).

Z rozhovoru bylo patrné, že pan Mládek věnuje sledování sporu o uhlí pod Jiřetínem velkou pozornost. Dobře se orientuje v otázkách státní energetické koncepce, je schopen podrobně popsat i jednotlivé kroky těžební společnosti.

Po stanovení limitů těžby byl přesvědčen, že se situace začne zlepšovat, že se Mostecko a celé Severní Čechy vzchopí. Obnovený zájem o uhlí pod Jiřetínem tak vnímá jako osobní útok.

„Já se opravdu bojím, jestli budou chodit, s nějakejma nabídkama, tak jestli jeden z nich řekne, něco blbýho, tak já jsem cholerik, tak já ho tam normálně utluču už na tý zahradě, vopravdu! ...Já bych radši ten svůj barák vrátil sudetskýmu Němcovi a zadarmo, než abych ho dal tý posraný šachtě. Tady bych dožil svůj život s tím, že ten barák zůstane stát, a né, že zmizí ze světa a nezbude po něm nic, nic" (2: 329).

Pan Mládek sdílí názor paní Králové, že totální ztráta místa, kde vyrůstal (Jiřetín) a kde se realizoval (opravovaný dům), může znamenat velkou psychickou ujmu. Svůj dům by raději předal člověku, který má k tomuto místu vztah (bývalý vlastník), než těžební společnosti, kterou zajímá jen uhlí pod ním. Jak jsem již zmiňoval, silná identifikace s konkrétním místem je pro Aktivisty typická.

Pan Mládek odsuzuje jednání těžební společnosti i státu. Víru ve stát, který chrání občany před takovou hrozbou, již zcela ztratil. I proto si nedovede představit, že by se měl stěhovat někam jinam. Obává se totiž, že situace, v níž by někomu mocnému překážel, by se mohla opakovat. To nutí pana Mládka bojovat za své právo na domov. Věří, že pokud se nebude aktivně tohoto boje účastnit, svůj domov ztratí. Stejně jako u ostatních Aktivistů i pan Mládek cítí odpovědnost své generace: „Prostě zničíme si desítky kilometry čtverečního území, uhlí bude v prdeli, ju, a naše děti, co to tady budou rekultivovat, naši vnuci, ty nebudou mít ani z čeho, protože to uhlí bude v prdeli, voni z toho žádnej přínos mít nebudou" (2: 499).

Paní Samková, dcera manželů Sirotkových (Vlažní), má asi pětadvacet let a bydlí v Horním Jiřetíně. Angažuje se v nově vznikajícím sdružení za záchranu obce PRASK (Pracovní skupina občanů za zachování obcí Černice a Horní Jiřetín). Účastnila se rozhovoru s paní Sirotkovou.

„Já si myslím, že Jiřetín je jedna z mála věcí, která má ještě tady nějakou historii, přírodu. Tady celkem, když se nepodíváte dólu, ale nahóru, tak je to supr! Je to nádherný, ty hory, můžete na kole s dětma, na kole, úplně bezvadný! ...Když se zbourá tady ta vesnice. Tady fakt, pak už mně nemá co držet" (5: 21).

Paní Samková je v současné době na mateřské dovolené a zároveň vypomáhá rodičům v jejich restauraci v Horním Jiřetíně. Pokud by došlo na bourání, paní Samková by o svou práci přišla. Je si dobře vědoma toho, že hledat práci v regionu s tak vysokou nezaměstnaností28 je velmi obtížné. Obec však nebrání pouze proto, že by v případě bourání přišla o práci. Ke kraji, kde se narodila a vyrůstala, má hluboký vztah a cítí potřebu jej bránit. Kromě Jiřetína podle paní Samkové Severní Čechy „nestojí za moc". Proto by v případě likvidace obce raději odešla do jiného kraje. Nejenom kvůli práci, ale též kvůli čistotě životního prostředí a smýšlení lidí, které je v Severních Čechách, podle paní Samkové, špatné.

5.3.2 Pragmatici: manželé Břízovi

Jako pragmatiky jsem označil manžele Břízovi, kteří jsou ochotni za jistých podmínek opustit Horní Jiřetín a obětovat jej těžbě. Dle výpovědi pana Břízy nejsou v obci jediní takto „normálně uvažující". Osobně jsem se setkal s panem Břízou a paní Břízovou, proto budu vycházet z výpovědi této manželské dvojce.

Kontakt na manžele Břízovi jsem dostal náhodou, tedy nikoliv v restauraci u Sirotků, která sloužila jako zdroj informací (Gate keeper), ale od pana Císaře (Vlažní). Pan Bříza je statný, činorodý šedesátník, paní Břízová je aktivní v místním Sokole a klubu seniorů. Byl jsem velmi vřele přijat v čerstvě omítnuté prvorepublikové vilce, typické zástavbě horní části Jiřetína. Kuchyně, kde probíhal rozhovor, byla moderně zařízena v městském stylu.

Pan Bříza celý život pracoval u povrchových dolů a na tuto dobu vzpomíná s jistým sentimentem. „Já jsem dělal v investicích a mohlo se cokoliv, jo. Sme kupovali buldozery s kolegou tak: koupíme jich pět? tak jako, to byla taková hezká doba. Že všechno bylo možno" (3: 320). Pan Bříza, ačkoliv nebyl členem KSČ, na dobu socialismu vzpomíná rád především proto, že se mohl plně profesně realizovat.

„Já jsem dělal jeden čas ekologa. ...Jako profesně mě na to šéf nasadil, protože se nikdo nezapojoval, a řek: Hele dělej, co umíš, naštuduj to a dělej to! Tak jsem dělal a roztáhli sme se po celý republice. ...No a teď to bylo všechno hotový a teď to jelo, tak chytrý náčelníci vymysleli: No hele, když sis to všechno tady takhle zabudoval, teď je potřeba někoho, kdo by se vo to staral, preventivní prohlídky, měření, údržba a takový, tak tě přendáme do ekologie a šel bys to dělat? A já, protože jsem to neznal tady ty útvary, tak jsem řek: jo! Tak jsem tam přišel, no jo, jenže já jsem během čtrnácti dnů měl měření, údržby, všechno načárovaný, tak jsem se dal eště do rekonstrukce kotelen po celým okresu" (3: 456).

„Ekolog" má v tomto případě poněkud jiné konotace. Tímto termínem je nazývána profese vnitřní kontroly v průmyslových podnicích. Pan Bříza konkrétně pracoval na odprášení provozu těžebních strojů, odsíření kotelen a celkově na zlepšení hygienických podmínek pracovních provozů. O ekologii v širokém smyslu slova ani v enviromentálním rozměru nešlo. Předkládaný nomenklaturní mýtus o fungujícím podniku, kde ředitelé jsou „chlapi na svých místech", kterým jde o „správnou věc", není jen sentimentálním vzpomínáním člověka na své mládí nebo obhajobou socialistické éry. Pan Bříza, jehož přízeň komunistických ředitelů těšila, sice hovoří o tomto období jako o „zlatých letech", vnímá je však z ryze profesionálního hlediska. Pan Bříza prostě rád odváděl nejlepší práci, nesnášel zahálku a uznával legitimitu svých nadřízených. Dnes se této kategorii lidí říká workoholik.

U pana Břízy je tento profesní mýtus konstitutivním prvkem identity. Jak identity osobní - „pracovitého a úspěšného muže", kterým bezesporu pan Bříza je, tak identity lokální, neboť veškeré vazby na kraj a sociální sítě souvisejí s jeho profesním životem. Okolní svět pan Bříza vnímal vždy z perspektivy svého zaměstnání. „My jsme tady byli spokojený. Já měl dobrý zaměstnání a žena taky. Sme chodili na dolech, sme s nima žili. Se radovali z každý tuna (smích)" (3: 317). I když měl být smích na konci věty ironický, Břízovi skutečně žili prací. Také dcera se vydala v otcových stopách a vystudovala Chemicko-technologickou fakultu UK v Praze a nyní pracuje v chemických závodech v Litvínově - Záluží.

„Jinak tady pět metrů tamhle za plotem jsou vrty, když to tady zkoumali, a jak to bylo? Pětatřicet metrů sloj kvalitního uhlí pod patnáctimetrovým příkrovem. Čili ten poměr, ten koeficient, skrývka versus uhlí je tady naprosto vynikající" (3: 334). Pan Bříza je inženýrem nejen vzděláním, ale doslova i „duší".

Svět vnímá z perspektivy osvícenecké tradice užitečné/neužitečné, a stejně tak vidí těžbu uhlí pod Horním Jiřetínem. Proto když hovoří o kvalitě uhlí pod jeho domem, i dobrém „koeficientu skrývky versus uhlí" je z jeho slov slyšet pýcha29.

Přitom pan Bříza ani paní Břízová nejsou přesvědčenými zastánci bourání obce. Chápou však zájem těžební společnosti o uhlí pod jejich domem, neboť sdílí přesvědčení, že člověk se bez uhlí neobejde. V této situaci spíše racionálně uvažují, co by jim případná těžba mohla přinést. „To vás na škole asi taky učili, my jsme tomu říkali takovej porovnávací systém. Tady klady, tady zápory a vohodnotí se to bodama, a pak se to sečte, a mě to vychází jednoznačně: novej barák" (3: 505). Na jedné straně této „účetní knihy" je právě opravený, avšak téměř sto let starý dům a zahrada, na druhé straně dům nový na vybrané lokalitě a další finanční odškodnění.

„Hele, tenhle barák je desetkrát patnáct, má eště patro a dvoupatrovou půdu! Jo, vono udržovat to, vytápět to a pro dva lidi, je to svým způsobem přepych, plejtvání energií, jo? ... Na druhou stranu, když si řeknu malej baráček, tak investice na dvacet let jsou jedny štafle, pixla hřebíků, pixla barvy a kladívko" (3: 346).

Na „plejtvání energií" není v tomto případě nahlíženo z enviromentálního, ale finančního hlediska. Manželé Břízovi jsou realisté. Údržba velkého domu je náročná, a to nejen po finanční stránce. Dnes je jim je kolem šedesáti let a nevědí, budou-li mít i v budoucnu energii na údržbu rozlehlého domu a zahrady. „Ten sentiment se dá penězma zvládnout", upřesnila paní Břízová rozhodovací proces, i ty „stromy [které tento podzim na zahradě zasadili] vyrostou i jinde" (3: 658). Racionalitu vnímají jednoznačně jako kladnou vlastnost - jako dovednost správně se rozhodnout (být chytrý), zatímco vztah ke starému domu, který vyžaduje neustálou péči a finance, považují za sentiment. Člověka, který hovoří o vztahu k vesnici a o boji o tyto hodnoty, vnímají jako romantika, blázna, možná hezkého, ale neužitečného.

„Zase říkáme v týdle situaci, nebudu říkat ani ne [nebourat], protože to bych dával někomu bianco směnku, protože nevím, dokaď nebudu vědět i nabídku, abych se volně rozhodnout a říkat ano, to je taky bianco, když nevím, co nabízejí [těžební společnost]. ... Nedělalo by mně to potíže [odstěhovat se] ani ženě. Ale říkám, když by to nebylo, nebo nekonalo se, tak tady v klidu dožijeme a rádi, protože máme zahradu velkou, tam jsme ve svým živlu" (3: 554).

Ačkoliv připouští, že v současné době nežijí špatně, možnost využít nabídky vyššího životního standardu je pro ně lákavá a legitimní. Spor o zachování vesnice vnímají jako předčasný, a to nejméně do té doby, než těžební společnost oznámí svou nabídku. Zatím se odmítají angažovat v zájmu jakékoliv strany a negativně vnímají aktivity těch jednotlivců a organizací, kteří tak činí. Jejich vztah domu a zahradě se může zdát ambivalentní - na jednu stranu za určitých podmínek svůj dům rádi prodají, na druhou stranu v klidu a spokojeně pracují na své zahradě. Manželé Břízovi se však budou s láskou věnovat zahradničení na jakékoliv zahradě, ať již v Jiřetíně, pokud z bourání sejde, nebo někde u velkého jezera.

„...Proto se musím smát, když jsou ty aktivity v televizi a v rádiu a manifestace, ty lidi nevím vo čem v podstatě, protože v tý konečný fázi na konci (ztiší hlas) stejně záleží na každým, jestli řekne jo nebo ne, tak todleto jsou rituální tanečky! ...se říká: kachní kliky" (3: 536). Stejně jako pan Beran, ani manželé Břízovi nechápou pohnutky svých „protivníků". Na jednu stranu nepovažují mediální aktivity odpůrců bourání za důležité -„kachní kliky", na druhou stranu aktivisté ohrožují svou činností jejich možný zisk. Podle Břízových není fér, pokud za obec jednají lidé bez jasného mandátu, přičemž referendum, které v obci proběhlo v roce 200530 a na jehož základě obecní zastupitelstvo jedná, nepovažují za legitimní - nebyla známa nabídka těžební společnosti, tzn. lidé se nemohli „správně" rozhodnout. Zde však zřejmě Břízovi nepochopili logiku vyhlášeného referenda, kde se nehlasovalo o tom, zda bourat nebo nebourat, ale o tom, zda se zastupitelé mají snažit o záchranu obce.

B_ová: „Tady chodí z tý Duhy, jo, ty tady dělaj bordel! Chodí s transparenty a mluví tady, že se to... Mně to teda až osobně uráží, mluvím teďka za sebe, voni tak strašně bojujou až... nesmíte nám dát žádnou nabídku, jako vůči tomu vyrovnání, ja neříkám, že my bysme byli nějaký hrr.

B_a: „Přece mi někdo nebude nařizovat, s kým mám a nemám jednat" (3: 701).

Hlas zvenčí odmítají úplně. Do klasické distance místní/cizí navíc vstupuje fakt, že aktivisté hnutí Duha jsou z „druhého tábora", nejen díky svým názorům, ale především svou aktivitou, kterou ohrožují jejich zájmy. Jejich činnost považují za nekompetentní, neboť podle jejich přesvědčení nemá právo rozhodovat o jejich osudu nikdo jiný než oni sami.

Nutno podotknout, že aktivity za zbourání obce tolik kriticky nevnímají, a sami již kontaktovali těžební společnost, když se zajímali o výši kompenzací. Nelze však říci, že by Břízovi neměli vztah k Jiřetínu a jeho historii, naopak. Shodou okolností se pan Bříza stal dokonce obecním kronikářem.

„Tady byly nejkrásnější sady, ta třešňovka, jak se to jmenovalo, támhle měl zahradu ovocnou, tady se maximálně daří, tady je to úžasná zemědělská kotlina, že jo, zelí, který vypěstovali v Dolním Jiřetíně, nevypěstujou ani u Labe. ...Je fakt, že nejhezčí byl [Horní Jiřetín], on byl vlastně postavenej devatenáct set až devatenáct set třicet. Vyrostla tady ta vrchní část krásnech honosnejch baráků. ...Jinak tady asi dost měla vliv církev, protože ten kostel je sedmnáct set, ten je vopravdu jako hezkej" (3: 119).

Manželé Břízovi dokážou vnímat estetické a historické hodnoty krajiny i staveb, těžba uhlí má však přednost. Věří, že nové je lepší než to staré - současný zanedbaný stav obce (kanalizace a stará výstavba) předčí moderní a úsporná zástavba. Jejich faktografický přehled o historii Horního Jiřetína klade důraz na průmyslový rozvoj kraje. Manželé Břízovi mi se zápalem vyprávěli o prvních manufakturách, hornických koloniích a stavbě chemického závodu. Funkci kronikáře získal pan Bříza především pro své technické vzdělání, preciznost, píli a také proto, že na tuto pozici hledali někoho, „kdo má trošku styky, kdo má trošku rozhled."

Břízovi sice nejsou lhostejní k ničení krajiny, ztotožňují se však s argumenty těžební společnosti, že po ukončení těžby uhlí odborníci na rekultivace vytvoří ještě lepší krajinu, než byla ta původní. Sami by se rádi při případném bourání obce přestěhovali do takové nové krajiny - na okraj těžební jámy po starém Mostě, ze které se má stát jezero. Víra v rekultivace, která se stala kánonem těžební společnosti a těžbu podporujících jedinců, předkládá jednoduchý model: současnou zničenou krajinu, nutno podotknout, že těžbou a průmyslem, zužitkujeme (vytěžíme uhlí), a přeměníme v ekologicky vyváženou, ekonomicky soběstačnou a esteticky hodnotnější krajinu.

Ostatně v publikaci Severočeských dolů o rekultivacích Návraty vypůjčených krajin (1984) se uvádí: „...bývalo ctí prozíravých sedláků, aby svým synům předávali pole v lepším stavu, než v jakém je přebírali od svých otců ...je i v našich silách, abychom krajinu, kterou jsme si dočasně vypůjčili od současníků, synům a vnukům předávali v lepším stavu, než v jakém jsme ji převzali" (Štýs 1998: 4).

Na mentální mapě pan Bříza nejprve vyznačil koupaliště, kde se ženou deset let správcoval, a poté instituce v obci (Obecní úřad, knihovna a pošta). Z nákresu je patrná dobrá orientace a technické uvažování (orientační body - zrcadlo v zatáčce, silnice jako hlavní linie obce), které se projevilo i ve způsobu kreslení - pan Bříza si plán rozvrhl na dvě části.

Systematicky též zaznamenal nejčastěji využívaná místa obce - potraviny, trafiku, hospodu u Johanů (kam chodí se džbánem pro pivo) a lékaře. Pan Bříza také zaznamenal negativní body obce - drůbežárnu, která kontaminuje ovzduší Horního Jiřetína nepříjemným zápachem.

„Jedno je fakt, co můžu říct, jde o takovej subjektivní pocit jo, že když jsem někde na dovolený nebo někde jinde ve vnitrozemí jo, jak nemám tady za zádama ty hory, tak vím, že tam nejsem doma. Jo, je musím mít ty hory v zádech, nebo před sebou, abych věděl, že sem doma. Já bych si jinde, kde je rovina, nebo něco, asi by se mi těžko zvykalo" (3: 488).

Nákres č. 4 Mentální mapa pana Břízy

Jak jsem již zmínil, lokální identita pana Břízy vychází především z profesní dimenze. V průběhu svého profesního života byl zaměstnán v různých úsecích společnosti, a tak poznal celý region. Není fixován jenom na obec nebo svůj dům, ale spíše na širší region (mít hory v zádech). To však nic nemění na skutečnosti, že manželé Břízovi rádi přistoupí na nabídku těžební společnosti, bude-li pro ně výhodná. Nejde o to, že by neměli k tomuto místu žádný vztah, ale o to, že tento vztah na pomyslných miskách vah nepřeváží případný zisk z prodeje domu.

5.3.3 Vlažní: manželé Sirotkovi a pan Císař

Vlažných je dle mého pozorování v obci asi nejvíce. Charakteristická je pro ně neochota odstěhovat se pryč z Jiřetína, na druhou stranu se však výrazně nezapojují do aktivit namířených proti bourání. Důvody, jež je k tomu vedou, jsou různé.

Panu Sirotkovi je padesát tři let. Narodil se v Horním Jiřetíně, když však založil rodinu, odešel do Litvínova, protože v Horním Jiřetíně nenašli bydlení. Později koupil jeden z opuštěných jiřetínských domů, který svépomocí opravil. Svůj sen vlastnit a provozovat restauraci si splnil po revoluci, kdy začal podnikat. V restauraci nyní pracuje celá rodina a pan Sirotek má ještě jiné podnikatelské aktivity. Paní Sirotková v tomto výzkumu fungovala jako Gate keeper a ochotně mi poskytla řadu kontaktů. Pan Sirotek je velmi podnikavý člověk a má odvahu zkoušet nové věci (v Jiřetíně též provozoval prodejnu potravin a řeznictví, ve své restauraci točí pět druhů piv, v létě zmrzlinu). Jeho práce je mu i koníčkem a zcela jej (i rodinu) pohltila.

„Jednak jsem se tady narodil a neměl jsem důvod někam chodit, kam bych chodil, na co. To je normální někde se někdo narodí, tak buď se mu tam líbí, nebo nelíbí. Když se Vám tam líbí, tak tam zůstanete. To je jasný" (4: 38).

Svůj vztah k místu považuje pan Sirotek za přirozený, jako „něco normálního". Jeho němečtí předkové v kraji žili již před první světovou válkou, drtivá většina příbuzných však byla po druhé světové válce odsunuta - jen jeho otec jako báňský specialista musel zůstat. V šedesátých letech pak rodiče odmítli šanci legálně se vystěhovat. Generační dimenze lokální identity (němečtí předkové) je navíc posílena identifikací s postojem otce, který se i přes odpor své ženy rozhodl zůstat. I pan Sirotek několikrát odmítl nabídku od příbuzných, aby odešel do Německa.

Skutečnost, že se pan Sirotek vrátil z Litvínova zpět do Horního Jiřetína, ilustruje, jak silný je jeho vztah k tomuto místu. „Když se našla příležitost, páč vždycky jsem tvrdil, že se chci vrátit. Jako to mně to táhlo napřed, po pěti letech to jsme si tady koupili kousek louky a začali jsme dělat zahradu, a když už to začínalo jakž takž trochu vypadat, tak jsme koupili barák a zahradu jsme prodali, a bylo hotovo" (4: 191).

Život pana Sirotka je poznamenán neustálými začátky. Nejdříve začínal samostatný rodinný a profesní život v Litvínově. Pak si v Horním Jiřetíně se ženou koupili pozemek v zahrádkářské kolonii, který několik let zvelebovali. Když se naskytla příležitost koupit zchátralou vilku, neváhali, zahradu prodali a začali s opravou domu.

Po revoluci se pustili v Jiřetíně do podnikání - otevřeli obchod s potravinami a poté řeznictví. Když bylo zřejmé, že se na vesnici prodejna neuživí (zájem místních poklesl, nájem naopak stoupal), provozovnu koupili a zřídili zde restauraci. Jestliže je tedy ústředním životním motivem pana Berana boj o domov, pak leitmotivem života pana Sirotka je podnikání v Jiřetíně. Lokální identita splývá s celkovou osobní identitou, protože bez Jiřetína si pan Sirotek své podnikání nedokáže představit.

„Kdybych nemusel, tak se vodsaď nehnu. Doufám, že nebudem muset. Protože dneska už je to i vo podnikání, takže něco vybudujete, tak se Vám to těžko opouští. Máte kořeny tady. ... V tomhle věku jít někam jinam a začít znova, to je šílená představa, to jako proto se i bojím toho bourání. Protože to jako, nebo samozřejmě, kdyby, doufám, že to tak nebude, ale kdyby se mělo bourat, kdyby se rozhodlo, že se bude bourat, tak se nebude bourat hned. Tak se to udělá za pět let. To už mi bude šedesát, co já pak budu dělat?" (4: 198).

Téměř vše, na co pan Sirotek sáhl, dotáhl do vítězného konce. I když je hrdý na to, co v životě dokázal, cítí, že další začátek by se již nemusel povést. V případě, že by došlo k likvidaci Horního Jiřetína, přišel by o vše, co za posledních patnáct let vybudoval. Zde je však důležité uvědomit si, že jeho NE bourání obce nevychází pouze ze strachu o budoucnost, ale především z faktu, že se ztrátou Jiřetína by se vytratil důkaz jeho životního úspěchu, jeho cílevědomé a soustavné práce.

Stejně jako u pana Břízy je i zde profesní dimenze lokální identity nejvýraznější složkou. Co však tyto dva odlišuje? Proč každý patří do jiného „tábora"? Především zastávají jinou strategii. Pan Bříza vyčkává, odchod z Jiřetína by mu nevadil, pan Sirotek si to nedokáže představit. „Ale ty lidi si to neumí představit! Já si myslím, že ne. Jít někam... Kam? Ju? Kam?" (4:625).

Rozdíl je pak především v charakteru samotné profesní dimenze. Zatímco pan Bříza celý život pracoval u těžební společnosti v různých funkcích a na různých místech, pan Sirotek se většinou profesně pohyboval v malých provozech a od revoluce se živil jako živnostník. Práce pana Břízy v byrokratickém aparátu velké firmy vyžadovala jisté odosobnění, kdežto práce pana Sirotka byla jasně personifikovaná (on a rodina) a vyžadovala individuální přístup (k zákazníkům). Zatímco zaměstnání pana Břízy nebylo vázáno k Jiřetínu (pokud se zrovna nejednalo o uhlí pod ním), zaměstnání pana Sirotka bylo s Jiřetínem bytostně spjato. Rozdílnost je tedy především v charakteru práce a vazbách na Horní Jiřetín.

Na tomto místě je však nutné položit si další otázku: proč pan Sirotek patří mezi Vlažné, když je ohroženo jeho podnikání, které je mu vším? Proč není mezi Aktivisty a nebojuje za zachování obce, a tak i své živnosti? Přičítat tuto skutečnost pracovnímu vytížení není zcela namístě, i když pan Sirotek opravdu nemá času nazbyt. Odpověď je nutno hledat v obecných názorech a přesvědčeních. Pan Sirotek je přesvědčen, že o takovém problému stejně rozhodnou „ti nahoře", protože „stát jednou stejně bude to uhlí chtít". Nijak se netají svým skeptickým pohledem na fungování státního aparátu a úroveň podnikatelského prostředí v České republice. Proto, i když vyslovil v obecním referendu svou podporu snahám zastupitelstva o záchranu obce, je skeptický k aktivitám nově vznikajícího sdružení za záchranu obce (ve kterém působí i jeho dcera), neboť nevěří, že by něco zmohlo. „Já si myslím, že ten tlak MUSky [těžební společnost] umí, nebo bude umět, vyvinout daleko větší tlak než dva tisíce lidí v Jiřetíně" (4: 263). Pokud se odepíšou uhelné zásoby, k čemuž může dojít jen na státní úrovni, bude se těžební společnost muset vzdát svých plánů dobývat uhlí pod Jiřetínem. Pan Sirotek má však skeptický názor na vývoj situace, pokud se rozhodování přenese na lokální úroveň. Bojí se, jak se bude vyvíjet situace ve vesnici, až začne narůstat tlak těžební společnosti. Nevěří, že by lidé odolali její nabídce. Již teď zná několik svých zákazníků, kteří s prodejem domu počítají.

Mentální mapu pan Sirotek odmítl nakreslit, a tak zde uvádím pouze mentální mapu paní Sirotkové, se kterou jsem dělal rozhovor několik dnů po té.

Paní Sirotková se narodila v nedalekém Litvínově a Jiřetín objevila až díky svému muži: „Já jsem byla úplně překvapená, když jsem jela za mým mužem sem do Jiřetína, že je taková... že taková krásná vesnice, že jede do takovýho vršku, sjede se do údolí, byla jsem překvapená" (5: 230). Dnes se už paní Sirotková považuje za místní. Díky práci v jiřetínské textilní továrně a posléze v rodinném podniku poznala většinu místních a okolí obce. „Jo třebas když takhle jedeme vokolo Staliňáku, okolo tý chemičky, tak si říkám, jak je to malebná vesnice. Ten pohled to je fakt fantastický" (5: 178).

Konstrukce mentální mapy je poznamenána výraznou profesní dimenzí lokální identity. Paní Sirotková nejčastěji pobývá v rodinné restauraci nebo doma, kde se stará o vnouče. V případě, že přijedou známí, obejdou Jiřetín a navštíví kostel a hřbitov, který má pro paní Sirotkou poetickou atmosféru. Na tom jiřetínském jí vadí, že není udržovaný: „Skutečně je to taková vizitka tý vesnice ne? Já si nemůžu pomoct, ten hřbitov k tomu životu patří. Je to pravda, ale tady je to zoufalý" (5: 521). Skeptický pohled na „boj o obec" sdílí paní Sirotková se svým mužem:

„Já si myslím, že to je všechno, že to referendum bylo předčasný, a ty lidi maj jinej názor, kterej teď nevysloví, to je můj názor, protože oni nevědí, na čom sou, co vlastně bude, jo a tady málo kdo vám řekne na plnou hubu: já budu ten, co jim to tady dá" (5: 723).